5. 9. 2021
Grand Canyon a jeho skryté útrapy
Po příjemném ranním probuzení uprostřed zeleného lesa, jehož existenci v tak těsné blízkosti vyprahlého Grand Canyonu nikdo z nás nečekal, a po vylezení na blízkou rozhlednu byla nálada všech vřelá a plná opět nabytého elánu. Vždyť ani z našeho souseda, v noci trochu strašidelného podivína s karavanem, zbraněmi a ulovenými zvířaty vystavenými jako trofeje, se nevyklubal pošetilý zabiják. Naopak, ve skutečnosti proběleného dne vypadal jako sympatický chlapík.
Ta gigantická díra v zemi se před námi otevřela už po krátké cestě k návštěvnickému centru. Stromy a křoviny udržující zbytky vláhy se nám po straně rozhrnuly jako opona malého divadla s příliš velkou scénou, kterou nebylo možné obsáhnout najednou.
Nechci znít jako škarohlíd, který si neváží dost slušného výhledu, ale musím přiznat, že údiv a omračující úžas z toho výjevu se minimálně v mém případě tak nějak opomenul dostavit. Tomu, že budu znít jako náfuka, se ale nejspíš nevyhnu. Protože vím naprosto přesně, co za tou chabou reakcí stálo: viděl jsem už něco lepšího.
Pokud tohle moje vyprávění na etapy sledujete pravidelně, možná se vám ještě vybaví nezměrné a pro lidskou mysl téměř nepředstavitelné krátery v zemi Canyonlands v Utahu. Právě ony se mi svou velikostí a hloubkou zaryly do sítnice s takovou vervou, že za nimi zprofanovaný Grand Canyon začal prostě pokulhávat. Ani náhodou bych vám nechtěl představy o tomhle divu nějak ušmudlat opovržením. Jsem dokonce přesvědčený o tom, že kdybych Grand Canyon navštívil jako první, byl bych z něho minimálně stejně paf. Jenomže tak tomu v tomhle příběhu nebylo, a já se tak musel smířit s tím, že mě některé věci už zkrátka tolik neohromí. Potvrdilo se mi navíc to, co říkám pořád: závidím všem začátečníkům a nepolíbeným svět, který teprve čeká na jejich objevení. Tak si to užijte, provokatéři!
Když jsme zaparkovali na přeplněném placu u návštěvnického centra, vydali jsme se napospas vedru. S teplem se příliš nekamarádím, abych byl ale úplně spravedlivý, na rozpáleném slunci to onoho dne ještě nebylo tak hrozné… prozatím. Namířili jsme si to k centru a cestou vtipkovali o nespočtu fleků rozesetých u parkovacích míst a cedulích, které otravně omílaly varování před úpalem a úžehem. Turisto, nepřeceňuj své síly, pravidelně doplňuj tekutiny a blá, blá blá… (protože turista je asi úplně blbej, že jo).
Uvnitř jsme nad mapou s ochotným rangerem prokonzultovali možnosti místních trailů, ale kvůli časovým možnostem a povinnosti mít patřičné povolení se rozhodneme navštívit jen pár vyhlídek. A protože k barvitým popisům a expresivním výrazům chovám skoro až chorobnou lásku, řeknu vám, že to svým způsobem bylo stejně sakra nádherný.
Nádherný a zneklidňující stanout takhle na vyhlídce, kde se před námi hnědo-oranžová skála propadala do takové nepředstavitelné hloubky, že celá scéna působila jako obraz pověšený na zdi. Stáli jsme nahoře ve skalní kapse, stěny kaňonu se od nás odchylovaly a táhly se do hlavního koryta. Prostě díra jako blázen! Pán, který stál vedle zahleděn do dálky nás upozornil na několik kusů hnízdících orlů bělohlavých nalevo od nás. Byly však tak daleko, že bych je nebýt občasného zamávání obřích křídel ani nespatřil. A ne – na vině rozhodně nebyly moje dioptrie. Nemohl jsem se zbavit dojmu, že hledím na krajinu Marsu. Suché rozpálené krátery byly náhodně roztroušeny po celé ploše, která se několik desítek kilometrů před námi náhle vypínala v protilehlou stěnu.
