Předmluva
O chybách jsem už kdysi psal. V tomto článku jsem si proto dovolil trochu recyklovat. Zprvu jsem váhal, jestli je to dobrý nápad, ale nakonec jsem došel k rozhodnutí, že jakožto autorovi mi takové právo náleží.
Pokud jste tenhle článek v nějaké jeho podobě už četli, nemusíte nutně odcházet. Některé myšlenky jsem mírně upravil a další více rozvedl. Proto věřím, že i vy si zde můžete přijít na své. Pokud vám i přesto článek nic nového nepřinese, nezoufejte. Dáte mi snad zapravdu, že některé věci je dobré si opakovat.
Kdo chybuje, s ostudou se pokáže?
„Tak tohle jsem fakt podělal. To abych chodil kanálama.“
Samotná představa chybování v nás automaticky probouzí úzkost, strach či stud. Byli jsme tak vychováváni od malička. Za chyby se platí, ať už špatnou známkou, pokáráním, trestem. Jsme tvorové, od kterých se čeká dokonalost.
Jenže je vůbec možné dosáhnout dokonalosti? A pokud ano, je to možné bez chyb?
Všechno zlé je pro něco dobré
Nikdo učený z nebe nespadl. To je fakt, který se nedá popřít. Díky jazyku můžeme tohle učení předávat ostatním mnohem rychleji, než by to zvládla evoluce. Stačí říct, že rozpálená plotýnka na dotyk pekelně pálí. Spousta z nás se jí pak vyhne velkým obloukem.
Během života se snažíme získat takové vědomosti, které nám umožní co nejméně chybovat. Chyba přeci znamená nepříjemnost. A kdo by chtěl vést život plný nepříjemností? Jenomže právě v tom vězí kámen úrazu. Dost často nám totiž jako lidstvu uniká, že chyby sebevíc bolestivé jsou velmi obohacující, a v drtivé většině případů dokonce nezbytné. Ať se nám to líbí, nebo ne, stokrát účinnějším učitelem než slova předaná prostřednictvím jazyka je vlastní prožitek.
Všichni děláme chyby. Děláme jich spousty. Já sám jsem se některých z nich dopustil i v nedávné době. Nicméně mi absolutně nedává smysl, proč bychom se kvůli chybám měli cítit špatně, vyčítat si je, sklápět uši nebo si nadávat. Proč by se chyby měly stát předmětem hádek a pomluv? Vždyť každá chyba, které se kdy dopustíme – ať už velká nebo malá, bolestná pro nás či ostatní –, v konečném důsledku vede vždy a pouze k jedinému: poučení.
Chyba nás učí zastavit a znovu se zamyslet. Říká: „Tudy cesta nevede, zkus to znovu a lépe.“ Je to nástroj k sebezdokonalení. Posouvá nás dál, činí nás zkušenějšími, moudřejšími a celkově lepšími lidmi. Jistě, mnohým chybám se dá předejít díky slovům z knih a úst našich rodičů či učitelů. Ale opravdovou lekci nás dokáže naučit pouze život sám. Pouze pokud se o rozžhavenou plotýnku spálíme na vlastní kůži.
Z toho logicky vyplývá, že to stejné platí i pro naše děti a další nám blízké osoby, které se pochopitelně snažíme před chybami chránit. Naše slova však nikdy nebudou mít stejnou váhu jako opravdová zkušenost. Nikdy neproniknou tak hluboko, aby je naši blízcí úspěšně brali na zřetel celý život. Někdy je zkrátka největším projevem lásky nechat naše milované rozbít si koleno.
Jednou je málo, stokrát je moc?
Chybu je někdy třeba zopakovat několikrát, než nás posune o krok dál. Než se staneme silnějšími a náš život stabilnějším. Je v pořádku chyby opakovat, důležité je snažit se ze všech sil, aby k nim už nedošlo. Protože jednou tu stejnou chybu už neuděláme. Je proto nezbytné, abychom neupadali na mysli a vytrvali. I kdybychom měli narazit stokrát, nebo i milionkrát.
