9. 9. 2017
Překvapení na pláži
Usínat za doprovodu mořských vln omývajících písečnou pláž bylo jedním z nejhezčích stanovacích zážitků, kterých se nám v Americe zatím dostalo. Probouzet se na té stejné pláži za doprovodu rachotících čtyřkolek a ohromného kraválu, už tak bájo nebylo.
„To si surfaři nějak přivstali, ne?“ nechápali jsme po ránu, než jsme rozepnuli zip od stanu. První pohled zas tolik nebolel. Písek, vlny, oceán. V pořádku. To všechno znamenalo, že se mi to nezdálo. Rachot, smrad benzínu, halekání a dunění země. V pořádku?? Spíš ne.
Když jsme vylezli ze stanu, nestačili jsme valit oči. Písečné duny za naším stanem a zbytek pláže táhnoucí se k jihu byly poseté stánky, buginami, čtyřkolkami a motokrosovými motorkami všeho druhu. V ranním větru se třepotaly prapory a bannery se závodními logy a všude bylo víc lidí než na veřejných záchodcích ve Vegas. Lidí ale možná není přesné. Povětšinou to totiž byly přerostlí vousáči s tetováním od hlavy až k patě, ušmudlaní od oleje a s řetězy u kalhot.
„Hele, zdá se mi to, nebo to tady bylo včera večer úplně opuštěný?“ zeptal se kdosi z nás, když jsme v pyžamech čučeli na tu benzinovou párty okolo.
V pohodě, tak tady přes noc vyrostl lunapark, no a co? Jsi v Americe, takové, a ještě horší věci se tu dějí na denním pořádku, utěšoval jsem se, když jsem si špinavýma rukama nandával čočky. Puch benzínu prosytil smrad ovesné kaše, která se mi za to cestování už tak nějak zhnusila, a ráno bylo dokonalé.
Když jsme si umyly nohy v ledové vodě, která k nám doputovala odkudsi z Japonska, přijelo velké černobílé auto. Na střeše mělo majáčky a na boku a kapotě zřetelným písmem vyvedený nápis SHERIFF. Vůz se brodil pískem pomalu a zastavil kousek od našeho stanu. Vystoupil z něj uniformovaný policista a jistým krokem s prsty zaháknutými za opasek se vydal k nám. Takže oprava: TEPRVE TEĎ bylo ráno dokonalé!
„Zdravíčko, mládeži,“ cvrnknul si do čepice policista. „Helejte, nechci vás nějak vyhánět, ale za chvíli se to tady bude hemžit chřestýši, takže možná by bylo dobrý už radši jet.“
CHŘESTÝŠI?! To jsme si to jako z celé té dlouhé pláže ustlali přímo na nějakém chřestýším hnízdě? Jednoho chřestýše jsem už viděl v akci v Zahradě bohů, takže děkuju pěkně – stačilo!
Přiznávám, že jsem možná začal trochu panikařit. Ale když jste polonazí s kartáčkem v puse a každou chvíli na vás má zaútočit hejno chřestýšů, těžko se hledá klid v duši. Začal jsem pobíhat sem a tam a rychle balit věci. Vysvětlil jsem bráchovi s Áďou situaci. S policistou jsem mluvil já, a tak oba nevěděli, o co jde. Paniku zastavila až Markét.
„Co sakra blbneš?“
„Prej za chvíli začnou vylejzat chřestýši, tak musíme vypadnout,“ opakoval jsem netrpělivě a trochu mě nervoval klid všech okolo. Nezodpovědnost! Šílenství!
„Jaký chřestýši? Vždyť mluvil o rentících!“
V tu chvíli mi došlo, jak obrovskou sílu taková ztráta v překladu má (a kdo jinému by to mělo dojít než překladateli, že jo?). Uvědomil jsem si totiž, že pán policajt vůbec neříkal chřestýši (anglicky rattle snakes, zkráceně rattles), ale rentíci (anglicky rentals, tedy lidé, kteří něco pronajímají). Nebudu do toho motat fonetiku, ale tahle dvě slova zní dost podobně, zvlášť když vychází z pusy Američana ze západu, který při tom žvýká žvýkačku.
