Dědův uprdelismus mě vždycky fascinoval. Jeho stoický klid, s jakým odvracel starostlivé a mnohdy rozlícené výpady naší babičky, byl projevem naprostého mistrovství čelit životu. Aniž by to tušil, v tomto ohledu byl jedním z lidí, kteří mi ukázali, jak procházet světem.
Někdo by řekl, že děda měl pro strach uděláno. Jiní, například moje babička, by tvrdili, že neměl rozum. („Ježišmarjá, zase vlaje ve větvích! Jsi vůbec normální?! Vždyť sletíš!“ anebo „To nemyslíš vážně, že jsi děti ve školce vyzvedl na babetě?!“). Nato děda vždycky mávnul rukou a prohlásil: „Prosimtě, co by se asi tak mohlo stát…“ Ženy v naší rodině dědovo počínání obecně vnímaly jako velkou nezodpovědnost a hazard, ale já si myslím, že se mýlily.
Život je plný malých moudrostí s velkým dopadem. Tenhle dědův nesmrtelný přístup mě například naučil, že je velmi důležité nebrat sebe ani svět kolem příliš vážně.
Nechci obhajovat lehkomyslnost. Naopak, snažím se vyzdvihnout selský rozum. Protože řekněme si to otevřeně, ono nám pořád mohou kvůli něčemu vstávat vlasy na hlavě. Strach a obavy mají jistě své místo, ale nesmí jich být příliš. To bychom se pak totiž mohli bát i vystrčit nohu ze dveří. Mnohdy je proto daleko lepší nápad namísto přivolávání černých myšlenek prostě a jednoduše žít.
Vezměte si třeba mého dědu. Jsem přesvědčený, že tomu to přineslo spoustu klidu, ačkoliv se o tom nikdy nahlas nezmínil – on toho můj děda vlastně nikdy moc nenamluvil. Zas tak mě to ale nepřekvapuje. Protože jak jednou řekl Anicius Manlius Boëthius: „Kdybys mlčel, zůstal bys filozofem“.
Jestli byl můj děda filozof, nebo jen nevědomky trousil životní moudra, nevím. Každopádně jsem si vzal jeho lekci k srdci a snažím se moc si z ničeho nedělat. Už tak je život dost krátký, proč si ho tedy ještě zbytečně znepříjemňovat obavami? Nějak bylo a nějak bude. Ostatně…
Co by se asi tak mohlo stát?
D.
