To jsme zase poskočili o kus dopředu, co? Život pádí ostošest a na opozdilce nečeká. Kdo se zastaví, tomu ujede vlak, a komu dojde dech, ten má pěknej pech. Tenhle článek čtete proto, že vás zaujaly ty dovednosti v nadpisu (rýmování mezi nepatří, i když si myslím, že jsem přirozený talent). Tak vítejte panstvo, a směle se pusťte do dalšího stimulování svých mozkových závitů. Strnulá mysl je ostatně horší než mysl prohnilá. Což je citát, který jsem buď někde zaslechl nebo právě vymyslel. Těžko říct.
Na každý pád níže najdete dovednosti, které mě už nespočetněkrát vytáhly z bryndy, anebo jí v ideálním případě včas zabránily. A pokud budete mít pocit, že některé z nich jsou spíš lidské vlastnosti, vězte, že člověk se může naučit úplně všemu. Tak nebuďte baby, stačí chtít.
Sebereflexe
Pokud by vám z tohohle článku měla utkvět jedna věc, je to právě tahle luxusní dovednost. Když totiž umíme poodstoupit a podívat se na to naše plácání se životem tak trochu z ptačí perspektivy, jsme za vodou.
Ač se to nezdá, jsme automaty na dělání rozhodnutí. Každý den jich uděláme stovky. A i když může jít jen o to, co si dáme k snídani, rozhodovací proces představuje něco jako křižovatku. A nám se ne vždycky podaří úplně trefit, jakým směrem se vydat. Ups! To ale nevadí, protože vždycky můžeme reflektovat a analyzovat, jestli to například byl fakt dobrý nápad dávat si na ty knedlíky se zelím ještě litr burčáku…
Ale vážně. Objektivním zhodnocením našeho jednání dáváme předčasný vánoční dárek našemu budoucímu Já. Díky takové sebereflexi dokážeme vidět, jestli jsme se nesnažili příliš málo, co by chtělo do budoucna zlepšit a čemu je potřeba se příště vyvarovat. Dojde nám, že jsme ranní hádku s partnerem způsobili skutečně MY SAMI a pochopíme proč. Odhalíme vlastní nedostatky, na kterých budeme moci zapracovat. Anebo se přesvědčíme, že jsme skutečně udělali, co bylo v našich silách, a přestaneme si dělat výčitky.
Sebereflexe je geniální nástroj. Ne nadarmo se říká, ať si nejdříve zameteme před svým vlastním prahem.
Neboj se dělat chyby
Už umíte reflektovat? Super, v tom případě víte, že nejste dokonalí. Ani já nejsem dokonalý. A co to je ta dokonalost? Někdo by řekl, že bezchybnost, ale to je pěkná blbost. Já spatřuju dokonalost právě v chybování. Respektive na celém jeho procesu – od samotného maléru až po jeho nápravu a poUČENÍ SE.
Chyby nás jako lidi bolí. Celý život nám za ně pořád někdo dává céres. Špatnou známkou, pokáráním, pohlavkem, posměškem, výčitkami, odmítnutím… celá společnost do nás vtlouká, že dělat chyby je špatné. A to je další důkaz toho, proč většina nemá vždycky pravdu: dělat chyby je totiž naprosto nezbytné.
Když se mrknete na kohokoli, kdo v životě vlastními silami něco dokázal (ať už se bavíme o dovednostech, kariéře nebo třeba o šťastné a spokojené rodině), garantuju vám, že nenajdete nikoho, kdo by cestou nenasekal jednu botu za druhou. A je to právě tenhle botník a jejich náprava, které k úspěchu vedly.
Samozřejmě, ideální chyba je taková, kterou uděláme pouze jednou. Ve výsledku je ale jedno, kdy se poučíme. Hlavní je, ŽE SE POUČÍME. Když se teda poučíme… a pokud ještě nejsme poučení, tak to znamená, že lekce stále trvá. Protože to chyby jsou – lekce. A díky těmhle lekcím získáváme zkušenost a lidi pak za námi chodí, abychom jim poradili, jak se těm stejným chybám vyvarovat.
Co z toho plyne? Dělejme chyby a poučujme se z nich, ať pak o sobě můžeme říkat, že jsme moudří. Anebo ještě líp: dělejme chyby a poučujme se z nich, abychom BYLI MOUDŘÍ a mohli si vzít ze života to nejlepší.
Neboj se nejistoty
Nejistota je noční můra. Někde jsem dokonce četl, že většina lidí by si radši ponechala své jistoty, i když jim nepřinášejí kdovíjakou radost nebo štěstí, než aby se vrhla do neznámého (dobrodruh v mém srdci pláče). A jo, i když většinu těch racionálních důvodů mnohých chápu, stejně se nemůžu ubránit dojmu, že jestli je v životě něco jistého, je to právě nejistota. Dobrý den, říkejte mi pan Paradox.
