Telefonát
Na ten hovor s bráchou nikdy nezapomenu. Byl pro mě výjimečný především z toho hlediska, že jsme se navzájem od dětství celkem odcizili. Když se mi na telefonu zobrazilo jeho jméno, byl jsem zrovna na cestě se svým spolubydlícím do naší oblíbené hospůdky ve vysokoškolském kampusu v Olomouci. Byl jsem tehdy ve druháku a nikdy před tím nepodnikl větší cestu do zahraničí – když nepočítám zájezd do Anglie ještě na gymplu. Jakmile ale brácha zavolal, nebylo o čem přemýšlet.
„Čau, copak?“
„Zdar, nechtěl bys jet s námi v létě do Ameriky?“
„Chtěl.“
„Tak se domluvíme.“
A domluvili jsme se. Vybrali jsme si agenturu CCUSA, která nabízí možnost Work and Travel v USA a Kanadě, a dali se do zařizování. Vidina léta strávená v nelidském horku nás příliš nelákala, takže výběr destinace nakonec padl na horský resort Keystone nedaleko hlavního města Colorada – Denveru. Hory, čerstvý vzduch, příroda.
Probudila se ve mně dlouho potlačovaná potřeba zmizet a vystoupit ze stereotypu všedních dní. Nevěděl jsem totiž pořádně, k čemu se ubírám a jestli jdu vůbec správným směrem. Dlouhé roky jsem dělal to, co se ode mě tak nějak očekávalo a příliš se nad tím nezamýšlel. Život se zdál být pevně nalinkovaný. Všichni mi to do té doby tvrdili. Jenže já začal pochybovat.
Z dnešního pohledu jsem byl ztracený. Nastal proto nejvyšší čas se konečně najít.
Pohovor
Za jedním z mnoha stolů v lobby pražského hotelu seděla echt Američanka se zástupkyní agentury. Už si přesně nevybavuju, jak celý pohovor na pracovní pozici housekeepera probíhal. Vzpomínám si, že si mě manažerka coloradského střediska po několika minutách klábosení změřila zkoumavým pohledem, a nakonec mě vyzvala, abych jí řekl, co si myslím o tom, jak je lobby uklizené. Poznám, když mě někdo vystavuje zkoušce, proto jsem trochu hnidopišsky upozornil na obraz, který se na stěně nakláněl víc k jedné straně.
„Okay, Dominik,“ řekla manažerka. „Look, I don’t want you as a housekeeper. If you’re down, you’ll be an inspector.“
Přeskočit pozici housekeepera na první pokus prý není obvyklé. Nevím. Bylo mi to vcelku jedno. Dobrá znalost angličtiny mi ale vysloužila „karierní postup“ hned takhle z kraje, což znělo jako dobrá zpráva. Že budu šéfovat bráchovi a jeho holce Ádě mi došlo hned, jak jsme opouštěli hotel. Zbývalo si pořídit vízum J1 a bílé rukavičky na kontrolu prachu.
První let v životě
Nikdy před tím jsem neletěl. Na letiště jsem mířil se smíšenými pocity, protože jako dítě jsem se létání vždycky bál. Mojí největší hrůzou bylo, že se letadlo zřítí do oceánu a sežerou mě žraloci. Z těch obav jsem už vyrostl, určité napětí v podbřišku ve mně ale zůstalo.
Dvanáctihodinový let z Prahy do kanadského Toronta je na první zkušenost s letadlem celkem odvážný krok. Jakmile jsme ale usedli na svá místa a letadlo začalo po nekonečně dlouhé době rolovat po ranveji, přišlo mi, jako bych seděl v obyčejném vlaku. Ačkoliv dokážu všechno celkem intenzivně prožívat, přiznám se, že první let na mě kdovíjaký dojem neudělal. Kromě božího vzlétnutí, kdy mě tlak zatlačil do sedadla a zhoupl se mi žaludek, jsem si nadále připadal jako v o něco hlučnějším pendolinu. Naneštěstí jsme seděli v prostřední ze tří řad, takže výhled na vzdalující se krajinu pod námi nebyl valný.
