Spolubydlící
„To jsem zvědavej, s kým budeš bydlet,“ smál se mi brácha, když s Áďou zamířili ke své budově na hranici suchého lesíka. Protože program myslel na páry, bydleli pochopitelně spolu, a svou bytovou jednotku s dvěma pokoji, společnou kuchyní a sociálním zařízením sdíleli ještě s dalším českým párem.
Já se poškrabal na čele a vyrazil k budově své, která stála hned u vjezdu do areálu Sunrise. Pokoj byl v přízemí, takže stačilo projít tmavou chodbou a strčit klíč do dveří.
„Hi there, I’m Adrian!“ přišel se přivítat z kuchyně můj první spolubydlící. „Where are you from?“
Na spolužití s cizincem jsem se neskutečně těšil, ačkoliv jsem srdcem introvert a v poznávání nových lidí se dvakrát nevyžívám. Potřeba odstřihnout se od života v Česku byla ale silná, takže jsem Adrianovi s úsměvem podal ruku a vesele se představil. Trocha toho zklamání přišla záhy, když jsem na sebe prozradil, že pocházím z České republiky.
„Ty kokos, to je aká pecka! Ja som zo Slovenska!“
Angličtina tedy zřejmě nebude moc potřeba.
„A chalani, čo bývajú hen tu, tiež.“
Angličtina teda nebude vůbec potřeba.
I přes to se ale z dalších chalanou vyklubali správní týpci, za které jsem byl nakonec moc rád. Především jsem si oblíbil Romana, který se mnou sdílel pokoj. Ze všech kluků vyzařovala skvělá nálada a bylo nad slunce jasné, že náš byteček čekají veselé časy.
Poznáváme okolí
Sunrise byl ubytovacím areálem pro zaměstnance společnosti Vail Resorts, která vlastnila hotely a zařízení po celém Keystone, okolí, a i jinde v Americe. Jednoduché bloky budov byly rozeseté mezi stromy na rozlehlé ploše u hlavní silnice vedoucí k jednotlivým hotelovým areálům. Sunrise nabízelo společné volejbalové a basketbalové hřiště, odpočinkové zóny pod stromy, benzínovou pumpu (s nejlevnějším pivem v okolí, jak jsme záhy zjistili), prádelnu a sušárnu a jednu zastávku pro shuttle, který pro zaměstnance v drtivé většině představoval jediný způsob dopravy – ať už do práce, do města nebo k úpatím hor, kde začínaly rozličné traily.
Protože jsme s bráchou a Áďou dorazili necelé tři dny před začátkem práce, rozhodli jsme se obhlédnout okolí a pokusit se splašit nějaký proviant, který by nás v té neznámé krajině udržel naživu.
Do městečka Dillon to bylo jen asi patnáct dvacet minut jízdy shuttlem. Kromě supermarketu City Market, kde jsme si hned založili zákaznickou kartu, se tu také dalo najít spousta restaurací, amfiteátr, a třeba i obchod s marihuanou, která je v Coloradu legální a dennodenně na ní běží reklamy snad na každé rádiové stanici.
Nejvíc nás pochopitelně zajímal supermarket, kde jsme za relativně dobré ceny dokázali sehnat úplně všechno. Mezi nekonečnými regály s family-size baleními se člověk po chvilce nepozornosti mohl hravě ztratit. Největší zážitek z coloradského supermarketu jsem prožil u chlaďáku s mléčnými výrobky a nápoji. Poprvé jsem totiž viděl, že mléko a džusy se dají prodávat po galonech. Další probuzení přišlo hned u pokladny, kde nám pokladní po naskenování vkládali zboží do připravených igelitových tašek. Plýtvalo se s nimi přitom tak hojně, že jsme běžně odcházeli ověnčeni dvaceti igelitovými taškami, které z poloviny zely prázdnotou. Když jsme se pak vlekli na zastávku s takovým závažím (přitom se ty galony džusu opravdu vyplatily!), každým krokem jsme trnuli hrůzou, který igeliťák se protrhne jako první. Jediné naše štěstí bylo, že lednice na bytech byly dostatečně obří, takže jezdit na nákupy jsme nemuseli tak často.