Jenže když jste tak malí a zíráte na něco tak obrovského, pravděpodobně vám to ze všech úhlů bude připadat pořád stejné. Na zajímavosti kaňonu nepřidávala ani jeho jednotvárnost. A tak jsme se po pár hodinách rozhodli, že už nám to z toho místa asi stačilo a že je na čase vydat se do města nehasnoucích světel.
A přesně tam, v okamžiku toho jednohlasného rozhodnutí, se Karma uchechtla a promnula si ruce.
Anebo to možná bylo už o nějakou tu chvíli dřív, když se Páje udělalo v autobuse jedoucím z vyhlídky šoufl a musela na poslední chvíli sáhnout po sáčku od svačiny. Abych řekl pravdu, mám tyhle vzpomínky poněkud v mlze, protože jakmile jsem se připoutal za volantem našeho auta a nastartoval, žaludek mi udělal několik divokých přemetů a já se zmohl jedině na: „Ty vole! A jdu.“
Nebudu to zdržovat. Řeknu jen, že za volant nakonec usedl Štěpán a za sebou jsme na parkovišti v Grand Canyonu nechali jen několik dalších skvrn.
Výsměch cedulí na cestě pryč jsem už moc nevnímal.
Úžeh.
Sucho, horko, neúnavné slunce a neustálé skoky mezi rozpáleným ovzduším venku a chladným útočištěm klimatizovaného auta konečně nemohly vést k ničemu jinému. Zvracení, nevolnost a prudkou únavu doprovázel pocit mizernosti a také jedno jediné přání: ať už to pro všechno na světě rychle skončí! Prosím.
V deliriu, které mě zachvátilo, jsem jen stěží dokázal vnímat pohyb auta mířícího k oáze v poušti – Las Vegas. Jedinou mojí nadějí byla konejšivá náruč obětavého spánku a vidina hotelové postele – první, ve které jsme měli na naší cestě možnost alespoň na pomíjivou chvíli spočinout. Téměř celá tříhodinová cesta se mi vytratila z paměti, do níž dost možná ani vůbec nevstoupila. Zvracel jsem jak Alík.
Záblesky ubíhající krajiny a donekonečna se táhnoucí silnice rovné jako stavařské vahadlo, parkoviště u slavné vodní přehrady Hoover Dam a hlasy udávající směr byly kromě fantazie to jediné, díky čemuž jsem byl schopný vybavit si, jak cesta přibližně probíhala.
Světlo v poušti
Tma postupně protkávala hustou umírající část dne. Tisíce a sta tisíce poutačů namačkaných na sebe na každém kroku soupeřily o pozornost milionů nevědomých lidí, zatímco se nad nimi k horkému nebi pnula Eiffelova věž, naproti, jen pár kroků rušnou džunglí velkoměsta, v padající, vařící tmě čněla budova Empire State Building a jen kousek opodál se o své místo v záři reflektorů hlásila světoznámá Sfinga s pyramidou. Totální schizofrenie!
Je možné, že za absurditou celého toho místa stál můj dojíždějící suvenýr z Grand Canyonu. A možná Las Vegas tak prostě funguje i bez úžehů a fata morgán. Jestli jsem někdy o něčem řekl, že je to lunapark, nemám ponětí, jak tohle město označit, abyste si jej dokázali věrohodně představit. Zkusím to možná takhle: představte si, že stojíte v obrovské a nedýchatelné prádelně, kde všude kolem vás hučí přehřívající se pračky, a ze všech stran vám do očí míří vězeňské reflektory.
Jo, tak nějak to bylo, když jsem vylezl z auta, vyčerpaný, s migrénou, ale naživu. Pája na tom byla poněkud hůř, ale zdálo se, že těch pár kroků do hotelového pokoje taky nějak zvládne. Hotel, kde jsme se ubytovali, se jmenoval Tropicana. Na rozdíl od svých sousedů to ještě nebyl tak velký kýč, ale v té chvíli jsem to nedokázal patřičně ocenit. Zajímala mě jenom chvíle klidu, sprcha a postel.
