Trable v ráji
Dny a týdny ubíhaly svým vlastním tempem. Než jsme se stačili nadát, vidina konce našich pracovních poměrů a začátek očekávaného roadtripu po USA byla nyní ostřejší a bližší než dřív. Životu v horách jsme snadno přivykli. Teď, když však opadlo prvotní nadšení z amerického snu a prostředí, ve kterém jsme žili, vykreslil se nám před očima objektivnější pohled.
Američané mi najednou připadali hrozně jednoduší. Záměrně neříkám hloupí, protože to si myslím, že nebyli – alespoň ne všichni. Ale způsob, jakým vedli svůj život, se točil v jednom a též kole, a konverzace s nimi se tak staly předvídatelnými a nezáživnými. Zajímali se především o popíjení, válení se v hamakách, lyžování nebo koupání v jezerech. Začal jsem u nich spatřovat projevy určité hibernace, ve které povětšinou setrvávali. Zdálo se, že se nechávají jen tak unášet vlnkami osudu jako opuštěné plachetnice za naprostého bezvětří. Téměř nikdo, s kým jsem se bavil, neměl vytyčený nějaký cíl, kterého by chtěl dosáhnout, ani sen, který by si chtěl splnit. Chyběl mi u nich životní elán, ta jiskra, se kterou se chci každé ráno s nadšením probouzet. Postrádal jsem v nich tvořivost, byli naprosto oddaní okolnostem a nikdo nejevil přílišnou snahu vytvořit si okolnosti vlastní. Stýskalo se mi po nadšení do poznávání světa, které zde přehlušovala nemastná ustrnulost, a snad i lenost.
Práce mě začala otravovat. Peníze jsem si vydělával hezké, ale měl jsem pocit, že šlapu v medu. Ať se člověk snažil sebevíc, měl pocit, že stojí neustále na místě. Začal jsem mít upřímnou radost z toho, když mě Susan s Barbarou začaly pouštět dřív domů. Ukázalo se totiž, že Vail Resorts najal zbytečně moc lidí, pro které to léto zkrátka nebylo dost práce.
Stávalo se naprosto běžně, že se mí kamarádi vraceli ze směny ještě před polednem, naštvaní, že si zase skoro nic nevydělali. Obecná rozhořčenost došla dokonce do té míry, že několik lidí napsalo stížnost agentuře, aby s tím zkusila něco udělat. Všem nám ostatně byl zaručen určitý počet pracovních hodin, který se nyní manažeři příliš neobtěžovali dodržet. A tak začala tichá válka mezi managementem a housekeepery, která nevyhnutelně dopadla i na nás inspektory.
V Lakeside začaly manažerky kontrolovat úklid samy. Podle všeho se vedení ani zdaleka nechtělo platit bonusové odměny za rychle odvedenou práci, takže začalo přísné šlapání na paty, které téměř pokaždé vedlo ke zrušení příplatků pro housekeepery. Když se chce, vždycky se něco najde… Nejen že tedy housekeepeři měli v některých resortech málo hodin, ale navíc jim byly brány jediné výhody, ze kterých se mohli těšit. Nijak jsme jim nemohli pomoct ani my inspektoři, protože kontroly probíhaly i u nás. Nám sice nehrozily žádné postihy, ale dostat napomenutí před celým týmem nebylo nic, co bych potřeboval zažívat kdovíjak často. Mohli byste namítnout, že místo fňukání jsme měli začít dělat svou práci pořádně. Jenomže ani nadměrné úsilí se nezdálo jako dostatečné. Houstnoucí nevole se pak akorát přelévala do rezignace a naprostého úbytku motivace. Možná, že kdyby manažeři v té době fungovali víc jako skuteční lídři a méně jako bachaři, všem by se nám v práci dařilo lépe. Jak se ale říká: „Po bitvě každý generál“, proto nechám souzení a budu se držet svého kopyta, lépe řečeno klávesnice.
