Konec a nový začátek
Lidé mají často tendence konci přisuzovat důležitý význam. Oplétají ho symbolikou a rituály, považují ho za milník a vzpomínají na něj se smíšenými pocity. Působí to všechno tak definitivně. Vše zavání novotou a strachem z neznámého, které za koncem rozprostírá své rozlehlé pláně.
Na konci v Lakeside nebylo nic symbolického ani dojemného (když opomenu vrácení uniformy a úlevu z toho, že mě ten nepříjemný materiál nebude dál kousat po celém těle). Kvůli nedostatku práce se mi podařilo ukončit svůj pracovní poměr o den dříve, než jsme se měli vydat na cestu po Americe. V kanceláři, kde jsem přes dva měsíce začínal každý svůj pracovní den, jsem zaparkoval svou druhou pracovní tašku – jejíž kolečka začínala být ve stejně zuboženém stavu jako u té první –, vzal jsem si ze stolu poslední sušenku, které se na něm občas vyskytovaly, a odešel jsem. Jen tak. Žádné loučení s ostatními, žádná přání a poplácávání se po zádech. S lidmi, se kterými jsem se chtěl rozloučit (především se svým týmem), jsem se měl ještě vidět v Sunrise. Jediný, komu jsem řekl přátelské Goodbye, byla úžasná Bonnie, které jsem volal jen několik chvílí před tím, když jsem jí nahlašoval svůj poslední zkontrolovaný pokoj. Barbara si ani nevšimla, že jsem zmizel, a Susan už na oddělení housekeepingu stejně několik dní nepracovala – dala přednost manažerování v oblasti cateringu.
Ubíral jsem se k Sunrise s příjemným pocitem. Nepokoušela se o mě melancholie ani smutek. Coby inspektor jsem si Lakeside užil dost. Musel jsem po něm nachodit stovky kilometrů (dodnes mě mrzí, že jsem tehdy neměl hodinky s krokoměrem, tohle by mě totiž skutečně zajímalo!). Opustil jsem to místo bez ohlédnutí a s upřímným vědomím, že už se sem nejspíš nikdy v životě nepodívám. Že už nikdy neuvidím Susan s Barbarou ani Vicky, tu milou blonďatou kolegyňku před důchodem, která jakožto žena bohatého developera do práce chodila jen proto, aby se doma nenudila. Že už nikdy nestoupnu na měkké koberce hotelů Lakeside, Lakeshore, Willows, Montezuma, Decatur a dalších. Ten pocit bylo čisté smíření. Moje ego pokrčilo rameny a řeklo: „Tak jo, jedeme dál.“
A bylo to. Takhle snadné.
Nechci, abyste nabyli dojmu, že jsem na Lakeside a celou práci zanevřel. Tak tomu jistě nebylo. Nastal však čas udělat další nezbytný krok, na který jsem se moc těšil. Nebylo proč otálet a oddávat se srdceryvnému loučení. Lakeside byl za mnou a celá Amerika přede mnou.
Ten den jsme s bráchou zajeli půjčit auto. Sedmimístný Dodge Caravan GT. Jelikož jsme měli cestovat v pěti, minivan byl jasnou volbou. Nemohl jsem se dočkat. Litoval jsem zároveň Štěpána s Áďou, kterým pracovní poměr končil až zítra, tedy v den odjezdu. Alespoň jsem však měl ještě čas zajet s našimi dalšími spolucestujícími Markét a Pájou na nákup do City Marketu.
Druhý den ráno jsem otevřel nepopsaný deník a začal propiskou dělat plynulé tahy. Zprvu se mi ruka chvěla, nebyla příliš zvyklá na nový papír, nevěděla, jakým stylem chce psát a co všechno by měla zaznamenat. Byla vedena pocitem a vzrušením. Živila ji představa, že všechny ty zážitky, které zvěční, jednou někomu umožní snít. A nyní, téměř skoro přesně po čtyřech letech, na to došlo.
