7. 7. 2017
Ve stínu velikánů
Abyste věděli, takový sekvoj je zatraceně obrovský kus dřeva! Na pocit naprosté bezcennosti a bezvýznamnosti jsem byl za celý ten pobyt v Americe už zvyklý. Nejednou jsem ostatně stanul tváří v tvář nezdolným přírodním výtvorům. Všechno to ale byly při nejlepším kusy mrtvé skály, které před miliony let tak nějak vyvěraly na povrch a od té doby chytají lelky na slunci, větru a dešti. Sekvoje byly ale něco úplně jiného!
Probudil jsem se v poušti mezi bodláky a keři a bylo mi tak strašně dobře, jako už dlouho ne. Vstával jsem v přírodě a naprosto odpočatý a plný sil! Nikde nebyly tisíce lidí a jediný kravál dělal vítr, který se převaloval v písku a cloumal trnitými kmínky křovin. Jak krásné být naživu!
Posnídali jsme klasicky po trampsku, vyklepali narudlý písek z bot a spacáků a vyrazili na cestu. Krajina se začala mnohem víc zelenat, což byla jasná známka toho, že necháváme poušť za sebou. Je to vůbec možný?! Já se toho dočkal, hurááá! Já si nedělám srandu, fakt teplo obecně moc nemusím. Takže se mi, doufám, nebudete divit, když vám povím, že se mi po tom rozpraskaném a sluncem sežehlém kraji ani za mák nestýskalo. Kdepak, svou pozornost jsem upřel k tomu, co bylo před námi.
Brány Národního parku Sequoia se před našima očima vynořily zpoza krásně zelených stromů a keříčků už po chvilce jízdy. Předešlou noc jsme hnali náš Dodge tmou, co nám (a jemu) síly stačily, abychom se opět co nejvíce přiblížili naší další destinaci. A ukázalo se, že to byl opět chytrý tah! Američtí turisté totiž na brzké vstávání moc nedají, a tak jsme ani nemuseli čekat v dlouhé koloně přijíždějících aut. Nene, hezky jsme mávli naší celoroční vstupenkou do všech národních parků v Americe (pořád nemůžu z toho, jak skvělej a hezkej nápad to je!) a v klidu se zastavili u návštěvnického centra, které k mé radosti nebylo vůbec tak přerostlé jako například to v Grand Canyonu. Byl to jen takový baráček u silnice s malým parkovišťátkem a zelenými nedobytnými kontejnery proti medvědům. Ano, je to tak. Vstoupili jsme na území medvědů! A jak nás záhy informovaly varovné cedule, nejen jich…
„Ehm, ta chlupatá osminohá věc tam na tom obrázku… to je jako pavouk jo?“ řekl někdo z naší party, ačkoliv pavouk asi nebylo úplně přesné. Spíš to byla celkem věrohodně vyobrazená obří tarantule.
„No, aspoň tu nehrozí úpal,“ poznamenal jsem smířeně a sedli jsme do auta.
Silnice vedoucí do srdce parku byla nádherná! Tak malebnou silničku jsem už dlouho neviděl, takže jsem se kochal na každém metru. Hladký asfalt se táhl po zarostlém svahu vzhůru v prudkých a úzkých serpentinách. Brzy se nám po pravici otevřelo údolíčko s protékající řekou a úbočí posázely křoviny, které měly zdejší tarantule v oblibě a často je vyhledávaly. Alespoň to tvrdily cedule a já se rozhodl jim plně důvěřovat. Obzor se sice zračil v mlžném dopoledním oparu, nicméně i tak byla vidět obrovská zaoblená skála. No vážně, připomínala vejce gigantické slepice a my jsme směřovali k úpatí lesa, ve kterém seděla jako v měkkém hnízdečku.
První sekvoje jsme spatřili nedlouho po první zastávce, kterou jsme pochopitelně strávili focením a kocháním se tou tajemnou křovinatou a lesnatou přírodou – tolik odlišnou od pustých a rozpálených plání Údolí smrti, že jsem si skutečně připadal jako na jiné planetě. Kmen širší, než naše auto si stál u kraje silnice, jako by se nechumelily tarantule a s větví v nose nás uvrhal do svého stínu. Byli jsme oproti němu jako stádečko mravenců. Kmen sám o sobě holý s neobvykle měkkou kůrou musel dosahovat několik desítek metrů a vsadím se, že v obvodu by to dotáhl s přehledem na dvacet! Říkejte si, co chcete, ale to je strom jako kráva! Zvlášť když stojíte hned u něj. Ani zdaleka to ale nebyl ten největší kus svého rodu.
