Spolubydlení válčení
Spolubydlení bezesporu skýtá spoustu úskalí. Přitom pochopitelně záleží na povaze spolubydlících. A protože povaha na našem pokoji byla v tomhle ohledu naprosto kompatibilní, ponorka nás za celé dva měsíce nepotkala ani jednou. To však nemohli říct naši kamarádi Ondra s Kájou, kteří si na začátku vytáhli nejkratší pomyslnou zápalku v podobě jednoho polského páru.
„Já je normálně zabiju,“ vyprskla jednoho krásného dne Kája mezi přívalem nadávek. „Vám říkám, že ti dva normálně čekají, až přijdeme domů, aby na to mohli vlítnout! Naschvál jsme se s Ondrou ještě zdrželi, abychom si zas nemuseli připadat, že tam jsme u toho s nimi, ale co myslíš? Jakmile jsme zhasli, hned do toho začali bušit!“
„A co jste dělali?“ zalykali jsme se smíchem.
„Jsem to nevydržela, a začala vrzat postelí a vzdychat taky, aby jim to došlo… a nedošlo. Podle mě jsou nemocný a potřebujou k tomu publikum,“ povzdychla si Kája a promnula si kruhy pod očima. „A ještě ke všemu dělaj tak neuvěřitelnej bordel! Třeba ruličky od hajzlpapíru jo – normální člověk by je hned vyhodil do koše, ale Plápoláci ji prostě hoděj za záda, chápeš to?“
V ubytovacím areálu narvaném mladými lidmi se něco podobného dá očekávat. Jelikož jsem byl v té době už ostříleným obyvatelem vysokoškolské koleje, na podobné nástrahy společného bydlení jsem byl docela připravený. I tak jsem se občas nestačil divit, jak rychle zdejší tamtamy fungovaly. Třeba jako onehdy večer, kdy jsme si s ostatními kluky vařili večeři, popíjeli, klábosili a poslouchali hudbu. Stačilo hlasitost hodit jenom trochu víc doprava a brzy jsme na bytě měli snad celý Sunrise a jednu velkou neplánovanou house party. V takových chvílích jsem hleděl na všeobecný mumraj a uvažoval, jak se to všechno vlastně stalo. Protože však v té době byla má povaha k podobným zvratům osudu nakloněna, zádumčivost hravě spláchla Cola s rumem. A mně nezbývalo nic jiného než si party pořádně užít.
Tak praví zákon
Party skutečně nebyly v Sunrise ničím neobvyklým. A když si dáte do kupy party, mladé lidi, legalizaci marihuany a spoustu alkoholu, je zaděláno na neřízené hýření, které bohužel často zahrnovalo i tvrdé drogy. Drogám jsme se naštěstí úspěšně vyhýbali, ačkoliv kdyby člověk chtěl, opatřit si bílý prášek nebo hravě barevné tablety slibující zábavu bylo až příliš snadné.
Samotného mě překvapilo, kolik lidí chtělo drogy vyzkoušet. Nechci je tu vůbec nijak odsuzovat, po tom, co kdo dělá se svým tělem, mi nic není. Bylo však zajímavé vidět, že se k instantnímu štěstí hrnou i kamarádi, do kterých by to člověk vůbec neřekl.
Ačkoliv se zdálo, že drogová aktivita uniká úřadům a zaměstnavateli přímo před očima, policie měla o tom, co se v Keystone – a tedy i v Sunrise – děje, dobré povědomí. Přesvědčil jsem se o tom na vlastní oči, když jsem jednou ráno odhrnul v kuchyni závěsy. Načasování jsem měl perfektní. Ospalky jsem si z očí vytřel právě ve chvíli, kdy do Sunrise vtrhlo asi pět policejních aut. Policisté se z nich vrhnuli s takovou rychlostí, že než jsem stihl pochopit, co se děje, už bušili na dveře přímo proti našemu pokoji. Odvedli si jednoho Američana, kterého jsem v Sunrise občas vídal. A přesto, že podobné zásahy vídá člověk v televizi a na internetu častěji, než by chtěl, mohutní policisté v neprůstřelných vestách a s přísnými obličeji mě celkem úspěšně vyvedli z míry. Dokonce tak, že jsem sám začal nervózně uvažovat nad tím, jestli by se náhodou nenašlo i něco u nás na pokoji.