První větou se z popela konce zrodilo něco nového…
3. 9. 2017
Plnou parou
Poznali jsme tu bezvadné lidi. Ačkoliv mi zprvu dost vadilo, kolik Čechů a Slováků se tu objevilo, jsem rád, že jsem je poznal. Především Romana ze Slovenska, Bartosze z Polska, Tylera z Ameriky, a dokonce i jedinečného Olega z Matičky Rusy.
A jak jsem tak seděl u snídaně, zatímco ostatní J1s mířili do práce, myslel jsem na míhající se obličeje a přemýšlel o všech, které jsem tu potkal, a o tom, co mi jejich setkání přineslo. Chřoupal jsem medové Cheerios s mlékem a psal.
„Snad skončíme co nejdřív,“ zastavil se u mě brácha před svou poslední směnou. „Tak pak rychle dobalíme a můžeme vyrazit.“
„Tak si to naposledy užij,“ popřál jsem mu škodolibě, když si pohodil na ramenou tašku s chemikáliemi.
Sbaleno jsem měl raz dva. Nevím, jak jste na tom s balením vy, ale já si s ním příliš starostí nedělám. Jde v podstatě jen o to naházet věci do kufru tak šikovně, aby se dal zavřít zip a zavazadlo neprasklo ve švech. Na roadtrip jsem potřeboval tričko, kraťasy a boty, které jsem měl už na sobě. Zbytek se dal v případě potřeby z kufru jednoduše vytáhnout.
Většinu dne jsem trávil čtením. Uvolněnost a úleva z nicnedělání ale brzy začala přerůstat v nudu. Obecně se nudím rád. Nuda mi dává možnost udělat si pořádek v hlavě. Jenomže zkuste se pořádně nudit, když na něco se vzrušením čekáte… I když mě nikdo nerušil, sotva jsem měl čas užívat si meditativní klid. Myšlenkami jsem byl už na cestě. Těšil jsem se na to, co všechno zažijeme. Dokonce i vidina předlouhlých hodin strávených v autě mě lákala. Těšil jsem se na řízení po nekonečných silnicích v obklopení úchvatné přírody. A těšil jsem se na domov. Na ten opravdový, který na nás čekal v česku.
Poledne se překulilo a hodiny se vlekly úmorně pomalu.
Tak kde sakra jsou? Chodil jsem sem a tam a vyhlížel bráchu s Áďou, po kterých se slehla zem. Dokonce ani na zprávy mi neodpovídali, a tak jsem byl zanechán krutému neznámu a čekání na smilování.
To přišlo až snad kolem páté hodiny odpolední.
„Najednou bylo dost práce, jako naschvál,“ kroutil hlavou brácha a prokřupal si ztuhlá záda. Vypadali oba dost unaveně, takže jsme se brzy dohodli, že jako první budu řídit já, protože jsem byl ze všech nejčerstvější.
Oficiálně nás řidičů bylo čtyři. Já, Štěpán, Pája, a dokonce i Áďa, která za volant nesedá ani v Čechách, pokud tím volantem nejsou řídítka skútru. Protože se ale ani Pája do řízení dvakrát nehrnula, ujali jsme se ho se Štěpánem ve dvou.
A najednou to bylo tu.
Odjezd.
Nacpali jsme kufry do auta, které zabraly i část poslední řady sedadel. Přišlo se s námi rozloučit spoustu lidí. Kája s Ondrou, kteří to měli na základě našeho blízkého přátelství povinně, usměvavá Nela, dobrodružná Ewa, milá Zuzka, veselý Bartosz, přátelský Roman s pohodářským Adrianem a Jankem a další.
Přiznávám, že tenhle konec dojemný byl. Slunce se pomalu schylovalo k obzoru, Sunrise (v překladu Východ slunce) zaplňovaly dlouhé stíny a všichni přihlíželi, jak nasedáme do auta a míříme pryč z našeho dočasného domova. Naposledy jsem zatroubil na pozdrav, a než jsme všechny ztratili z dohledu, pohlédl jsem s hřejivým pocitem na mávající ruce ve zpětném zrcátku. Pak už jsme byli pryč, ubytovací areál pro zaměstnance Vail Resorts mezi stromy zmizel za námi, a stejně tak Keystone se svými strmými svahy a hotelovými komplexy. A byl to přesně v ten okamžik, kdy se to všechno smrštilo v dálce za otáčkami v pouhou vzpomínku.
