O tom, jak jsme byli na vlasech
„V úterý jedu na vlasy.“
„Tak já si udělám výlet s tebou,“ nabídl jsem se džentlmensky a veškeré Natálčiny snahy mi to rozmluvit jsem úspěšně odrazil v ležérním stylu.
„Však si s sebou vezmu počítač a knížku, nudit se nebudu.“
To jsme ale ještě nikdo netušil, že to bude trvat 6 HODIN!!
„No, koneckonců si za to můžeš sám,“ říkal jsem svému odrazu v zrcátku, když už jsem prozkoumal i ty sebemenší záhyby svého obličeje a prohledal všechny přihrádky, které jsem v autě našel.
Naštěstí pro všechny, jsem člověk, který se opravdu neumí nudit, a tak jediná reálná výzva, které jsem čelil, byl hlad. Jako správný muž si ale dokážu poradit v nejrůznějších situacích, takže jsem vyrazil do nedalekého hladového okénka na burger.
Když se po nějaké době konečně otevřely dveře, Natálka se zarazila. Drahnou chvíli jsme se na sebe jen mlčky dívali, až jsem to nevydržel a s plnou pusou přiznal očividné:
„No co? Ty máš vlasy, já mám burger!“
Každý, kdo svou milou někdy doprovázel za zkrášlením, jistě ví, že člověk nesmí propadat panice. I když se to totiž může občas jevit jako čekání na Godota, vězte, že onen Godot nakonec vždycky dřív nebo později dorazí – a dokonce i s novými vlasy.
Jsem však přesvědčený o tom, že příště si podobnou výpravu stejně oba moc dobře rozmyslíme.
O tom, co není v hlavě…
Co není v hlavě, to je v nohách. Ještě donedávna bych o tom neměl moc co vyprávět. Jenomže dneska je ta situaci úplně jinačí. Šinu si to totiž z Prahy do Litomyšle na tu nejkratší otočku všech otoček v historii.
„Širokáč a stativ nechám doma,“ říkal jsem si před týdnem, když jsem si balil věci. Už tak jsem s sebou tahal spoustu krámů, takže vidina dalších 4 kil na zádech mě moc nevzrušovala. Bylo to snad poprvé, co jsem objektiv se stativem nechal doma. „Stejně je tenhle týden nebudu potřebovat.“
Jenže to by nemohly být Murphyho zákony, aby nefungovaly s výsměšnou přesností. Když jsem totiž přivítal víkend a liboval si, jak nám počasí přeje, můj telefon se probral k životu.
Za 2 dny se koná událost Fotografování dlouhých expozic v Praze!!!
Víte, často dokážu sám sebe překvapit. Mnohdy i rozesmát. Jen málokdy se na sebe dokážu zlobit. Tohle upozornění ve mně ale rozdmýchalo takový Saigon, že jsem nevěděl, co mám dělat dřív: smát se, anebo se tlouct do hlavy?
Podívej se, Dominiku, já už ti na to vlastně ani nemám co říct.
Když mi tohle moje druhé Já řekne, vím, že je ouvej. Měl bych se jít stydět. Nerad ale něco vzdávám.
Víš, Dominiku, já bych to zase tak tragicky neviděl. Při nejhorším bude aspoň prdel, ne?
Jo, Dominiku, jako vždycky…Tak pojď, Dominiku, to dáme. A sluníčko si koneckonců můžeme užít i z vlaku.
Odevzdaně jsme se převlékli z tepláků, sbalili sváču a vyrazili.
Máš s sebou aspoň knihu, doufám?…Dominiku?!!Co není v hlavě, to je v nohách. Ještě donedávna bych o tom neměl moc co vyprávět. Jenomže dneska je ta situaci tak nějak úplně jinačí. 
O střetech generací
Moje babička je číslo. Od té doby, co je sama, vymýšlí samý bejkárny, kterými by všechny kolem sebe úkolovala. Nejvíc to schytává moje mamka, protože stojí v první linii. Babička ve své pečující dceři ale narazila na něco, co jí do značné míry kříží její vrtošivé plány.