O americké policii se toho namluvilo spoustu. Zneužívání pravomocí a šikana je běžným předmětem diskusí. S něčím podobným osobní zkušenost nemám, ale vím, že mí spolubydlící se omylem dostali do potyčky před barem, kam jsme chodili na karaoke. Lehce pod vlivem se policistům snažili slovensky vysvětlit, že se ničeho nedopustili, načež jim policisté zkroutili ruku za záda a třískli s nimi o kapotu. Mysleli si prý, že jim kluci nadávají v ruštině… Takové situace jsou vždycky ošemetné a přirozeně nikdo se nepřizná, že skutečně mohl nějak pochybit. Ať to bylo jakkoliv, bylo velmi nepříjemné vědět, že něco takového může potkat úplně kohokoliv z nás. Kromě tohohle incidentu jsme však za celou Ameriku nemohli proti polici říct půl slova (snad jen za ty zbytečně drahé pokuty za parkování v LA – k tomu se ale ještě dostanu).
Vzhůru do pouště
Konečně nám byly manažerské tabulky v Excelu nakloněny, a podařilo se nám dostat společné volno. Seznam míst, který bychom chtěli v Americe navštívit, byl sáhodlouhý, proto stačilo zavřít oči a zapíchnout prst do papíru. Dva dny svobody jsme měli se Štěpánem a Áďou využít k návštěvě národního parku Arches a Canyonlands.
Shuttlem jsme sjeli do Silverthorne a půjčili si malý bílý Hyundai. Autíčko se do asfaltu zahryzlo se ctí, i když jsem měl občas pocit, že na dlouhé cesty nebylo zrovna stavěné. Ve třech jsme se vydali na zhruba pětihodinovou jízdu z Colorada do státu Utah. Čekal nás tak první pozemní přechod hranic dvou států. A co víc – první úplné zatmění slunce v životě.
Zastavili jsme zrovna na benzince někde za městečkem Eagle. A protože jsme se na všude ohlašované zatmění nijak nepřipravili, chyběly nám speciální brýle, skrz které bychom tu solární událost mohli bezpečně sledovat. S českou vynalézavostí se však ve světě neztratíte. Důkazem toho byl geniální nápad Ádi zkusit se podívat na oblohu skrz tuhý černý obal od spacáku (co by si o takové genialitě pomyslel oftalmolog, nevím, když jste ale obklopeni pouští, musíte fungovat s tím, co máte po ruce…). Nejen že jsme zatmění pozorovali v úplně dokonalém rozlišení, ale navíc se o tenhle náš malý projev improvizace přihlásili i ostatní návštěvníci benzinky, kteří tu zastavili ze stejného důvodu jako my a shledali, že zatmavené brýle jsou úplně k ničemu.
Člověk by řekl, že taková událost, která se zrovna neděje každý den, v něm zanechá hluboký a neopakovatelný dojem. Jsem sice snílek a samozvaný hédonik, ale musím se přiznat, že jsem zatmění zrovna dvakrát neprožíval. Pochopitelně bylo vzrušující sledovat, jak se svět kolem nás v ostrém odpoledni šeří a bledne. Žlutou kouli na obloze zahalil stín a připadalo mi to, jako kdybyste přes lampu přehodili slabý závěs. Celé to trvalo jenom chvíli. Snad jsem nebyl v té správné náladě, abych dokázal ten úkaz naplno ocenit. Když už ale nic jiného, alespoň jsme zlatým českým ručičkám opět udělali ve světě jméno!