Nikdy nebudeme mít nejmenší páru, co se může stát. Život je nepředvídatelný jako Bertíkovy fazolky – myslíš si, že si pochutnáš na borůvkovém koláči a BUM! najednou přežvykuješ ušní maz. Proto mi přijde fajn naučit se s tou nejistotou trochu laškovat. Ona se tváří kysele, ale ve skutečnosti je to docela veselá dáma, která má navíc kapsy plné vymazlených překvapení. Příležitosti, které v nich můžeme nahmatat, mají obvykle sílu vystřelit nás z trenek až na měsíc! Nevím jak vám, ale mně to za trochu toho rizika, že z kapsy vytáhnu leda tak posmrkaný kapesník, rozhodně stojí. A už se milionkrát ukázalo, že tahle loterie se nakonec skutečně vyplatí!
Naučte se nebát nejistoty. Už tak se v dnešním světě bojíme až příliš.
Zvídavost a adaptace
„Mně je to ukradený.“
A dlouho dobu to tak skutečně bylo. Jak nešlo o angličtinu nebo příběhy, bylo mi to putna. V tomhle režimu se dá fungovat relativně dlouho, ale nakonec zjistíte, že je svět příliš velký mindfuck, než abyste to nechali jen tak bez povšimnutí.
Jak vznikly všechny tyhle věci? Jak to celé funguje? Proč si myslíme to, co si myslíme, a proč se kvůli tomu cítíme tak či onak? Těch otázek je bambilion, a ještě několik navíc k tomu. Odpovědí na ně je už podstatně méně, ale to nevadí, protože jde o něco jiného. Cílem není být expertem na všechno, ale snažit se porozumět základním principům. Díky tomu se budeme schopni lépe adaptovat, a to dnes, stejně jako v jakémkoli bodě historie vesmíru, znamená přežití.
Jo, jasně, většina vaší zvídavosti vás obohatí o zcela zbytečné vědomosti. Nikdy ale nevíte, kdy se pravidla hry změní a veškerý tenhle balast vám přijde vhod. Pokud jste navíc jako já a čerpáte inspiraci a motivaci téměř ze všeho okolo, neexistuje nic, co by vám bylo na pendrek. A když je náš mozek takový našlapaný superpočítač, který toho dokáže pojmout docela dost, byla by velká škoda jej nevyužít.
Říkej, co ti vadí
Jednoduchá pravda, kterou ale stejně nikdo nebere vážně: NIKDO NENÍ JASNOVIDEC! Ani Standa Plamínek. Fakt. Takže pokud vám něco vadí a chcete to změnit, budete se muset kousnout a říct to nahlas. Nikdo v našem okolí (ani mamky ani partneři) totiž nemá nejmenší páru o tom, co se nám honí hlavou. A světe div se, nemáme to dokonce ani napsaný na čele.
Je úplně jedno, jestli jde o vztahy nebo pracovní prostředí. Umět objektivně a bez emocí říct, co nám vadí, považuju za ohromný kouzlo. Nejen že nám v životě ušetří pár tun vrásek (jdou vrásky vážit na tuny?), ale taky nám umožní řešit problémy mnohem efektivněji a rychleji. A hlavně se vyhnete té nekonečné hře na kočku a myš, kdy budete s rostoucím tlakem čekat, až vašemu partnerovi nebo rodiči dojde, čím vám pije krev…
Já vím, že to není úplně sranda konfrontovat někoho s tím, že nám jeho chování vadí. Hlavně u blízkých lidí je to osina v zadnici, protože je tím zrovna dvakrát nepotěšíme (kdo by taky rád slyšel, že je otravnej?). Jenže já vsadím svoje trenky, že každý z nás občas dělá něco otravného, a dokonce o tom ani nevíme. Berme to proto tak, že když někoho upozorníme na jeho chování, pomáháme v první řadě i jemu.
Jasně, ne každý si z nás hned sedne na zadek. Velkou spoustu lidí svou upřímností dokonce naštveme nebo urazíme. Ale ono je to přejde. Pokud s nimi mluvíme normálně a nijak je neponižujeme, neděláme přece nic špatného. Stejně tak ale buďme připravení, až někdo takhle upřímně promluví k nám. 🙃
Buď empatický
Tohle je k naučení trochu větší oříšek, to uznávám. Jakmile se vám ale podaří empatii zvládnout, otevře se vám doslova vylepšená realita. Schopnost odhadovat náladu lidí, jejich povahu nebo způsob uvažování, rozumět pocitům a motivům ostatních, nacítit se a číst jako z otevřené knihy. Pokud tohle není superschopnost, tak už nic.
