Trashování
Jednou velkou výhodou, kterou housekeepeři měli, bylo tzv. trashování. Nejednalo se však o vybírání popelnic, jak by název mohl napovídat.
Hosté toho po sobě v pokojích spoustu zapomněli. Ať už nenačaté plechovky Coly, jídlo, různé předměty apod. Když jste měli štěstí, za zamčenými dveřmi na vás kromě šíleného nepořádku čekala ještě právě taková odměna. Angellica nám dokonce vyprávěla, že takhle našla kompletní výbavu na snowboard, o kterou se původní majitelé nepřihlásili, a tak nález propadl právě jí. Pokud vím, nikdo od nás tak velké štěstí neměl, ale bylo zcela běžné, že housekeepeři odcházeli z práce s plnými taškami jídla, sladkostí nebo kartonů piva za několik desítek dolarů. Alkohol měl sice být společně s dalšími návykovými látkami podle pravidel odevzdán na management, ale přirozeně to nikdo nedělal.
Když jsme jako inspektoři zrovna neměli do čeho píchnout, mohli jsme se vydat do prázdných pokojů, kam housekeepeři ještě nedorazili, a trochu jim ulehčit úklid: strhnout prostěradla, sesbírat ručníky, vynést odpadkový koš a podobně. V takových chvílích jsme byli první osobou, která na pokoj po odjezdu hostů dorazila, takže se nabízela možnost uzmout něco z nalezeného pokladu pro sebe. Nedělám si iluze, že by toho mnozí z inspektorů hojně nevyužívali. Já se ale držel svých zásad. S sebou jsem si bral jen drobnosti a většinu přenechával housekeeperům, stejně jako spropitné, které někteří hosté zanechávali na kuchyňské lince. Brát si to všechno, když jsme už tak měli větší plat a pohodu, mi přišlo skoro jako krádež. Navíc mi stačilo, když za mnou později večer mí housekeepeři přišli a děkovali mi, že jsem jim pomohl, a ještě jim tam nalezené jídlo a spropitné nechal. Udělat někomu radost jsem vnímal jako mnohem lepší odměnu než mít v lednici o tři plechovky Coly navíc.
Trashovací řádění ale nebylo možné úplně všude. Po všech hotelech v Keystone byly rozesety pokoje, tzv. conda (kolikrát měly i 3 patra…), které si zakoupil některý z movitějších hostů. Ti pak do svých pokojů, které patřily výhradně jim, mnohdy jezdili jako na chatu. Zde bylo trashování výslovně zakázáno, protože se majitelé neustále vraceli, a tak si ve svých pokojích logicky zanechávali osobní věci na příště. Co si ale tak vybavuju, jednou se stalo, že si některý housekeeper vzal ze soukromého conda celkem drahou lahev whiskey, takže byly na světě hned dva maléry. Upřímně si už nepamatuju, jak to s ním dopadlo. Dokonce i můj deník o tom mlčí, ale nemyslím si, že by dostal vyhazov. Umím si však představit, že soukromý rozhovor s rozlícenou Susan a Barbarou v kanceláři musel být daleko, daleko horší…
Tulák a opuštěné tábory
Rozvrh pracovních směn byl neúprosný, a tak se mi opět nepodařilo sladit volno s ostatními. Jelikož jsem už ale dlouho pociťoval touhu strávit nějakou dobu o samotě, uvítal jsem tenhle Susanin ortel s otevřenou náručí. Okolní příroda v Keystone mě lákala svým šepotem a přelévajícími se stíny. Neváhal jsem a začal na internetu vyhledávat zajímavé traily. Mezi nespočtem turistických tras různých obtížností jedna vynikala. Její popis na mě dýchl něčím prastarým a já věděl, že to je přesně ta cesta, kterou chci podniknout o samotě.
„Po stopách zlaté horečky. Středně obtížný trail, na kterém můžete narazit na zbytky opuštěných zlatokopeckých táborů. Tajemné, nádherná příroda, výstup na horu Glacier Mountain.“
Zabalil jsem si jídlo a pití a v den volna ihned z rána vyrazil. V Sunrise jsem sedl na shuttle a nechal se dovést do River Runu, kde trasa autobusů končila. Stanul jsem na silnici a zahleděl se na její zužující se linku, která se vinula dál mezi stromy kamsi do neznáma. Už po pár krocích jsem vycítil, že nechávám civilizaci za sebou. Pryč byly okázalé budovy River Runu, hluk turistů a hostů přijíždějících na prázdniny utonul v hlase přírody. Kráčel jsem sám po betonu a vnímal ševelení Hadí řeky, která se mi klikatila po pravici. Na její hladině se odrážel sluneční svit a v dálce vykukovalo tajemné pohoří. Jedinou připomínkou lidstva široko daleko byla jen prázdná silnice a nekonečně dlouhé dráty elektrického vedení, které se prověšené houpaly ve větru.
