„Prosím tě, už ti není 20.“
Takhle reagovala moje mamka, když jsem si domů přinesl svůj nový skateboard. Na prkně jsem sice nestál několik let, ale protože vím, že stáří je jenom stav mysli, nenechal jsem se odradit pochybovačnými slovy opatrovnice. K prknu prostě patřím! To vím už odmala, kdy jsem každý den brázdil ulici před domem, svědomitě se snažil vyrovnat svým idolům a schytat při té snaze co nejméně modřin, odřenin a zlomenin.
Když jsem na skejt naskakoval po takové době znovu, ucítil jsem svěží vítr. Ne snad proto, že bych to hned rozpálil po silnici závratnou rychlostí, ale spíš díky nové příležitosti, kterou mě ten nový kus dřeva na kolečkách poskytl. Příležitost opět trochu přikrmit mé vnitřní dítě a otestovat hranice svobody.
Opět na prkně
S celým tím nápadem přišla vlastně Natálka. Před rokem jsme si koupili malé cruisery, abychom se spolu mohli oddávat další aktivitě na čerstvém vzduchu. A i když nás to hodně bavilo, nebrali jsme to jinak než jako příjemnou víkendovku na zabití pár chvil. Alespoň do té doby, než nám v Litomyšli postavili pumptrack.
Já byl ke všem těm betonovým vlnám docela skeptický, ale jak se ukázalo, člověk nemá soudit knihu podle obalu, anebo ještě líp – nemá soudit vůbec! Když jsem to totiž šel vyzkoušet na prkně, došlo mi, jak velká zábava (a taky makačka!) to je. Jak jsem tak později večer masíroval v posteli svůj bolavý zadek, měl jsem už celkem jasno: opět začnu jezdit na skejtu! A se vším všudy.
Hned druhý den jsem objednal prkno na street, tedy na takové to klasické pouliční ježdění, skákání a nepochopitelné otáčení prkna pod nohama. A protože jsem to v dětství ve své skejtové kariéře dopracoval až na výskok se skejtem, tzv. ollie, navázal jsem rovnou tam, kde jsem posledně skončil. A světe div se, jako by od posledního skoku před x lety neuplynul ani den! Buď je to se skejtem jako s jízdou na kole, nebo jsem pohybový génius. Má anamnéza zlomených končetin a nějaké ty přetrhané vazy jsou jasným důkazem toho, že správná je odpověď a).
Kolik dovedností umíš, tolikrát jsi člověkem
Co mě ale k tomu kusu dřeva na čtyřech kolečkách vždycky tak vábilo? Když pominu frajerství (které mě v mém věku už dávno opustilo), zbude mi úžasný pocit svobody – a ne, nemyslím tím jenom vítr ve vlasech!
Skateboarding se v podstatě vyvíjel jako sport volnomyšlenkářských surfařů, kteří si jím krátili chvíli, když zrovna nefoukal vítr a nebyly vlny. Zrodil se z ulice, a dlouhé roky se tak na něj pohlíželo – jako na nízký způsob vandalství a sebedestrukce ztracených duší. Nejspíš i to, jak byl odstrčen na okraj společnosti, mu dodnes dodává určitý nádech rebelství, ačkoli už je to dávno seriózně uznávaný sport (alespoň většinově). A to bych nebyl já, aby mě něco takového, co nutí obočí kolemjdoucích stoupat vysoko po čele, nedělalo radost. Je toho ale víc.
Obecně mě hodně baví se něco učit. Dovednosti, které je potřeba neustále pilovat a které nabízí téměř nekonečný prostor pro zdokonalování, považuju za ty nejzajímavější. Nutí mě se rozvíjet, trénují mou trpělivost a vytrvalost, vybrušují odhodlání. A každý úspěch, byť jako příslovečná kapka v moři, je ohromným vítězstvím a uspokojením.