Do práce jsem vstával s nechutí a těšil jsem se, až si budu moct odpoledne svléknout uniformu a zalézt si někam s knížkou do klidu na sluníčko. Dokonce i večírky jsme s ostatními už tolik neprožívali jako dřív a brzy jsme začali dávat přednost poklidným večerům nebo milému povídání v komorní sestavě.
Zdálo se, že na všechny dopadá všeobecná únava z lidí. O to víc nás to táhlo do přírody.
Několikrát jsem se vydal na túru po okolí Keystone a užíval si samoty. Lesy skýtaly příjemný stín před ostrým sluncem a horský vzduch vstupoval do plic mnohem snadněji, než když jsme poprvé přijeli. Začínal jsem rozumět zdejší krajině a ona, jak jsem tušil, začínala rozumět mně.
Výstup na Buffalo Mountain
Touha po klidu a samotě sílila. Zažil jsem toho během uplynulých dnů a týdnů tolik, že jsem potřeboval všechno hezky zpracovat. Mám vyzkoušené, že pokud nedám zážitkům čas usadit se do sedimentu mé mysli, jsem příliš roztěkaný a vzpomínky ani zdaleka nejsou tak barevné, jak bych si přál. Přehlcení z opakujících se večírků a konverzací mě navíc utvrdilo v tom, že je načase se trochu odstřihnout. V Coloradu nebylo lepšího způsobu, jak toho dosáhnout než vyrazit hezky po svých do divočiny.
A tak jsem se opět vydal na osamocenou výpravu na jeden z okolních vrcholů, které se pnuly nad údolím jako tišší svědkové napříč tisíciletími.
O Bizoní hoře mi vyprávěl už brácha, který se na ni shodou okolností vypravil také sám, a sice několik dnů přede mnou. A protože v jeho příběhu hrálo vše, co jsem v oné chvíli potřeboval, sbalil jsem si krosnu a sedl na shuttle, který mě dovezl až do Silverthornu, kde začínal trail.
Den byl vydařený, po nebi se honily bělavé mraky a slunce prohřívalo kopcovitou krajinu kolem mě. Shuttle byl téměř plný. Přesto se mi mezi lidmi na cestě do práce nebo domů z noční směny podařilo najít opuštěné sedadlo vzadu u okna. Nebyl jsem jediný batůžkář, který se toho dne vydal na cestu. Asi v polovině autobusu seděl seniorský pár vybavený pohorkami a chodeckými holemi. Muž se ženou se podle toho, co jsem zaslechl, chystali vystoupat na vrchol s názvem Wichita Mountain, který se opíral o nebeskou klenbu jen nedaleko mého cíle. Je pozoruhodné, že ačkoliv je Amerika proslulá svou obezitou, potkal jsem v ní zástupy aktivních seniorů, kteří mnohdy zdolávali vrcholy s mnohem větší pohodou než my sami – studentíci překypující mládím a nezkušeností se světem. Snad to bylo dáno prostředím. Ostatně i u nás v horách člověk potká povětšinou aktivní a zajímavé lidi všech věkových kategorií. Už jen kvůli tomu jsem začal toužit po nekonečných vrcholech a stezkách nad mraky ještě mnohem víc než dřív.