Když jsem se vyvoněl pod proudem tekoucí vody, převlékl do čistého oblečení a vypil tři hektolitry vody, hrdinovi ve mně se zase trochu otrnulo. Cítil jsem se líp, a tak jsem se rozhodl, že se přidám k ostatním a vyrazíme spolu do víru velkoměsta. Nejít se po Vegas alespoň projít a neprohrát nějaký ten dolar by byla škoda. Byly jsme tu ostatně jenom na chvíli. Druhý den ráno nás čekala cesta na západní pobřeží.
Město hříchu a nepolevující lidské hýřivosti, nezhasínajících světel a brutálního vedra, které mi i v noci těžce leželo na prsou. Do jeho ulic jsme vkročili naprosto omráčení. Dlouhou chvíli jsem si musel zvykat na ten všeobecný mumraj, který se tolik lišil od klidu a strnulosti v národních parcích. Ulice tepaly životem, silnice se hemžily auty a do pouštní noci zářily miliony světel.
Las Vegas Strip je hlavní tepna města, na které najdete většinu těch nejlepších kasin, restaurací a „památek“. Naprosto bez studu a výčitek se přiznám, že největším darem z nebes pro mě byly vodní rozprašovače, které zavlažovaly kolemjdoucí v pravidelných rozestupech po celém chodníku. Víc by mě mohlo potěšit už jen to, kdyby na místě rozprašovačů stáli zřízenci a kropili lidi hasičskou hadicí…
Protože nás už delší dobu zmáhal hlad (alespoň ty z nás, kteří neprozvraceli celou cestu sem), našli jsme si na internetu vyhlášený řetězec fastfoodu Shake Shack. K mému překvapení a radosti jsem zjistil, že mi burger a milkshake přišly opravdu k chuti, což byla nepopiratelná známka toho, že se mi žaludek vracel do normálu.
„A teď můžeme do kasina,“ zavelela Áďa s jiskrou v oku.
Byli jste někdy v kasinu? Myslím v opravdovém kasinu se vší tou přehnanou okázalostí, stovkami hracích automatů, rulet a karetních balíčků. Já byl v něčem takovém poprvé a připadal jsem si jako v Jiříkově vidění. Plachý tvor, který se mi už před mnoha lety zabydlel pod srdcem, se neklidně převaloval a já nevěděl, kam koukat dřív. Všechno na nás křičelo svou vyzývavostí a rozlehlým kasinem zněl rachot a přihlouplé znělky automatů. A všude okolo řady a řady zombíků mačkající čudlíky a páčky, s euforickým výbuchem světel v očích, které nedokázalo uhasit ani zklamání z nevyhnutelné prohry.
Uznávám, že můj pohled očima závisláka na přírodě je dost zaujatý. I tak jsem ale chápal, proč tolik lidí propadlo lákadlu světýlek a mačkání čudlíků. Bylo to tak směšně snadné zasednout, vhodit pár dolarů a zmáčknout tlačítko! A právě na jednoduchosti celý tenhle byznys staví. Tedy, na jednoduchosti a plané naději. No a v rámci symboliky se Štěpán rozhodl k jednomu automatu také zasednout. Nevím už přesně, kolik dolarů prohrál, ale když v té protivné krabici zahučela i moje šťastná pětidolarovka, kterou jsem našel na parkovišti, zamířili jsme k východu.
Procházeli jsme se po Stripu, míjeli repliky světových památek, známý hotel s kasinem Ceasar Palace, a dokonce jsme se zastavili u fontány Bellagio, která je proslulá svými synchronizovanými představeními s hudbou a světly. A bylo to právě tady na Stripu, kde se o necelý měsíc později střílelo. Stephen Paddock tehdy z nejasných důvodů začal ze svého hotelového pokoje střílet do lidí. Lusknutím prstu vyhaslo okolo 60 životů a dalších necelých 900 bylo zraněno. Lidské šílenství nezná hranic. A v Americe, kde si střelnou zbraň můžete koupit stejně snadno jako karton mléka, to platí dvojnásob…
Únava z předešlé nevolnosti si na mně začala vybírat tvrdou daň. Šíleně mě rozbolela hlava a ze všeho nejvíc jsme se chtěl vrátit na hotel. Štěpán s Áďou ještě vyzkoušeli horskou dráhu nad střechami Las Vegas, ale tam mě nikdo nedostal. Byl jsem rád, že po dlouhé době dokážu udržet obsah svého žaludku na místě.