Je zase úplně jedno, jestli se bavíme o vztazích nebo profesním životě. Umět poznat, jak s lidmi mluvit a jak k nim přistupovat, když jsme je třeba nikdy před tím ani neviděli, nám radikálně zjednoduší a vylepší život. Šéf vás rád pověří důležitými úkoly, protože přesně chápete, co po vás chce. Učitel třeba při zkoušce přivře jedno oko, protože jste rozumný a zdvořilý, milý člověk. No a váš partner vás bude milovat ještě mnohem víc, protože nic nesbližuje tolik jako pocit, že vám někdo naprosto rozumí.
Na téma rozvoje empatie byla určitě napsána hromada moudrých knih. Podle mě je klíčem pozorování okolí a opravdické naslouchání toho, co vám kdo říká (a taky proč vám to asi říká). Chce to trochu cviku, ale jakmile začnete číst mezi řádky, máte v podstatě vyhráno. Mně empatie otevřela hromadu dveří, a i díky ní dělám svou skvělou práci a mám vedle sebe tu nejlepší holku na světě.
Jdi s kůží na trh
No, doma v obýváku o nás asi jen tak někdo nezakopne, co? Možná tak mamka, která se nás hned vzápětí otáže, proč se pořád válíme doma. Radši jdi do světa na zkušenou a najdi si nějakou nevěstu! Buďte v klidu, tohle moje mamka neřekla. Ale kdyby řekla, měla by úplnou pravdu.
Dneska už být dobrý nestačí. Pokud chceme něco dokázat, musíme být u toho taky náležitě vidět. Pokud chcete znát můj skromný názor, stojí to pěkně za prd. Protože jak už jsem jednou psal, místo toho, aby se člověk soustředil na práci, musí se starat o svůj veřejný obraz. Jenže tak to dnes prostě funguje, a pokud chceme držet krok, musíme na to přistoupit.
Největší průšvih je to, že nám až příliš záleží na tom, co si o nás ostatní myslí. Dáváme cizím lidem moc nad námi samými, a to je nadělení. Při představě, že se řídím podle toho, co si myslí kdejaký Fanda odvedle, mám osypky až na zadku. Spolehlivý recept, jak se strachem z názoru ostatních bojovat, je přitom jít ven a ukázat svou práci světu.
Ukažte, co děláte. Většinu lidí to stejně nebude vůbec zajímat, protože mají dost starostí s tím, co si zase o nich myslí ostatní. Tím, že půjdete s kůží na trh, si možná vysloužíte nějaký ten posměšek nebo pomluvu, mnohem víc by vás ale mělo zajímat, že tak můžete zaujmout a přilákat potenciální zákazníky, zaměstnavatele, spolupracovníky, partnery anebo nové přátele se stejnými zájmy. Přesně tak to totiž bylo v mém případě. Takže si pamatujme, že vždycky je lepší ten, kdo něco dělá a snaží se, než ten, kdo nedělá nic.
Buď trpělivý
Věřím tomu, že přijde všechno, co přijít má. A to jak na správném místě, tak ve správnou dobu. Nemá cenu snažit se cokoli uspěchat. Klíčem k úspěchu je vytrvalost. Je úplně jedno, čemu se věnujete. Je nevyhnutelné, abyste se v tom stali mistry, pokud se tomu budete věnovat dostatečně dlouho. O jak dlouhé době mluvíme? Těžko říct, u každého to bude jiné. U každého je to ale zároveň zcela stoprocentní. Stačí vytrvat.
Motivační proslovy s dojemnou hudbou v pozadí mluví jasně: rozdíl mezi úspěšnými a neúspěšnými je ten, že ti úspěšný se nevzdávají. Jinými slovy, jsou trpěliví. Vědí, že když se po tom miliontém pádu znovu postaví na nohy, někde tam v dálce je čeká úspěch. A oni si na něj rádi počkají. Klišé jako prase. Jenže na každém klišé pravdy trochu! A v tomhle případě dokonce víc než jen trochu.
Malcolm Gladwell ve své knize Mimo řadu: Anatomie úspěchu tvrdí, že pokud budete cokoli dělat 10 000 hodin, budete v tom mistry. A čím déle to budete dělat, tím většími mistry pochopitelně budete. Hlavní potíž se životem ale je, že málokdo chce obětovat tolik času. No, každému, co jeho jest. Pro nás odhodlané jsou tihle lenochodi ostatně dobrou zprávou: odpadá nám díky nim konkurence!
