Zvuk špuntů svištících vzduchem už utichl a společně s ním i tříštění skla. Konec jednoho roku znamená začátek roku dalšího. A jak s oblibou říká moje mamča: „A zase nanovo!“
Je to ale skutečně nový začátek? V mnoha ohledech snad ano, v zásadě je to však jen další pokračování dlouhé cesty. Možná jsme teď zase o něco moudřejší, šťastnější nebo veselejší. Možná je to přesně naopak. Ať tak či tak, jdeme dál s dalšími zkušenostmi na kontě.
Každý rok vždycky přinese spoustu nového. A protože by byla škoda ponechat to všechno bez povšimnutí, před pár lety jsem začal na konci každého roku rekapitulovat. Pravda, býval jsem k tomu skeptický. Komu by se taky chtělo o svátcích přemýšlet? Svátky jsou od toho, aby se člověk bavil a užíval pohody. Jenomže, vážení, ono takové silvestrovské zamyšleníčko není vůbec k zahození!
Je zřejmé, že kdybych se zde chtěl podrobně rozepsat o každé situaci, pocitu, změně, poznání a zážitku, které mě letos nějakým způsobem ovlivnily, musel bych zde opsat celý svůj deník. To však není ani přínosné, ani zábavné. Proto se v dnešním článku chci vědomě zamyslet pouze nad 4 nejzásadnějšími body, které, jak hluboce věřím, poslali můj život po zbrusu nové dráze vstříc štěstí, radosti a spokojenosti.
Blog
Protože jsme na blogu Přeloženo na papír, hodí se pochopitelně nejdříve začít jím.
V životě jsem měl vícero blogů. Touha psát se mě drží odmalička, a tak byla vždycky jen otázka času, kdy všechny ty své výplody pustím do světa, ať si žijí vlastním životem. A i když k tomu v mnoha případech i došlo, u psaní článků a příběhů na blog jsem dlouho nevydržel. Život totiž neustále přinášel zdánlivě důležitější povinnosti, a tak se všechen tenhle obsah ztratil někde na dně internetu. Začínal jsem věřit, že mému psaní je předurčen leda tak šuplík, a proto jsem na dlouhou dobu od psaní upustil úplně.
Jenomže letos mě to chytlo zase! „Sakra, tak co to je?“ ptal jsem se sám sebe a rozhodl se přijít tomu silnému a vracejícímu se nutkání na kloub. Velmi brzy jsem si v plné síle uvědomil, že psaní je něco jako můj osud. A osudu přeci neutečeš, ne?
Rozhodl jsem se psaní konečně naplno oddat a na začátku dubna 2021 vdechl život mému milovanému dítěti Přeloženo na papír. Od té doby jsem zde publikoval 37 článků. Díky nim jsem překonal strach z odmítnutí a získal sebevědomí chodit s kůží na trh i nadále. Zjistil jsem, že nezáleží na názoru ostatních, pouze na mém vnitřním pocitu a intuici. Naučil jsem se oceňovat konstruktivní zpětnou vazbu a dozvěděl jsem se o sobě, že mě baví předávat zážitky a vědomosti lidem, kteří o to mají zájem. Díky blogování jsem začal víc přemýšlet o tom, co píšu, začal jsem psaní vnímat jako skutečné řemeslo, čímž také je. Uvědomil jsem si, že jsem při psaní šťastný a volný, že je to skutečně můj úděl, ve kterém se chci neustále zlepšovat a posouvat. Zatoužil jsem psaní studovat.
Když jsem blog zakládal, slíbil jsem si, že nebudu mít velká očekávání. Chtěl jsem psát především pro sebe bez ohledu na to, jestli mé příspěvky bude vůbec někdo číst. Letošní rok ukázal, že to bylo moudré rozhodnutí. Díky němu jsem se totiž mohl víc soustředit na samotné psaní a nepřemýšlet o potenciálním výsledku své práce – ostatně to mě právě při minulých pokusech vždycky nakonec odradilo. Jak se ukazuje, při tvorbě není nic horšího než pochyby o vlastních schopnostech.
