Patří to k životu, že občas se vyvrbí nějaká ta schopnost, bez které bychom se úplně v pohodě obešli. Mně se jich nastřádalo tolik, až si skoro říkám, že bych s tím měl něco dělat. A protože obecně platí, že prvním krokem při hledání řešení je pojmenovat problém, tenhle článek slouží jako exkurz do temných vod mé osobnosti. Tak se držte, plaváčci, ať se mi tu neutopíte.
Komentování filmů a seriálů
V tomhle nemám konkurenci. Jde mi to tak dobře, že bych mohl dýchat na paty i kolegům ze sportovního odvětví – kdyby jen nešlo o sport. I když na televizi nekoukám a zapínám maximálně YouTube nebo Netflix, jakmile se do toho dám, můžete si být jistí, že properu skrz na skrz každou postavu, která se na obrazovce vyskytne. Nešetřím nikoho, zvlášť pokud jde o životní rozhodnutí a způsob chování.
„Vždyť to nedává smysl, to by nikdy neudělal!“ rozčiluju se častokrát, když hlavním postavám scénárista nešikovně přiloží pistoli do týlu.
Snad je to trochu profesní deformace – příběh jako takový ostatně tvoří velkou část mého života. Ať je to, jak chce, mým spolusledujícím to obvykle leze dost na nervy. Nechápu. Vždyť komu se poštěstí sledovat fabuli s takovou přidanou hodnotou?? Mojí Natálce teda rozhodně jo. A i když mě kolikrát už musí krotit, aby z toho vůbec něco měla, věřím, že v jádru ji můj doprovodný komentář dost obohacuje. Měli bychom se zase co nejdřív na něco kouknout, už je to celkem dávno…
Rozečítání nových knih
O svých knihách si vedu celkem poctivé záznamy. Najdete v nich vše, co jsem kdy přečetl, co právě čtu, i co se teprve číst chystám. Je to neutěšené číslo, zvlášť s ohledem na to, že čas plyne možná rychleji, než by se nám zdálo (pokud mi nevěříte, doporučuju přečíst článek od Tima Urbana, a pokud neumíte anglicky, nezoufejte, uvedené grafy jsou víc než výmluvné).
Tohle je vlastně skoro úchylka. Představa systematického života a řádu je pro malé děti, realita je totiž pěkně zvrácená. Momentálně mám rozečteno 18 knih, což bohužel není nadsázka ani pokus o vtip. OSMNÁCT záložek na nejrůznějších místech. Taky se vám z toho trochu točí hlava? No, bude hůř.
Dlouho jsem si myslel, že je to zkrátka moje nemožnost dotáhnout cokoli do konce. Později se mi ale naskytlo vysvětlení, kterým se záměrně trochu uklidňuju: je to jen má zvídavost a touha zhltnout všechnu kvalitní literaturu, která zatím vznikla! Vlastně jsem naprosto renesanční člověk a jako k takovému bych měl k sobě přistupovat – s úctou, obdivem a snad i lehkým závanem závisti (mimochodem, je tu někdo, kdo OBDIVUJE SÁM SEBE? Ne, že bych to hanil, jen by mě tenhle jev zajímal z čistě psychologického hlediska).
„Dokud tohle nedočteš, nic nového začínat nebudeš,“ nakazoval jsem si už milionkrát, ale stejně jako jsem zvídavý a renesanční, jsem také pěkně tvrdohlavý a zpupný. Na nějaké zákazy se ti můžu…
Hele, nalijme si pohár čistého víno. Ona to není zase taková tragoška, jak to tady líčím, ale věřte mi, že ve chvílích slabosti mi to na opodstatňování své existence zrovna nepřidává. Prosím, že tady mám taky někoho s tímhle problémem? Ne, že bych vám to přál, ale ve dvou a více se to lépe táhne… ne?
Přepřemýšlení
Ano, jsem sice anglický mág a vím, že se tomu říká overthinking, zároveň si ale libuju v divnoslovech a novotvarech, které rvou uši a navlékají si je na provázek jako trofeje. Ale k tématu.
Prostě dost přemýšlím, no! Častokrát to nedělám ani dobrovolně, naopak většinou úporně hledám, kde se to vypíná. Je to ale sakra těžký. Vsadím se, že to taky znáte. Zajímalo by mě, jestli je to jen produkt doby moderní a technologické, nebo jsme jako lidi šáblý už odjakživa.
