Každý rok je něčím výjimečný a neopakovatelný. Ten loňský utekl rychleji, než by se mi možná líbilo, ale v konečném důsledku jsem rád, že je u konce. Aspoň se stejně jako loni můžu zase ohlédnout a tak nějak zhodnotit, o co jsem se to tady těch posledních 365 dní vlastně pokoušel, a co mi to snažení přineslo.
Stěhování do Olomouce
Praze jsme dali vale. Natálka se dostala na školu v Olomouci, a tak bylo načase zvednout kotvy. Já se na tuhle změnu těšil o něco méně než Natálka, protože jsem v Olomouci studoval, a tak jsem nečekal příliš nového. Jak ale říká moje oblíbená značka oblečení Dobradruh: „Otázkou není, na co se díváš, ale co vidíš.“ A o cestě do Olomouce to platilo dvojnásob.
Našli jsme si kouzelný byteček v historickém centru Olomouce, kde jsme si s velkým úsilím (a po několika nekonečných návštěvách Ikey) zařídili NÁŠ DOMOV. Ten začal působit tak nějak opravdověji než naše dočasné příbytky v Praze, a tak jsme velice brzy poznali, že jsme skutečně na tom správném místě. Natálka o to víc, když jí začala škola.
Vrátit se do Olomouce po těch 4 letech nebylo ani tak zvláštní, jak by člověk možná čekal. Nevnímal jsem to ani jako návrat domů, ačkoli jsem měl tohle město rád už od studií. Přicházel jsem sem jako úplně jiný člověk, a tak i samo místo působilo úplně jinak. Spatřil jsem ho v čistém světle a s ním i všechny ty příležitosti, které jsem například na vysoké nedokázal využít. Teď jsem dostal druhou šanci, a to si pište, že ji hodlám pořádně využít. Vypadá to totiž, že se tu ještě nějakou dobu zdržíme.
Velký posun ve vztahu s Natálkou
V roce 2022 jsme si s Natálkou zakusili hodně. Nečekejte nějaká dramata, šlo spíš hlavně o vývoj v rámci našeho fungování. Byli jsme zvyklí trávit spolu velké množství času a oba jsme moc potřebovali mít toho druhého neustále na blízku. Ta potřeba v žádném případě neodumřela, ale je už v pravdě menší a my oba pocítili, že se musíme taky pořádně věnovat každý sám sobě.
Přijmout skutečnost, že náš partner musí fungovat také samostatně, může být těžké. Při nejmenším pro mě to byla celkem zkouška ohněm a musel jsem čelit velké spoustě nepříjemných pocitů, které na mě nakydalo moje vyděšené ego. S koncem roku ale s Natálkou stojíme vzpřímeně a ohlížíme se na všechny ty příjemné i nepříjemné chvíle s vděkem a na sebe pohlížíme ještě s větší láskou než kdy předtím (a to jsem si už fakt myslel, že to ani není možný).
Vztahy nejsou vůbec jednoduchá záležitost. Kdo chce žít v dlouhodobém, šťastném, láskyplném vztahu plném respektu, uznání a pochopení, musí na tom neustále pracovat. My s Natálkou jsme si opět dokázali, že našim hlavním cílem je společná přítomnost i budoucnost a právě pro ně děláme všechno, co je v našich silách. Rok 2022 nás v tomhle hodně posunul.
Tak přeci jenom ty lidi potřebuju
Jedno z největších uvědomění, které mě loňský rok zasáhlo. Možná se vám to nezdá tak převratné, ale pro odvěkého vlka samotáře to je celkem bomba. A světe div se – v tom dobrém slova smyslu!
Moje práce, mé záliby, můj způsob relaxace – to všechno odjakživa předpokládalo co nejmenší počet lidí okolo. Dostal jsem se tak do jakéhosi zvláštního ústranní, ve kterém jsem si v průběhu loňského roku postupně začal připadat osamělý. A i když je samota skvělý nástroj na vyřešení některých vnitřních dialogů a otázek, z dlouhodobého hlediska má na psychiku a tělo podobně špatný dopad jako třeba alkoholismus, kouření nebo třeba nemoc.