Tmou a nocí
Jeli jsme několik hodin. Tma se usadila ve svazích mezi borovicemi a my pokračovali po hladké silnici, která se vinula podél hor, několika tunely a ubíhala dál do nekonečna. Mířili jsme směrem k městu Moab, kam jsme kdysi jeli s bráchou a Áďou do národního parku Arches. Zdálo se to být tak neuvěřitelně dávno, přesto zdejší končiny byly i ve tmě povědomé. Na ostatní se snášela únava. Byl to pro ně náročný den, a tak jsme moc nemluvili. Snad v každém z nás dohrávaly vzpomínky na loučení. Z rádia hrála naše vlastní hudba, protože na místních stanicích stále opakovaly ty stejné písničky dokola, ze kterých by nám po tolika hodinách v autě určitě prasklo v čele. A tak ve tmě v západním Coloradu vyhrával Divokej Bill a jeho Tsunami.
„Já tě už vystřídám,“ řekl brácha po dalším okamžiku, když jsme zastavili u Moabu na benzínové stanici, abychom se trochu osvěžili a skočili si na záchod.
„To je dobrý, ještě kousek zvládnu,“ mávnul jsem rukou.
Když jsem však po chvíli přejel plnou čáru a silnice mi začala nepříjemně plavat před očima, zastavil jsem u krajnice a volant bráchovi raději přenechal.
Byla noc. A protože naším cílem bylo proslulé Monument Valley a rezervace Antelope Canyon, chtěli jsme urazit co největší kus cesty ještě toho dne. Přespat jsme chtěli ve free campu u skalního útvaru, kterému se říkal Mexický klobouk. Používali jsme stejnou stránku s mapou a popisy free campů jako před několika týdny, když jsme jeli do Arches. Hledání noclehu se však tentokrát kvůli tmě ukázalo být mnohem složitějším.
Kempovací místo se rozprostíralo někde v temné pustině několik mil od Moabu. Země byla všude okolo charakteristicky rudá a pokrytá hebkým jemným pískem. Na zamračeném nebi svítil velký měsíc, ale krajina jako by pohlcovala jeho svit. Asfaltová silnice zmizela a nahradila ji nerovná písečná cesta, která se táhla dál do neznámé pouště. Všichni jsme byli nosem téměř namáčknutí na čelní sklo, jak jsme se snažili prohlédnout temnotu.
Přiznám se, že dodnes ani nevím, jestli jsme do kempu vůbec dorazili. Cesta postupně měnila terén, a to do takové míry, že pokračovat autem se zdálo být téměř nemožné anebo při nejmenším nebezpečné.
„Ty vole tak já už nevím,“ prohlásil po dlouhých minutách hledání brácha. „Zastavíme a postavíme stany někde tady. Stejně tady kolem nic není.“
A tak jsme souhlasili. Hnáni únavu jsme stany vztyčili celkem brzy. Noc byla teplá a tichá. V dálce sem tam zavil kojot a vítr udělal v travinách líný kotrmelec. Záhy jsme všichni hluboce usnuli.
4. 9. 2017
Na skok u Foresta
Probuzení v poušti je nepopsatelný zážitek. Rozepnete zip stanu a vystrčíte přeleželou hlavu do ohromného prostoru. Ten vás nehybně obepíná a mlčí. Připadáte si, že jste na talíři nějakého gigantického obra, ale nic se neděje. Rudé skály, které slunce už začíná opět postupně rozžhavovat, se dál tyčí nad krajinou, a vám začíná docházet, proč se Mexický klobouk jmenuje Mexický klobouk. Stojíte totiž na místě a mžouráte na obří kamenné sombrero, které jste den před tím přes veškerou tmu neměli šanci ani zahlédnout.
