Oleg
Domluvím se rusky. Ruštinu jsem začal na vlastní pěst studovat ještě někdy na gymplu. Jako jazyk se od revoluce vrací celkem do kurzu. Že ji ale v Americe budu potřebovat skoro víc než angličtinu, to jsem vůbec nečekal.
Jenže s Olegem ani nelze prožívat nic očekávaného.
Oleg Nikitin. To jméno v nás všech dodnes probouzí něco nehmatatelného, co se naprosto a zcela vymyká i tomu nejbláznivějšímu nenormálu. Jsem přesvědčený o tom, že kdybyste se ještě dnes zeptali někoho z Američanů v Sunrise na tohohle týpka, hned by se jim rozšířily zornice. Takový dopad měl na své okolí – a díky mé znalosti ruštiny především právě na mně.
„Dominík! Da ládna, ty znáješ pa rúski!“
Odhalil mě celkem záhy. A i když jsem to zprvu ještě nevěděl, získal jsem si v Olegově srdci speciální čestné místo. Tak čestné, že jsem se mu brzy začal co nejvíce vyhýbat.
Oleg přijel z Ruska se svým kamarádem Romanem Suletskim. Nebyli to jediní Rusové, kteří se na program zapsali. Společně s nimi pocházel z Ruska také Ivan, který ale už několik let studoval na Slovensku, a pár ruských slečen, které nešlo díky jejich výraznému líčení přehlédnout. Všichni byli celkem přátelští a milí, avšak stín ruského medvěda kolem nich dopadal při všem, co dělali.
Vždycky jsem si myslel, že jsem jiný než většina lidí kolem mě. Jenomže ve srovnání s Olegem jsem doslova definice normálnosti a konzervativnosti.
„Rusové jsou magoři,“ svěřoval se mi jednoho večera v Sunrise Roman Suletski, zatímco potahoval z cigarety, „ale Oleg… ten je vyšinutej i na Rusa.“
Víte, jak někdy člověk bojuje s vnitřní obavou, aby se v cizině dobře dorozuměl? Oleg něco takového vůbec neznal. Věřil nejspíš tomu, že jeho mateřština dobyla svět, poněvadž téměř na všechny mluvil výhradně rusky – a to dokonce i na manažerky Susan s Barbarou, které z něj i přes své letité zkušenosti začínaly být pořádně nervózní. Oleg vydržel bez mrknutí oka stát a hovořit s nimi klidným tónem rusky, zatímco oběma ženám rychle brunátněl obličej a hlas stoupal k nebezpečným výšinám.
Především v práci byla Olegova svéráznost nejpatrnější. Pravidla, kterými se všichni řídili, pro něj jako by neexistovala. V pokojích se zdržoval extrémně dlouho, neuklízel, nenahlašoval se pomocí pevné linky na trackingu, nepovlíkal postele novým povlečením a podobně. Oleg byl čistý chaos, který se svým sibiřským klidem úspěšně rozvracel vše, na čem společnost Vail Resorts se svými hotelovými komplexy už tolik let stavěla.
Pokud by šlo pouze o Olega, nejspíš bych nad tím pobaveně mávnul rukou. Jelikož ale mnohdy spadal právě do mého týmu housekeeperů, přebíral jsem za něj určitou odpovědnost. Nepřeháním, když řeknu, že jsem se každé ráno v kanceláři modlil, abych jeho jméno neměl zapsané na svém archu – což se mi obvykle nepoštěstilo.
„Olegu, já ti v tom telefonu vůbec nerozumím, mluv anglicky!“ naléhal jsem na něj často a jen s obtížemi se snažil vyrozumět, ve kterém pokoji že to Oleg zrovna vězí a co tam má zase za problém. Když se mi horko těžko podařilo Olega najít, z údajné „urgency“ se vyklubala potřeba přátelsky poklábosit za doprovodu náhodné americké televizní show.