Co dál vidět? Kam dál jít? Toulali jsme se ulicemi, než jsme konečně nabrali směr zpět na pokoj. Usnul jsem dřív, než se mi hlava dotkla polštáře.
6. 9. 2017
Inferno
Ráno bylo dobře. Udržel jsem se na nohou a svět se mi před očima ani netočil jako ruská ruleta v kasinu Ceasar Palace. Žaludek podle všeho seděl pevně na místě a vydržel i mou zátěžovou zkoušku v podobě několika výskoků. Prostě a jednoduše byla to ta pravá chvíle na to popadnout opět život do svých rukou. A tak jsem rovnou sednul za volant a dovolil bráchovi si od řízení na několik hodin odpočinout.
Viděli jste film Zahulíme, uvidíme? Pokud ano, možná si vzpomínáte na slavný fastfood White Castle, který hlavní postavy na své šílené cestě navštíví. Jedná se o vůbec první burgerový řetězec na světě, a právě tam jsme se ranním tetelícím se vzduchem velkoměsta vydali na snídani. White Castle totiž není známý jen díky filmu. Proslavily ho také malé čtverhranné hamburgery, a to nejspíš kvůli tomu, jak hnusné ve skutečnosti jsou. Upřímně vám říkám, že jídlo obecně haním hrozně nerad. Tohle se ale doopravdy nedalo moc jíst. Když jsem se přemlouval ke žvýkání, hlavou mi vířily vzpomínky na umaštěná bistra, kde jste si za pár korun mohli dát oschlou sekanou v housce. Jenže tady k tomu podávali ještě teplý kus nějaké kapusty. Brrr!
Když jsem spořádal čtvrtý burger – já měl po předchozím dni fakt ukrutný hlad! –, nechali jsme tu zhýralou fatu morganu v podobě města zmizet za zády v písku. Před námi se pomalu sunul pás čtyřproudové dálnice a všude okolo byla pustina. Poprvé mě za celou cestu (kromě přejezdu do Vegas) přepadlo nepohodlí. Už ani nevím, kolikátou hodinu jsme seděli v autě. Proč to ale počítat? Ještě jsme si v něm měli nějakou tu chvíli posedět.
V pustině po levé straně se vynořila budova s vysokými ploty a strážními věžemi. V pravidelných rozestupech jako kůly v plotě stály podél silnice cedule upozorňující na zónu, ve které civilisté nemají, co dělat. Nejsem si úplně jistý, ale možná na nich byla na obrázku zobrazená puška. „Čemu se divíš?“ říkal jsem si v duchu a kroutil hlavou, „pokud tady můžeš střílet lidi, kteří ti vlezou na soukromý pozemek, s vetřelci na území federální věznice se asi nikdo párat nebude…“ I tak to byl zvláštní pocit. Americké vězení zná člověk maximálně z filmů nebo dokumentů, a tady si jedno takové klidně postávalo kousek od nás! Co by kamenem dohodil. Nebo spíš co by puškou dostřelil? Brrr!
Ručička ukazatele množství paliva se zplihle zhoupla dolů, a tak jsme si v navigaci radši rychle našli nejbližší benzinku. Tady v nevadské poušti totiž existovala velká pravděpodobnost, že to je jediná stanice široko daleko. Pokud by teda člověk nechtěl zastavit třeba u nějaké věznice a s prosíkem zamávat kanystrem. Děkuju pěkně!