I když jsem kolem sebe vždycky nějaké lidi měl, cítil jsem se opuštěný. Vůbec jsem tomu nerozuměl, co je najednou jinak? No přece já. Změnil jsem se a změnila se situace kolem mě, změnily se mé potřeby i touhy. Už mi nestačilo to, co vždycky. Najednou jsem zatoužil se lidmi obklopovat, poznávat nové tváře, učit se a objevovat nové životní příběhy. Lidi jsou esencí života – což je z mých úst celkem převratná myšlenka.
Začal jsem si hodně vážit svých dobrých přátel, které skutečně vnímám jako svou rodinu. Poznal jsem taky, že udělat si přátele nové není vůbec jednoduché, zvlášť když nepatříte do žádné pracovní či společenské skupiny. Rok 2022 mi v tomhle ohledu otevřel oči a já jsem moc rád, že teď na svět zase nahlížím trochu jinak – způsobem, při kterém budu vždy nechávat lidem dveře otevřené. Tak vítejte!
Cesty
Neprocestoval jsem toho tolik, kolik by se mi zamlouvalo, ale i tak to byly velice příjemné chvíle plné inspirace a svěžího života.
Rozhodně musím vyzdvihnout cestu do Paříže a Kodaně. Obě jsme s Natálkou podnikli s našimi přáteli a já se přesvědčil o tom, že i několikadenní cesty do světových metropolí mohou být zážitkem na celý život. Zřejmě je pravda, co se povídá, totiž že nezáleží na tom, kam jdete, ale s kým tam jdete. Pod to se podepisuju a doufám, že toho v novém roce nacestujeme mnohem víc. Hned v první části roku nás ostatně s Natálkou čeká výlet do Říma, který určitě odstartuje dobrodružnou sérii cest po Evropě a po světě vůbec.
Vyhoření u klávesnice
Všechno je provázáno se vším. V důsledku toho jsem ke konci roku zjistil, že musím svou práci začít vykonávat jinak, omezit ji anebo ji úplně změnit. Požár se začal nebezpečně blížit a odnášelo to i moje tělo. Aby mě ve 26 letech bolel každý sval z neustavičného sezení a stresu, na to se mám moc rád. Proto padlo velké a dost důležité rozhodnutí: tohle musí přestat!
Svou práci můžu mít rád sebevíc, je ale fakt, že při ní spoustu času a úsilí dávám mrtvé věci. Překládání je kreativní činnost, v rámci možností, ale já vlastně nikdy neměl příležitost uchopit svůj výtvor pevně do rukou. Kvanta textů přicházela a odcházela a nikdy se u mě příliš dlouho nezdržela. Ke konci roku jsem už odsávání své fyzické i duševní energie na vrub počítače vnímal každým coulem.
Cožpak o to, ono by se to všechno dalo vyvážit nějakou naplňující činností. Kámen úrazu ale spočíval v tom, že jsem veškerou svou tvůrčí kapacitu nechal v práci a neměl sebemenší zbyteček pro své vlastní psaní a rozvoj Přeložena na papír. A jak mi někdo sáhne na mé milované dítě, tak se neznám – dokonce i když tím někým jsem já sám.
Do nového roku kráčím s velkým odhodláním. Svému psaní se chci věnovat minimálně stejným dílem, jak své práci překladatele. Držte mi palce, ať se můžete opět dočkat pravidelných příspěvků i dalších projektů, které zatím čekají, až na ně přijde řada.
Nový člen rodiny
Ne, není to mimčo ani domácí mazlíček. Pořídil jsem si totiž auto.
Chvíli jsem váhal, jestli to zde vůbec zmiňovat, protože zas takové terno to dle mého není, ale to by nebyla tak úplně pravda. S autem se nám totiž s Natálkou otevřely nekonečné cestovatelské možnosti.