Blogování se stalo mým cenným učitelem. Otevřelo mi svět, jehož existenci jsem intuitivně tušil už dávno. Tentokrát jsem se ale díky tomu správnému mentálnímu nastavení odhodlal do tohoto světa ponořit a oddat se mu každým coulem. Založit blog Přeloženo na papír bylo jedním z těch nejlepších rozhodnutí, které jsem v roce 2021 učinil. Díky němu jsem začal psát pravidelně – a jak se zdá, už nikdy nepřestanu.
Předsevzetí
V novém roce chci s psaním a blogováním pokračovat ještě mnohem intenzivněji. Ověřil jsem si totiž, že mě tvořivost hladí nejen na duši, ale i na těle. Věnovat se něčemu, co nám niterně dělá skutečně dobře, považuju za esenci spokojeného a plnohodnotného života. A tak se máte na co těšit! Jak jsem nedávno oznamoval na Instagramu a Facebooku, otevřel jsem po letech svůj literární archiv s 269 nepublikovanými počiny. A i když možná některé z nich nebudu chtít do světa vypustit, myslím, že velkou část z nich si budete moct brzy přečíst!
Natálka
Tím úplně nejzásadnějším, co mi letošní rok přinesl, je moje Natálka – můj životní parťáček.
Díky ní jsem poprvé v životě skutečně poznal, jaké to je, mít vedle sebe člověka, který je s vámi provázaný na všech úrovních – jak na fyzické, psychické, tak i duševní. Je až s podivem, že někdo takový byl celý můj život jen nedaleko na druhém kopci. Když se nad tím ale zamyslím s ohledem na všechno, co jsem se od života a z knih naučil, zase tak podivné to není.
S Natálkou spolu za pár dní budeme už rok a já neustále žasnu nad tím, jak je hrozně osvobozující, že před sebou můžeme být maximálně zranitelní. Protože ze zranitelnosti klíčí naprostá upřímnost. Vždycky a ve všem. Nikdy před tím jsem se neodvážil dělit se s někým o všechny své obavy, strachy, pocity a myšlenky, které se mi honily hlavou. Nikdy jsem si nedovolil naslouchat někomu s úplně otevřeným srdcem, bez souzení, obviňování či výčitek, s přijetím, které by ještě před rokem děsilo mé ego k smrti. Jedině Natálce dokážu vložit své nitro do dlaní s naprostou jistotou, že mi na něj dá dobrý pozor. Teprve s ní jsem začal poznávat své SKUTEČNÉ JÁ a všechno to, co se ve mně skrývá. Ta obrovská síla, která prýští z každého jejího dotyku a slova, z každého úsměvu a slzy, se stala mojí drogou.
Pocítil jsem pravou lásku, takovou, která je bytím samotným.
Stát oporou jeden druhému, ale nemanipulovat. Milovat, ale nepřivlastňovat. Mít starost, ale dát svobodu dělat chyby. Přijmout bez nulové potřeby toho druhého jakkoliv měnit. Pomoci vstát, když je to potřeba, a nechat si pomoci vstát. Odevzdat se a přijmout. Být. Být spolu. To všechno a daleko víc.
Během života jsem mnohokrát platil za svou empatii a citlivost. A i když to byly často velmi bolestivé lekce, ani na chvíli bych tyhle dvě superschopnosti neměnil. Díky nim totiž dokážu mnohem silněji vnímat štěstí, které mnou proudí – nyní o to větší právě díky Natálce, kterou nepopsatelně miluju, bolestivě obdivuju jako člověka, oddaně ctím jako čistou bytost a neuvěřitelně silnou ženu – jako ženu mého života. Právě ona mi ukázala, co znamená opravdové ženství, ta nezměrná síla, která dokáže lámat skály, zahrnout láskou celý svět a stvořit nový život.
Moc bych každému přál mít vedle sebe někoho, s kým byste si byli navzájem ochotni dát tohle všechno bez sebemenšího očekávání. Ostatně s kým jiným by to tak mělo být, když ne s člověkem, se kterým se dobrovolně rozhodneme strávit zbytek svého života? I tak si ale dovolím připomenout jednu obrovskou pravdu, kterou si stále ještě mnoho lidí neuvědomuje, totiž že z dlouhodobého hlediska nás nikdo nedokáže učinit šťastnými, pokud se nedokážeme učinit šťastnými my sami.