V tom lesejčku bylo tak krásně, že jsme často zastavovali a užívali si čerstvého vzduchu prosyceného kyslíkem. Nenechte se zmást, slunce vrhalo své naostřené paprsky i ve zdejším kraji, ale obří stromy všude okolo vrhaly husté a chladivé stíny, takže můj organismus jásal. Poprvé po dlouhé době se nepekl zaživa!
Při procházce jsme narazili na dutý a již dávno odumřelý a v půli přeražený sekvoj. Co udělá každý normální člověk, který takový strom potká? Samozřejmě do něj hned vleze! Vměstnali jsme se do něj všichni, a ještě jsme měli kolem sebe spoustu místa. Tyhle stromy mi upřímně braly dech.
Lesík to byl skutečně kouzelný, ale co by to bylo za výlet, kdybychom na něm nevylezli alespoň na jednu vyhlídku? Přejeli jsme proto na parkovišťátko u kamenného vejce, které jsme dopoledne viděli z dálky vystupovat z mlhy. Je asi tristní říct něco takového, ale z celého sekvojového parku si naše srdce nejvíc získala právě tahle vyhlídka. Přiznávám, jsem naprosto zaujatý výhledář. Stromy a příroda z blízka jsou fajn, ale jakmile dostanu možnost se na všechno podívat s pořádným nadhledem, neváhám ani vteřinu. Odměna je totiž jistá téměř pokaždé. Několikaminutové stoupání po do kamene vytesaných schodech nás pohostilo širokosáhlým výhledem do okolí.
Když jsme ukojili své výhledové potřeby, zamířili jsme nejspíš k největší atrakci v celém parku, kde jsme se taky nejvíc zdrželi. Ono když máte přes cestu spadlý strom, do kterého s přehledem vytesáte tunel, aby jím mohla projíždět auta, každého se zmocní nezdolná touha si takový úkaz vyfotit. A protože s řízením byla řada na mně, několikrát jsem musel kroužit a projíždět tímhle nezvyklým tunelem zas a znovu, zatímco mě všichni ostatní z naší party fotili a natáčeli. S něčím takovým se ale nejspíš při zakládání parku počítalo. Silnice tomu byla totiž dokonale uzpůsobená. Ve smyčce se obtáčela dokola, takže jste po ní mohli jezdit do aleluja.
Jakmile se mi přestala točit hlava, posbíral jsem posádku a sjeli jsme lesem ke krátkému trailíku, který vedl k opravdové chloubě lesa. Na konci lesní stezky, která klesala po příjemném svahu pokrytém jehličím, stál Generál Sherman. Tenhle pašák je totiž co do objemu dřeva největším stromem na planetě Zemi! Je to zvláštní, když člověk stojí u něčeho takového. Ještě zvláštnější je, když o tom s odstupem času píše. Protože v té době, kdy jsem s námahou zakláněl hlavu, mi to stále nedocházelo. Až teď, když sedím u klávesnice a venku je největším stromem sousedovic lípa, si říkám, jak je to vlastně úžasné! Tak to ale bývá, dojmy se mnohdy dostavují opožděně, ale zaplaťpámbu že vůbec!
Čas ukazoval směrem na severozápad. Tam, někde v dálce za obzorem leželo dle mého jedno z těch nejhezčích měst Spojených států amerických. Rozloučili jsme se s masivy dřeva a zamířili k pobřeží. San Francisco jsme měli spatřit během několika hodin.
Znáte ten pocit, když jste několik dní obklopeni přírodou, a najednou se ocitnete ve velké džungli velkoměsta? Všechen ten shon a nervozita se stahuje k městu jako k obřímu magnetu. Dálnice se rozšířila a přibylo na ní daleko více aut. Asfaltové tepny se stočily a spojily se v jedinou, která vedla přes slavný Golden Gate Bridge přímo do města.