Mnozí lidé se dokonce shodují na tom, že stejné chyby se nám budou dít do té doby, dokud se z nich neponaučíme. Pokud připustíme, že to tak je, lamentování a sebelítost nemá při chybování už tuplem žádné místo. Nezbývá nám tak nic jiného, než při každé další chybě jen pokrčit rameny a upřímně si slíbit: „No jo, tak jsem se asi ještě neponaučil, ale příště si na to už dám fakt bacha.“
Čistě z hlediska selského rozumu je přece nesmysl zastavit se na místě a lomit rukama. Nic nám to nepřinese – kromě zmiňované lítosti, která nás ještě pevněji přiváže k bezmoci. A to je nebezpečné pouto. Vzdát se je totiž jednoduché, velmi pohodlné a návykové. Navíc je toho schopný úplně každý.
Samotné chybování je přitom tak pozoruhodná věc! Stejně jako batole, které se zarytě pokouší postavit na nožičky tak dlouho, dokud se mu to prostě nepovede, měli bychom i my přistupovat ke svým chybám. Poučení se z chyb je nevyhnutelné, pokud mu dáme potřebnou šanci se vybarvit.
Uznat chybu
Naše chyby se ale mnohdy netýkají pouze nás. Ostatní na ně často doplácí stejnou měrou – ne-li větší. Chyby dokážou hodně ublížit. A i když jsme si řekli, že je chybování vlastně v pořádku, je třeba si uvědomit, že stejně důležité je se za chyby omluvit a popřípadě je napravit.
Vsadím se, že každý znáte někoho, kdo neumí uznat svou chybu, ani kdyby z nebe trakaře padaly. Takoví lidé se budou bít za svou pravdu i tehdy, když už jí dávno sami nevěří. Uznat chybu pro ně znamená ukázat slabinu. Vnímají to jako prohru. Nemohli by se mýlit víc.
Protože i když je uznání své chyby zprvu obtížné a naše ego se jen při pouhém pomyšlení na něj svíjí bolestí, pramení z něj obrovská síla. Když dokážeme uznat svou chybu, neříkáme světu okolo: „Hele, teď si do nás můžeš kdykoliv kopnout,“ ale naopak jasně ukazujeme, že ani vlastní pochybení nás nedokáže rozhodit. Že jsme natolik silní a povznesení, že nás uznání vlastní chyby nic nestojí. Že jsme si tolik jistí sami sebou, že taková „prohra“ je pro nás zcela bezvýznamná. Pro koho to však bezvýznamné není, jsou lidé, kteří na naše chyby doplácí.
Zvykněme si omlouvat se a napravovat, co jsme pokazili. Je to nejenom slušné, ale navíc sympatické. Pokud se bojíme uznat své chyby a omluvit se z obav, co by si o nás lidi pomysleli, vězme, že si o nás pomyslí mnohem horší věci, když budeme zapírat, slepě odmítat nebo vrhat vinu na ostatní. Uznáním chyby můžeme u lidí kolem vzbudit maximálně obdiv, uznání či odpuštění.
Přání
Moc bych si přál, abychom chyby dělali a uznávali je, abychom se za ně omlouvali a napravovali je, když je to potřeba, abychom za ně nikoho nesoudili – ani sami sebe.
I když to může být navzdory tomu, jak se k nám někteří lidé chovají, těžké, neděláme to kvůli nim, nýbrž kvůli sobě. Šetříme si tím spoustu výčitek a ztraceného času. Můžeme se dřív vzchopit, ze svých chyb poučit a posunout se zase o krok dál.
A pokud nás trápí pomyšlení, že si na nás budou lidi kvůli našim chybám ukazovat nebo nás nenávidět, mysleme na to, že díky chybám jsme zkušenější, moudřejší a celkově lepší.
Nelitujme svých chyb, važme si jich.
D.