„Dominiku, mohl bys mi prosím odnést ten pytel s odpadky? Já vůbec nestíhám,“ prosil jindy. A protože jsem měl stejně cestu kolem kontejnerů, vyhověl jsem mu. Bylo to až později, kdy jsem se dozvěděl, jak myl Oleg ve skutečnosti špinavé nádobí – s ruskou protřelostí ho totiž házel rovnou do odpadkového koše. A tak se ze mě nevědomky stal komplic činu, nad kterým by Susan jistojistě vyletěla z kůže – kdyby se o něm bývala dozvěděla.
Tohle muselo přestat.
Nikdo si ale nevěděl s Olegem rady. Manažerky dokonce pověřily chudáka Reginalda Chapella, aby zasedl k internetovému překladači a přeložil Olegovi manuál k uklízení do ruštiny!! Kdyby chudák Reggie věděl, že ruštinu jakž takž ovládám, mohl si ušetřit spoustu práce a času. A kdyby si uvědomil, že Oleg všemu perfektně rozumí, jen je mu to úplně jedno, ušetřil by spoustu práce, času a nervů nám všem. Nemohl jsem si ale pomoct a za ty skleničky z kontrolního testu jsem mu ten domácí úkol z ruštiny tak nějak přál.
Oleg byl naprosto neodbytný. Byl schopný se za mnou s radostí rozběhnout a poplácávat mě jako dlouho ztraceného přítele přímo před blesky metajícím pohledem manažerky Susan. Na sešlostech v Sunrise si mě uzurpoval pro sebe a já se jen stěží mohl dát do řeči s někým jiným. Připadal jsem si jako v pasti a kvůli své tehdejší zdvořilosti jsem nevěděl, jak z toho ven.
„Matúši, nemohl bys tam jít místo mě? On se Oleg dá se mnou vždycky do řeči a vůbec neuklízí,“ žádal jsem jednou svého kolegu inspektora ze Slovenska, když už jsem na Olega neúspěšně vyzkoušel všechno možné.
„Jasné, Dominik, veď já rusky neumím a mám v piči.“
Díky Matúšovi se mi alespoň tak podařilo Olega na chvíli zbavit.
Krátcí na ten poděs z Ruska byli i vyhazovači z nedalekého baru Dos Locos Mexican, kam jsme jezdívali téměř s celým Sunrise na karaoke. A jelikož Olegovi nebylo ještě 21 let, a neměl tedy do baru, kde se prodával alkohol, přístup, pořekadlo „vyhodili ho dveřmi a vrátil se oknem“ dostalo v jeho podání úplně nový význam…
Snad jsem přes léto dokázal zdokonalit svůj nepřítomný pohled, který jsem vyčerpaně nasazoval pokaždé, když se mnou Oleg mluvil. Po nějaké době totiž i on nejspíš vycítil, že jsem z něj tak vysátý, že mu zkrátka už nemám co nabídnout. Naše přátelství, které bylo svým prazvláštním způsobem opravdu skutečným přátelstvím, tak ochladlo a už jsem Olega moc nevídal.
Dnes na něj přese všechno vzpomínám rád a s úsměvem. Pochopil jsem, že je jedním z těch lidí, kteří umí být fajn v malých dávkách, ale hodně rychle se vám přejí. Ani zdaleka to nebyl zlý člověk. Jen dokázal být sám sebou za všech okolností a neuznával „autority“, což je mi dnes po těch pár letech vlastně docela sympatické. Oleg dokázal bojovat s nesmyslným systémem s takovou lehkostí, jako to dokáže málokdo. Ať už ho k tomu vedlo cokoliv a navzdory všem pocitům, které v lidech vyvolával, jeho přátelství bylo upřímné. A já ho sám dodnes považuju za opravdového přítele. Takového, který ve mně pokaždé vyvolá absurdně zábavné a hřejivé vzpomínky. S Olegem si sem tam ještě napíšeme. Naposledy byl někde v Koreji. A i když nevím, kde je mu konec dnes, doufám, že se má ten blázen a anarchista strašně fajn!
