Co když spadnu? A co když ne?

Dnešní článek začínám netradičně, a sice básní. Nebojte, je krátká a není moje!

A tím bych v podstatě mohl celý článek uzavřít. To bych ale nebyl já, abych se o všem hned nerozepsal, že jo.

Na cestě vlakem mi tahle krátká báseň připomněla jednu věc, totiž jak často vidíme za každým rohem neúspěch. Je přitom víc než jasné, že každá příležitost, která nás v životě potká, v sobě zákonitě nese možnost neúspěchu, ale i úspěchu. Mnohdy dokonce stejným dílem. Tak proč jsou z nás pořád takoví škarohlídi?

Nejhorší a nejlepší scénář

Určitě už vám někdy někdo řekl, ať nemalujete čerta na zeď. A víte co? Ten člověk měl recht! Nijak si tím nepomáháme. Anebo jo? Jak se to vezme.

Mně osobně například takové decentní namalování čerta na zeď dost pomáhá při rozhodování. Jednoduše nechám hlavu, ať vymyslí úplně to nejhorší, k čemu by moje rozhodnutí mohlo vést (pokud alespoň z části funguje podobně jako ta vaše, dáte mi jistě za pravdu, že tohle jde hlavě podivuhodně dobře). Poté si už o něco s větší námahou naopak představím, co nejlepšího by mohlo moje rozhodnutí způsobit, no a je jasno: když si přečtu ten hrůzostrašný a vytoužený scénář a zjistím, že i přes všechna negativa mi to rozhodnutí stojí za to, jdu do něj bez dalšího přemýšlení.

Jak jste na tom vy? Jste ochotní přijmout následky svého rozhodnutí, ať jsou jakékoli? To může celkem zavádějící otázka, protože odpověď na ni najdeme fakt až v dané situaci. Nebuďte ale brambory a schválně si ji zkuste položit, až se budete muset nějak rozhodnout. Stojí vám to za ten risk? Je vidina úspěchu silnější než vidina neúspěchu?

Motýli v břiše

Znáte takový ten pocit v břiše, když nad něčím váháte? Já ho zažívám snad každou chvíli a vždycky to je ve chvílích, kdy mě strach brzdí před něčím, co chci hrozně moc udělat.

Jako lidi nás obecně neúspěch děsí. Dokonce tak moc, že jsme kvůli němu schopní spoustě věcem ani nedat šanci. Raději dál sedíme doma na zadku a utěšujeme se svým bezpečím. Tady tě nic nepřekvapí ani nezaskočí, říká nám hlásek v hlavě a má pravdu. Tahle pravda má ale i svou druhou stranu mince, která je neméně platná: Tady tě nic nového nepotká a ty se nikam neposuneš.

Říkám vám, že ten hlásek je chytrý jako rádio. Je ale fakt, že kdykoli jsem ho poslechl, NIC SE NESTALO. Motýli postupně odletěli a ve mně zůstaly prázdno a pochybnosti. Fakt jsem to neměl radši zkusit? Byl jsem sice v bezpečí před vnějším světem, za to mě okamžitě začal bombardovat výsměch přesně toho hlásku, který mě v první řadě přemluvil, ať stáhnu kalhoty ještě dávno před brodem!!

Když jsem mu ale s velkou parádou ukázal prostředníček, to jste měli vidět ten tanec! Tlukot srdce jako blázen, adrenalin mi tryskal i z uší, uvnitř jsem křičel jako malá hysterická holka a na čele mi naběhla žíla (to mi dělá pořád, i když se jen trochu usměju 😌). Pak jsem se teleportoval a než jsem stačil otevřít oči, bylo to za mnou a já BYL NAŽIVU! A co víc, bylo mi zatraceně dobře. Pfff, čeho ses bál? Vždyť to nic nebylo! Jenže bylo, bylo to všechno. Překonal jsem sám sebe a byl jsem hned zase o něco moudřejší, zkušenější a lepší (i ta žíla nakonec dala zpátečku a zalezla zase zpátky do nory).