Neměl jsem úplnou představu o tom, co mě čeká. Popravdě jsem si ani nebyl jistý, jestli se mi podaří nějaké opuštěné tábory po zlatokopech najít. Neviděl jsem žádné fotky, znal jsem jen směr a přibližné orientační body. A možná právě díky tomu jsem se přistihl, jak všechno vnímám mnohem intenzivněji. S každým krokem a nádechem v tom teplém ránu jsem cítil, že jsem blíž a blíž ohromnému klidu a bezmezné síle. Zastavoval jsem se u řeky a sledoval, jak plyne. Nechával jsem se ovívat příjemným větrem ze severu. Za dvě hodiny chůze jsem potkal pouze jediného člověka na kole.
Přede mnou se otevřely dveře do minulosti. Stanul jsem na jejich prahu a hleděl na městečko Montezuma, po kterém byl pojmenován také jeden hotel v Lake Side. Městečko kdysi vzniklo kolem těžařského dolu a doba jeho slávy už dávno pominula. Počet obyvatel čítal 74 lidí (a pokud se dá věřit záznamům na internetu, zůstal stejný do dnešního dne). Hladká betonová silnice náhle zmizela a přeměnila se na zaprášenou polňačku, která měla představovat hlavní ulici. Kromě ní byly v Montezumě ještě další tři, jejich význam se však ztrácel v prachu a hlíně. Postával jsem a prohlížel si tu změnu. Staré a oprýskané poštovní schránky, rozpadající se domky, průčelí bývalého saloonu, jak jsem ho znal z westernových filmů, stará auta a nikde ani živáčka. Takzvaných měst duchů (ghost towns) je po Americe rozeseto na tisíce. A i když se Montezuma mezi ně neřadila, pocit ve mně probouzela úplně stejný.
Konečně jsem stanul na opravdovém začátku trailu. Cesta se zvedala do lesů na úpatí nejbližšího kopce a směřovala hluboko do přírody, kam jsem nedohlédl. Vykročil jsem kupředu a už se neohlížel. Slunce pálilo a já uvítal stín stromů, ačkoliv jsem pokračoval do strmého kopce a pot ze mě lil proudem. Když se terén trochu vyrovnal, pokračoval jsem s mnohem veselejší notou. Okolní zeleň a ticho mě dobíjely, čerpal jsem z nich radost a krok jsem měl lehký.
Zurčení blízkého potoka mě vedlo dál do nitra divočiny. Cesta se ztenčila a místy připomínala spíš jen nahodile nafoukané chuchvalce prachu a hlíny. Když jsem vkročil na otevřené prostranství, nabídl se mi úchvatný pohled na hory kolem mě. Potůčky vody, které stekly sem do údolí, vytvořily uprostřed něj jezírko, ze kterého se rodila řeka. A právě tam jsem v dálce zahlédl něco, co příroda rozhodně nevytvořila. V tom opojném šumění vody a jinak nehybném tichu se mi rozbušilo srdce.
„Tak jsem to přeci našel? Jsem na správně cestě?“
Rezavé harampádí tam pochopitelně mohl zanechat kdokoliv. Ale proč by ho někdo vyhazoval na tak nepřístupném místě? Ledaže by tam leželo už hodně dlouho a pocházelo z dob, kdy krajina byla ještě jiná. Byl jsem si stoprocentně jistý tím, že se blížím k prvnímu opuštěnému táboru zlatokopů.
Opuštěná místa mají zvláštní kouzlo. Dýchá z nich tajemno, smutek a strach. Co se tam muselo stát, že ti, kteří tu byli před námi, odešli? A proč po sobě zanechali tolik stop? Kráčíte tam, kde kráčeli jiní před desítkami a stovkami let. Z každého kouta na vás promlouvá spousta otázek. Jak asi žili? Jak si krátili dlouho chvíli? A jsou skutečně pryč? Na podobných místech je cítit napětí a smířlivý klid. Jako kdybyste vkročili do zděného domu a zavřeli za sebou dveře. Všechen vnější ruch z ulice je sice patrný, ale přichází jakoby z velké dálky, a šepot se stává ohlušujícím.