Rozjeli jsme vařič a udělali si vynikající snídani většiny trampíků a hikerů – instantní ovesnou kaši. Do nového dne jsme chytili nový vítr. Včerejší melancholie a únava byly tytam. Teprve 4. 9. 2017 nám došlo, do jakého podniku jsme se to pustili. Neváhali jsme proto ani chvíli.
První zastávkou rozjasněného dne bylo Monument Valley. Silnice změnila svůj charakter klikatícího se hada a narovnala se jako pravítko, kterým jsme bez menších problémů mohli měřit mílové vzdálenosti. Na obzoru, po obou stranách téhle silnice, se tyčily útvary rudého kamene, které prosluly především díky celosvětově známému filmu Forest Gump. Možná si pamatujete, jak Forest začal běhat a po 3 letech mu jednoho dne došlo, že už je vlastně unavený. To prozření ho popadlo právě na téhle dlouhé silnici s ikonickými skálami v pozadí.
A jelikož byla Áďa z toho provázání historického Hollywoodského okamžiku a našeho skromného cestování úplně u vytržení, donutila nás zinscenovat na kameru repliku téhle oblíbené scény. Kvůli nedostatku hereckého talentu, a především nadšení jsme se ale celou akci rozhodli po pár pokusech odpískat. Z toho místa jsme si alespoň odvezly fotky a vzpomínky.
Hrozně rád sleduju probouzející se přírodu. A věřte, že i na probouzející poušti toho lze hodně vypozorovat. Například sotva zřetelné dravce kroužící nad pískem, hravý tanec slunečních paprsků a třpytící se písek, pásy tetelícího se vzduchu nad postupně se rozpalujícím asfaltu anebo vesničany vylézající ze svých otlučených mobilních domů a karavanů.
Den byl velkolepý. Co mi však na něm přišlo zdaleka nejzajímavější a nekrásnější, byla jeho druhá polovina.
Na území Navajo
Většina Spojených států je z hlediska historie úzce spjatá s nejrůznějšími indiánskými kmeny. Arizona, na jejímž území dosud přebývá populace kmene Navajo, je státem pustým a velmi rozlehlým, který je pod neustálým dohledem všudypřítomného spalujícího slunce. Je to také stát, ve kterém můžete navštívit přírodní památku pod ochrannou rukou rezervace kmene Navajo – Antelope Canyon.
Protože mi návštěva a zážitky v navajské rezervaci úplně vyrazily dech, změním trochu způsob vyprávění a přenesu vás přímo za námi. Následující zápisky jsem vytáhl přímo ze špinavého deníku a dával si dobrý pozor, abych se nedopustil přílišného zásahu do vzpomínek.
Jako mocný úder boxera těžké váhy nás ihned po opuštění klimatizovaného auta praští dusné vedro arizonské pouště, které svým rozverným tetelením připomíná letitou rozžhavenou pec. Slunce visící vysoko nad našimi hlavami se zdá být příliš blízko a zástup návštěvníků všech národností čekajících u malého stánku na lístky příliš nekonečný.
„Jestli budeme muset čekat dýl než hodinu, tak jedem dál,“ setře si z čela stroužky lepivého potu Štěpán a uchýlí se do zdánlivého bezpečí přístřešku s lavicemi, který ze všech sil hájí před sluncem malý matný stín.
Snad přičiněním spravedlnosti, nebo pouhé, zato všemohoucí náhody, na nás přijde řada během roztroušené hrstky minut. S úlevou přistupujeme ke skupině turistů z Číny, Los Angeles a dle silného přízvuku zřejmě z Itálie. Rudý rozžhavený písek propaluje svým žárem podrážky bot.
Zavalitější muž oblečený do trička s dlouhým rukávem a tříčtvrtečních kalhot s batohem na zádech postoupí k nám. Na hlavě má kšiltovku s nápisem, kterému nerozumím. Otočen čelem k naší skupince smažících se nedočkavců, kteří své nadšení skrývají za silnou vrstvou těžkého umoření, si nás změří pohledem bystrých tmavých očí.