Krajina se proměnila. Zeleň se stáhla do ústraní a vystřídaly ji ostré kameny, sucho a písek. Že překračujeme hranici Utahu jsme si všimli jen díky jedné ceduli s přáním šťastné cesty. Po několika hodinách strávených v malém autě byste čekali, že budeme pořádně rozlámaní. Ale já jsem se navzdory své výšce a stísněnému prostoru cítil skvěle. Byli jsme na cestě za dalším dobrodružstvím a já opět pocítil, jak na mě dýchla svoboda. To, jak se krajina měnila, mi bralo dech. Míle pod našimi koly ubíhaly raketovým tempem, dokonce i navigace k nám byla milosrdná!
Za 232 mil sjeďte výjezdem číslo 343.
„Tak to asi na pár hodin můžeš vypnout,“ zasmál se brácha a povzdychl si, že naše autíčko nemá tempomat. Jelikož jsem nikdy před tím auto s tempomatem neřídil, nevěděl jsem úplně, proč by to měla být taková škoda. Teď, když jsem většinu Ameriky projel takřka jen za pomoci točení volantu a mačkání dvou čudlíků, už chápu.
Národní park Arches se nacházel kousek před městem Moab. Protože jsme ale přijeli odpoledne a park zavíral už někdy kolem 18:00, rozhodli jsme se podniknout jen krátký výlet do Ďáblovy zahrady (Devil’s Garden), která se rozléhala v nejsevernějším cípu parku, a vrátit se sem ještě zítra, hned časně z rána.
Skály se opět zbarvily do ruda a krajina byla vyprahlá. Vedro leželo na všem jako těžká deka a já se musel před vystoupením z klimatizovaného interiéru trochu odhodlávat. Ještě že jsem to ale udělal, protože se nám stalo něco tak absurdního, že se tomu dodnes můžu jen smát a nechápavě kroutit hlavou. Potvrdilo se nám opět, že je svět jen malá kulička a o náhody tu opravdu není nouze.
„Zastavíme třeba tady na tom parkovišti?“ nadhodila Áďa.
„Jo, klidně můžeme,“ souhlasili jsme a vylezli do nemilosrdného horka. Pořídili jsme pár fotek působivých skalnatých útvarů, které zde vytvořila eroze, a osvěžili se vodou. Zrovna v té chvíli nedaleko našeho auta zastavil další vůz. Nevěnovali jsme mu příliš velkou pozornost a dál obdivovali krásy nemilosrdné přírody, když se ozvalo: „Ale, ale! Slyším dobře češtinu? Odkud jste, lidi?“
„Z Litomyšle,“ odpověděli jsme zaskočeně a pobaveně zároveň.
„Tak to si děláte prdel!“ Z auta vylezl třetí chlapík a valil na nás oči. „Já jsem z Český Třebový!“ Nechápal to ani jeden z nás. Jak se stane, že se pár lidí nezávisle na sobě setká na druhém konci planety, a přitom doma žijí pouhých 13 kilometrů od sebe? Vyměnili jsme si překvapené poznámky, prohodili pár slov ohledně našich cest a šli si každý po svém. Něco takového se může stát jedině, když vyrazíš do světa, napadlo mě, zatímco jsem s radostí převaloval v hlavě tu sladkou chuť náhody.
Stezka se vinula rozžhaveným pískem mezi skalami a já si musel kolem hlavy uvázat bílé tričko, abych náhodou nedostal úpal (bylo to jen pár dní, co nás s bráchou Áďa ostříhala na 3 mm, takže jsme vypadali jako z koncentráku – ne úplně její vinou). Jakmile cesta přešla v kamennou překážkovou dráhu, dali jsme se do lezení a brzy se před námi otevřela krajina, která se ztrácela až v nekonečné poušti. Výhled byl pro mě osobně mnohem působivější než skalnaté oblouky, po kterých dostal park Arches své jméno. Ten nejznámější z nich jsme ale měli teprve vidět.
Jelikož bylo už pozdní odpoledne a park pomalu zavíral své brány, rozhodli jsme se, že se konečně vydáme hledat bezplatné kempovací místo, kde bychom postavili stany a přečkali noc. Jak padala tma a podezřelé souřadnice nás vedly kamsi do pusté skalnaté pouště, začal jsem pociťovat mírné obavy. Pokud jste někdy viděli horrorový film Hory mají oči, pak si dokážete představit, o čem mluvím.