„Ty bláho, jsi několik kilometrů nad zemí, dochází ti to vůbec?“ naléhala na mě vnitřní touha po hlubším prožitku. Docházelo mi to, ale žádné velké wow se nekonalo. Snad zakročila obrana mého organismu před hrozící panikou, kterou mohou zažívat létáním nepolíbení jedinci. No tak jsme se vyhoupli do výšky okolo 10 000 metrů nad zemí, no a co?
Ti z vás, kteří v letadle už někdy seděli, ví, že je uvnitř poměrně zima a hluk. Snad kvůli kombinaci obojího se mi ani zaboha nepodařilo zamhouřit oka. S usínáním obvykle nemívám problém, ale na takové podmínky nejsem stavěný. Vyčerpaný a rozlámaný ze sezení (měřím skoro 190 cm) jsem jedinou radost spatřoval v nečekaně dobrém jídle, milé obsluze a záhy i dechberoucím výhledu na grónskou divočinu. Ledovce, sníh a nekonečné planiny byly jednou z těch nejhezčích věcí, jaké jsem kdy (přes neposedné hlavy ostatních pasažérů) zahlédl.
Spojka Toronto-Keystone
Při plánování cesty nezkušené cestovatele postihnou obavy z přepravy. Dokud vás vedou velké letištní cedule a směrovky, nějak se to ještě dá zkousnout. Jakmile ale člověk po brutálních turbulencích a 24hodinovém spánkovém deficitu vyleze před letiště v Denveru bez předplacené SIM karty, nastává problém. Ukázalo se totiž, že nápad svést se shuttlem měli téměř všichni nově přibyvší, a několik kilometrů vzdálené Keystone se zdálo být kvůli přeplněným autobusům nedosažitelným cílem. Když už jsme zahájili naši americkou výpravu pořádným dvojitým burgerem v Burger Kingu a smířili se s tím, že budeme muset na letišti nejspíš přespat, v jednom info centru nám poradili zarezervovat si shuttle na internetu. Z posledních sil baterie telefonu se mi podařilo vymáčknout vcelku stabilní připojení a skutečně objednat odvoz až přímo do Keystone. Vzdor tomu, že jsme neznali přesnou adresu ubytovací budovy a že se útulný tranzit s přehnaně aktivní klimatizací začal ubírat do strašidelné tmy kamsi do hor, byli jsme rádi, že sedíme a že nás řidič vůbec někam veze.
„Kdyby nás vyhodil někde mimo, tak to když tak dojdeme,“ říkali jsme si s roztomilou naivitou a tristní neznalostí toho, jak to se vzdálenostmi v Americe chodí. Snad rukou osudu nebo naprosté náhody nás řidič vysadil přímo v ubytovacím areálu Sunrise, kde se nám po tmě a už téměř v bezvědomí z té šílené únavy nějakým způsobem podařilo dočasně ubytovat na pokoje pro nové zaměstnance. Než jsme se propadli do hlubokého spánku, ještě jsme se úspěšně popasovali s bezpečnostními pásky, kterými jsme si v Praze zajistili kufry – nevím už, čí nápad bylo zavřít si jediný nůž na rozříznutí pásků právě do prostoru zajištěného takovým páskem, každopádně s trochou vynalézavosti jsme si poradili i tak. Usnul jsem dřív, než mi hlava dopadla na polštář.
Nový svět
Spousta lidí má problém s jet lagem. V tomto ohledu se mi samovolně podařilo vyvinout celkem úspěšnou metodu, jak se s touhle nemocí z překračování časových pásem vypořádat. Ne, nejde o melatoninové tablety. Je to jednodušší, i když celkem drastické: nejděte spát přes 24 hodin a pak zalehněte společně s místními.
Když jsem po tom opojném spánku rozlepil oči, chvíli jsem váhal, kde že to vlastně jsem. Ležel jsem na staré palandě v malé místnosti se špinavým kobercem, naše kufry byly otevřené v nohách postele a oknem bez žaluzií proudilo dovnitř ostré sluneční světlo. Protože ostatní ještě spali, otevřel jsem si čtečku a pokoušel se začíst, ale vůbec mi to nešlo.