„Říkal, že se sem za chvíli naženou rentíci!“
„Tak chřestýši, nebo banda mlátičů, který lidem půjčujou čtyřkolky – to už vyjde nastejno, ne?“
Snažil jsem se zachránit svou reputaci, ale lepší výmluva mě nenapadla. Každopádně jsem se přiměl ke klidu a s největší obezřetností se pustil do kaše.
Sbalit věci a vydat se na cestu do Los Angeles jsme naštěstí zvládli dřív, než jsme stihli dostat výprask.
Padáme mezi padlé anděly
Oteplilo se. Výrazně se oteplilo! Doufal jsem ale, že teplota nevystoupá na podobné šílenosti jako v Nevadě.
A protože se nám opotilo i zpětné zrcátko, zastavili jsme v Santa Barbaře na naší vůbec první pořádnou koupačku v oceánu! Zcela určitě jsem spíš horský typ, ale to vám byla taková paráda! Voda byla tedy docela ledová, žádné středomořské kafíčko, ale smýt ze sebe ujeté kilometry posledních dní bylo k nezaplacení. Idylce stálo v cestě jen Pájino ucho. Mívala s ním totiž problémy, takže slaná voda na bubínku neudělala moc parády…
Odpočinuli jsme si, nasáli mořský vzduch, zaposlouchali se do kdákání racků a zamířili k hlavnímu městu nejlidnatějšího státu v celém USA.
Poprvé za celou Ameriku jsem neměl z řízení dobrý pocit. Silnici se opět roztáhla do pěti pruhů a auta po nich jezdila tak namačkaná na sebe, že to celé připomínalo jeden gigantický organismus… plný nervózních a troubících buněk, které si navzájem přejížděly přes cestu ve snaze najít nejlepší cestu bludištěm ke svému cíli. Takhle to zní možná poeticky, ale nenechte se zmást. V LA jezdí autem jenom magoři!
„Proč se všichni tak lepí?“ s úzkostí jsme pozorovali dění okolo a nahlíželi do okýnek, jestli v očích ostatních cestujících najdeme podobné obavy. Nejspíš to ale byli všichni místní, protože běžně s ledovým klidem popíjeli za volantem Colu nebo telefonovali. Jak říkám: magoři.
PRÁSK!!!
„Tyvole, co to bylo?“
Hned vedle nás v levém pruhu do sebe nabořila dvě auta. Nejspíš někdo nezvládl dobrzdit. To se asi stává, jenže to byla taková rána, že bych vsadil i svůj odznáček z Alcatrazu, že to někdo nakouřil přímo do nás.
Jak se tady řeší podobné dopravní nehody, jsem neměl tušení. Jisté však bylo to, že tady kvůli něčemu tak malichernému zastavovat nechcete. Mohutný proud aut strhnul vše, co mu přišlo do cesty.
Čekal jsme, že jakmile sjedeme z dálnice, podaří se nám rozdováděné nervy zkrotit, ale opak byl pravdou. Los Angeles je obrovské exotické město. Jako takové má šíleně dlouhé silnice s šíleně přesemaforovanými křižovatkami. A semafory mají jednu báječnou vlastnost: jeden s druhým nejsou vůbec synchronizované! Když tedy po hodině čekání na jednom naskočí zelená, máte téměř 99% jistotu, že za deset metrů vás zastaví další červená. Auta na sebe troubí, předjíždějí se a do toho se motají motorky, které to kolem vás mohou vzít i zprava. To je něco pro Evropana! Pokud jste sem přišli hledat cestovní tipy, tak tady jeden je: neřiďte v LA, pokud máte vznětlivou povahu… anebo v něm neřiďte vůbec a jezděte spíš na kole nebo na motorce!
O 3 264 semaforů později jsme konečně bezpečně a bez jediného ťukance zastavili před naším ubytováním. Tedy alespoň to nám hlásila navigace. My jsme viděli akorát kontejnery, vysoké palmy, popraskanou silnici a nějaký podnik, který mohl být restaurace, ale stejně dobře i noční klub. V LA těžko říct.