Moje hlava mi dokáže přichystat pořádný randál – zvlášť když se spřáhne s mou představivostí, což samozřejmě obvykle činí. Z tolika myšlenek a potenciálních i naprosto nemožných scénářů by se daly vytvořit celé regály tragikomických knih. Kdyby to jen člověk uměl aspoň trochu směrovat!
Nechci si zase moc fandit, a tak i když mi přepřemýšlení jde na jedničku, postupně se mi daří nalézat cesty, jak se v tom zhoršit. Skvělý jsou třeba meditace, psaní a cokoli, co uchvátí moji pozornost natolik, že nemám čas ani kapacitu na vymýšlení… nesmyslů.
Rozepisování nových příspěvků
Za tohle se stydím asi ještě o krapet víc, protože si vás jako svých čtenářů fakt dost vážím. Zdravý vztah ale vyžaduje důvěru, a ta se zase neobejde bez upřímnosti.
Tak dobrá. Momentálně na vás čeká 36 rozepsaných příspěvků. Tohle číslo mě straší ve snech. Neříkám, že jsou to všechno skvělá témata, která vás budou nutit přemýšlet ještě dlouho do noci, ale stojí minimálně za trochu vaší pozornosti! To by to ale musel nejdřív někdo dopsat, že jo.
Já se snadno nadchnu pro nové věci. Dělám to vlastně automaticky a naprosto nevyžádaně, ale zkrátka se tak děje. Kdo jsem já, abych zasahoval do věcí nadpozemských? Tak fajn, neprojde mi to – chápu. Tak vám teda slibuju, že se to svoje vnitřní dítě pokusím trochu krotit a směrovat. A i když už se mi nepodaří nějaké smysluplné směrování, alespoň dohlédnu, ať neodchází od rozházených hraček.
Jelikož jsem právě dal všanc svou už tak pochroumanou reputaci, doufám, že to aspoň oceníte a tu přílivovou vlnu článků všichni přečtete! Dělám si srandu, žijeme ve svobodné zemi. I když to myslím trochu vážně.
Odkládání povinností
Stačí se podívat na to, kdy podávám daňové přiznání. Ano, vždycky v poslední přípustný den. To víte – život na hraně. Anebo spíš život nahraně? Jsem hodně divnej, když to dává úplnej smysl? (no aspoň vidíte další příklad mého přepřemýšlení)
Nevím, ale povinnosti jsou pruda. Tenhle postoj je v mé osobnosti už tak nějak zpočátku mého vědomého bytí. Jakmile jsem něco musel, většinou jsem na to hodil bobek. Neříkám, že bych to nakonec neudělal, ale klíčové slovo je zde právě to nakonec.
Vím, že tady nejsem zrovna dvakrát (ani třikrát) výjimečný. Nestálo by ale za to ptát se, proč my lidi povinnosti tolik nesnášíme? No, super, právě vznikl nový koncept příspěvku, jejichž počet tak stoupl na 37. Tohle je cesta do pekel…
Bezmyšlenkovité utrácení
Občas si přijdu naprosto finančně negramotnej. Neutrácím sice za nesmysly, ale tak snadno se nadchnu pro každou blbinu, že obvykle nakoupené vybavení používám jen krátce, než svou pozornost zase upnu k něčemu jinému. Upřímně si myslím, že mě tahle schopnost jednoho krásného dne přivede na buben, ale každý má nějakou neřest, ne?
„Však je to investice,“ mávne vždycky můj mozek svou neuronovou rukou. A já mu většinou věřím. Je totiž pravda, že se nikdy nestalo, že bych nedokázal zaplatit nájem. Ono se to vždycky nějak udělá a jede se dál. Alespoň zatím.
Schovávání se před lidmi
Já se lidí bojím. Je to něco pudovýho a už odmala se snažím stranit větším skupinám. Neříkám, že mi to není líto – zvlášť teď, když je člověk už přeci jenom dospělejší, sebevědomější a chce růst. Zvyk je ale železná košile.
Když oni si všichni chtějí pořád o něčem povídat! Vždyť je to k nesnesení. Člověk se nemůže ani na chvíli zamyslet, což v dnešní brutální době, kdy za den potkáme asi tolik lidí jako středověký člověk za svůj život, platí ještě mnohem víc (tenhle údaj je vycucaný z prstu a je zřejmě tolik pravdivý, jako že jsem nejlepší pisálek pod sluncem – no i když…)
Je pravda, že jak postupně moudřím, zjišťuju, že jde jen o to mít kolem sebe ty správné lidi. Spousta mých lidských kolegů mě doslova vysává – svými problémky, svým neustálým stěžováním, svou nečinností, svou negativitou… Je tu ale taky hrst lidí, kteří na mě mají úplně opačný dopad. Inspirují mě, nutí mě se zamyslet a rozšiřovat obzory. A je s nima taky prča. Takový lidi mám rád. Jen se je musím naučit líp hledat.