„Jsi v Americe,“ říkal jsem si dokola. „Přeletěl jsi oceán a urazil přes 10 000 km.“ Pořád mi to nějak nedocházelo.
Dodnes nechápu, jak se nám vlastně podařilo dostat z letiště až sem do hor. Tady jsem ale poprvé pochopil, že člověk se nikdy neztratí. Že ať před ním stojí jakákoliv neznámá výzva, zdá se být vždycky mnohem děsivější, než ve skutečnosti je.
Včera v noci jsme přijížděli vyčerpaní a v naprosté tmě. Jakmile jsme vylezli z postele a vyšli ven, zůstali jsme stát jako přikovaní. Štíty hor se zasněženými vrcholy obepínaly údolí s širokou silnicí. Zelené stromy nahuštěné jeden na druhý pokrývaly jejich úpatí a zabíraly každičký prostor, kde zrovna nestála nějaká budova nebo cesta. Probudili jsme se do nového světa.
Opojení
Od první návštěvy Ameriky se mi strašně líbí prožívat kulturní šok. Všechno kolem je jiné, než na co jste zvyklí. Všechno je obrovské: příroda, auta, lednice, balení potravin, dost často i sami lidé… O mentalitě Američanů lze jistě napsat mnohé. Člověk o nich v sobě chová i jisté pochybnosti. Na první dojem mi ale doslova učarovali.
Nikdo se netvářil nakvašeně, že musí být v práci, všichni se usmívali, zdravili nás, byli veselí a zdvořilí. Když jsme se po ubytování na své pokoje vypravili shuttlem do nedalekého městečka Dillon, obrovský černoch, který seděl za volantem, si celou cestu hlasitě zpíval s rádiem, dětem dával při vstupu lízátka a každému přál hezký den. V tom prostředí coloradských hor to mělo tak pohlcující atmosféru, že jsem byl přesvědčený o tom, že tu chci strávit mnohem déle než plánované tři měsíce.
Náš příjezd jsme si naplánovali asi na tři dny před zahájením práce. Měli jsme aspoň čas se pořádně zorientovat, ubytovat se a zařídit veškeré další dokumenty na oddělení HR. Právě tam jsme poznali další příchuť absurdna, když jsme se potkali s jedním českým párem. To by sám o sobě ještě nebyl takový zázrak – Čechů, Poláků a Slováků do Keystone přijelo mnoho. Že ale zrovna tihle dva pocházeli z českého městečka jen pár kilometrů od naší rodné Litomyšle a stali se i našimi nejlepšími „americkými“ přáteli, to byla už docela haluz. Dodnes s Kájou a Ondrou vtipkujeme, že jsme museli letět až do Colorada, abychom se poznali.
Něco zkrátka nevymyslíš. A podobných nepochopitelných situací jsme měli za celé léto zažít ještě mnoho.
D.
Slovníček:
Work and Travel – program pro studenty, který jim umožňuje dočasně si najít práci v cizí zemi a strávit v ní delší dobu (obvykle letní prázdniny).
housekeeper – člověk na uklízení
inspector – člověk, který má v týmu několik housekeeperů, kontroluje kvalitu uklizených pokojů, zajišťuje, že bude pro hosty přichystáno vše potřebné apod.
vízum J1 – vízum pro účastníky výměnných programů, tzn. pro každého, kdo si přeje pracovat, školit se nebo provádět výzkum ve Spojených státech v rámci oficiálně schváleného programu, který je sponzorován vzdělávací nebo jinou neziskovou institucí.
shuttle – dopravní prostředek, který jezdí pravidelně mezi dvěma a více místy. (Shuttle po celém údolí v Keystone a okolí byl zadarmo, takže jsme mohli pohodlně cestovat a jezdit na nákup. Z letiště jsme ale za přepravu museli pár dolarů obětovat.)
jet lag – tzv. pásmová nemoc neboli obtíže spojené s cestou přes více časových pásem, kdy dojde ke zmatení našich vnitřních hodin (cirkadiánního rytmu) a člověk pak bývá unavený, dezorientovaný, bolí ho hlava apod.