Předsevzetí
Partnerský vztah je umělecké dílo dvou autorů, které nikdy nelze dokončit. Do nového roku vstupuji s odhodláním na tom našem díle opět vědomě pracovat a přinášet do něj co nejvíc čisté lásky, být tu pro Natálku v každé situaci, s pýchou sledovat, jak postupuje životem a kým se stává, kým se stáváme spolu, bok po boku.
Focení
Málokterá činnost si dokáže udržet můj zájem delší dobu. Jednu takovou jsem ale letos objevil, a to částečně i díky naší dovolené na Madeiře, kde jsem se stal samozvaným fotografem výpravy. Od návratu do českých krajů neuplynulo mnoho času a já si objednal první zrcadlovku. A krátce na to druhou zrcadlovku… No a nebyl bych to já, kdybych si brzy nekoupil i třetí zařízení, pro změnu však BEZzrcadlovku (takže se to vlastně vůbec nepočítá…)
Doma si ze mě kvůli tomu pochopitelně střílejí, ale jak jsou rádi za hezké fotky! Focení se zkrátka stalo další mou vášní. Není to přitom jenom o mačkání spouště. Je to celý úplně nový vesmír, který mě hrozně baví objevovat a studovat. Škoda jen, že je ta technika tak drahá – anebo možná jedině dobře, to bych tu taky kromě tří foťáků mohl mít plnou místnost objektivů a dalšího harampádí!
Foťák jsem si kupoval především kvůli blogu, protože když už něco dělám, chci to dělat pořádně. Jak se ale brzy ukázalo, z foťáku se stalo mnohem víc než jen nutný doplněk k mému psaní.
Ve focení jsem k mému překvapení našel skvělý tvůrčí způsob, jak se vyřádit. Nikdy jsem se nepokoušel tvořit jinak než psaním. Pravda, před rokem jsem vzal do ruky tužku a zkusil objevit krásu kreslení, ale to mě nakonec moc nechytlo. S foťákem v ruce je to ale úplně jiná pohádka! Aspekt tvoření je pro mě navíc naprosto klíčový, dobíjí mě energií a každodenní povinnosti nebo práce mi pak neleze na mozek (alespoň ne tolik).
Jak jsem psal v tomhle článku, nejsem ani z daleka žádný profík. S foťákem se neustále sžívám, ale základní principy už s přehledem ovládám. V této fázi zatím fotím především kamarády, svoji rodinku nebo krajinu, když se vypravím někam do kopečků. Netajím se ale tím, že bych si chtěl v budoucnu focením i něco přivydělávat. Nejprve však musím ještě urazit kus cesty. Vedle úprav ve Photoshopu chci například ovládnout používání systémových filtrů, vycvičit si fotografické oko a naučit se kloudně zacházet se světlem. Není toho vůbec málo. Právě to je ale na tom to půvabné. Poslední dobou si čím dál víc uvědomuju, jak moc mě baví sledovat, jaké dělám pokroky, ať už v učení nebo dovednostech.
Předsevzetí
Ve focení se chci neustále zlepšovat. Je to skvělý doplněk ke všemu ostatnímu, čím se zabývám, ať už jde třeba o psaní blogu nebo cestování. Proto jsem se už v Praze přihlásil na několik kurzů, které mi na mé cestě za zdokonalením jistě pomohou. Doufám také, že na nich potkám nové lidi se stejným zájmem, se kterými bychom se mohli zase o něco víc inspirovat a při focení se podporovat. Na můj seznam přání jsem si už před delší dobou napsal, že bych chtěl jednou uspořádat vlastní výstavu fotografií. A i když si upřímně nemyslím, že by se tak mělo stát už v tomto roce, člověk nikdy nemá říkat nikdy.