„Já se jdu zeptat,“ rozhodla Áďa a vlezla do doupěte. „O žádným ubytku tam nic nevědí,“ zahlásila, když k naší úlevě vylezla zase ven živá a zdravá.
Super, tak to se asi přidáme do stanového městečka bezdomovců pod mostem. (Tohle je bohužel celkem tvrdá realita LA. Z celých Spojených států se sem stahují bezdomovci, protože v LA je celý rok krásně teplo. Žádné mrazy a klepání kosy na lavičce v parku. Kdepak. Jenže ani Los Angeles není nafukovací, takže bezdomovci budují městečka pod mosty a v bočních uličkách, kam se obyčejný člověk bojí vkročit. A mnohdy oprávněně. Vysoká koncentrace lidí, chudoba a zdravotní systém drasticky zvyšuje riziko, že narazíte na nějakého blázna. V LA neuplynul jediný den, kdy bychom nepotkali na ulici nějakého zvěstovatele božího, nebo lidi trpící samomluvou. Do takových kruhů jsme se my rozhodně dostat nechtěli.)
Po půl hodině hledání, pročítání potvrzovacích e-mailů o ubytování a pobíhání po ulici jsme naštěstí… měli štěstí. Nenápadný vchod do budovy bez oken jen několik metrů od doupěte podlehl zadanému vstupnímu kódu a my konečně mohli z rozpálené exotické ulice vkročit do klimatizovaného stínu našeho překvapivě hezkého pokoje.
Já vím, že mě většina bude mít za barbara. Ale já se do LA moc netěšil. No jo, tak mě třeba ukamenuje! Mám proto ale své důvody. Přijde mi, že takové ty hlavní atrakce, které chtěli všichni vidět, člověk už tak nějak zná z televize a filmů, že už ho snad ani nemají čím překvapit. Nač se radovat z Chodníku slávy a nápisu Hollywood? Ale dobře, nechci ofrňovat nos. Byl to zážitek, to nepopírám. I když ne úplně můj šálek kávy.
Do Hollywoodu jsme vyrazili později odpoledne. S obtížemi jsme našli placené parkoviště, které připomínalo spíš staveniště v oprýskané a nevzhledné ulici, jen abychom o pouhých desítek metrů vedle vkročili na nablýskaný a honosný Hollywood Boulevard. Zástupy lidí, ruch, hudba, pouliční umělci a světla. Skoro jako v Las Vegas. Prošli jsme si hvězdičky na chodníku a zašli na burger do nedaleké restaurace. Vymetli jsme obchody s vystavenými vozy Elvise Presleyho a cinkrlátkami všeho druhu. Nic z toho ale nepůsobilo autenticky.
Los Angeles pro mě zatím znamenalo slunce, palmy, nejrůznější světové rasy, mořskou sůl ve vzduchu a příslib nekonečného léta. Vedlejší uličky svým vzezřením připomínaly nějaké staré španělské město. Prach, písek a sem tam i nějaké ty odpadky a chudoba. V pozlátko já stejně nevěřím.
Byl to dlouhý den. S o to větší chutí jsem sebou později prásknul do peřin a tvrdě usnul.
10. 9. 2017
Štěpán měl narozeniny. Ne přímo tenhle den, ale asi dva týdny před tím. Áďa mu proto jako dárek dala surfařský kurz. Tedy spíš rychlokurz. A protože jsem se nechtěl na něj dívat z pláže, šel jsem se do vody plácat s nimi.
Dali jsme si rychlou snídani a zamířili na Venice Beach. Kdybyste to nevěděli, je to s Malibu jedna z nejprofláklejších pláží. Tomu také odpovídají masy lidí, které vás tam čekají.
V LA je vedro už hezky z rána. Dusno leží v ulicích jako deka. Protože je ale oceán docela studený, museli jsme se po příjezdu instruktorů nasoukat do těsných neoprenů, ve kterých jsme se začali pařit ještě víc.