V údolí se nacházela rozlehlá nádrž na vodu Dillon Reservoir (také Lake Dillon), ze které se v případě nutnosti zásoboval i Denver pod Skalistými horami. Kolem nádrže se rozléhala tři městečka: Dillon, Silverthorne a Frisco. Postupem času pro nás jednotlivá městečka nabyla specifického významu. Tak například do Dillonu se jezdilo především do City Marketu a čínské restaurace (kde se často pořádala akce All You Can Eat, což je něco, na co s bráchou a Áďou moc dobře slyšíme), ve Friscu se nacházela pobočka známého řetězce Wallmart a Silverthorne nabízel nákupní areál Outlets, kde se dalo celkem levně sehnat nové značkové oblečení atd.
Dillon Reservoir nás uchvátil na první pohled. Hory obklopující údolí byly kouzelné, ale ta rozlehlá vodní nádrž uprostřed byla prostě skvostná. První den jsem se šli projít kolem jejího břehu po krásné cyklostezce, která nádrž oklopovala v mohutném obětí. Na vodě se proháněly plachetnice, kajaky a paddle boardy. Vítr toho dne fučel, ale slunce prohřívalo krajinu teplými paprsky.
Den utekl v krásné přírodě strašně rychle. Cítil jsem se naprosto svobodný, ačkoliv jsem už začal pomýšlet na blížící se práci. Jen za pár dní jsme měli nastoupit na výcvik a já byl poněkud nervózní z toho, co nás čeká. Utěšoval jsem se alespoň tím, že budeme všichni pospolu. To jsem však ještě nevěděl, jak moc se mýlím.
Práce
„A tohle mám mít celý dny na sobě?!“
Když jsme si vyzvedli pracovní uniformy, štěstím jsme zrovna neoplývali. Jednak byl materiál těžký, kousavý a neprodyšný, a taky jsme v něm vypadali trochu jako klauni. Dva páry hnusných plátěných kalhot, dvě tmavě šedá trička pro housekeepery a dvě jasně modrá pro inspektory, a nakonec teplá bunda Helly Hansen. Černé boty jsme si museli přivést z domova. K tomu všemu zaměstnanecká karta na klíčence a pobavené znechucení.
Na místo setkání prvního školení jsme se dostavili s nejistotou. Protože jsme ale nebyli jediní, kdo zmateně bloudil po rozlehlém areálu, stačilo se přidat k většině a zaplout do přízemí hotelu, kde to hučelo očekáváním. Některé tváře jsme poznávali ze Sunrise, jiné byly úplně nové. Ujalo se nás pět lektorů: Roztančená Angellica, usměvavý Jake, drobný Charlie, strýček Randall a stylový černoch Reginald Chapelle, jehož jméno mi dodnes přijde jako vystřižené z nějakého filmu nebo knihy.
Instruktážní přednášky byly plné nudných poučení a pravidel. Nejvíc mě pobavila část o čisticích prostředcích, které housekeepeři měli používat („Chemikálie číslo 1 je na sklo, chemikálie 2 na univerzální povrchy a chemikálie číslo 3 na keramické záchodové mísy a zažranou špínu.“). Když jsme každý dostal svou jmenovku, mohli jsme přistoupit k dalším kroku, totiž k „výcviku v terénu“.
Lektoři si nás rozdělili do několika skupinek a odebrali se s námi do pokojů, kde nám názorně předváděli, jak se ohánět chemikáliemi, čistit záchody, stlát postele, kam vynášet odpadky, jak mýt nádobí, zacházet s krbem, kde najít čistá prostěradla a mnoho dalšího. Bylo toho opravdu hodně a já v duchu začal děkovat své prozíravosti učit se dobře anglicky, která mi umožnila se většině těchhle úkonů vyhnout. Jako inspektoři jsme ale museli okusit i pořádnou práci a první jeden dva pokoje uklidit společně s housekeepery.