„Čtrnáct, Wasso,“ prohodí směrem k vrásčité ženě s temným copem, který jí bezvládně splývá podél zad. Poté si přes obličej stáhne černý šátek, na němž je hrubými črty naznačen obrys čelistí lebky.
„Ahoj všichni,“ tleskne energicky rukama, aby si získal naši pozornost „Jmenuju se Holiday a dneska vás tady provedu. Dávejte bacha, lidi, cesta dolů do kaňonu je příkrá a na tom písku to dost klouže. Hodně pijte, jinak s vámi to vedro sekne. Takže tudy.“
Zatímco pomalu kráčíme pouští, Holiday vypráví o životě v rezervaci Navajo.
Rezervace původních obyvatel jsou napůl samosprávné celky. Od Holidaye se dozvídáme, že mají vlastní policii, která má pravomoc pouze nad příslušníky lidu Navajo, a dokonce vlastní lékaře, mezi kterými pracují výhradně původní obyvatelé a mnohdy i prozatímní studenti medicíny.
„Co pro vás může být taky zajímavý,“ pokračuje Holiday, když postupně směřujeme ke vstupu do kaňonu, „je to, že v rezervaci je mimo zákon postavená konzumace alkoholu. Pokud víte něco málo o historii, určitě jste se doslechli, jak můj lid a spoustu dalších kmenů zdecimovala ohnivá voda bílého muže. Možná to zní úsměvně, ale pro nás to byla fakt velká tragédie. Obrovský množství lidí alkoholu bezmezně propadlo. Pít je proto v rezervaci opravdu trestný. Mládež ale často vyráží za zábavou za hranice rezervace nebo si koupí alkohol v takzvaných hraničních městech, kde je běžně k dostání…“
Dno kaňonu leží asi pětadvacet metrů pod námi. Výhled na něj zakrývají stěny rokle, které se u vrcholu zužují. Začínáme sestupovat po kovovém schodišti, které spíš připomíná žebřík. Píchnutím v boku o sobě dává vědět můj strach z výšek, ale podaří se mi ho umlčet. S klesajícím počtem zbývajících příkrých schodů klesá také teplota. Ta je sice stále poměrně vysoká, ale už alespoň nedusí póry na pokožce, a člověk má tak pocit, že může opět alespoň trochu dýchat.
Ve skutečnosti však dýchat přestává.
Za to ale nemůže mikroklima zdejšího prostředí, nýbrž srdce kaňonu, které se před našima očima otevírá v odrazech světla slunečních paprsků jako kvetoucí růže.
„Celý kaňon,“ vysvětluje Holiday, „není tvořen kamenem, jak by se mohlo zdát. To, co vidíte všude okolo vás, jsou pouhé vrstvy písku, které za miliony let působení větru, vody a horka změnily svůj charakter a stlačením utvořily hmotu podobnou kameni. Všimněte si, jak jsou stěny pruhované. Díváte se na jednotlivé vrstvy, které se v daleké minulosti postupně kladly jedna na druhou.“
Červeň, která nás obklopuje se mísí s tmavšími stíny. Paprsky slunce začínají svou hru barev. Škvírami a průduchy dopadají na krystalky pískových stěn a zahalují je do jasně zlatého, oranžového a růžového odstínu. Nepravidelné tvary stěn formované odtékající vodou v období přívalových dešťů se přizpůsobují rytmu světla jako tanečnice hudbě. Publikum žasne a Holiday v roli indiánského principála svého vlastního šapitó je spokojený.