Byli jsme tu! Z výšek Skalistých hor jsme dorazili až na samý západ Ameriky. Tolik tisíc kilometrů, tolik hodin strávených v autě, že mi z toho přecházela hlava. Když jsme se úspěšně vymotali mýtnými branami, smířili jsme se s tím, že možná dostaneme pokutu. Mýtné brány totiž byly rozdělené do několika pruhů a každá sloužila pro příjezd lidí s jiným (či žádným) předplaceným tarifem pro vstup do města. Když jedete po pětiproudé dálnici zasekané auty, není úplně snadné na poslední chvíli přejet zleva doprava. Do posledního okamžiku jsme neměli ponětí, jestli jsme zařazení správně, a tak jsme prostě nějak projeli. Nikdo nás nezastavil, nic nás nevyfotilo, takže jsme usoudili, že lámat hlavu si s tím budeme když tak později. Žádná pokuta ale nikdy nedorazila, takže jsme buď měli štěstí, anebo jsme to v tom šíleném blázinci a tlačenici trefili správně!
Našli jsme ubytování a jakmile jsme na úzkém parkovišti po nekonečném manévrování zaparkovali naše dlouhé auto, s úlevou jsme si vydechli na pokoji.
Pokojík byl úsporný co do rozlohy, i co do vybavení. Nečekali jsme pochopitelně žádný Hilton. Když hledáte nejlevnější ubytování v San Franciscu, nemůžete si moc vymýšlet. Koupelna s teplou sprchou a dvě manželské postele v něm ale byly. Ke štěstí stačí opravdu málo…
8. 7. 2017
Mříže na Skále
V ceně ubytování byla i snídaně. Tak to si dáme líbit! Malý krcálek, ve kterém jsem spal na podlaze (asi už zlozvyk, nebo co), nakonec vypadal jako luxus. Vstávat se nám moc nechtělo, ale pokud jsme netoužili po tom na Alcatraz doplavat, neměli jsme na výběr. Lístky na loď jsme měli koupené na konkrétní čas a zdálo se, že jsme si dost věřili. Nebo jsme spíš nepočítali s tou luxusní snídaní!
No jo, naši indičtí přátelé z motelové recepce nám nachystali nevídaný zážitek. Úplné švédské stoly. Švédské stoly v podání Indů žijících v Americe podle všeho vypadají takhle:
Nestěžovali jsme si. Žaludek jsme měli plný a na kontě nám přistála další historka k popukání. Přes počáteční obavy se nám díky nepostradatelné navigaci dokonce podařilo včas najít cestu k přístavu, kde už na nás čekala houpající se loď s tím nápisem na boku, který ve mně probudil mrazivé nadšení.
Atmosféra vězněná tím ponuře vzhlížejícím ostrovem, který se vynořil z mlhy, byla hustá jako kaše. A tak nějak ve své mysli jsem se opět přenesl do úplně jiných dob.
Bouření motoru rozhazuje všude kolem zpěněnou přístavní vodu. Dokonce ani racci ječící nad hlavami nešťastníků vyrovnaných u oprýskaného zábradlí se odmítají přiblížit té ledové břečce. Jejich běloba se ztrácí ve věčné ranní mlze. Už tam budeme.
Skála.
Kolik jen jsem toho o ní slyšel! Tolik příběhů a žádný šťastný konec. Těšíš se?
Hlupáku.
Skoč radši přes okraj do mrazivých hlubin a převalujících se vln. Ale pospěš si s tím. Už ji vidím vystupovat z oparu, jako sebevědomou herečku s drzostí a pohrdáním pro své diváky.
Tak skoč už!
Strážní věž tiše dohlíží na tlumený mumraj pod hlavní budovou, která sedí na kusu větrem ošlehaného šutru. Zahrada vlevo od ní se svou dávno ztracenou krásou a vybledlými barvami je jen smítkem tíživé minulosti vymetené časem. Támhle se zračí průchod. Přesně pod ním půjdeš se sklopenou hlavou, zatímco na tebe budou shlížet oči přízračných vojáků z bývalé pevnosti a tví noví kamarádi. Vidíš, jak se jim po lehkém ranním deštíku lesknou čepice? Nezírej na ně tak! Oči pěkně k podlaze. To je ono! S pokorou a strachem. Tak to mají rádi.