Po úspěšném absolvování tréninku se housekeepeři mohli vrhnout směle do práce, zatímco mě a další inspektory (převážně z Polska) čekala ještě jakási nástavba, kde se z nás snažili vykřesat ultra hnidopichy. Vzpomínáte si na ten křivý obraz v lobby pražského hotelu? Tady se po nás chtěly ještě mnohem šílenější věci, jako třeba strkat hlavu za záchodové mísy a kontrolovat, jestli se Amíkům náhodou nepodařilo učůrknout za záchod – neptejte se mě, jak se člověku může něco takového stát, ale z těch stovek záchodů, které jsem za celou svou inspektorskou kariéru viděl, měly učůrknuto téměř všechny. V každém pokoji jsme museli přepočítávat příbory a kusy nádobí, lézt po kolenou a kontrolovat, jestli mezi vlákny koberce neutkvěly mikroskopické drobky, konec toaletního papíru musel být vždy složen do úhledného trojúhelníku, v koupelně musely být vyskládány přesné druhy mýdlíček a hydratačních krémů, spotřebiče musely lícovat s celkovým designem kuchyně a pro VIP hosty muselo být vždy nachystáno uvítací víno (tahle část byla nejpříjemnější, kolikrát se totiž stávalo, že hosté víno výslovně odmítali, takže osamocené lahve musely zákonitě nalézt útočiště v inspektorské brašně a následně na stole na party v Sunrise).
Požadavků bylo mnoho a při závěrečném testování inspektorů po nás lektoři vše důsledně kontrolovali. Paradoxně to bylo poprvé a naposledy, co jsme si dávali tak záležet. Ať už člověk totiž dělá cokoliv, časem dokáže rozpoznat důležité od nedůležitého, viditelné od neviditelného a rozumné od absurdního. K tomu se ale ještě dostanu.
Teď se ještě hodí zmínit, že jsem na závěrečném testu uvízl na jednom pokoji na celých osm hodin. Ne snad že bych se nemohl dostat ven. Ale rozkaz od mého oblíbeného Charlieho zněl jasně: „Hele, tak to tady zkontroluj a já tě pak přijdu vyzvednout a ohodnotit. Teď si musím někam odskočit.“
A to bylo naposledy, co jsem Charlieho spatřil.
Jak jsem se později dozvěděl, nezavraždil ho duch bloudících holčiček ze 13. patra, ale dostal padáka, protože se u něj na pokoji při kontrole našly drogy. Škoda, byl to sympaťák. Alespoň jsem si díky tomu v den testu vydělal přes 100 dolarů. Na pokoji mě totiž našel až Reginald Chapelle, když si na managementu všimli, že je pár lidí ještě v terénu, a slunce už pomalu zapadalo.
Testem jsem prošel úspěšně, ačkoliv Reginald Chapelle se ukázal být jako největší hnidopich ze všech. Bral svou práci nejspíš příliš vážně, protože byl schopný po mně upravit rozestavení sklenic o celé dva milimetry. Říkám si, že ho na takovou práci bylo asi škoda.
Další dny jsem mohl vyrazit do terénu jako plnohodnotný inspektor vybavený taškou na kolečkách a mobilním telefonem, kterým nás naháněl management a lidé z trackingu.
Jak to fungovalo?
Nechci vás zatěžovat nudnými technikáliemi, ale když už o tom píšu, chci, abyste měli ucelený obrázek o tom, jak to celé fungovalo.
Manažeři (v mém případě dvě manažerky: sladce falešná Susan a brutálně upřímná Barbara původem z Polska) ráno určili, které hotely a housekeepery bude mít ten či onen inspektor v daném komplexu na starost. V záznamovém archu bylo jasně vidět, které pokoje jsou už volné, kde se ještě zdržují hosté, a které je nutné uklidit a zkontrolovat přednostně.
Housekeepeři se ráno se svými chemikáliemi 1, 2 a 3 rozutekli do volných pokojů a pustili se do úklidu. Při vstupu do pokoje bylo nutné na pevné lince vyťukat speciální číslo, podle kterého manažeři viděli na svém počítači, kde se kdo zrovna nachází a jak je tam už dlouho. Jakmile bylo uklizeno, housekeepeři opět vytočili speciální číslo nebo nám inspektorům zavolali na mobil, aby bylo zřejmé, že je pokoj připravený na konečnou kontrolu.