Podobné pocity jsou mnohem silnější, když opuštěné místo najdete uprostřed tiché přírody. A já ho našel. Hned několikrát.
Polorozpadlý vchod do zasypaného dolu byl vidět už z dálky. Krčil se na hranici lesa a čekal na to, až ho zub času nemilosrdně srovná se zemí. S očekáváním jsem přistoupil blíž a pod nohama mi cosi zavrzalo. Kusy rezatého plechu tam ležely mezi kamením a marně se snažily splynout s okolní přírodou.
V mysli jsem viděl jiný čas, takový, kdy se přímo tady, kde jsem stál, poflakovala skupina zarostlých mužů ve špinavých kalhotách a s mozolnatými dlaněmi. Někteří seděli kolem ohně a nožem rozdělávali plechovky s masem, které se teď zrezlé válely u mých nohou. Viděl jsem další muže, jak popíjí u jezírka, klejí a baví se házením oblázků do vody. Jeden z nich se vynořil zpoza stromů. Kráčel od dřevěné latríny a zapínal si pásek u kalhot. Ruce si utřel do roztrhané košile a zapálil si cigaretu. Ozvaly se výstřely, drzé popichování a smích. To o kousek dál tři chlapi stáli u rozlehlého termitiště, které v jejich dobách ještě neexistovalo. V ruce drželi revolvery a jeden po druhém stříleli na kovový kvádr, na nějž jsem nyní o mnoho let později hleděl se zatajeným dechem. Kulky roztrhaly kovový plát na několika místech. Prstem jsem přejel po vyhřezlém kovu a téměř ucítil zápach spáleného střelného prachu. Plátěné stany, které už dávno sežral čas, se vlnily v poledním větru. Stíny stromů přinášely chlad. A nad hlavami nám všem kroužil dravec, vyrušen halasem chlapů a nárazy kovu o tvrdou horninu…
Opustil jsem smyčku minulosti a pokračoval v cestě dál. Pěšina se opět začala mírně svažovat. Mířil jsem do hor a doufal, že se temné mraky sbírající se na obzoru odkulí na druhou stranu. Netrvalo dlouho a pohled mi spočinul na kmeni stromu. Svým vzezřením působil dost nepatřičně. Nebyla to však ožehlá kůra, která upoutala mou pozornost, nýbrž příliš zřetelné stopy po zvířecích drápech. Ve vzpomínkách jsem začal pátrat po jakékoliv zmínce o výskytu medvědů ve Skalistých horách. A i když jsem si nemohl vybavit žádné přesné upozornění či výstrahu před těmito šelmami, rozdrásaný kmen mluvil za vše. V oněmělé krajině jsem se zahleděl kolem sebe a poslouchal šeptání větru. Nikde se nic nehýbalo, jen koruny vysokých jehličnanů se mírně pohupovaly v rytmu dechu přírody. Byl jsem daleko mimo signál. Kdyby se mi tu něco stalo, šance, že mě někdo najde, byla mizivá. Přesto jsem nepociťoval strach ani obavy. Ze země a z hrdých stromů vyvěrala síla, která mi dodávala klid. Byl jsem naprosto přesvědčený o tom, že tu mám být. S klidným očekáváním jsem pokračoval dál. Těšil jsem se na to, co ještě mi tohle osamocené toulání dovolí vnímat.
Prodral jsem se houštinou, překročil líný potůček a pokračoval po stezce, která opět začala nabírat tvary širší cesty. Když jsem míjel trosky starodávného stavení, které v dobách zlaté horečky mohlo klidně sloužit jako zájezdní hostinec pro dělníky a trappery nebo překladiště, zažil jsem to nejpodivnější setkání v mém životě. Předcházel mu však úlek.