Pozor, kam šlapeš! Přidej se k ostatním tamhle na placu. Toho žvanícího staříka na podiu si nevšímej. Je to jen přeživší střípek z roztříštěného zrcadla. William G. Baker, vězeň číslo 1259. Kdo by si byl kdy pomyslel, že se sem jednou vrátí jako hrdina, co? Dokonce prý napsal knihu, věřil bys tomu? Člověk, který několikrát násilně utekl z různých vězení. Na Skálu byl ale krátký.
Hni sebou, bude pršet! Tady prší pořád. A když neprší, válí se všude ta zatracená ledová mlha.
Jo, a ještě, než vstoupíš tam nahoru a projdeš dveřmi…
Vítej v Alcatrazu.
Projdi kolem těch slabě ozářených sprch táhnoucích se středem místnosti. Máš štěstí, že máme málo času, jinak by se ti dostalo důkladné očisty. Tamhle si vezmi nové pyžamo, vlhka a tmy si nevšímej.
No vidíš, jak ti sekne. Chlapci budou mít radost.
Šup, po těch železných schodech nahoru! Hlavně neuklouzni. Nechceš se potlouct ještě dřív, než vkročíš na Broadway. Nezírej tak, myslím to vážně. Budeš tu nějakou dobu trčet. Naštěstí pro tebe skutečně jen kratičkou chvíli.
Škoda.
Slyšíš, jak jsou chlapci uvnitř natěšení? Nediv se, je to pro ně velká událost. Moc vzrušení se jim nedostává. Ne, nelituju je. Koneckonců, pokud se chovají vzorně, nemají problém. A když se rozhodnou dělat potíže… však sám uvidíš.
Račte vstoupit, velevážení!
Není to nádhera? Necítíš se jako rocková hvězda, jak tu tak nervózně stojíš na začátku Broadwaye a veškeré to tleskání, pískání a pokřikování patří jenom tobě? Těch desítek očí, co na tebe shlíží celkem ze šesti řad ve dvou patrech. Užívej si záři světel, které k tobě sestupuje shůry jako slitování boží. Nasávej jeho zdánlivé teplo a bezpečí – nezavítá do těchhle zdí příliš často. Vlhko a zimu přijmi za své sestry, zápach a strach za své nové bratry. Čas bude tvým otcem a Skála tvou matkou.
Ten s těmi vyhrnutými rukávy je Birdsman. Na svobodě choval ptáky, ale tady si o nich může nechat leda zdát. Jen občas sem oknem pronikne racčí kdákání. A tlukot křídel zaniká v šumění vln. Nevšímej si jeho pohledu, je to blázen a psychopat. Ostatně jako támhle Kulomet Joe a spousta dalších. Samota, tma a čas, hochu, tohle společně dokážou.
A tady je tvá cela.
Útulná klícka, nemyslíš? Tři na dva metry, kavalec, záchod a pár poliček – vše, co si tady na Skále můžeš přát. Mříže jsou pevné, betonové zdi bytelné. Nebudu ti ale lhát, v minulosti se hrstce šťastlivců podařilo je překonat. Jo, k několika útěkům přeci jen došlo. Vězni se prokopali do šachty za zadní betonovou stěnou svých cel. Dokonce se jim podařilo vyrobit si člun a uplácat falešné hlavy, aby to vypadlo, že ptáčci hezky v poklidu spinkají.
Jestli to zvládli?
Ze zdí skutečně uprchli. Jestli přežili, dodnes nikdo neví. Někdo tvrdí, že je spolkla černá voda. Je pěkně ledová a proudy jsou v ní silné a plné žraloků, které sem lákají lachtani. Další spekulují, že uprchlíci přežili a pokojně dožívají své roky někde v Jižní Americe. Každé místo ale potřebuje svoji legendu, no ne?
Jo, někteří chlapci byli vynalézaví. Jednou se jim podařilo zmocnit se zbraní a Skálu obsadit. Co ti budu vykládat, střílelo se.
A lidi umírali.
Pojď za mnou.
Tomu místu na konci bloku C pod hodinami říkáme Times Square. Ne, že by čas pro místní rezidenty něco znamenal. Teď ti splním, co jsem sliboval.