On byl celý ten zážitek trochu úsměvný. Instruktor Matt se sem nastěhoval z Evropy a vzal si svou přítelkyni Alison, se kterou teď učili turisty surfovat. Přijeli v oprýskané dodávce, vytahali surfy a Matt nám dal ultimátní návod, jak se naučit surfovat za 10 minut. Zní to dobře, co?
„Tak jo, můžeme jít do vody,“ tleskal rukama Matt. Já toho o surfování moc nevím – i když podle Matta jsem už věděl všechno, co je potřeba, abych začal sjíždět vlny jako pán –, ale nějak se mi nezdálo moje prkno. V LA se zřejmě nepočítá s mojí výškou, napadlo mě, když jsem se položil na vodu a nohy my přečuhovaly z prkna o slušný kus ven. Nejsem ale žádná bábovka, takže jsem do toho šel na plno!
A za dalších 10 minut jsem plival plíce a mnul si bolavá ramena od toho neustálého pádlování a kotrmelců ve vlnách. Voda má sílu. A i když jste zkušený surfař jako já, vlny z vás rychle vymlátí veškerou energii. Zvlášť, když máte pod sebou prkno, které díky své výšce měla dostat spíš o dvě hlavy menší Áďa. Abych dokázal udržet balanc na takovém prkýnku, pravděpodobně bych potřeboval další 10minutový kurz.
No, dobře, už si Matta přestanu dobírat. Byla to zábava i tak, a o tu jde především, ne? Navíc se nám se Štěpánem podařilo dvakrát na prkno postavit a na vlnách se skutečně svést. Pro Áďu byl boj s vlnami sice náročnější, ale i přesto se držela dost dlouho.
Ještě než se čas nachýlil, byli jsme tak vyčerpaní, pomlácení a přepití slané vody, že jsme se už jen tak vozili na břiše. Já přitom doufal, že ruka, kterou mi voda otočila na druhou stranu a semlela jako pytel zrní, za chvíli přestane bolet a nevyklube se z toho nějaký nesmysl, jako poraněné vazy.
Neopreny a surfy jsme pověsili na hřebík a šli jsme se ohřát na Venice Beach, kterou se slunce zřejmě rozhodlo pod našima nohama doslova uškvařit. Nápad vyrazit na procházku měly samozřejmě stovky dalších lidí, takže jsme se museli probojovat davy až ke známé venkovní posilovně (kde jsme bohužel nepotkali Arnolda), slavnému skateparku s mohutným publikem, hřištím na plážový volejbal a konečně také ke stánkům se suvenýry, tričky, obrovskou spoustou trávy, k tatérskému salonu a ke kiosku se zmrzlinou. Na konci Venice Beach stálo pravděpodobně nejznámější molo v celé Americe: Santa Monica Pier. To je molo jako kráva, na kterém najdete zábavní park s ruským kolem, obchůdky se suvenýry, herny s videohrami, věštícími automaty a fotobudkami. Klasický lunapark, který mě zrovna nelákal.
Zbytek dne jsme se jen tak poflakovali po městě. A když přišel hlad, našli jsme si jeden podnik, o kterém jsme snili už v Coloradu. V Kalifornii je totiž profláknutý jeden fast-food řetězec jménem In-n-Out (v překladu „Dovnitř a ven” nebo „Tam a zpátky”, no není to vtipný?!?). Nejde přitom jenom o strašně dobré (a určitě moc zdravé) burgery. Tenhle fast-food se totiž vyznačuje i svou tajnou nabídkou, která není nikde uvedená. Nikde! Kromě internetových diskusí, pochopitelně. Když si chcete objednat některou z tajných položek, musíte znát tajná hesla. Ta vám zajistí nášup těch nejlepších hamburgerů na světě a mnohem víc. Nekecám.
V In-n-Outu zažijete porno na jazyku. Chuťové buňky budou chtít spáchat sebevraždu, protože si uvědomí, že po návratu do Čech už jen tak něco podobného nezažijí. Myslím, že cesty zpět nebylo ve chvíli, kdy jsme se zakousli do prvního burgeru. Vypěstovali jsme si okamžitou závislost. A od té doby jsme jedli snad už jenom tam. A když jsme tam zrovna nejedli, roztouženě jsme si to představovali. Dokonce i když byla nejbližší pobočka In-n-Out vzdálená čtyřicet minut cesty autem, vydali jsme se tam. Byla to Mekka našeho obžerství, Animal-styled Fries naše modla a fráze „Dvakrát dvojitej burger a velký Animals” naše mantra.