Amerika žije kempováním. Pokud jste chudý student uprostřed Ameriky, žijete kempováním ještě mnohem víc. K tomu jsou perfektní tzv. free camps. Jedná se o místa uprostřed samoty, kde je možné přenocovat, aniž by po vás v ideálním případě chtěl někdo cokoliv zaplatit. Hledání takových kempů probíhá na základě souřadnic, ze kterých jsou však online navigace trochu zmatené, takže se může klidně stát, že skončíte někde, kde jste vůbec skončit nechtěli, a ještě po vás někdo začne střílet, protože se pohybujete po soukromém pozemku (tzv. trespassing). Když se dnes ohlédnu, nechápu, jak to, že po nás za celou dobu našeho pozdějšího cestování nikdo nevystřelil…
Místo jsme našli zrovna ve chvíli, kdy se slunce dotklo zubatého obzoru. Trochu se mi ulevilo, že nebudeme muset místo na spaní hledat v naprosté tmě – když jste totiž v poušti a nejbližší městečko je schované za dalekými horami, obklopuje vás skutečně naprostá tma. Úleva mě však rychle přešla, protože se zdálo, že budeme mít souseda. A nejen jen tak ledajakého.
Jen pár metrů od nás totiž stál pochybný karavan s ještě pochybnějším majitelem, kterého by Američané bez dlouhého rozmýšlení označili za rednecka. Podivín žijící na samotě, v malém karavanu, před kterým stál oprýskaný pickup a skládací židlička. Mužík si nás z dálky prohlížel, chodil sem a tam a byl nejspíš z naší přítomnosti stejně nadšený jako my z té jeho. Společnost mu dělal zbídačený pes, který k nám okamžitě přišel a zvědavě přihlížel, jak stavíme stan. Měl vypadanou většinu zubů, přes povislou kůži mu prosvítala žebra a packa mu celá hnisala. Smutný pohled v jeho zapadlých očích nám rval srdce.
„Jestli nás ten týpek nepřijde v noci zamordovat, tak se budu moc divit.“
Dokonce jsme uvažovali, že bychom se přesunuli někam jinam. Světla ale ubývalo a my byli rádi, že aspoň víme, kde jsme. Když se zdálo, že si nás podivín víc nevšímá, trochu jsme se zklidnili a konečně se rozhlédli kolem. A opět jsem začal obdivovat přírodu. Výrazným záchytným bodem byla vysoká a úzká skála, která se tyčila nad okolí a připomínala prastarý monument (podle jeho tvaru jsme mu však přezdívali úplně jinak…). V červeném písku se sem tam krčila nějaká křovina nebo zkroucený strom. Krajina byla tichá a bezvětrná. A pak začaly vycházet hvězdy. Takové, jaké jsem nikde jinde na Zemi zatím neviděl. Absolutní tma kolem nechala zazářit i ta nejvzdálenější světýlka tam někde ve vesmíru. Bylo to jako hledět na pestrobarevné plátno utkané nocí. V dálce bylo slyšet kojotí vytí. A my se brzy propadly do dřímot.
Probuzení ve stanu jsou má nejoblíbenější. Obvykle se budím brzy, takže se mi po rozepnutí zipu okamžitě naskytne úchvatný pohled na vykreslující se ráno. Příroda začíná ožívat, ve větvích jsou slyšet ptáci, v křoví šramotí kobylky a vítr zametá zbytky noci. Slunce mnohdy ještě ani nestačí vylézt nad obzor. Večerní chlad se přesto rozpouští a čerstvý vzduch začíná prolínat letní dusno. Jinak tomu nebylo ani tehdy pod „prastarým monumentem“.
Po snídani jsme nasedli do auta a dali sbohem podivnému karavanistovi a jeho nebohému společníkovi a zamířili zpět do nížiny, abychom opět projeli branami národního parku Arches. Bylo ještě brzy, a tak nás nepřekvapilo, že budky u silnice, kde si turisté kupovali vstupenky nebo se prokazovali roční permanentkou platnou na veškeré národní parky po celých Spojených státech, ještě zely prázdnotou. Minuli jsme je bez zpomalení a směřovali na parkoviště, odkud jsme se chtěli vydat k nejznámějšímu skalnatému útvaru v celém parku, který byl dokonce tak známý, že ho dodnes můžete vidět na spoustě pohlednic z Utahu.