Není to o tom nebát se. Však si zkuste nakázat, ať se nebojíte. Bude vám to nejspíš prd platné. Strach je jen reakce našeho mozečku na svou zkušenost, která buď byla v minulosti špatná nebo nebyla vůbec. A ať se nám to líbí, nebo ne, i strach má svoje místo: pomáhá nám přežít a dál se množit. Vždycky je nesmysl čůrat proti větru. Tak to nedělejme ani tentokrát a radši strach využijme v náš prospěch.

Dejte si výzvu: kdykoli vám v břiše začne jako splašené poletovat hejno motýlů, správná odpověď je vždycky ta, před kterou vás vaše hlava straší. Schválně to zkuste. Zjistíte, že jakmile to dokážete jednou, dokážete to znovu, a dost možná i snáz než před tím. A pokud nedokážete přestat malovat čerta na zeď, snažte se alespoň vedle něj namalovat stejně velkého anděla.

Můžete s tím něco udělat?

Taky někdy trpíte božským syndromem jako já? Ten se nevyznačuje převysokým sebevědomím, jako spíš pocitem, že všechno závisí na vás. Další blbost, která se vzala bůhvíkde (slovní hříčka zamýšlena 🙃). Na nás jako jednotlivcích toho záleží pramálo. Je to tvrdá pravda pro naše ego, ale tak to je. Pokud se teda dostaneme do situací, o jejichž výsledku prostě nemůžeme rozhodnout, vykašleme se na to! Je úplně jedno, jak moc se budeme stavět na hlavu. Uděláme s tím akorát velký kulatý prd.

Ale co když…?!

Tak ještě jednou: …VELKÝ KULATÝ PRD!

Prostě se s tím smiřte, nic s tím neuděláte. Ani když si budete trhat vlasy a neustále myslet, jak to dopadne, ani když si to necháte plavat, hodíte si nohy na stůl a dáte si drink. Vždyť je to na zvencnutí.

Pokud vám na výsledku záleží, zaměřte se spíš na to, co samotnému vyřknutí ortelu předchází:

• Když se chci ucházet o pracovní pozici, udělám všechno pro to, abych se na pohovor řádně připravil a mohl excelovat. Jakmile je ale po pohovoru, rozhodnutí možného chlebodárce většinou neovlivním (pokud tedy na odchodu neztropím nějakou šílenost, což se mi taky občas děje 👀).
• Pokud se chci dostat na vysokou školu, udělám všechno, co je v mých silách, abych se připravil na přijímačky. Jakmile je ale napíšu, tím to „pro mě končí“ (anebo snad právě začíná, ale chápeme se).

Jistě, to čekání a ta bezmoc jsou k zbláznění… anebo vlastně nejsou, jakmile si připustíte, že už to prostě nezáleží na vás, a tak veškerá vaše odpovědnost pro tuto chvíli odpadá. Slyšíte? Můžete se normálně nadechnout! Až osud rozhodne, budete řešit, co dál. Ne dřív.

I když se ale nakonec ukáže, že nám přese všechno není přáno, není proč si zoufat. Pokud víme, že jsme udělali maximum, nemohli jsme udělat víc. Možná bude pak přijetí bolestivého výsledku přeci jenom snesitelnější a my si budeme moct odnést alespoň cennou zkušenost.

Je pochopitelně rozumné mít záložní plán. To ale neznamená, abychom neustále vyšilovali a topili se v nervu. Ne. Když něco nedopadne, tak vymyslíme další logický krok, jako to děláme celý život. Není to tedy nic nového pod sluncem, a vy si tak můžete být jistí, že s největší pravděpodobností skutečně vymyslíte, jak z toho ven.

Závěr

Změna myšlení není nikdy jednoduchá. Jenomže právě tahle změna odděluje šťastné a vyrovnané lidi od těch nešťastných a nevyrovnaných. Jakmile si připustíme, že se na svět díváme špatnou optikou, a zatoužíme se začít dívat správně, nastane velký třesk. Jak už ale bylo mnohokrát řečeno, veškerá změna znamená neznámo, a to se automaticky rovná možnému nebezpečí, které v nás probouzí strach. A jsme zase u toho. Začarovaný kruh.

A tak se ptám: nechcete z něho už konečně vystoupit?

D.