Keře vedle cesty zašustily a než jsem se nadál, vykolébal se z nich na cestu velký černý vlk. Ustoupil jsem dozadu a zatajil dech. Zvíře na mě zběžně pohlédlo svýma temnýma očima a dalo se do očichávání travin u cesty. Když jsem se vzchopil, došlo mi, že to není vlk, ale pes. Jeho huňatá černá srst se leskla v poledním slunci, ocasem pomalu mával ze strany na stranu a vůbec si mě nevšímal. Zaposlouchal jsem se, jestli neuslyším kroky jeho páníčka, ale krajina mlčela. Třeba se jen vzdálil, napadlo mě. Chvíli jsem si psa se zálibou prohlížel. Nakonec jsem mu ale popřál šťastnou cestu, pohodil si krosnu na zádech a zamířil do kopců.
Dřív, než jsem si to stačil uvědomit, pěšina zmizela a já se přistihl, že kráčím po krkolomném a kamenitém terénu. Po levé ruce se mi zvedal svah do vysokého kopce a já se rozhlédl okolo, abych našel sebemenší náznak cesty. Několikrát jsem musel zdolat velké kameny a husté keře, které mi stály v cestě, a nyní jsem se ocitl obklopen neznámem. Nerad se vracím stejnou cestou, ať už jsem kdekoliv. Proto jsem se upnul k odhodlání najít cestu před sebou stůj co stůj. Ostatně jsem přeci nemohl nějak radikálně sejít z trasy, vždyť i ten černý hafan mi byl neustále v patách! Po hodině trmácení mi ale nezbývalo nic jiného než uznat, že jsem se ztratil, a při tom stihnul adoptovat psa. Naděje na to, že se odněkud vynoří jeho páníček, který by mě mohl navést zpět na cestu, byla tatam.
„Tak mi aspoň řekni, odkud ses sem zatoulal, kamaráde.“ Hafan se nebál, přiblížil se na první zamlaskání, a dokonce si po několika pokusech na povel sedl. Jeho známka mě překvapila. „Až z veterinární stanice ve Friscu?! Co ale teď s tebou?“
Jelikož jsem ale v té chvíli měl sám svých problémů dost, rozhodl jsem se tuhle situaci řešit, až to bude aktuální. A tak jsem přátelským podrbáním dal psovi najevo, že ho přijímám do party.
„Není to moc originální, ale budu ti říkat Tulák, jo?“
Tulák nenamítal.
Zamířili jsme směrem k místům, kde jsem tušil trail, po kterém jsem se chtěl vydat. Brodili jsme se křovím a přelézali popadané kmeny stromů. Setkání se stopami po medvědovi ve mně probudilo ostražitost, ale věděl jsem, že by jej Tulák vycítil mnohem dřív. Dokud byl klidný on, mohl jsem být klidný i já. Po nějaké době se nám s obtížemi opravdu podařilo vydrápat se na cestu, a tak jsme za odměnu posvačili. Tulák chlebu se sýrem příliš neholdoval, ale byl nejspíš rád, že si může něčím naplnit břicho. Pokud šel až z Frisca, musel mít pořádný hlad. Nedělal jsem si ale iluze, že by se takový pes nedokázal o sebe postarat a něco k snědku si najít sám. Stoupání začalo být náročnější. Míjeli jsme další pozůstatky zlaté minulosti. Polorozpadlé sruby v kopcích, další vstup do štoly na stěně jižního svahu. Dávno mrtvá lidská historie, kterou si příroda bere postupně zpět. Celé to bylo děsivě krásné. A mě překvapilo, jak mi cesta s Tulákem utíká. Krok jsem měl vzdor teplu a převýšení lehký. Tulák čenichal opodál. Nevypadal, že by ho naše setkání kdovíjak vzrušovalo, ale nikdy se ode mě nevzdálil mimo dohled.
Když ze zataženého nebe začaly padat první kapky, byli jsme teprve v polovině výstupu na vrchol Glacier Mountain. Nad štíty vzdálených hor se blýskalo a já doufal, že stihneme dojít nahoru a vrátit se dřív, než se bouře dostane nad nás. Výhledy na okolní krajinu braly dech a v sestupujícím pošmournu ve mně budily působivý dojem. Tulák se sem tam zastavil, našpicoval uši a zavětřil. Protože jsme se ale dostali z lesů a krajina byla otevřená, obavy z nenadálého setkání s medvědem opadly úplně. Když jsme se vyšplhali k vyhaslému ohništi, Tulák sebou najednou škubnul a tryskem se vrhl ke vzdáleným stromkům pod námi. Snad zavětřil kořist nebo spatřil jelena. Myslel jsem si, že se už nevrátí, ale za několik minut mi už zase stál po boku a nevzrušeně očichával trsy trávy.