Delicate Arch nám ale jako jedna z mála turistických atrakcí nechtěl dát nic zadarmo, a tak jsme si k němu museli dojít hezky po svých. Teplota rychle stoupala, a i když nebylo ani 9:00, už jsem na čele ucítil čůrky potu. Kamenný terén se rozprostíral na přímém slunci a každý krok nás stál námahu. Ačkoliv jsme si mysleli, že tu takhle z rána nezastihneme příliš návštěvníků, stezka už byla plná lidí, kteří se táhli jako mravenci za obzor. Zásoba vody nám rychle ubývala, a tak jsme úpěnlivě doufali, že nám vystačí na cestu zpátky k autu.
Když jsme se konečně vynořili zpoza vysoké skály, Delicate Arch stál přímo před námi. A s ním i obrovská skupina turistů, kteří posedávali kolem a čekali, až si budou moct s tímhle přírodním úkazem udělat fotku. Delicate stál na okraji mělkého kaňonu, který se táhl pouští, a tyčil se k nebi v úctyhodné výšce. Sedli jsme si na rozpálený kámen a sledovali dění okolo nás. Svým způsobem to byla opravdu krása, ačkoliv jsem ani zdaleka nepociťoval nic z upřímného úžasu a spojení, jaké jsem zažíval na vrcholu hory Montezuma ponořen v tiché samotě. Opět jsem zalitoval, že si lidé našli cestu k takovým přírodním klenotům, jakým byl tento. Hluk a lidské stopy byly všude okolo. V mnoha tvářích jsem sice zpozoroval oněmělou úctu, ale to nebylo nic oproti hlučícímu davu lidí, kteří koukali do mobilů a halekali jako na lesy – tedy spíš jako do pouště. Udělal jsem Štěpánovi s Áďou fotku, poté jsme se naposledy rozhlédli a odkráčeli pryč, poněkud zaskočeni tím, co jsme právě viděli, každý se svými vlastními myšlenkami.
Park toho nabízel daleko víc, ale i kdybychom chtěli stihnout všechno, dvoudenní volno by nám ani zdaleka nestačilo. Sedli jsme do auta a nechali Arches za sebou. Ve spalujícím dopoledni jsme sjeli na silnici vedoucí k městu Moab a brzy zahnuli na úzkou silničku směrem na západní stranu pouště.
„Práce na silnici?“
„Nejspíš?“
Hleděli jsme na osamělého silničáře v reflexní vestě stojícího uprostřed nicoty, na přímém pouštním slunci, bez slunečníku, jen s barelem vody, slunečními brýlemi a vysílačkou, jak třímá v ruce ceduli Go a Stop. Tahat do pouště generátor se semaforem se asi nevyplatilo, ale o tom by nám všem nejlépe pověděl právě onen silničář…
Že jsme skoro na místě jsem poznal o chvíli později. Nečekal jsem, jaký hluboký dojem na mě Země kaňonů zanechá, protože jsem si před výletem nehledal žádné fotky. Nepřeháním, když řeknu, že se mi málem zastavilo srdce. Po naší levici se otevřela gigantická plocha ležící závratně hluboko pod námi. Do ní se jako červotoči zakusovaly obří temné díry, do kterých ještě nestačily proniknout sluneční paprsky. Snad na jejich dno ani slunce nikdy dosáhnout nemohlo. Zíral jsem na krajinu zcela uchvácen. Viděli jsme tak nepředstavitelně daleko, že celý ten výhled působil jako olejomalba. Bylo to jako hledět z obrovské výšky na hladinu oceánu, který pokračuje nekonečně dál až k obzoru, kde ovíjí křivku Zeměkoule. Jenže ten oceán byla pevnina. Kus skály a písku.