Jezení
Žeru jako mlejn. Když jsem ještě bydlel doma, mamka z toho začínala být čím dál víc nešťastná. Nedivím se jí. Tolik, kolik toho sežeru, by vydalo na celodenní obživu pro menší somálskou vesnici. A samozřejmě to jídlo někdo musel platit!
Dokud jsem byl na studiích, ještě to šlo. Příjem jsem generoval přímo od rodičů a ani jsem se nepředřel. Horší to začalo být, když jsem začal vydělávat sám.
„Šmarjá, proč je to všechno tak drahý?!“
Abych nepošel hlady, musel jsem se začít pořádně ohánět. Nakonec si to všechno nějak sedlo a já tu svou rozežranost trochu zkrotil. Bohužel ne natolik, aby se občas Natálka nevrátila ze školy a nezjistila, že ta buchta, jogurt a rajská, na které se tak těšila, je už dávno pryč…
Přílišné mluvení
Trochu se to pere s tím, že jsem v jádru tichý introvert, já vím, ale geny nezapřeš. Když na to přijde, pusa mi jede jako namydlenej blesk a jen horkotěžko ji jde zastavit. V průběhu z ní samozřejmě vyletí možná až moc informací, za což se pak později stydím a modlím se, abych v telefonu svých přátel neskončil na seznamu „Nezvedat!!!“
Mluvím o všem, ale chraň vás ruka Páně, když dojde na věci, které mě OPRAVDU zajímají. Existuje totiž dost velká šance, že vám vymluvím díru do hlavy, a to hned na několika místech. Nečekejte taky, že vás pustím ke slovu. Všechna ta fascinující zjištění, která poctivě každý den střádám, fungují na principu papiňáku – v klidu si probublávají, až jednoho dne musí všechno naráz ven za doprovodu rány jako prase.
Pracuju na tom. „Ti moudří mlčí,“ opakuju si svůj oblíbený citát, ale mnohdy je to prd platný a já pak cítím lehkou depresi. V takových chvílích mě drží nad vodou japonské přísloví: „Padni sedmkrát, postav se osmkrát.“ V mém případě se ale tyhle počty pohybují v trochu vyšších řádech…
Říkání NE
Období vzdoru u mě už trochu přesluhuje. Jako dítě jsem se NE naučil říkat jasně, srozumitelně a dost nahlas. Dnes ho vypouštím z pusy ještě se shovívavým úsměvem.
Věřím, že spousta předních myslitelů by mě pochválila. Ale vysvětlete si to lidem v mém okolí. Jak říct babičce, že OPRAVDU nepojedu do Penny pro bonboniéru, když jsem se po celotýdenním cestování sotva vrátil z letiště. Jak pomoci lidem pochopit, že moje psaní má OPRAVDU přednost před mytím nádobí, nákupem, vynášením odpadků, prací na zahradě, posezením v hospodě, dýcháním, životem, vesmírem??? Umělci to mají v dnešní době těžké – zvlášť ti, jako jsem já, které nikdo nebere vážně a se slovem UMĚLEC byste si je nespojili ani po dvou lahvích vína.
„Přece by tě neubylo!“ No, neubylo. A věřte mi, že rád všem pomůžu. Jde jen o to kdy, jak a za jakých okolností. Tohle mám totiž rád pod kontrolou a můžete to brát tak, že je to můj drobný autismus – ne jediný, zato význačný.
Ne budu nejspíš říkat i nadále. A i když je mi to trochu líto, jsem tak vlastně spokojený. Díky tomu se můžu věnovat spoustě věcem, které mě zajímají. Tak pokud mě máte rádi, vlastně byste měli být spokojení i vy, že jo?
Závěr
Žádný není. Jsem, kdo jsme a jsem za to rád. I přes tohle všechno sám sebe celkem bavím, a tak není důvod cokoli měnit. Až vám to ale začne lézt na nervy, dejte vědět. Na stížnosti mám v pokojíčku vyhraněný speciální šuplík.
Tak se mějte fajn a buďte na sebe pyšní, že jste to dočetli až do konce!
D.