„V dobách, kdy kolonialisté pronásledovali původní obyvatele kvůli zisku půdy, se mí předkové z lidu Navajo skrývali ve zdech, kterými procházíme. Ani tak se většině nepodařilo přežít. A voda, která vykouzlila tyhle tvary a záhyby kolem vás si zapamatovala tváře mých předků. Rozhlížejte se, určitě je spolu s dalšími spatříte otisknuté v němých stěnách.“
Tvář stařeny shlížející na úzký průchod, kterým se v řadě za sebou prodírá hladové obecenstvo, hlava lva s mohutnou tlapou strážící průrvu, obličej muže v trojcípém námořním klobouku hledící prázdnýma očima do dálky, kterou zastírá žlábkovitá stěna jen necelý metr od jeho vznešeného orlího nosu, zamlklé pohledy desítek lidí, které dávno odpařená voda uctila památkou za jejich hroznou smrt v tomto přenádherném divadle barev. Výjevy se nám vynořují před očima a s měnícím se úhlem dopadu slunečních paprsků opět mizí. Prazvláštní projekce minulosti působí hřejivě klidným dojmem. Jako by katastrofy, které zažily postavy ve stěnách, už dávno odvál čas.
Z Holidaye cítím oprávněnou hrdost. Lze ji spatřit v jeho tmavých očích. Ty však obecenstvo nevnímá.
Z jedné stěn dál v kaňonu hledí Smrt. Oči má prázdné, tvář propadlou, tlamu rozevřenou v oněmělém výkřiku, který dusí jakýsi závoj pevně obtisknutý na její tváři. Voda a vítr ale myslely i na život. Opice a žena s vlasy vlajícími ve zkamenělém větru, mořská vlna prudkého příboje, sova a orel ve vzácné chvíli konejšivého klidu.
Je tu vše. Zaznamenané krutou přírodou do barevných stěn.
Holiday se s námi loučí demonstrací, jak něco takového jako Antelope Canyon vzniká. Na hromádku jemného písku nalije z čutory vodu, pohyby hrubých dlaní napodobuje působení větru a odhrnuje suchý písek. Před našima očima vzniká z mokrého písku pevná hrudka rozličných tvarů.
Stranou Holidayovi osobně děkuju.
„Díky, kámo. Má to sílu, co? Docela mi to tu bude chybět, chystám se totiž na univerzitu…“
To místo se svou vlastní krvavou historií a silným duševním živlem opouštíme v zamyšlení. Jako by nám snad tváře na stěnách, puklinách a záhybech sdělily nějakou velmi důležitou pravdu.
A já dodnes čekám, až jí porozumím.
Vedro bylo únavné. Sotva jsme se stačili na chvíli ochladit v autě, už jsme opět zastavovali na přeplněném parkovišti. Všude byly šílené zástupy lidí. Jako kdyby se všichni domluvili a uprostřed prorudlé pouště udělali sraz nadšenců moderního turismu. Protáhli jsme se kolem řad zaparkovaných autobusů a útrpným krokem stoupali k vyhlídce.
Horseshoe Band získalo název podle svého tvaru. Stanuli jsme na kraji skály a pohlédli na tu nepředstavitelnou hloubku pod námi. Vzdálenost opět zkreslila realitu do podoby olejomalby. Upřeně jsem sledoval pidi člun, který brázdil nazelenalou meandru. Neodvažuju se ani hádat, jaká výška nás dělila od příjemně vzhlížející oázy podél břehu řeky. Pohled to byl dechberoucí, ale přítomnost tolika turistů celý zážitek celkem kazila.
Nezdrželi jsme se dlouho. Před námi ležely dvě stovky kilometrů a na jejich konci naše další zastávka. Pokud jsme vše chtěli stihnout s dostatkem času, museli jsme pohnout kostrou.
Návrat do jurského světa
Už před příjezdem jsme věděli, že se nezdržíme příliš dlouho. Počet kilometrů, které bylo třeba urazit, byl k množství času zcela neúměrný. Nepřikládali jsme tomu ale velkou váhu, protože Národní park Zion přibyl na náš cestovní seznam dodatečně a zcela náhodou, a tak jsme od něj příliš neočekávali. Pokud jste už ale někdy přišli do křížku s ironií osudu, tušíte jistě, že jsme překvapením zůstali valit oči.