Ohromení jsme zajeli do návštěvnického centra, doplnili zásoby vody a netrpělivě vyrazili na některé z vyhlídek, kterých bylo podél hlavní silnice posázeno hned několik. Víte, já moc nemám rád výšky. Tak strašně mě lákají a fascinují, ale mému tělu to prostě nedělá dobře. I tak jsem se ale odvážil na okraj kaňonu, jehož stěna padala strmě dolů, a oddával jsem se směsici různých pocitů, z nichž převládal dojem, jako kdybych došel na okraj Země. Jako kdyby se přede mnou rozprostřela nicota mimo náš svět. Jenže tahle nicota měla své tvary a rozměry, které se vymykaly všemu, co jsem do té doby vlastníma očima spatřil. Fotil jsem jednu fotku za druhou ve snaze zachytit ten nezměrný prostor, ale marně. Tomu, když stojíte tam na okraji a necháváte se bičovat větrem z jiné planety, se nevyrovná žádná fotka ani video.
Setrvávali jsme tam dlouho. Každý ohromen svým vlastním způsobem. Nemělo ani cenu jezdit na jiné vyhlídky, protože taková rozloha musela ze všech úhlů té prťavé silnice vypadat stejně. Vstřebávali jsme, co nám příroda nachystala, a cítili jsme se ještě menší a bezvýznamnější.
Protože jsme se ale nechtěli uchýlit k americkému způsobu moderního turismu a všude se nechávat dovést autem, rozhodli jsme se vyrazit na jeden menší trail, který se vinul mírně dolů podél stěny kaňonu. Slunce do nás pralo paprsky a na tričkách se nám srážela sůl. Když jsme došli do bodu, kde se trail obtáčel kolem horniny, na níž byly patrné různé stupně sedimentace miliony let staré, zastavili jsme se a zahleděli na pár seniorů, kteří posedávali u okraje vyhlídky. Muž si zapisoval něco do deníku a jeho žena vytáhla z tašky malý notes a začala do něj nádherně malovat, co viděla před sebou. Zahlédl jsem, že má takhle pomalovanou už spoustu stránek, a okouzlen tou krásou okolo i uměleckým duchem obou manželů, jsem se rozplýval nad vším, co jsem viděl. Často – když si to okamžik žádá – se umím dojmout. Tohle byla přesně ta chvíle. Neronil jsem sice slzy, které by slunce stejně hned vypařilo pryč, ale bylo mi tak nějak krásně na duši a všechno bylo správně.
Ten pocit přetrvával mnoho hodin, ale večer, když padla tma a naše autíčko vypovědělo službu uprostřed mezistátní dálnice, byl nucen na chvíli ustoupit poněkud do pozadí…
„Co je s tím?“
„Nechce to přeřadit na dvojku. Převodovka je v háji!“
Zastavili jsme u krajnice. Tma padala rychle a my byli asi ještě hodinu a půl od Keystone. Kolem nás se nenacházelo nic jiného než nekonečná silnice, a příroda. Nejbližší města byla kus cesty na obě strany a představa, že bychom měli potmě špacírovat po krajnici někam do neznáma, byla nemyslitelná. Protože co budeme dělat s autem? Zítra ho totiž musíme vrátit do půjčovny, a navíc máme všichni ráno směnu. Bylo těžké soudit, ale nepředpokládali jsme, že by takhle večer jel nějaký autobus do Keystone. Pochopitelně jsme si mohli zavolat nějakou dopravní službu, ale tranzity většinou jezdily po frekventovaných trasách a sem do pustiny by pro nás určitě nikdo nejel.
„Musíme zavolat na servis, ať nás odtáhnou a svezou,“ navrhl brácha.
A tak začalo snad hodinové martirium, při kterém jsme jako nejzdatnější angličtinář z naší trojice trpělivě paní na druhém konci linky vysvětloval, kde jsme a co nás potkalo. Nevím, jestli za to mohl špatný signál nebo nekompetentnost jednoho z nás, ale když se mě paní bez přehánění po páté zeptala, ať ji popíšu, kde že to vlastně stojíme, začínal jsem ztrácet nervy. Baterie telefonu začala slábnout. Dřepěli jsme u krajnice a čekali na smilování.