Vyčerpaní slunečními paprsky a totálně přežraní jsme večer ulehli do chladivého objetí našich postelí a spali až do rána.
11. 9. 2017
Vzbudili jsme se do žhnoucího LA. Hlavní cíl dne byl jasný: infiltrovat natáčení populární talk show Conana O’Briena. No fakt. Když už jsme přeci tady, tak se vší parádou, ne? To zas bude ostudy, ach jo, pomyslel jsem si, když jsme se ráno chystali, ale v hloubi duše jsem jásal. Nějaká zvrhlá část toho introverta, který okupuje nadpoloviční většinu mé hlavy, strašně ráda dělá ostudu. Moc se totiž vyžívá v pohoršených výrazech všech těch zaprděnců okolo. Ach jo!
Show se ale začínala točit až v odpoledních hodinách, takže jsme měli spoustu času na zabití. Jestli ale existuje horší zločin než NEOCHUTNAT IN-N-OUT, je to právě ZABÍJENÍ ČASU. Kdepak, nic se zabíjet nebude! Hezky využijeme hezkého počasí a vyrazíme objevovat další zákoutí LA!
Hollywood jsme už navštívili a nebyl důvod so do něj vracet. NÁPIS Hollywood nám ale zatím unikal. Ne na dlouho.
Na cestě jsme se rozhodli být odvážní, takže jsme zamířili nejpřímější cestou přes nekonečné kolony aut, řady červených světel na semaforech, skrze troubení, nervozitu dalšího obyčejného dne v Los Angeles, kolem In-n-Outu, pod mosty… počkat, COŽE? Na zpátečku jsme minuli mosty a zastavili u krásné, líbezné, dojemné a vřele svítící cedule IN-N-OUT a rovnou si objednali pro každého tradiční nášup dvou dvojitých burgerů a kupu hranolek zadělaných sýrem a cibulkou.
Nejlepší výhled na LA je z Griffithovy observatoře. Ta stojí na kopci a shlíží na celé město, které se koupe v horkém oparu umírajícího léta. V LA ale léto nikdy skutečně neumírá, je spíš v takovém přechodu. A právě k observatoři jsme se vypravili, protože oficiálně z ní bude nápis Hollywood hezky čitelný. Neoficiálně jsme s bráchou chtěli navštívit místo, které jsme znali z počítačové hry našeho dětství a mládí: GTA: San Andreas.
Všude bylo tradičně strašně moc lidí a zaparkovat našeho Dodge nebylo tak jednoduché, jak by se zprvu mohlo zdát. Po chvilce neomaleného snažení se nám ale podařilo ukořistit místo v kopci, nedaleko samotné observatoře, takže i nakvašené pohledy asijských turistů v autě za námi nám za to stály.
Na cestě do studií Universal, kde natáčela show Conan, jsme to vzali přes Beverly Hills a prohlédli si vysoké zdi a řady palem před honosnými sídly, ze kterých jsme mnohdy neviděli ani střechu. Tak tady sídlí celebrity, vtipkovali jsme a každý snil o tom, že tu bydlí taky, ačkoliv to nikdo nechtěl přiznat.
S natáčením se to má tak: vstup na něj bývá zadarmo, protože by vypadalo dost blbě, kdyby v hledišti nikdo neseděl. Jediné, co potřebujete, je trocha štěstí a ostré lokty. Kdo dřív přijde, ten logicky dřív sedí, tleská a směje se na výzvu několika velkých obrazovek, které v televizi neukazují, protože by to vypadalo ještě hůř. My měli jak štěstí, tak ostré lokty. Ty jsme ale ve skutečnosti ani nevyužili, protože toho dne šli lidi nejspíš trávit čas na pláž a možná se učit surfovat na nevhodně krátkém prkně. My, jako ostřílení matadoři, jsme to už měli za sebou, takže jsme vlezli do studií a užívali si klimatizovaného sálu.