Déšť se naštěstí uskromnil a spadlo jen pár kapek. Krpál se napřímil a já si s každým druhým krokem otíral z čela pot. Výstup byl náročný a já začal konečně pociťovat nadmořskou výšku. Samotné Keystone se nachází ve výšce 3 293 metrů nad mořem. Obzvlášť tady na svahu bylo kyslíku pomálu. Nebál jsem se, že se mi udělá zle, ačkoliv nás na to v Sunrise upozorňovali. Bylo to snad tím úplným spojením s přírodou, kdy jsem získal naprostou důvěru ve své tělo.
Lesy a opuštěná stavení a přístřešky jsme nechali hluboko pod sebou. O to víc mě překvapilo, když jsem téměř na vrcholu zahlédl staré kamenné základy něčeho, co v dávných dobách mohlo sloužit jako pozorovatelna, hlídková věž nebo úkryt. Opět jsem na sebe nechal promluvit zbytek minulosti. Sedl jsem si na obvodní zeď a dovolil větru, aby mi ovíval tvář. Snažil jsem se dýchat nosem, aby se mi srdeční tep rychleji zklidnil.
Hleděl jsem na surovou nádheru. Připadal jsem si tak ohromně bezvýznamný v tom širém světě kolem mě. Síla přírody mi brala dech. Promlouvala na mě skrz unavené svaly, hučící vítr a nedozírnou dálku. Kam oko pohlédlo, vidělo něco úchvatného. Nejsem věřící člověk, ale sílu přírody umím intenzivně vnímat. A v té chvíli, kdy jsem byl vydán na milost zuřivému počasí na severu, sám a úplně bezmocný, bez jídla, jen se svými myšlenkami a pocity, jsem věděl, že ta ohromná síla kolem je úplně stejná jako ta, která proudí v nás. Že jsme jedno a to samé. A že mě žádný lidský výtvor nikdy nemůže ohromit tolik, jako to, co dokáže vytvořit příroda.
Tulák si nechával od větru načechrávat srst. Se zaujetím očenichal zbytek sněhové závěje, která tady nahoře nestihla roztát a zadíval se dolů z nekonečného srázu, který padal hluboko pod nás a na jehož konci, jak jsem později zjistil, leželo městečko Montezuma. Blesky po mé levici osvětlovaly vzdálené vrcholky hor. Nechtělo se mi vracet. Ještě ne. Seděl jsem na prochladlé zemi a bezmyšlenkovitě hleděl kolem sebe. Cítil jsem se neuvěřitelně volný. Zbavený veškerých umělých problémů, které byl člověk nucen prožívat tam dole, v civilizaci. Vzpomněl jsem si na jeden podcast, ve kterém odborníci na neurovědy hovořili o tom, jaký ohromný dopad má pouhá přítomnost člověka v přírodě na lidský organismus. Bylo mi tak strašně dobře, a to jak po fyzické, tak psychické stránce. Najednou jsem zatoužil po prostším životě. Po takovém, kde neexistuje zbytečnost, kde vše slouží k naplnění svých základních lidských potřeb. Tak moc se mi nechtělo zpátky dolů!
Tulák se posadil vedle mě a podrbal se za uchem. Dlouho jsem ho pozoroval. A mezitím mi hlavou vířily odpovědi na nevyřčené otázky.
Zaplavila mě jistota.
Ze zamyšlení mě vytrhly až další dešťové kapky. Vstal jsem a naposledy pohlédl kolem sebe na potemňující se krajinu. A pak jsem se bez jediného zaváhání otočil a odkráčel pryč.
Padal večer, a tak jsem se po nalezení trailu vydal tou nejkratší cestou. Tulák stále pobíhal kolem mě a já začal pomalu uvažovat nad tím, co si s ním počnu. Přece si ho nemůžu jen tak nechat. Z toho by mohl být v Sunrise malér. Nejrozumnější bude zavolat na to číslo uvedené na známce, rozhodl jsem se neochotně a doufal, že dole v Montezumě bude signál.
Vrstevnice pod mýma nohama ubíhaly skoro raketovým tempem. Pěšina se napojila na širší rozježděnou cestu. Nejspíš si sem lidi chodí zablbnout se čtyřkolkama. A skutečně. Po chvíli nás s Tulákem minuly dva hlučící džípy, které se prohnaly kolem stromů s příliš hlasitým rádiem.