Že benzinku zahlédneme už z dálky díky velké hlavě mimozemšťana na popraskanému štítu budovy, nečekal nejspíš nikdo z nás. Že se vedle takové benzinky, která stála jen několik mil od konspiracemi prošpikované Oblasti 51* bude vyskytovat bordel, jehož hlavním lákadlem bude zábava s mimozemskou dívkou, už asi takovým překvapením nebylo. Pokud jste to ještě nepoznali, já mám docela bujnou fantazii. Do tohohle jsem se ale v myšlenkách rozhodl raději nepouštět a vám doporučuji to samé…
Po svižném natankování a prohlédnutí si mimozemských suvenýrů, kterých byly regály stanice doslova narvané, jsme zanechali „zelený dům“ svému osudu a pokračovali v cestě dál.
Dřív, než jsme se nadáli, dorazili jsme na samý okraj Nevady. Tenhle rým vznikl čirou náhodou, ale v podstatě vystihuje radost, kterou jsme všichni pociťovali. Znamenalo to totiž jediné: že přes hraniční čáru skáčeme rovnýma nohama do prosluněné Kalifornie! Ne že by toho sluníčka a tepla nebylo dost (právě naopak), ale já se už těšil, až se před námi vynoří z mlhy Golden Gate Bridge a s ním úchvatné San Francisco, na které jsem se snad ze všech amerických měst opravdu těšil. Do Zlatého města to ale ještě bylo pár stovek kilometrů a několik plánovaných zastávek.
Nemám zdání, kolik toho víte o Údolí smrti. Kdybyste o něm snad slyšeli poprvé, název vám bezpečně prozradí vše, co o tom místě potřebujete vědět. Pro kluka, který ještě před pár hodinami trpěl úžehem, je tahle destinace sen. Teda spíš noční můra. Protože pokud mě Grand Canyon dostal na kolena, co se mnou asi provede nejteplejší místo na planetě Zemi?! (Nepřeháním, tím se Národní park Death Valley skutečně chlubí. A není to ani jeho jediné NEJ. Je také nejsušším a nejníže položeným místem v celých Spojených státech amerických… paráda.)
Na displeji venkovního teploměru se objevila hodnota 110 °F (asi 42 °C) a s každým dalším okamžikem neustále rostla. První zastávku jsme udělali na vyhlídce Zabriskie Point. Při vystupování z auta nás praštil ještě silnější úder tepla než v Las Vegas a já se už preventivně začal rozhlížet po pytlíku na zvracení. Všude okolo byla ale jenom měsíční krajina, kterou rozžhavený kotouč na nebi spaloval svými naostřenými paprsky. Nic než ohnivý kámen a popukaná písečná plocha.
V nelidském vedru jsme navštívili několik vyhlídek, ale na hrbolaté rozpálené pánvi toho člověk moc nevykouká. Když jsme zastavili u cedule s nápisem Ďáblovo golfové hřiště, v hlavě se mi rozezněl hysterický smích. Co tady sakra dělám?! Nekonečná pláň pokrytá solnými hrudkami, které z dálky připomínaly sněhové závěje, asi nemohla dostat přiléhavější jméno. Zatímco se hory někde v dálce rozplývali v převařujícím se horku, já se smažil (nebo pekl?) zaživa.
Prchali jsme pryč. Ujížděli jsme nekonečnou pouští a sledovali, jak se na obzoru zvedá písečná bouře. Naštěstí se silnice stočila a my se tak poletujícímu oranžovému mračnu úspěšně vyhnuli. V té odlehlé krajině navíc Áďa pronesla jednu památnou větu: „Zastav mi, teď budu řídit já!“
Co vám budu povídat, skutečně řídila. Ani sám nevím po kolika letech seděla za volantem, ale nikomu se nic nestalo a všechny zatáčky jsme (nakonec) bezpečně vybrali. S dobrou náladou jsme se blížili k západu slunce.
Přenocovali jsme pod stanem hezky daleko od toho nehostinného kraje, a i přes všudypřítomné bodláky a roští to ve spacáku byla zatraceně krásná a chladná noc.
D.
*Oblast 51 (v aj. Area 51) – Po celém světě známá a přísně tajná letecká základna uprostřed pouště, kterou mají v hledáčku milovníci konspiračních teorií. Ti jsou přesvědčení o tom, že kromě provádění nejrůznějších podivných testů zde vláda přechovává mimozemské technologie, a dokonce samotné mimozemšťany!