Dál jsem nikomu nevěnoval pozornost. Otočil jsem pohled na ubíhající krajinu a nechal se unášet řekou myšlenek. Autobus zastavil u prašné stezky, která se vinula mezi stromy kamsi do kopců. Utáhl jsem řemeny na krosně a s odhodláním vykročil. Nepředstavoval jsem si, jaké to bude, až vylezu nahoru. Nikam jsem nespěchal, a tak jsem si užíval každého kroku, vnímal zpěv ptáků a ševelení větru v dlouhé trávě. Trail byl dobře značený, a navíc viditelně prošlápnutý tisíci turisty, kteří tu museli kráčet přede mnou. Na východě se sbírala temná mračna, ale nebudila ve mně žádné obavy. Víte, v přírodě se často dostávám do stavu naprostého přijetí. V takových chvílích vám vůbec nevadí, jestli je zima nebo horko, sucho nebo déšť, jestli máte žízeň nebo hlad. Prostě JSTE a jste TEĎ. Nezáleží na minulosti ani budoucnosti. Vnímáte okolní krásu a cítíte, jak vámi proudí prastará síla ještě z dob, kdy jsme se hloupě nevzpírali přírodě. V takových podmínkách jsem nyní kráčel po pěšině a bylo mi jedno, jestli se stihnu vrátit včas, jestli mi dojde jídlo nebo pití nebo jestli mi blížící se bouře nezkříží plány.
Terén se začal svažovat. Z lesa jsem vykročil na malinkou louku, ze které se nabízel krásný výhled na Dillon Lake. Okolní městečka zakrývaly špičky jehličnanů, ale po paměti jsem tušil jejich obrysy. Krajina vypadala z dálky malebná a voda klidná. Štíty nehybných hor věnčily obzor a lákaly svou tajemností. Po obloze se honila mračna, sem tam spadla na zem ojedinělá kapka a zchladila mé rozpálené čelo. Tričko se na mě začalo v dusnu lepit, ale protože jsem byl teprve na začátku trailu, sesbírat síly a pokračovat dál mě nestálo příliš úsilí. Opět jsem se vnořil do lesa a následoval němou pěšinu. V dálce přede mnou jsem slyšel další turisty, a skutečně jsem za chvíli mezi větvemi zahlédl barevná trička. Pokynul jsem dvěma znuděným dětem, které rodiče podle všeho vytáhli na rodinný výlet, prosmýkl se kolem nich a dlouhými kroky opět rychle našel samotu.
Znovu se dostavoval ten pocit naprosté svobody. Dýchal jsem čerstvý horský vzduch, který rozpínal mé plíce a okysličoval rozprouděnou krev. Stezka se napřímila a já se přistihl, jak funím do prudkého svahu na samém okraji propasti po pravé straně. Kořeny mi chůzi neulehčovaly a občas se mi podařilo těžkou pohorkou vyhřeznout z hlíny kamínek, který se následně odkutálel do nicoty pode mnou. Jak jsem už psal dříve, nejsem horlivým fanouškem výšek. Tuhle cestu jsem si však užíval. Testovala rovnováhu a lahodila oku, i když se sem tam ze tmy v hlavě vynořily určité obavy. Nejhorší úsek mě ale teprve čekal.
Stezka se totiž prosmýkla mezi stromy a zničehonic skončila. Cestu ji zastoupila obří kolmá stěna z navalených balvanů. Zaklonil jsem hlavu a snažil se dohlédnout na vrchol, který však nebyl z místa, kde jsem stál, vidět. To mám jako fakt začít lézt? ptal jsem se sám sebe poněkud zbytečně. Z bráchova vyprávění jsem totiž věděl, že přesně to musím udělat, pokud chci usednout na střeše údolí. Hora mě vyzývala svou majestátností. Sklonil jsem před ní čelo k zemi a dal se do šplhání.
Kameny byly velké a sloužily jako masivní žebřík. Krosna mě na zádech tížila, ale nohy byly silné a hnalo je odhodlání. Rukama jsem se přitahoval a očima hledal skulinky a bezpečné plošky, na kterých bych neuklouzl. Při pomyšlení, že se zřítím zpátky stejnou cestou, jakou jsem přišel, se mi prsty zaryly do kamene ještě s větší vervou. Tohle by byl hodně rychlý konec. Nedbaje výšky, kladl jsem si na srdce jednoduché pravidlo všech akrofobiků: hlavně se nedívej dolů! Postupoval jsem překvapivě rychle a přemýšlení o tom, jak se dostanu z hory dolů, jsem přenechal budoucímu Dominikovi.