„Hele, vole, nemůžeš si toho psa zavolat?“ houkl na mě jeden kluk z druhého auta, před kterým se Tulák rozhodl tvrdohlavě zastavit a dát se do očuchávání převrácených kamínků.
„Já bych rád, ale není můj! Asi se zatoulal,“ odpověděl jsem s pokrčením ramen a v duchu se škodolibě radoval. Cesta nebyla zase tak široká, takže těm blbečkům nezbylo nic jiného než čekat na zadku, až se Tulák uráčí poodejít kousek dál. Konečně se auta ztratila z dohledu a rachot a čoud z obřích výfuků se rozplynul.
V Montezumě mě polil pot. Za jiných okolností bych se nad tím příliš nepozastavoval, ale po mé velmi nedávné zkušenosti jsem hlasitě polkl, když se ke mně a Tulákovi přidal bílý pes. Podle všeho si ti dva padli do oka, protože jsme najednou kráčeli ve třech.
Protože jsem na hlavní ulici neviděl nikoho s vodítkem – a vlastně ani bez něj –, vykročil jsem směrem k River Runu. Musel jsem se smát. Takovou absurditu člověk jen tak nevymyslí. Netrpělivě jsem čekal, až mi mobil nahlásí dostupný signál, a v hlavě si připravoval, co do telefonu řeknu, až se ozve stanice z Frisca. Když signál konečně naskočil, ohlédl jsem se na ty dva a s překvapením zjistil, že jsem osaměl.
„Tak jsou jenom pozadu?“ přemýšlel jsem nahlas a s mobilem v ruce čekal, až mě oba hafani doběhnou. Jenže nikdo se zpoza zatáčky neobjevil a mně to začalo docházet. Tulák mi už nabídl všechno, co mohl – příjemnou a němou společnost v samotě, radost z neobvyklého setkání, jistotu v nejistotě, tiché souznění a opravdové (i když jakkoliv krátké) přátelství. Bylo načase, aby se naše cesty opět rozdělily. A i když jsem věděl, že už toho černého velkého psa nikdy neuvidím, opustit ho mi přišlo správné – ale co si namlouvám, vždyť to on opustil mě, a ještě k tomu kvůli jedné bílé fence!
„Měj se fajn, Tuláku,“ popřál jsem mu a vydal se na dvouhodinovou cestu zpět do civilizace. Po pár krocích mi u krajnice zastavil oprýskaný pickup a pán za volantem mi nabídl svezení. Nikdy před tím jsem stopem nejel, ale dnešní den byl jako stvořený pro nové a hřejivé prožitky. S řidičem jsme se ponořili do obvyklé zdvořilé konverzace mezi cizinci, kteří se už nikdy neuvidí. Pán mi pochválil angličtinu a vyprávěl o svých zážitcích, které za svůj pobyt v Keystone nasbíral. Vyložil mě v River Runu a vůz zmizel v oblaku prachu.
„Kdo mi tohle uvěří?“ uchechtl jsem se a odešel domů.
D.
Slovníček:
Condo – zkratka pro condominium – tj. vlastnický byt. V Keystone se jednalo o prostorné (kolikrát vícepodlažní) byty, které byly součástí hotelu, ale patřily někomu jinému než společnosti Vail Resorts. Obvykle byly takové pokoje soukromé a obývali je pouze jejich majitelé, někteří svá conda však pronajímali i ostatním hostům.
Trapper – člověk, který lovil zvěř pomocí pastí a nástrah. Po kolonizování Severní Ameriky evropští trappeři často lovili zvěř tímto způsobem kvůli kožešině, se kterou pak obchodovali s původními obyvateli – indiány (takové označení se používá především u nás, v dnešní angličtině se o indiánech téměř vždycky mluví jako o Native Americans. Anglické slovo Indian pak znamená především Ind/ka nebo indický.
Města duchů – pozůstatky minulosti, obvykle sestávající z polorozpadlých budov a tajemné atmosféry. V Americe je jich skutečně nespočet. Lidé se po rozlehlém území Ameriky stěhovali sem tam, především kvůli obživě. Když už svá obydlí nepotřebovali, nechali je napospas přírodě, divoké zvěři a toulavým snílkům.