Oba dva jsme dobrodružné duše, které potřebují objevovat a poznávat nová místa. Bez auta to sice jde také, ale z hlediska komfortu, časových možností a dalších povinností je mnohem snazší naskočit do auta a vyrazit klidně jen na pár dní do rakouských hor. Auto je svoboda, a i když jsem se dlouho přesvědčoval, že žádné vlastně nepotřebuju, je to přesně naopak.
Nové stádo koníčků
Lezení
Začali jsme lézt! Zatím teda jenom na boulderu, ale shodli jsme se s Natálkou na tom, že nám to docela stačí. Možná to má co dělat i s naším strachem z výšek, ale mně osobně na boulderingu baví hlavně svoboda pohybu, výbušnost a skvělý pocit ze zdolání tras – které jsou mnohdy docela vyšší dívčí. Tak nás to začalo bavit, že jsme plynule vyměnili tanec za stěnu. Věřím ale, že ani taneční střevíce nezůstanou dlouho bez povšimnutí.
Skateboarding
O prkně jsem napsal celý příspěvek, ale byla by škoda se o něm nezmínit i zde. Je celkem ironie osudu, že jsem si k němu opět našel cestu po tolika letech, kdy by normální jedinec očekával, že kosti řídnou a svaly tuhnou. Ono je to ale tak trochu jinak, alespoň v mém případě. A tak se mi na skejtu prohání daleko lépe, než když jsem jako malý obdivoval Tonyho Hawka a nos si stále utíral do rukávu. Nečekejte zázraky, zatím jsem rád, že zvládnu pár základních triků. O to ale nejde. Je to ta svoboda pohybu a zajímavá komunita lidí, které mě na tom celé tolik lákají (pravda, naražené kosti a modřiny si už tolik neužívám, ale to k tomu hold patří).
Zpátky ke čtení
Nevím, jestli je tenhle bod úplně relevantní, protože jsem číst vlastně nikdy nepřestal. Ale! Díky zmiňovanému hrozícímu požáru uvnitř mé duše jsem o čtení na nějakou dobu ztratil zájem. Dokonce i když jsem se přinutil otevřít knihu, řádky se mi před očima rozpojovaly v nesoustředěný maglajz. Nemělo to cenu.
Jenže já bych to bez čtení stejně dlouho nevydržel, s tím žádné vyhoření nic nenadělá! A tak jsem si obřadně obnovil členství v naší litomyšlské knihovně a pustil se opět do čtení. Obvykle teď přečtu jednu knihu za týden, takže jsem nasadil celkem závratné tempo (i když je to pro některé jen ubohé žabaření), ale neskutečně mě to baví. Už jen samotné procházení se mezi regály mi dělá takový štěstí po těle, že se mi z knihovny horkotěžko odchází.
Chtěl bych tohohle nadšení využít a i s vámi se o některé zajímavé tituly podělit. Mám k tomu ostatně na Přeloženu celou rubriku! Je načase ji trochu vzkřísit, abyste se i vy mohli třeba dostat ke knihám, na které byste jinak nenarazili.
A pokud mohu doporučit, zkuste si stáhnout aplikaci Booxy. Díky ní budete mít o svých knihách neustále dobrý přehled, budete moci získat tipy na super tituly od svých přátel a celkově být součástí čtenářské komunity, která rozhodně stojí za to!
Nové odhodlání
Všechno, co jste si mohli přečíst výše, vede k jedinému, a sice k novému odhodlání. Dřív než kdy jindy cítím, že na pokraji nového roku stojím plný síly a touhy učinit z té dvacet trojky rok změn, nového způsobu uvažování i žití. Cítím v kostech, že se budou dít velké věci. Budu proto nesmírně rád, když zůstanete poblíž a budete tuhle moji cestu sledovat se mnou. Věřím, že nový rok přinese spoustu dobrého i užitečného pro vás.
Přeji Vám všem krásný nový rok 2023, ať jste v něm šťastní a najdete to své.
D.