„Dobře, pošleme odtahovku. Ale řidič by mohl svést jenom dva z vás, tři se nevejdete. Tak si zkuste nějak zajistit odvoz a půjčovna vám to pak proplatí.“
„Super, odvoz uprostřed pustiny!“ zvolali jsme, když hovor skončil, a já se začal připravovat na to, jak budeme do rána stopovat nějakého dobráka, který by zastavil třem zoufalcům u porouchaného auta.
„Hele, tak zkusíme Uber! Ale rychle, než dojde baterka.“
Protože jsme neměli moc na výběr, brácha se dal do zakládání účtu. Teď už jen stačilo doufat, že se pro nás sem někdo otočí. I když se na obrazovce telefonu pohybovalo několik řidičů Uberu v nedalekém městě, nikdo o nás nejevil zájem. Už jsem pomalu vztyčoval stopařský palec, když se nám jeden řidič přece jenom ozval. Ihned nás začal vyzvánět.
„Hele, telefon mi ukazuje, že jste někde uprostřed dálnice, to je asi nějaká blbost, co?“
„No, ani ne,“ řekl jsem do telefonu zdrceně. „Auto nám vypovědělo službu a teď tu trčíme u krajnice.“
„Ty jo, tak to už nic neříkej, kámo, jedu pro vás.“
A během několika minut jsme skutečně s obrovskou úlevou nasedli do auta řidiče Bena. Klíčky od naše půjčeného auta jsme zabouchli dovnitř vozu, a nechali jsme ho stát na dálnici s blikajícími výstražnými světly a vzkazem pro případnou návštěvu policie za okénkem. Do Keystone to bylo něco kolem hodiny a půl cesty. A já se na předním sedadle pustil do vysvětlování, jak nám Ben zachránil krky. Vezli jsme s v pohodlí a teple, z rádia hrála příjemná hudba a Ben se ukázal jako správnej týpek.
„Jako moc se mi nechtělo vás brát, Keystone je přece jen docela daleko. Ale jakmile jsi řek’, že jste ve štychu, tak jsem neváhal. V Keystone jsem mimochodem měl jednoho kámoše. Párkrát jsem byl s ním na party přímo v Sunrise.“
Za odvoz jsme Benovi nechali pořádné dýško, protože nás vyložil přímo v areálu. Popřál nám hodně štěstí a já jsem přemýšlel nad tím, jak se to stane, že v různých situacích přijdou do našich životů ti správní lidé, a nehledě na to, jak dlouho v nich zůstanou, zanechají v něm výraznou stopu. Úvahy tímhle směrem jsem rozvíjel i dál o chvilku později, když jsme seděli na bytě a popíjeli víno zabavené v práci. Hned jsme museli zavolat domů, protože zatímco se u nás den chýlil ke konci, v Česku se lidé už probouzeli.
Tenhle dvoudenní výlet nám nepřekvapivě přinesl opět obrovské množství zážitků. A já si ověřil, že přesně tohle je život. Nehledě na to, co uděláte a kam se vydáte, vždycky vás něco potká. Není proč se bát. Všechno jsou to ostatně jenom příležitosti, které nám dávají možnost odnést si něco cenného, být lepší verzí sama sebe. Příležitosti na nás číhají jako nášlapné miny. A vyhýbají se tak logicky jen tomu, kdo stojí na místě.
D.
Slovníček
free camps – bezplatné kempy. Obvykle místa někde v poušti nebo u opuštěných silnic. Šance je nalézt dramaticky klesá se západem slunce. To jsme se ověřili i my při našem roadtripu po USA.
trespassing – nepovolený vstup na soukromý pozemek. V některých státech USA má majitel právo narušitele dokonce zastřelit. Ač se to celé zdá jako šíleně přehnané, celá záležitost dle mého pramení z historie období tzv. Divokého západu. Vlastnit kus půdy uprostřed pustiny bylo skoro posvátné a banditů bylo všude habaděj…
redneck – venkovský buran, „vidlák“.