Mamka je žena praktická a protřelá životem. Díky tomu se velice rychle naučila rozeznávat, co je z babiččiných požadavků relevantní, a co „zase jen další kravina, abysme se náhodou někdo nenudil“.„Nebudu ti kupovat jabka, když jich máš plnou spíž!“ anebo „No teď určitě poletím do města, když jsem sotva přišla z práce, na to zapomeň.“
Babička nese tenhle vzdor s nelibostí. Odjakživa byla dominantním členem rodiny. Byla zvyklá, že jak řekla, tak se taky stalo. A stalo se HNED! Žádné „tak počkej, až budu mít čas“ nebo „až dodělám práci“. Kdepak. Hned. Teď.Když se jí tedy nyní milující dcera staví na odpor, musí si poradit jinak. A to obvykle znamená přistoupit na lež, podvod, citové vydírání, manipulaci, vyhrožování, uplácení, simulování, politikaření, spiknutí a další běžné metody zločineckého podsvětí.
Babička je ze své podstaty dobrý člověk, ale jak se říká: účel světí prostředky. Střety s ní bývají namáhavé, ale mnohdy i zábavné.
„Generál zase úřaduje?“
„Chtěla po mně, ať jí objednám nějakou kravinu z teleshopingu. A když jsem jí vysvětlila, že těmhle reklamám nemůže věřit, objednala si to po telefonu sama – ona, která nikdy s nikým netelefonuje! Tak jsem jí řekla, že si teda bude ode dneška objednávat i léky, když to s telefonem tak hezky zvládá.“
Jak se ale ukázalo, babička to s telefonem tak hezky zvládla, jen když šlo o teleshoping. V případě léků jí schopnost i odvaha tak nějak opustily.
Tyhle a podobné příhody sbíráme s nadhledem a úžasem nad tím, co všechno je člověk schopen udělat, aby prosadil své. Nejen, že se mi tak na babičku hromadí zábavné vzpomínky, ale nutí mě to také uvažovat nad tím, jaký důchodce budu jednou já. Možná čekáte, že řeknu něco jako: tak takovýhle rozhodně ne! Ale víte co? Já si myslím, že moje děti a vnoučata kolem mě budou pěkně kmitat!!! To ještě uvidíte. Ostatně – učím se od té nejlepší. 
O tom, jaký jsem vypravěč
„Vyprávěj nám něco.“
Jestli mi z něčeho vstávají vlasy na hlavě, je to právě tahle věta. Jako na potvoru totiž všichni náhle zbystří, a já jsem v pytli.
Dychtivé pohledy žadoní ze všech koutů periferního vidění, aby situaci dodaly patřičnou dramatičnost. Tu já teda rozhodně nepostrádám, protože si už dávno přijdu jako úplná drama queen – pot mě lechtá na zádech a nemilosrdně míří mezi půlky. No, to bude rotika. To už kamaráde nebudeš jenom v pytli…
V krku se mi usadí obří karlovarský knedlík, a tak začnu hrát mrtvého brouka. Třeba to ani nebylo na mě. Třeba si nikdo nevšimne. Třeba…
Houby s octem!
Všichni na mě čučí dál. Kam se hnu, tam se hnou i jejich oči, jako nějaká sledovací zařízení nebo co. Musíš z toho vybruslit, Dominiku, vždyť víš, že jsi vypravěč na dvě věci. Kde se vůbec v lidech vzala ta představa, že každý, kdo píše, umí z fleku vystřihnout alespoň pětiminutovou improvizaci, co ideálně obsahuje úsměvný úvod, humornou zápletku a nakonec vtipné vyvrcholení?!
Ve mně vrcholí možná tak panika, protože se nezdá, že by lidem docházelo, jak debilní nápad to dostali.