Takže, lidi: pamatujte, že když vytrváte dostatečně dlouho, docílíte ÚPLNĚ VŠEHO.
Starej se jen o věci, které můžeš ovlivnit
Už vám to určitě někdy někdo řekl: „Starej se o sebe!“ No, a i když vám to způsobilo počáteční AU!, ten dotyčný měl pravdu. Protože proč bychom se starali o cokoli, s čím reálně nic nesvedeme?
V životě jsme se naučili prožívat hodně lítosti, mrzení, strachu a výčitek. To nám jde extrémně dobře. Až tak dobře, že si ani neuvědomujeme, že se nás většina toho ani netýká. Trápíme se proto, že někdo v našem okolí je nešťastný, strachujeme se, že zase zavedou protiepidemická opatření, vyčítáme si, že jsme toho na základce nevěděli tolik, kolik teď na vysoké… Šmarjá, DOST UŽ! Co s tím vším asi tak zmůžeme?! Leda velký kulatý prd. Tak pryč od toho!
Já vím, že hlavu je extrémně těžké vypnout. Třeba to ale není potřeba. Možná stačí jen nasměrovat svou pozornost na něco, co má nějaký smysl??? (odpověď zní: ANO) Hořekovat a utápět se v lítosti je hrozně jednoduché, ale nikomu tím nepomáháme. Místo toho se zkusme vrátit do TEĎ a dělat své maximum. Jakmile jsme na něco malí páni, přenechme to ostatním a věnujme se tomu „svému písečku“. Jako já zjistíte, že vám z beder spadne obří kámen, a vy tak třeba budete mít větší chuť a víc času a energie na to věnovat se svým koníčkům anebo rodině (a mezi námi, to je stejně vždycky nejlepší).
Nevytvářej si žádné domněnky
Tohle je asi ze všech dovedností nejtěžší. Hlava nám neustále jede, a dost často na špatné palivo. Vymýšlíme hlouposti a topíme se v představách, které ani nejsou skutečné. Schválně si vzpomeňte na to, jak jste naposledy žárlili! To jste ale dokázali během chvíle vymyslet hovadin, co? Jak to jako myslela, že s ním chce jít na pivo? Co a kde asi vyvádí? A s kým to asi vyvádí? Určitě s Václavem ze třídy! A že prý se jí nelíbí, to určitě! To jim nedaruju, takhle ze mě dělat blbečka!
A je to. Právě jste si zadělali na ukázkovou nasranost na svou partnerku, která se ve skutečnosti nesešla s Václavem, ale s Katkou, a už se na vás hrozně těší. Jaké je její překvapení, když místo milujícího přivítání najde jen výčitky, napruženost a nedůvěru. Nejde přitom jenom o vztahy partnerské, ale jakékoli jiné. Svým kamarádům už určitě nejsem dost dobrý, a proto jeli na výlet s někým jiným. Moji rodiče to určitě nepochopili a teď se na mě zlobí, proto nezvedají telefon. Moje prezentace stála za nic, proto učitel ještě váhá s hodnocením…
Jakmile si vytvoříme domněnku, začneme ji vnímat jako 100% pravdu. A je nám úplně jedno, že jsme si jen něco vymysleli a tahle představa se vůbec nemusí zakládat na pravdě. Co na tom, mozek vyšle signál a v těle se nám začne míchat odpovídající biochemický koktejl. Smutek, vztek, žárlivost a pomstychtivost jsou na světě. Gratuluju.
Nevytvářet si domněnky je těžké, ale s trochou cviku jde všechno. Za sebe můžu říct, že nejlepším receptem je nějaká oblíbená činnost. Prostě jakmile vás přepadnou domněnky, běžte něco dělat. Neseďte na místě a neutápějte se ve srabu. Protože to umí úplně každý.
Závěr
Nemám univerzální návod na úspěch ani na štěstí. Dokonce bych se i zdráhal o sobě v některých ohledech uvažovat jako o úspěšném a šťastném člověku. Co se ale týče mých osobních vztahů, zaměstnání, zálib a naplnění, myslím, že tam úspěšný a šťastný jsem.
Deset bodů, které jste si právě přečetli, vnímám jako jedny z těch nejdůležitějších principů, které mě k onomu zmiňovanému úspěchu a štěstí dovedly. Nemůžu vám slíbit, že dokážou pomoci i vám, ale za zkoušku nikdo z nás nic nedá. Zakončuju tak, jak už mnohokrát:
Zkoušejte, hrajte si, objevujte. Život je pestré místo a byla by škoda jej co nejvíce neprozkoumat.
D.