Stěna neměla konce. Když jsem už začínal pociťovat únavu v namožených svalech a lehkou dýchavičnost, dovolil jsem si sednout na jeden balvan a opřít si záda s pohledem upřeným na krajinu v údolí. Výška to byla skutečně působivá. Na kráse a podmanivosti ji přidávaly šedé mraky, které nyní byly zase o něco blíž, a zdálo se, že na ně za chvíli budu moct vztáhnout vlastní ruku.
Lezení mi zabralo minimálně další půl hodinu, než jsem konečně vylezl na římsu, za níž se stěna sklopila do vodorovné polohy. Opět jsem zahlédl značení trailu, ačkoliv poněkud více napravo. Stěna mě tedy nepokořila. V srdci jsem věděl, že díky takové překážce bude můj dojem z celé výpravy o to silnější. Upravil jsem kurz a dál vykročil po svých. Nahoře foukal chladivý vítr, který se prohání jen po náhorních plošinách Skalistých hor. Opět se mi podařilo dohnat další turisty, tentokrát starší pár s kšilty a trackovými holemi. Museli zdolat vrchol jen chvíli přede mnou, a přece se zdáli být plní energie. Paní právě fotila výhled na krajinu pod horou a vesele mě zdravila.
„Nechci vám vlézt do záběru,“ omlouval jsem se překotně.
„Naopak, přesně mi zapadnete do kompozice,“ řekla paní a několikrát si mě vyfotila na pozadí skalnatého a tichého Colorada.
Má cesta však ještě nebyla u konce. Trail pokračoval mezi kameny dál. Pohodil jsem si krosnu na zádech a zatoužil po dvou plátcích toastového chleba se sýrem, který se mnou putoval v batohu. Pot na čele a zádech studil v tom řidším chladivém vzduchu, a tak jsem si raději oblékl tričko s dlouhých rukávem. Po chvíli jsem v pohorkách stanul na vrcholu. A vzdor mým plánům jsem nebyl ani zdaleka sám.
Sledovalo mě hned několik párů pátravých očí. Zprvu jsem měl pocit, že je musím svým hlasitým oddechováním vyplašit, místní domorodci však v klidu dál přežvykovali trsy trávy, které si prorazily cestu na světlo z malých skulinek mezi kameny. O vysokohorských kozách jsem slyšel od bráchy. Měl jsem o nich různé představy, ale realita byla nepřekvapivě úplně jiná.
Napůl olísané koule, které líně ožíraly střídmé zbytky flóry a nezaujatě si prohlížely těch pár turistů, kteří se zvládli vydrápat na vrchol, působily hrozně vtipně. Snad to bylo tím i úlevou z překonaných překážek, že jsem se začal smát. Nevadilo mi, že se po mně ohlíží malé skupinky turistů nebo že si o mně kozy musí myslet, že jsem ještě větší cvok. Dokonce i samota, po které jsem srdcem tíhnul, se nekonala. Ale byl jsem tam. Já a kozy, dechberoucí příroda a energie proudící ze všeho živého i neživého. Sednul jsem si na kamen a začal se kochat. Připadal jsem si jako v divadle. Na východě jsem sledoval padající déšť, pod sebou rozložené karikatury jezera a drobných městeček a opět mi bylo dobře. Otrávenost z práce byla pryč. Ostatně mi do konce smlouvy zbývalo jenom pár dní. Nechal jsem tedy zasmušilost ležet na kameni a upnul myšlenky k nynějšku a blížícímu se roadtripu.
Lidé lezou na hory ze spousty důvodů. Pro mnohé je to příjemný způsob fyzické aktivity, pro jiné relax a únik. Pro některé je to něco čistě logického, asi jako když malé dítě spatří kalužinu a pocítí neodolatelnou touhu do ní skočit rovnýma nohama. Pro mě je to především spojení s přírodou a zvídavost. Co tam nahoře asi najdu? Změní mě to nějak? Jaké myšlenky mi vytanou v mysli?