Odpuštění
Všichni určitě známe pocit křivdy. Když nám někdo ublíží, vzedme se v nás vlna emocí. Smutek, zlost, pomstychtivost… Ty se potom opakují pokaždé, když daného člověka opět potkáme nebo o něm třeba jenom něco zaslechneme. A proč by také ne? Jsme přeci v právu! Ublížil nám, a proto si zaslouží to největší opovržení a zatracení až do konce života. Sám tenhle kolotoč znám víc než dobře. Do nedávné doby mi byl velmi blízký a já si upřímně ani nedovedl představit, že bych mohl žít mimo něj. Zlost a vztek na všechny, kdo se ke mně kdy zachovali špatně, mi dával zvláštní sílu a svým způsobem jsem se v něm i vyžíval, jako to dělají všichni lidé, byť dost často nevědomky.
Jenomže letošní studium sebe sama mi přineslo důležité poznání: tímhle vztekem a zatracováním netrestáme vůbec lidi, kteří nám ublížili, ale v první řadě hlavně sami sebe. To NÁM se nedělá dobře, když slyšíme jen pouhé jméno provinilců, to NÁM stoupá tlak, to NÁM otravuje myšlenky nenávistný jed. Dotyčného se to v mnoha případech ani trochu nedotkne. A protože mi v životě ublížilo mnoho lidí (stejně jako jsem já jistě ublížil mnoha lidem), vztek, podrážděnost, nevraživost a podprahová nenávist mě neustále sžírala zevnitř. Až do nedávné doby.
Naučil jsem se odpouštět. A i když to pro mnohé může znít jako ten nejvyšší vrchol ezoblábolení, tahle schopnost mi reálně přinesla ohromný vnitřní klid. Podařilo se mi vymanit se z područí negativních myšlenek, které nenápadně manipulují každým člověkem na úrovni ega. Pokud by vás zajímalo, jak se mi něco takového podařilo, určitě si počkejte na článek, který na tohle téma chystám. Abych vás ale zbytečně nenapínal, těm zvědavějším z vás doporučuju nastudovat si knihy Láska, vztahy, přátelství, kterou napsal Don Miguel Ruiz, a Moc přítomného okamžiku, kterou nám všem přispěl Eckhart Tolle. Věřím, že i těm, kteří zarytě odmítají věnovat pozornost tomu, co se děje v jejich nitru, může moudrost v těchhle knihách svým způsobem pomoct.
Pokud vás moje otevřenost trochu děsí a říkáte si, jestli jsem se náhodou nezbláznil, uklidním vás: nezbláznil. Ani se nesnažím hrát na nějakého duchovního učitele. Chci jen ukázat, že užitečnou moudrost lze najít na různých místech, ne jenom na těch obecně uznávaných drtivou většinou společnosti.
Odpuštění lidem, kteří mi nějakým způsobem ukřivdili, je pro mě velice významný krok a jsem přesvědčený, že v tomhle směru to není ani zdaleka krok poslední.
Předsevzetí
Seberozvoj se v dnešní době díky sociálním sítím pomalu stává sprostým slovem, což do určité míry chápu. Jako u všeho je ale třeba otevřít oči a udělat si vlastní nezaujatý názor, nejlépe skrze vlastní zkušenost. Proto chci v novém roce nadále studovat vlastní vzorce chování, emoce, myšlenkové pochody, a celkově opět získávat nadvládu nad svým tělem, hlavou, a tudíž i zdravím.
Závěr
Další rok je tady, a tak se hodí říci pár slov, kterými bychom tu kapitolu se štítkem 2021 tak nějak uzavřeli:
Všem Vám do nového roku přeju upřímnou radost, vědomé štěstí, lásku a neutuchající touhu poznávat jak sebe sama, tak i svět okolo Vás.
Děkuji Vám za vaši přízeň k tomuto blogu i k mým myšlenkám, o kterých se tu otevřeně rozepisuju. Doufám, že se mi podařilo Vás v roce 2021 alespoň trochu inspirovat, pobavit, obohatit nebo motivovat a že se mnou zůstanete i nadále. Už teď mám namyšleno spoustu článků a příspěvků a protože vidím, jak mě psaní nabíjí, hodlám se mu věnovat mnohem intenzivněji než doposud. Příspěvky budou tak v novém roce vycházet pravidelně alespoň dvakrát týdně a já věřím, že s neustálým zlepšováním budou pro vás ještě přínosnější než doposud.
Krásný nový rok všem!
Dominik Hrdonka za Přeloženo na papír