Něco umět je strašně hezký pocit. Odlišuje nás to od ostatních a dává nám to přidanou hodnotu. A právě to mě na skateboardingu tak rajcuje. Je to dovednost, která rozhodně nepřichází zadarmo. Když se podíváte kolem sebe, schválně kolik znáte skejťáků, kteří na skejtu lítají po městě a zvládají nepochopitelné triky? Vsadím boty (ty rozdrbané od skejtu), že jich moc nebude. Já třeba znám maximálně dva, takže skejtování je v mé sociální bublině něco tak krásně neprobádaného a neotřelého, že se rozplývám už jenom nad jeho jinotou a originalitou.
A navíc to vypadá fakt dost hustě!
S kamarády na pivo prkno
Nebojte se, proti pivu nic nemám – sám mám nejradši Radegast 12°. Je ale fakt, že poslední dobou mě už moc nebaví trávit čas s kamarády výhradně někde po hospodách. Říkám si, že za celý život jsem se toho naseděl už dost a vzhledem k mé práci se toho ještě něco nasedím. Jsem proto strašně rád za to, že jsme začali trávit čas aktivněji a do našich potkávaček začali zařazovat mnohem víc zážitků, sportu a srandy. A to všechno také díky skateboardingu.
Po dvou návštěvách pumptracku si už můj nejlepší kamarád David pořídil vlastní skejt, aby měl na čem sjíždět betonové vlny. Naše holky rozhodně nechtěly zůstat pozadu, a tak začaly trénovat s námi, abychom neslízli všechnu tu zábavu sami. A i když se všichni zatím ještě učíme, neuvěřitelně si to užíváme. Posouváme se společně, navzájem se povzbuzujeme (a popichujeme) a společně taky blbneme. Někdo by řekl, že lidé v našem věku už budou mít trochu rozum, ale víte co? Rozumu je na tomhle světě až příliš. Mnohem víc je podle mě potřeba upřímná dětská radost z maličkostí a společně strávených chvil. A dělání kravin. Hrozně moc kravin!
Co s tím?
Aby měl tenhle článek taky trochu přesah a nebylo to jen sentimentální vyprávění zastydlého skejťáka, povím vám, čeho je tahle moje cesta od skejtu ke skejtu důkazem.
Pokud vám v dětství dělala radost nějaká činnost nebo koníček, s vysokou pravděpodobností vám bude dělat radost i v dospělosti, a dost možná i celý život. Tohle je extrémně důležité si uvědomit, zvlášť v době, kdy se spousta dospívajících a mladých lidí obecně topí v moderním světě úzkostí, stresu a hledání vlastní identity. Sám moc dobře vím, jak snadno necháváme dobrovolně pohřbít svá opravdová Já pod stínem očekávání a kritérií našeho okolí. Takové odpojení od sebe sama může mít dost vážné následky, a jedním z nich je nenaplněný život a neukojené touhy. V tom horším případě to mohou být i deprese, závislosti a veškeré problémy s nimi spojené.
Často se setkávám s tím, že lidé mé generace bloudí životem prázdní a zoufalí, toužící po pocitech, které zažívali v dětství, kdy se ještě jako nezkažení věnovali čemukoli, co jim prostě dělalo radost. Jak jsem poznal na vlastní kůži, mít takové kotvy – tedy vědět, co nám činí upřímné dětské potěšení – může znamenat rozdíl mezi vyrovnaným životem a prázdnotou. Nepřeháním. Zvlášť pokud jste mimořádně vnímaví, tak jako lidé mého kmene bývají, musíte mi dát za pravdu, že s ryzím životem si nejlépe rozumí právě děti. Proč se tedy od nich nepoučit?
Vzpomeňte si, jak jste si jako děti hráli. Vybavte si činnosti, při kterých jste byli nejšťastnější a nejúplnější. A začněte znovu skejtovat, hrát fotbal, kreslit, zpívat, tančit, stavět lego nebo třeba běhat po lese. Pokud je to TO vaše, počítá se to v jakémkoli věku. Dovolte si být pošetilí a nevinní, zahoďte na chvíli starosti o dospělý život stranou. Ony vám, na rozdíl od toho malého výtržníka ve vašem srdci, nikam neutečou.
D.