Jelikož ale plán z rána nezůstal nikdy stejný, často se na nás obracel tzv. tracking, podpora, která přes počítače sledovala informace o pokojích a příchozích hostech. Z trackingu jsem si oblíbil zejména veselou Bonnie, jejíž hlas se pro mě na celé léto stal vlídným a neviditelným andělem strážným. Vytvořilo se mezi námi strašně příjemné přátelské pouto, a to i přes to, že jsme se v reálném světě viděli pouze jednou v živote – až ke konci mé pracovní smlouvy.
Jakožto inspektorům nám bylo vštěpováno, že špatně uklizené pokoje musíme housekeeperům vracet na předělání. Na rozdíl od svých polských kolegyň, které takto činily tak často, že jsme je všichni podezírali z toho, že si tu buzeraci vyloženě užívají, jsem se snažil být tzv. housekeeper-friendly. Když jsem měl v práci chvíli volno, pomáhal jsem svým housekeeperům odnášet špinavá prostěradla, vynášet koše a přinášet potřebné věci z closetů. Pokoj jsem za celou dobu vrátil k přepracování snad maximálně 5krát.
Jak je totiž běžné, někteří lidé si na vaši ochotu a vstřícnost snadno zvyknou a začnou ji využívat. Zde se jednalo především o některé turecké housekeepery, kteří za svými úsměvy a pozdravy skrývali pokryteckou vypočítavost. Nedělo se tak často, ale když už, byl jsem neústupný.
„But Dominik, I really cleaned the room up!“
„I don’t care, Fehmi. Go back and do it better!“
Jedním z důvodů, proč jsem nechtěl dělat vlny a vracet pokoje kvůli každé prkotině, byl ten, že housekepeři dostávali za rychlý úklid příplatky. Kdyby je však inspektor poslal zpět, o takové bonusy by přišli. Jistě, můžete si říkat, že je to jenom fér, ale kdybyste si takovou práci zkusili sami, nejspíš byste mluvili jinak. A pak jsem si taky říkal, že nechci být úplně kokot.
Jako inspektoři jsme také měli u každého pokoje vyhrazený orientační čas, jak dlouho by nám kontrola měla trvat. U těch méně zodpovědných z nás takový údaj znamenal, jak dlouho se budeme moct dívat na pokojích na televizi, než to začne být podezřelé. Jak jsem říkal, svým housekeeperům jsem pomáhal a s buzerací to nepřeháněl, i tak jsem si ale mnohdy našel čas uvelebit se na šíleně drahých pohovkách a zapnout plazmovou obrazovku přes půl stěny.
Sem tam mi na mobilu zapípal požadavek, že si některý host přeje donést koupací čepici nebo žiletku na holení – taková byla bohužel tvrdá realita. Nezbývalo mi nic jiného, než vyrazit za tímto ušlechtilým posláním a dopřát váženým hostům koupel dle jejich snů (celá záležitost pro mě naštěstí končila předáním věcí ve dveřích a svižným vzdálením se).
Jelikož byl celý resort rozdělen do několika jednotlivých hotelových komplexů, přičemž každý z nich byl něčím specifický a zcela se lišil od těch ostatních, a objem hostů se měnil každým dnem, občas jsme pendlovali mezi hotely a jezdili vypomáhat kolegům odvedle. Ze všech komplexů jsem si nejvíce oblíbil především Lakeside, moje domácí působiště. Bylo to nejspíš dáno tím, že jsem ho znal nejlépe a v ostatních (například v komplexu River Run, kde většinou pracoval můj brácha) se mnohdy zmateně ztrácel, nastupoval do špatných výtahů, ocital se v temných garážích a zoufale hledal pokoj, který se musel neustále přemisťovat – o tom jsem přesvědčený dodnes. Tyhle výpomoci byly celkem stresující a člověk si s úlevou otřel čelo, až když mířil ze šichty domů.
Pracovní den končil tehdy, kdy už nebylo potřeba uklidit ani zkontrolovat žádné pokoje. V takových chvílích jsme se ubírali do Sunrise uběhaní k smrti a natěšení na večerní posezení a popití.