„Vidíte to taky?“ vyprsknu ohromeně, když se hluboko pod námi otevře údolí Zionu se svými příkrými stěnami sahajícími k nebi po obou stranách kroutící se řeky. Její tok kopíruje zeleň a tváří přirozený kontrast mezi červenými a hnědými skalami a kamenem. Opatrně sjíždíme úzké serpentiny, které příkře klesají na dno kaňonu.
„Jurský park,“ dodávám vyjeveně, zatímco se snažím udržet žaludek na místě.
V údolí se zastavil čas. I když to není úplně přesné. Spíš by se hodilo říct, že venkovní moderní svět tady uprostřed prehistorie tvoří samostatnou časovou linii, která se s ní násilně prolíná.
Auto necháváme na parkovišti u velkého návštěvnického centra a nasedáme na autobus, který nás má odvést k Emeraldovým jezírkům – jednomu z mnoha klenotů, které Zion nabízí.
Zastávka leží na celkem čtyřicetiminutové trase údolím. Obaleni těžkým horkem jako hejnem dotěrných much se vydáváme po stezce, která vede přes most a postupně stoupá podél koryta lesknoucí se řeky. K překrytí vzdálených časů muselo dojít už dávno, o čemž vypovídá i bezostyšnost střapaté veverky, která si bez zájmu a sebemenší ostražitosti louská oříšek přímo uprostřed pěšiny nedbaje přitom dopadu těžkých bot jen několik centimetrů od ní.
I když se Zion zelená jasnými odstíny, očividně tu už nějakou dobu nespadla ani kapka. Po stoupavém výstupu totiž zjišťujeme, že Emeraldová jezírka nejsou jezírka, a už vůbec ne emeraldová. Z mohutných vodopádů, které by se měly běžně valit přes skalnatý převis, je spíš líný čůrek několika přežívajících žil vody.
Nejsme ale zklamaní. Pohled na majestátní stěny beroucí se do dálky, kde je halí úskočný opar horka klesajícího slunce, nám totiž bere dech.
„Tak asi jedem dál, ne?“
V zátoce vysoko nad korytem řeky najednou pociťuju sklíčenost. Tady, ve stínu a klidu toho odvěkého místa toužím po odpočinku. Chci se zastavit a nasávat to místo všemi smysly. Chci se zasnít a zahledět doblba. Protože k čemu jsou na světě místa jako tohle, pokud je můžeme obdivovat jen na směšný zlomek vteřiny?
Zion opouštím s nevysloveným přáním se do něj ještě jednou vrátit a splatit tak dluh, který vůči němu cítím.
Závod s únavou
Západ slunce nás dohnal na cestě. Mířili jsme do proslulého Grand Canyonu, a protože jsme byli s bráchou ještě při síle, rozhodli jsme se té obrovské díře v zemi co nejvíce přiblížit.
Únava nás však začala stravovat jen chvíli poté, co jsme minuli free camp, ve kterém jsme původně chtěli postavit stany. Nedalo se nic dělat. Posilnění Colou jsme uháněli nocí a oba obezřetně sledovali ubíhající asfalt. Když jsme se se Štěpánem za volantem prostřídali, zrak mi začal vypovídat službu. Když máte čočky na šest dioptrií na každém oku, projíždíte černočernou tmou a na bedrech vám klečí vyčerpání z celého dne, obraz a barvy se začnou rozpíjet. Přiznávám, že jsem v těch několika chvílích dost nezodpovědně jel čistě na pocit, aniž bych měl sebemenší ponětí, co stojí před námi.
Svodidla a nevýslovné štěstí nás ale dovedly do cíle v pořádku. Po dlouhé cestě a hledání volného plácku uprostřed temného lesa jsme se konečně utábořili na území národního parku Grand Canyon. Před ulehnutím jsme věnovali chvíli obavám, protože jsme za souseda měli podivně vzhlížejícího týpka, který měl na svém karavanu zavěšená ulovená zvířata a vystavené pušky. Hledání jiného místa byl však luxus, který jsme si v té chvíli nemohli dovolit.
A tak začala nemilá etapa naší výpravy za dobrodružstvím.
D.