Ten masivní kus kovu zasazený do zdi na silných pantech jsou dveře do díry – do nekonečné tmy plné vlastní pominuté fantazie, vzpomínek a démonů. Lidi opouštěli díru šílení. Pro většinu z nás není nic horšího než být zavřený sám se sebou. Je to paradox co? Když se k smrti bojíme toho, co najdeme uvnitř sebe. Právě tady končí ti, kteří si vyberou problémy.
Knihovna, kde dřív bývaly knihy. Co se pamatuju, vážnější literaturu četli rezidenti s větší chutí než polovina Ameriky. Kuchyně, v níž vězni sedávali v řadách nad miskou jáhlové kaše. Kancelář, v níž kdysi za těžkým dubovým stolem sedával šéf věznice. Okno, jímž při příznivém větru doznívaly ke Skále zvuky z jiného světa – hudba, radost a veselí, zpěv a ženský smích. Neumíš si ani představit, s jakou zoufalou touhou všichni vězni naslouchali. Trosky budov na dvoře, kde většina dozorců žila se svými rodinami, krásné živé zahrady plné květin.
Minulost si všechno přivlastní.
No nic, je čas. Jestli budeš mít někdy cestu kolem, zastav se. Budeme tu čekat, já a mí hoši. Od té doby, co to tu zavřeli, tu není taková legrace. To víš, náklady na provoz Skály v tomhle podnebí dláždí cestu do pekel.
A teď už odsud koukej mazat, loď čeká.
Ze západu na jih
V ulicích města jsem se nikdy necítil jako na horské dráze. Tedy ve střízlivém stavu. San Francisco to ale všechno změnilo. Díky rovným ulicím, které se svažují pod úhlem minimálně 45 stupňů, je z města jeden velký zábavní park. Tomu přispívá i bláznivá situace na úzkých a často zasekaných ulicích a nezvyklý systém stopek, který stojí na jednoduchém principu „kdo dřív přijde, ten dřív mele“ – v tomhle případě tedy jede. Tramvaje přidávají dojem jakéhosi řádu a klidu, ale to ze mě možná mluví vzpomínky na půvabnou Olomouc.
Mlha je pro San Francisco typická. Není proto divu, že zdejší největší památku – oranžový Golden Gate Bridge – jsme potkali zahalenou do hustého mléčného hávu. Pokud máte bystré oko a smysl pro detail, napadlo vás jistě, proč se Zlaté bráně říká zlatá, když je ve skutečnosti oranžová? Protože jsem dumal nad tím samým, usnadním vám práci. Název mostu nemá co dočinění s jeho barvou. Vznikl už v roce 1848 jednoduše proto, že měl představovat zlatou bránu pro obchod s Orientem – tedy přesněji úžina, kterou Golden Gate Bridge překlenuje. Oranžová barva pak chrání most před nepřízní počasí, mořskou solí a korozí. Jestli jste čekali nějakou pořádnou legendu, omlouvat se nebudu. Kdybych s tím měl co do činění, taky bych fantazii popustil uzdu trochu víc.
Na město jsme měli necelý den. A protože jsme dopoledne strávili na Skále, museli jsme moudře volit, kde a čím prožijeme zbytek dne. Kromě Golden Gate Bridge byla další povinnou zastávkou známá Lombard Street.
Jestli jste někdy viděli nějaké fotky ze San Francisca, jsem si téměř jistý, že tahle ulice byla mezi nimi. Herní nadšenci si ji dokonce mohou pamatovat z populární hry GTA: San Andreas. Tahle kroucená dlážděná ulice se nachází v severní části města a měl by si ji, myslím, projet úplně každý. Jako takhle: ano, je to lunapark. Ano, najdete tam mraky lidí, kteří si ji budou fotit ze všech možných úhlů, a budou kvůli tomu dokonce blokovat provoz na silnici. Pokud ale máte auto, projeďte si ji. Je to docela zážitek – a taky adrenalin! Ono neškrábnout auto nikde v těch ostrých zatáčkách vyžaduje trochu umění. Byl jsem až překvapený, že jsem na konci ulice zatoužil po tom projet si ji znovu. Chápete to? Já, závislák na přírodě, kterého otravují davy lidí! Nejspíš jsem byl ještě plný dojmů ze Skály, která mě fascinovala už od dětství. Ať to bylo jakkoliv, rozhodli jsme se otravování místních rezidentů neustálým projížděním pod okny ponechat ostatním turistům a stočili směr do čínské čtvrti.