Dýchánky
Když jsme v pracovním týdnu zrovna nenakupovali a nevýletovali, slunečná odpoledne po práci jsme většinou trávili v Sunrise příjemnou družbou s ostatními. Alkoholy tekly proudem a snad každý den se někde na pokoji konala party. Díky vysoké nadmořské výšce mé nevyhnutelné kocoviny nemívaly tak těžký průběh jako v domácích podmínkách. Pokud jde o to, co se pilo… tak jsme přece Češi, že?
Americké pivo se pochopitelně nedá s tím českým vůbec srovnávat. Lahodná pěna se téměř nekoná, máte pocit, jako byste upíjeli obarvenou vodu a na hezké skleněné půllitry s uchem můžete taky hezky rychle zapomenout. Na výběr přitom máte takových druhů piva, že se vám z toho motá hlava! Jelikož jsme v té době byli jen chudí studenti v cizí zemi, sáhli jsme po nejefektivnější výběrové metodě. Poměr cena-výkon byl zdaleka nejlepší u piva EXTRA GOLD LAGER, který jsme na benzinové pumpě vždycky úspěšně vykoupili. Karton se prodával po 30 plechovkách piva, a s tím se už dalo zažít trochu té srandy.
Nejraději jsme sedávali na lavičce u beach volejbalového hřiště. Slunce v horách mnohdy pálilo a počasí takovým sedánkům přálo. Teplo, které z nás k večeru vyháněla zima, jsme doplňovali alkoholem a zábavným klábosením. A protože Amíci, kteří se k nám na dýcháncích připojovali, si oblíbili popíjení u táboráků, sem tam jsme se scházeli na Plateau nebo na Lodi (The Boat) – na náhorních plošinkách nalepených u Sunrise, bez stromů a s neuvěřitelným výhledem na hvězdné nebe. Když do praskání ohně Angellica pak roztočila zapálené obruče a tančila s nimi v houstnoucí tmě, celé to získalo úžasně romantický nádech. Život byl bezstarostný a opojný.
Jak jsme nad tím ale později s bráchou uvažovali, shodli jsme se na tom, že Jake, Angellica, Tyler, Ryan a další mladí Američani, kteří v Sunrise bydleli trvale, se jen nechali lapit do sítí utkaných z vlastních útěků před realitou. Každého z nich sem do hor dovedlo něco jiného. Ať už to bylo cokoliv, uvěznilo je to v čase a prostoru. Zahalilo je to pocitem věčného mládí. A zatímco se motali ve smyčkách, alkohol a drogy si na jejich tělech a tvářích vybíraly vlastní daň.
Kromě Američanů jsme se postupně seznamovali i s ostatními účastníky našeho programu. Mezi nimi jste mohli najít kdekoho. Nejvíc lidí pocházelo ale z Polska. Češi a Slováci byli za nimi hned v závěsu. Sem tam se mihl nějaký ten Turek a párkrát jsem se dokonce bavil s Kazachem, který si do Ameriky rozhodně nepřijel užívat prázdnin, ale najít si tři práce, aby si za léto vydělal na bydlení a studia v Kazachstánu. Když to člověk srovnal s některými Amíky, jejichž každodenní náplní bylo jít do práce a odpoledne se zhulit v hamace natažené mezi stromy, nemohl si nevšimnout brutálně absurdního střetu dvou světů.
A teď si zkuste představit, že do toho rozličného mumraje ještě někdo hodí granát. Tím někým byla Ruská federace a tím granátem Oleg. Oleg, který byl, je a navždycky bude kapitola sama pro sebe. A protože to myslím naprosto vážně, celou jednu kapitolu mu věnuju.
O tom ale příště!
D.
SLOVNÍČEK:
Trail – pěší trasa, lépe či hůře značená, různých délek a náročností, obvykle vedoucí na nějaký vrchol nebo vyhlídku
Family size – rodinné balení. V Americe podle všeho výraz rodina znamená 8 a více členů…
All You Can Eat – tolik jídla, co se do vás vejde. Stačí zaplatit vstupní poplatek a pak se vesele přejídat do bezvědomí.
Galon – zhruba 3,8 litrů
Closet – místnost s náhradním povlečením, ručníky, nádobím, mýdly apod. Closety byly různě rozeseté po komplexech a sloužily nám k doplňování potřebných věcí na pokojích.
