Odjakživa se mi hlavou honily kreativní nápady. Ať už se týkaly námětů na příběhy, romány, básně nebo blogy, bylo jich za můj dosavadní život skutečně mnoho. Velkou část z nich jsem se pokusil zrealizovat. Ostatní zůstaly zachycené v paměti jako blednoucí vzpomínky jara.
Dnes bych se chtěl zamyslet nad tím, proč většina mých pokusů o vytvoření něčeho báječného, co mi ze začátku dodávalo energii a opojné nadšení, nakonec upadlo v zapomnění jako nedokončený výstřel do tmy.
Nad(e)chnutí
Jakožto pyšný kultivátor vnitřního světa mi každá má druhá myšlenka dodnes připadá revoluční.
„To je konečně ono!“ Stačí zasadit nápad a vyroste strom. Alespoň taková je teorie. Praxe však většinou sklouzne k něčemu, co by se dalo formulovat jako: tak si to nech uležet a uvidíš.
Jenže já jsem neuviděl skoro v žádném z takových případů. Jakmile jsem totiž nápad odložil na pak, brzy jsem o něj ve stínu nových genialit a inspirací ztratil zájem. V tom horším případě jsem původní myšlenku stačil rozvrtat na několik stran bez konce.
Ne všem nápadům je dopřáno spatřit světlo světa. U těch, které takovou šanci mají, nastává ale jeden zásadní problém, který jsem dlouho přehlížel: zapálení pro věc skomírá stejně rychle jako se rodí. Není proto na místě chodit kolem horské kaše, právě naopak – připoutat se a hned pořádně kopnout do vrtule. Je to přesně takhle snadné.
Jenže to není tak úplně pravda. V cestě totiž stojí pár otravných překážek, které mi mnohokrát dokázaly udělat celkem tlustou čáru přes rozpočet.
Na pochybách u mamutů
Prvotní vzplanutí ještě neznamená, že oheň zůstane hořet.
Protože poté, co se mi například nápad na román zabydlí v hlavě, přichází krutá zkouška realitou, kterou jednoduše zachycuje tenhle profesionální vývojový graf.
Pochyby jsou asi přirozená věc. Jakožto psycholog-laik a profesionální uživatel selského rozumu bych si vsadil, že vychází z lidské potřeby uznání ostatních. To ostatně hrálo klíčovou roli v boji o přežití v dobách, ze kterých pochází nastavení našich těl a mentálních vzorců (cca 50 000 př. n. l).
Když vás v těch starých dobrých časech kmen neuznal, byli jste namydlení – a v těch horších případech vyhnáni z kmene a sežráni nějakou dobráckou čtyřnohou potvorou. Dnešní doba sice o kousek pokročila, je ale potřeba počítat s tím, že evoluce raketovému vývoji společnosti (a technologiím) v posledních letech moc nestačí.
Je tedy na místě, abych si položil otázku: „Bude to skutečně takovej malér, když mě ‚kmen‘ kvůli mému psaní neuzná?“
Ego hlásí: *KÓD PRŮSER!!*
Moje vnitřní splachovadlo zase: *Káámooo, nech to plaváát.*
No tak jo. Zkusím to. Když mě kmen neuzná, vždycky si budu moct najít kmen novej. Je jich přeci kolem jako mravenců, no ne? A třeba se najde kmen, který mě uzná se vším, co mě činí mnou – dokonce i s mým psaním. Aniž bych se musel nějak měnit. Protože pokud jste se někdy pokusili změnit sebe sama, dáte mi jistě za pravdu, že je to dost otrava.
Pozor(uhod)nost
Nejenže mě evoluce nepřipravila na život, ve kterém mi každý den nehrozí smrtelné nebezpečí, dokonce ze mě svým způsobem udělala cvičenou opičku, která je schopná věnovat pozornost jen jedné věci (nenarážím teď na to nesmyslné klání chlapi vs. ženský – už si to, lidi, uvědomte: potřebujeme se navzájem a jednomu bez druhého by nám bylo dost na houby).
Vnímám, že se toho kolem mě děje extrémně hodně. Tu mi pípá upozornění na mobilu, tadyhle nějakej šáša hlásá něco z televize, kolega se mi snaží dovolat, můj pes chce vyvenčit, musím uvařit oběd, blíží se krize, Bitcoin míří k výšinám, a do toho všeho se světem toulá nějakej neřád a lidi prej nesměj vycházet z baráku.
Zkrátka všechno ode mě vyžaduje mou pozornost. Jenomže já mám pozornost jenom jednu – a nervy jakbysmet. Je tedy překvapující, že je tak snadné dát před sepisováním svých úžasných nápadů přednost v danou chvíli palčivějšími věcem? Překvapující nejspíš ne, ale osina v zadku je to pořádná.
Vždyť mě vlastně ani moc nezajímá, co říkají v televizi. Je mi vlastně celkem šumák, kdo co zrovna sdílel na Instagramu. Kolega si ostatně zavolá jindy, jestli ho něco tak strašně pálí. Můj pes se přece klidně může… no, dobře, zrovna tohle mi jedno není. Ale chápete, kam tím mířím?