Karáč
V horách jste odsouzeni především k blbnutí na nekonečných sjezdovkách. V létě můžete sjezdovky brázdit také – na horských kolech nebo hezky po svých s batohem na zádech. Pokud byste však chtěli uvažovat hlavou člověka zvyklého na různé kulturní dění, v Keystone byste neměli moc co dělat. V Dillonu se sice občas konaly koncerty pod otevřeným nebem a bary byly otevřené, ale jak Sunrise leželo celkem mimo, zdejší zábava se omezovala především na popíjení v areálu, ohně a house party. Jednou za týden se ale hromadně vyráželo do baru Dos Locos Mexican u silnice na cestě do River Runu.
Karaoke byla taková zástěra. Spíš než o zpívání divokých popovek šlo především o změnu prostředí a dobrou příležitost potkat ostatní lidi ze Sunrise, se kterými jste se nemuseli příliš potkávat.
Prostory byly malé, ale desky stolů vyzdobené občankami a řidičskými průkazy hostů z celého světa a příjemné přítmí s milou obsluhou to vše vynahrazovaly. Náš oblíbený barman, se kterým jsme se obvykle dávali do řeči, nám ochotně čepoval džbány plné piva a s díky přijímal spropitné, které – jak se nám svěřil – tvoří hlavní příjem obsluhy snad všech barů a restaurací v Americe. Posilněni alkoholem jsme se pak s nově nabytou odvahou vrhali k pódiu a před zraky všech se oddávali dokonale falešnému zpěvu a sklízeli obdivuhodný potlesk. Na pódium se dokonce vydal i můj brácha Štěpán, kterého jsem snad nikdy v životě neslyšel zpívat.
I když se zatím může zdát, že jsme čas v Keystone trávili pouze udržováním hladinky a neřízenou zábavou, do hor jsme přijeli hlavně kvůli přírodě.
Výletování
Pracovali jsme obvykle pět dní v týdnu. Dva dny volna jsme měli vyhrazené na volnou zábavu a menší výlety, které jsme podnikali po okolí i dál po Coloradu. Ono je to na české poměry celkem úsměvné, protože takový „výlet“ mnohdy znamenal půjčit si auto, vydat se na 8hodinovou jízdu za dobrodružstvím, přespat pod stanem, vstřebat, co šlo, a zase hurá rychle zpátky do Sunrise, abychom stihli následující den vstát do práce. Nezoufali jsme si ale. Protože i když jsou vzdálenosti v Americe obrovské, okolní příroda a nekonečné silnice byly tak úchvatné, že i samotná cesta byla skvělým výletem sama o sobě.
Sladit dvoudenní volna nebylo nic jednoduchého, jelikož každý z nás – já, brácha a Áďa – pracoval v úplně jiném komplexu a měli jsme jiné manažery. I přes to se nám v průběhu pracovních týdnů podařilo jet na několik výletů společně.
Zahrada bohů
Prvním naším společným výletem byla výprava do Zahrady bohů (The Garden of the Gods), parku s pískovcovými útvary pod Denverem. Vyrazili jsme do nejbližší půjčovny aut Enterprise v Silverthorne a dočasně adoptovali pětidveřovou Kiu, která nás měla dopravit tam i zpět.
K naší trojici se přidal ještě můj spolubydlící Roman a naše nová polská kamarádka Ewa. Protože jsme si v amerických horách rychle zvykly na ohromné pickupy, malá Kia nás zprvu trochu zarazila. Náš slovanský původ se ale o slovo přihlásil bez zaváhání a do malé kastle jsme se v pěti poskládali bez ztráty kytičky.
Kempování v americkém stylu. Obří pickup, gigantický karavan a za ním obvykle ještě tažené menší osobní autíčko na pojíždění. 