„Noo, když to nejde takhle na povel. To musí vyplynout, jinak by vás to ani nebavilo.“
Pěkný! Tak se mi líbíš, ty stará vojno.
„Ale jo, bavilo! Že jo lidi?“
„Joo!“ Jako sborem. Samozřejmě.
Nádech…
Ty, nehraj si s ohněm. Oni to zjistí a pak tě nebude číst už vůbec nikdo.
… výdech.
„Hele, tak já si dojdu nejdřív pro pití, jo?“
Ty srabe! Ale kostky jsou vrženy, teď už nesmíš zaváhat. Neohlížej se, proboha! Přímo do kuchyně. Ták, teď musíš najít někoho, s kým se dáš do řeči. Jako by náhodou. Za chvíli po nějakým vyprávění ani pes neštěkne.
„Jé, čau, Dome! Prosimtě, celej tejden čekám, až mi povyprávíš, jak se máte v Praze!“
…
Na sešlosti s kamarády obecně chodím rád. No fakt. Že jsem se párkrát MOŽNÁ vytratil jako pára nad hrncem? A vy se mi divíte?!
Introvert v záři reflektorů, no kdo to kdy viděl…?
O tom, jak jsme šli domů s muzikou
Svátky jsme přežili ve zdraví, i když to bylo o prsa. Člověk by nevěřil, jak rychle se zvyká na společné bydlení ve dvou a jak náročné je ocitnout se opět pod dohledem příbuzných, byť jen na pár dní!
Když nadešel čas odjezdu do Prahy, byli jsme jako na trní. Vše, co by přes svátky podlehlo zkáze, muselo domů, takže jsme teď stáli na nádraží ověšeni taškami a modlili se, ať se nám to všechno podaří dovést zase zpátky.
Jakmile jsme večer po dvouhodinovém cestování, které nám ani za mák nechybělo, položili tašky u výtahu, zaskočilo nás podivné vrčení, které se neslo budovou a vibrovalo stěnami.
„To si dělají srandu, že tu budou v tuhle dobu vrtat?“
Byli jsme zralí do peřin, a tak jsme napjatě stoupali k našemu bytečku ve druhém patře. Vrčení ale stoupalo s námi. Výtah, chodba, schodiště – všude ho bylo plno. Nezbavili jsme se ho, ani když se za námi zabouchly dveře bytu.
„Co to sakra je?“
„Jako by to šlo z požárního hlásiče.“
S napjatýma ušima jsme se natáhli ke stropu. Protože ale máme byt vzdušný a stropy vysoko, ozvěna nám vyšetřování moc neulehčovala. Jednou to vrčelo tady, potom zase úplně na druhé straně.
„Tak se skočíme zeptat na recepci no.“
Užuž jsme se chystali vydat se na křížovou výpravu, když jsem se zarazil.
„Jde to zespoda,“ prohlásil jsem s jistotou a přiložil ucho k podlaze. Vrčení bylo skutečně silnější.
„Tak to dělají sousedi pod námi?“
Prd sousedi. V té chvíli jsem přesně věděl, která bije. Jak si ale před ženou svého života zachovat tvář? Neviděl jsem žádné východisko. Nedá se nic dělat, kamaráde, nezbývá ti, než si ze sebe vystřelit.
Smířlivě jsem z tašky vytáhl vrčící strojek na holení, který se musel mezi ostatními věcmi omylem zapnout, když jsem tašku pokládal u výtahu.
To si děláš srandu?! vyčetl jsem z Natálčina pohledu, zatímco se jí koutky úst začínaly nekontrolovaně cukat.
Víte, já jsem muž. A o mužích je třeba vědět, že nás evoluce vybavila nesmlouvavým egem, které má jasná pravidla: MUŽ se nikdy nemýlí a MUŽ přesně ví, co dělá. Krmíme se obdivem žen a za žádnou cenu před nimi nechceme vypadat slabí, neschopní nebo k smíchu.
S Natálkou ale naštěstí hrajeme tuhle hru trochu jinak.