China Town. To vám jsou tak zajímavé čtvrti! Málokdo si to uvědomuje, ale všichni ti lidé, kteří v Americe dnes žijí, jsou v podstatě přistěhovalci z celého světa – když pochopitelně nepočítám kmeny původních obyvatel. Většina národností a ras se v Americe za těch necelých 250 let existence Spojených států amerických dost slušně promíchala. I tak zde ale najdete národnosti, které se snaží držet si svou původní národní identitu stůj co stůj. Jednou z nich jsou Číňané, kteří se pod taktovkou tradic a mentálního nastavení stahují ke „svým lidem“ a vytváří čínské čtvrti. Města ve městě. Státy ve státě.
Když projdete do pořádné čínské čtvrti zdobenou čínskou branou, je to, jako kdybyste vstupovali do jiného světa. Ulice zaplní pouliční stánky, budovy mají zdobené střechy, sem tam visí lana s lampiony a ze všech stran na vás mluví čínské znaky. Čínská čtvrť v San Franciscu byla první, jakou jsem kdy v životě navštívil, a hned si mě získala. To vám byla taková nádhera! Z barev přecházely oči a pach města přehlušila vůně chystaných jídel.
Chtěl jsem ochutnat nějakou čínskou specialitu ze stánku s tzv. street food, ale nakonec jsme se nechali ukecat postarší Číňankou s letáky, která na ulici lákala kolemjdoucí do nedaleké restaurace. Šli jsme tam. Zasedli jsme ke kulatému, a hlavně otáčejícímu se stolu, a objednali si speciální menu pro šest osob. A nacpali se k prasknutí! K asijskému jídlu mám díky svému bráchovi a pobytu v Americe víc než kladný vztah. Dokonce i umění jíst hůlkami jsem ovládl během pár minut, a tak si myslím, že mi asijská kuchyně byla souzena.
Slunce v zamračeném závoji oblohy začalo pomalu zapadat. Z Číny jsme se přesunuli na molo Pier 39, kde můžete najít různé obchůdky se suvenýry, několik restaurací a podium pro různá představení. Turisté se zde také zastavují, aby mohli pozorovat lachtany, kteří si z ledového moře chodí odpočinout na dřevěné plováky pohupující se na vlnách. Bylo jich tam tolik, že ani nešli spočítat! Jeden se válel přes druhého a další stále připlouvali. Chrochtali a kníkali u toho přitom tak, že si získali publikum desítek lidí s foťáky.
Studený vítr nám vháněl do kožichu mráz. Neuvěřitelné. Dominikovi byla po několika dnech strávených v poušti najednou zima! Na to jsem vůbec nebyl připravený, takže jsem z nohavic kraťasů vyklepával kosu a těšil se, až vlezeme do auta a pustíme topení. Protože zatím nebylo vůbec potřeba, doufal jsem upřímně, že ho náš Dodge má ve výbavě. Než jsme zvedli kotvy, zhlédli jsme představení toho nejvtipnějšího klauna, jakého jsem kdy viděl.
Slunce pohasínalo a San Francisco zmizelo v mlze. Jeli jsme na západ. Čekalo nás Město padlých andělů. A já se pod rouškou padající tmy začal těšit na domov. Dopadala na mě všeobecná únava z neustálého pohybu. Nikdy jsme na místě nezůstali déle než pár hodin a na mou duši introverta toho začalo být nějak moc. Také mě už nečekaly kdovíjaké vyhlídky. Do konce našich prázdnin zbývalo jen pár dní a čekalo nás už jenom Los Angeles, Washington a New York. Samé betonové džungle! Co já si jen počnu, napadlo mě chvíli před tím, než jsme postavili stany na pláži. Čtete správně. Rozhodli jsme se totiž, že neprobudit se alespoň jedno ráno s výhledem na oceán, by byla ostuda. Vždyť tam někde na západě, skoro 8 500 kilometrů od nás, leželo Japonsko a celý asijský svět.
Usínání za zvuku mořských vln omývajících pobřeží jsem zařadil na seznam těch nejpříjemnějších zážitků naší cesty.
D.