Pickupy bylo vidět především v horách. Spousta z nich mělo ještě zvednutou nápravu kvůli sněhovým závějím, takže výškou hravě převyšovaly 2 metry. 
Auto, nebo tank? 
Naše Kia, do které jsme se v 5 lidech jen tak tak vlezli.
Volantu se chopil Štěpán, protože z nás všech byl nejstarší, a poplatky za půjčení auta tudíž nebyly tak velké. V Americe sice můžete s dozorem řídit už od 16 let, ale pokud jde o důvěru autopůjčoven, za věrohodného řidiče jste považováni až po dovršení věku 24 let. Každý rok pod touhle hranicí vás při půjčování auta stojí nemalé peníze.
Kia zavrněla a pustila se na silnici mezi své velké bratříčky, kterým výškou občas nedosahovala ani ke spodní straně dveří. Vymotali jsme se z města a v obležení vysokých kopců zamířili dolů k Denveru. Když říkám dolů, myslím tím opravdu dolů. Silnice se celou hodinu svažovala prudce k městu. Skoro na každém kroku jsme míjeli velké cedule, které především řidiče nákladních aut nabádaly k opatrnému a neustálému brždění. Nešťastníci, které by brzdový systém svého vozu zákeřně zradil, naštěstí nebyli odkázání k vražedné hodinové jízdě až do Denveru. Po stranách silnic byly rozeseté bezpečnostní pruhy, které měly za úkol neovladatelná vozidla svést ze silnice a zastavit je díky prudkému vzpřímenému svahu. Jak jsme se s ostatními shodli, hrubý povrch takových pruhů zakončených rampou v podobě gigantického skokanského můstku na lyže nepůsobily příliš uklidňujícím dojmem. Je ale pravda, že počet obětí by byl v případě nutnosti určitě menší, než kdyby se splašené vozidlo řítilo dál po dálnici…
Když přijedete do Ameriky z Česka, nemůžete se přestat podivovat nad tím, jak krásné a prostorné silnice tam mají. Silnice, které odpovídají naším silnicím 2. a 1. třídy, jsou obvykle tříproudové a bez jediného výmolu. Obří američtí tyráci se nesnaží cpát do levého pruhu v zuřivém a nekonečném předjížděcím souboji s druhým kamionem, a dokonce vás už z dálky upozorní výstražnými světly na to, že se vlečou jako šnek. Všude je spousta prostoru na předjíždění, a i když krásné silnice doslova vybízí k tomu, abyste měli plynový pedál přišlápnutý až k podlaze, většina aut povolenou rychlost svorně dodržuje. Jestli za to může disciplína nebo hrozba vysokých pokut, nevím. Mám ale podezření, že s tím má co dělat také nádherná krajina všude okolo.
Jakmile jsme sjeli na obchvat kolem Denveru, cesta se stočila na jih. Silnice nám pod koly přestala klesat a zalesněné hory vystřídaly zelené plochy s nízkými kopečky. Když jsme míjeli policejní auto, uznale jsme s kluky pokynuli hlavou. Policejnímu sporťáku Dodge Challenger asi jen tak něco neujede.
Když se před námi po asi tříhodinové jízdě objevilo návštěvnické centrum, nechali jsme Kiu vydechnout na parkovišti a šli se honem ochladit do vnitřních prostor. Těžko říct, o kolik jsme z hor sestoupali výškových metrů, ale teplota znatelně stoupla. Pohled na rudé kameny v dálce navíc navozoval pohled vyprahlé prérie a prahnout nám začalo i v hrdlech.
Uvnitř centra se nacházelo muzeum věnované zdejší nádherné krajině. Míjeli jsme vitríny s vycpanými zvířaty, která v okolí žijí, cedulky s popisem historie, dobové nákresy a četná pítka s čerstvou vodou, kterou jsme hned doplnili své zásoby. Nevěděli jsme, jestli nás čeká nějaký náročný hike, ale vzhledem ke spalujícímu slunci jsme si říkali, že je lepší být připraven.