Nikdy před tím jsem se natáčení neúčastnil, pokud teda nepočítám tu krátkou reinkarnaci scénky z filmu Forest Gump v režii Ádi. Napětí se ve mně dalo krájet, protože Conana O’Briena jsem občas sledoval a vždycky se u něj dost nařehtal. Když nás vpustili do studia a usadili, připadali jsme si jako v Jiříkově vidění. Ne ani tak z prostor samotných, jako spíš z fanoušků, kteří se v hledišti našli. Valná většina z nich skoro až fanaticky upírala pohled na podium a vzrušeně mluvila o tom, kdy už jejich idol přijde. Já uznávám, že na tom vidět naživo člověka, kterého znáte především z uhlopříčkových formátů do 60 palců, je něco přízračného. Ale že bych kvůli tomu musel do studia pod tričkem pašovat banner „We Love You Conan!“, to asi nemusel. Na očích diváků bylo zřejmé, že kdyby mohli, donesli by ve velkém vlajky, přerostlé molitanové rukavice, bubny a další nesmysly, jako třeba dýmovnice. To by ale skrz důkladné kontroly dovnitř nejspíš nikdo nedostal.
Když show začala a Conan vkročil na scénu, hlediště explodovalo. Mám dojem, že výrazně prostorově řešený pán vedle nás dokonce ronil slzy. Asi se mu splnil sen. Nebo se mu v kapse rozlil pepřák. Všichni v publiku byli jako hypnotizovaní. Když Conan začal vypouštět vtípky, které v jeho videích vždycky zněly o mnoho vtipněji, málem nám praskly bubínky. A když Conanův kolega Andy Richter požádal o dobrovolníky, lidi se mohli strhat. Provokatér ve mně vycítil příležitost. Ono dělat ostudu mezi přáteli, je jedna věc. Jenomže uříznout ji v jedné z nejsledovanějších talk show v USA, kterou sleduje ohromná část zeměkoule, je něco úplně jiného. Rozhodně jsem netoužil po vyhoštění a zákazu vstupu na území Ameriky po zbytek svého života. A tak jsme všichni tři hezky zapluli do našich sedaček co nejhlouběji, aby si nás nedej bože někdo nevšiml.
Mimochodem se potvrdilo, že jsem popkulturní barbar. Neměl jsem totiž nejmenší tušení, co za hosty si tam Conan pozval. Naše přání, aby to bylo někdo z Hry o trůny, se nesplnilo. Takže jsme přes hodinu poslouchali nezajímavé lidi, které nikdo z nás nikdy neviděl. Co už, byli jsme v televizi! Kdybyste si pustili tuhle Conanovu epizodu hodně pomalu a dávali dobrý pozor na tři bílo-šedo-černo rozmazané fleky na levé straně, tak to jsme my!
Jemnou hořkost zklamání jsme šli spláchnout a zajíst dobrým jídlem a pitím. A jak slunce zapadlo za obzor, vydali jsme se do Santa Monicy, která už svítila ve tmě kolotočářskými barvami. Protože ale bylo celkem pozdě, nestihli jsme se svést na horské dráze. S útrpností jsme si alespoň nechali vyvěštit budoucnost od Zoltara, který za to neurčité žblebtání spolknul celý dolar! Já věštcům stejně nikdy moc nevěřil…
Na konci mola se také nachází konec známé Route 66, bývalé mezistátní dálnice, která vedla z Chicaga právě do Santa Monicy. V roce 1985 byla ale vyřazena z Amerického dálničního systému a nahrazena modernější soustavou silnic a dálnic. I tak bylo hezké stanout na jejím konci. Prosakovala z toho určitá symbolika. Protože náš pobyt v Los Angeles se také chýlil ke konci. Druhý den jsme měli vrátit náš milovaný Dodge a vydat se cestou na letiště. Na naší pouti nás čekala poslední zastávka: New York neboli Big Apple.
D.