Na Buffalo Mountain mě naplnila jistota. Jistota z toho, že jsem na správném místě. Z toho, že melancholie, která mě poslední dobou zaplavovala, je jen projevem odloučení od sebe sama. Tady nahoře jsem byl svým opravdovým Já, nahý a zranitelný, otevřený. A příroda do mě pumpovala svou sílu a pocit sounáležitosti, který jsem opět příliš dlouho postrádal. Byl jsem odevzdaný a volný. Nic z problémů tam dole sem nedosahovalo. Všechno to pobíhání sem a tam se jevilo tak komicky zbytečné. A já nyní viděl, že se toho nemusím účastnit. Že všechno, co člověk vnímá, je jen výsledkem jeho vnitřní iluze. A to všechno na mě hledělo i z očí těch bambulatých sudokopytníků, kteří, jak se zdálo, přišli životu na kloub už před dávnou dobou.
Pod sebou jsem zahlédl vzdálené pleso. Bráchovi se nějakým záhadným způsobem podařilo k němu zatoulat, takže sešel z trailu a k zastávce autobusu si musel klestit cestu hustým houštím. Jelikož jsem ale dobrodruh a mám rád, když člověk bloudí, dost jsem bráchovi záviděl. Především také kvůli jeho fotce, kterou sem dolů (bez jeho dovolení) uvedu. Je totiž důkazem toho, že to nejhezčí člověk najde tam, kde mnoho lidí před ním ještě nebylo.
Bylo načase odnést si nové zážitky dolů – do míst, kde plynul čas. Otočil jsem se a bez ohlédnutí jsem odkráčel, dal jsem se stejnou cestou, jakou jsem přišel. Blížila se nejtěžší část mého výletu, tedy sestup po strmé kamenné stěně dolů. Strachu z výšek nepomohl ani lehký déšť, který zmáčel kameny, takže na nich noha nejistě klouzala. Snažil jsem se sledovat sotva patrné pyramidy z kamínků, které značily polohu trailu, ale byl jsem nucený volit schůdnější cestu, která mě opět vynesla jiným směrem. Když jsem odpočíval na jednom větším balvanu a nohy mi visely přes okraj nad propastí, minul mě onen starší pár, který jsem potkal nahoře. Paní se na mě usmála a s manželem nenuceně kladli jednu hůlku před druhou a klesali dál, jako by se procházeli po kočičích hlavách na rovném náměstí.
Stáří je skutečně stav mysli, pomyslel jsem si, zhluboka se nadechl a pokračoval v sestupu.
A co bylo dál?
Za ty dva měsíce jsme toho prožili skutečně mnoho. Kdybych tu měl poctivě psát o všech zážitcích a pocitech, bez nadsázky by to vydalo na celou knihu. A přesto, že napsat knihu je jedním z mých životních snů, pro Prázdniny v Americe 2017 jsem vyhradil jiný účel. Mají sloužit především mně samotnému jako upomínka na život. Mapují začátek cesty jednoho kluka, který si dovolil otevřít oči a řídit se vlastními pocity.
O mnohých událostech, které se toho léta odehrály, se tu nedočtete. U spousty z nich jsem popravdě ani nebyl. Jelikož je mi ale líto nechat je zaniknout v paměti úplně, před zahájením roadtripu po USA si vám dovolím předvést alespoň několik němých fotek (různě jsme je pořídili všichni tři), které vypráví vlastní příběh. Když se na ně budete dívat pozorně, zaručuju vám, že se vám vyjeví. Pravda, nikdy si nebudete moci být jistí, zdali se jedná o skutečný příběh nebo pouze výplod vaší fantazie. Ve vesmíru krásna na tom ale vůbec nezáleží.
D.