Sešli jsme po schodech a opustili budovu. Opět jsem zažil ten pocit, jako když vstupuju do nového světa. Rozpálené cestičky, červené skály na pozadí a zeleň s kaktusy byly tolik odlišné od jehličnatých lesů na úpatí vysokých hor!
Vykročili jsme na cestu a dávali si dobrý pozor, abychom zůstali na pěšině. Jak na každém kroku upozorňovaly varovné cedule, šance na setkání s chřestýšem byly závratně vysoké. Při přechodu přes dřevěnou lávku nad vyschlým korytem jsme se zasmáli nad varováním před nečekanou záplavou. Ve sluncem rozpáleném poledni byla cedule skutečně úsměvná, podle všeho ale déšť vysoko v horách dokázal tady dole nadělat pořádnou paseku.
Setkání s chřestýšem přišlo dřív, než bych se nadál. Naštěstí ale tenhle silně jedovatý had nechňapl po nás, ale po fotografovi stojícím jen pár metrů mimo pěšinu ve vysoké trávě. Zrovna byl uprostřed focení modelky v hasičských kalhotách. Nikomu se nic nestalo, ale taková konfrontace s přímým nebezpečím nás pak nutila se opravdu pečlivě dívat, kam šlapeme.
Pěšiny se vinuly kolem červených skal a vedly nás hlouběji do krajiny, která vzdor horku a ostrým slunečním paprskům oplývala vláhou a zelení. Kromě nás bylo všude velké množství turistů, ale to se dalo očekávat. Cesty nebyly nijak náročné a v několika místech jsem měl podezření, že byly některé svahy srovnány do roviny, aby se Američanům snadno kladla jedna noha před druhou.
Když jsme konečně vylezli na vyhlídku na krajinu pod námi, dal se s námi do řeči asi pětačtyřicetiletý muž. Původem pocházel z Velké Británie, ale odstěhoval se sem už před mnoha lety.
„Evropa není nic pro mě. Život tady je snazší. Jestli budete mít taky někdy tu možnost… však víte.“
Podobných setkání jsme v Americe zažili ještě mnoho. Některá z nich mě přesvědčila o tom, že svět je skutečně mnohem menší, než si vůbec myslíme. O tom ale později.
Při pohledu na červené čepečky vykukující z rozlehlé zeleně jsem najednou pochopil, že se skutečně nacházíme v zahradě bohů. Barvy a výhledy lahodily oku a ulehčovaly na duchu. Na obzoru se začala sbíhat mračna a vítr ohlazoval červenou skálu pod našima nohama. Ruch turistů, kteří poskakovali po skalnatých útvarech a bojovali o nejlepší místo k focení, se vytrácel v krásnu.
Na výletech do přírody mám kromě příjemně stráveného času s přáteli nejradši ten okamžik, kdy všichni ztichnou a ponoří se v obležení nádherné krajiny hluboko do sebe. Všechno kolem přestane existovat. Čas se doslova zastaví. Najednou jsme to jen my a příroda v celé své majestátní a děsivé kráse. Svým způsobem k nám promlouvá jazykem, kterému jsme zapomněli rozumět. Pocit souznění je však jasným znamením toho, že pouto mezi námi ještě nebylo zcela přetrháno.
Z vyhlídky rovnou do louže
Bylo načase zvednout kotvy. Protože odpoledne příliš nepokročilo, zamířili jsme ještě na nedalekou vyhlídku k vodopádům.
Zatímco v Zahradě bohů jsme si díky cestičkám a častým přístřeškům připadali jako na vycházce, tady jsme si museli do strmých pěšinek, přes které se tu a tam plazily kořeny, trochu máknout. Trail ale nebyl nijak dlouhý a na vyhlídce jsme stanuli ve chvíli, kdy se ručičky na hodinkách vyhouply na 15:30. Výhled toho nenabízel tolik, ale díky příjemnému stínu a větru jsme si mohli na chvíli odpočinout od dusivého vedra dole v Zahradě.