Musím si v hlavě srovnat, co je pro mě skutečně důležité, a pak tomu nasměrovat svou pozornost v plné palbě. Pro mě je důležité psát a tvořit, no tak psaní a tvorbě milerád obětuju scrollování na sociálních sítích a rozčilování se u nedělní debaty… ne?
(zlo)Zvyk je železná košile
Za tím, co jsme zvyklí dělat, stojí celkem hustá biologicko-psychologicko-behaviorální polévka. Nevládnu sice patřičnou kapacitou ani vědomostmi, abych vám tady o ni mohl podrobně vyprávět, ale něco vám přece jen povím.
Zvyky z nás dělají to, co jsme.
Ať jsou dobré, nebo špatné. Máme je vyzkoušené a proto se k nim uchylujeme: ničím nás nepřekvapí, nijak (alespoň ne instantně) neohrozí naši psychickou a fyzickou výbavičku z prehistorických dob. Neznámé se odjakživa považovalo za nebezpečné. Tak je tomu i dnes, ačkoliv tahle rovnice většinou všem běží na podvědomé úrovni.
Pokud platí vše, co jsem právě zmínil, je nad slunce jasné, co musím udělat, pokud chci tenhle projekt uvést v pohyb – a v pohybu ho i udržet: je nezbytné si z psaní a tvoření udělat neochvějně pevný návyk a vytesat ho do své identity. Jedině pak se nepřekulí jediný den, kdy bych nepocítil silnou potřebu psát a tvořit. Jak říká James Clear, i malá chvilka věnovaná konkrétní činnosti je při budování návyků životně důležitá. Dává to smysl. Každá minuta strávená psaním a tvůrčím myšlením je jasným signálem pro mozek: „Tohle je teď tvoje nové já, tak si zvykej.“ Stejně jako každá další vykouřená cigareta z vás pomalu dělá kuřáka, věřím že každé další napsané slovo ze mě pomalu udělá spisovatele nebo blogera.
Dovolím si tedy dát prostřednictvím tohoto článku malé předsevzetí: každý den strávím alespoň pár minut psaním – a psát se dá díky mobilu i na záchodě, takže žádné výmluvy!
Reklamace motivace
Já se vám přiznám, že si ani nejsem přesně jistý tím, co to motivace vlastně je. Na základě všech možných definic, které jsem vyčetl a zaslechl, bych řekl, že motivace je v mém případě takové to puzení, které mi nedá pokoj, dokud něco neudělám. Jenže v tom tak trochu vězí kámen úrazu.
Protože motivace, kterou jsem během svých projektů pociťoval, většinou vzala roha a dílo bylo nedokonáno. Dá se teda ještě hovořit o motivaci? Asi ano. Špatná motivace – taky motivace.
Známe to asi všichni. Tak nějak vnitřně máme tendence dávat si ušlechtilé cíle. Je ale na každém, aby zpytoval svědomí. „Není to přes to přese všechno jen prachobyčejnej úspěch, co mě žene kupředu?“
S rukou na srdci mohu potvrdit, že já to tak většinou měl. Pokaždé, když jsem zakládal blog nebo začínal nový román, jsem už počítal davy, které mě budou odebírat nebo kupovat. Zacházel jsem dokonce tak daleko, že jsem si v hlavě připravoval rozhovory a představoval titulky ohlašující bestseller. No fakt. Ničeho jsem přitom nedbal moudrých slov mého oblíbeného spisovatele Stephena Kinga: „Pokud to děláte pro peníze, neuspějete.“
No a měl pravdu.
Nebo jste si snad už někde koupili můj bestseller?
Jak to teda udělat, aby tenhle blog taky neskončil na skládce vyhaslých snů? Jednoduše. Je třeba zvolit lepší motivaci. Co jsem tak za svůj život stihl pochopit, nejsilnější motivací je ta vnitřní. Proto budu psát pro sebe. No jasně. Udělám si z blogu jen takové odkládací místo pro své rozlítané myšlenky a divoké představy (které mě upřímně dost baví). Jestli takový koncept bude někoho zajímat, milerád ho tady uvítám. Pokud to nebude zajímat nikoho, nezáleží na tom – a psát budu dál. Pro čirou radost. A i kdyby to bylo málo, alespoň si urovnám myšlenky a budu se moci dál poznávat. Pokud skutečně vytrvám, nemůžu prohrát.
Na pravou míru
Jak těchhle pár řádků pojmout? Co jsem to vlastně napsal? Nemám ponětí. Mám z toho ale dobrý pocit. Nejen proto, že se mi podařilo identifikovat úskalí, na která si chci dát při tvorbě pozor, ale třeba můžu taky někoho inspirovat. Věřím, že se nás podobných na světě plácá víc.
V každém případě je tohle mé pisálkovství fakt jen uvažování „nahlas“. Neberte to, prosím tak, že někoho poučuju. Anebo klidně berte – nejste jediný kmen na Zemi.
Držte palec!
D.