Na houskách se sýrem člověk dlouho nevydrží, a protože hlad na nic nečeká, po chvilce hledání jsme zaparkovali Kiu v městě Colorado Springs a vydali se na delší procházku betonovou džunglí za fast-foodem Wendy’s, který jsme se už stihli v Coloradu dost oblíbit.
Že fastfoody patří k americké kultuře, ví asi každý. Až na vlastní oči jsme ale pochopili, jak moc je fastfood rozšířený… a návykový. Nedokázal bych spočítat, kolik burgerů jsme za celou tu dobu snědli a kolik litrů Coly vypili. Snad to nechci ani vědět. Bylo ale pozoruhodné, jak snadno se člověk může stát otrokem svých chuťových buněk. Naštěstí jsme vinu mohli hodit na přidávání speciálních ingrediencí, které mají údajně zvyšovat vaši chuť k jídlu, a nevyšli jsme z toho jako úplní nenažranci.
Nebyli jsem pochopitelně jediní a pohled na dvěstěkilové Američany, kteří byli sotva schopní chodit, byl skutečně zdrcující. Paradoxem bylo, že jsme vzdor našim prasečím stravovacím návykům v Americe celkem zhubli a domů se vrátili jako z koncentráku. Kloudné výživové hodnoty abys v amerických fastfoodech pohledal… Naštěstí jsme si za normálních okolností vařili vlastní jídla, která svým obsahem připomínala naši domácí českou stravu. Když se ale výletovalo, na fastfood se nám sbíhali sliny už od rána.
Když jsme si v Colorado Springs pochutnali na oblíbeném Dave’s Triple Cheeseburgeru (ano, burgeru s třemi plátky masa…), zamířili jsme spokojeně k autu. Jak ale čas plynul pod střechou fastfoodů svým vlastním tempem, venku se hezké počasí stačilo zahalit bouřkovými mraky a spustil se šílený liják. Brzy jsme byli tak promočení, že už nemělo cenu před deštěm utíkat. Smířeni se svým osudem jsme zvolnili tempo a nasoukali se do naší Kii mokří až na kost.
Déšť jsme nechali za sebou, ale jen dočasně. Brzy se totiž před námi vytvořila strašidelná stěna nechutně černých mraků. Hlavou mi prolétla myšlenka, že se snad řítíme do oka tornáda. Spoušť, která nastala za nějakou chvíli poté, nebyla daleko od pravdy.
Nikdy v životě jsem nezažil větší lijavec. Cáry vody utvořily hustou neprostupnou clonu, přes kterou nebylo vidět na dva metry před sebe. Auta na silnici zpomalovala, a pokud vůbec nezastavila, sunula se kupředu doslova šnečím krokem.
„Drž se ho, ať ho neztratíme,“ nabádali jsme Štěpána za volantem a rychlostí 5 km/h pronásledovali mizející zadní světla auta jen kousek před námi. Kdyby se nám ztratila z dohledu, museli bychom úplně zastavit, protože už dávno nebylo zřejmé, kde jsou jízdní pruhy, natož okraje vozovky. Z husté šedi občas prosvítaly obrysy aut, která souboj s deštěm vzdala a zastavovala u krajnice. Stěrače se div neulomily, a přesto žalostně nestíhaly.
Po několika minutách proudy vody řinoucí se z rozlícených oblak zřídly. Bouře byla za námi a provoz se opět mohl zrychlit. Plni dojmů jsme zamířili kolem Denveru zpět do hor. První výlet byl pomalu u konce. Začal jsem přemítat o tom, co nás asi čeká za dva měsíce, až se vydáme na dvoutýdenní roadtrip po střední a západní části USA.
Jenže jsme byli studenti v Americe. Další dechberoucí zážitky na sebe rozhodně nenechaly čekat tak dlouho.
D.