„Aspoň se se mnou nenudíš, ne?“ nadhodil jsem.
„Jo, to beru!“
V objetí jsme se řehtali jako malí a vzpomínali na pana recepčního, se kterým jsme si navzájem vyměňovali testosteronem nabité pohledy a oba si o tom druhém jistě mysleli úplně totéž: Blbec, co mu to tady vrčí?
O tom, jak jsem šel vyzvednout balíček
Vracel jsem se zrovna z workshopu, když mi v kapse pípla zpráva, že si můžu v nedaleké trafice vyzvednout balíček, který jsem si před několika dny objednal.
Aspoň to vezmu při jednom, liboval jsem si a přidal do kroku, abych předhonil zavírací dobu. Vpadl jsem do trafiky, otřel si z čela pot a s pohledem na nástěnné hodiny si s úlevou připravil mobil s kódem. Ze zadního kumbálu se vypotácel prodavač.
„Příště si přijďte 15 minut před zavřením! Já už mám chotovou uzavírku a teď tady budu půl chodiny chledat váš balíček. Já mám taky svůj živót. Vy si všichni myslíte, žé já tu kvůli vám budu tvrdnout do alelůja, ale to se pletéte! Mě ty vaše balíčky vůbec nezajimáji.“
Vyjeveně jsem chlapíka pozoroval, jak za plexisklem divoce přešlapuje na místě a lamentuje nad tím, jak mu moje žádost nemilosrdně zkracuje život. Připadal jsem si, jako bych pozoroval rozčileného skřítka v terárku. Cukání mých koutků naštěstí zakrýval respirátor, takže se prodavač po chvilce prskání do hledání mého balíčku skutečně pustil.
Jak se nakonec ukázalo, pátrání mu zabralo celých 20 sekund, protože ho měl celou dobu přímo před nosem, a tak energii, kterou při hledání ušetřil, vynaložil alespoň na demonstrativní třísknutí balíčkem o pult.
Užuž jsem mu chtěl popřát krásný zbytek dne, když se za mými zády otevřely dveře a dovnitř se vřítil nějaký kluk.
„Dobrej, jedny žlutý Marlbora.“
To už jsem se neudržel a vyprskl smíchy. Prodavač měl rudo před očima, a tak jsem se radši rychle vzdálil do bezpečí. Z trafiky jsem odcházel přesně v 18:55, celých 5 minut před zavírací dobou.
Z téhle příhody plyne jasné ponaučení. Pokud jste ho neodhalili, povím vám to přímo: tak prosimvás, až si příště budete objednávat nějaký balík, koukejte si ho laskavě vyzvednout čtvrt hodiny před zavírací dobou, ano? Anebo ještě líp, neobjednávejte si vůbec nic – přesně kvůli lidem, jako jste vy, pak musí nebohá obsluha Zásilkoven dělat svoji práci. Že vám není hanba!
O tom, jak jsem měl v pokoji myš
Vy si možná ťukáte na čelo, ale když vás ve 4 ráno probudí divné šustění v koutě ložnice, kde by rozhodně nic šustit nemělo, do smíchu to moc není. Nechci tady samozřejmě přiznávat, že jsme se bál, takže přeskočím tu půl hodinu krčení se pod peřinou, a začnu rovnou tím, že jsem neohroženě rozsvítil lampičku. Protože v ní ale mám namontovanou žárovku, která nevydává modré světlo, viděl jsem velký prd.
„No to si děláš prdel?“ zakřičel jsem na myš, jejíž oči se zaleskly v záři svítilny telefonu. Myš na mě čučela jako vyvoraná a jakmile jsem se pohnul, zmizela za skříní. Za velkou, těžkou skříní plnou oblečení a poliček s knihami. Svaly mi na ni sice nestačily, ale rád o sobě říkám, že si v krizových situacích dokážu poradit. Sáhl jsem po své trekkingové holi a pomocí rychlospojek jsem ji uvedl do nejdelšího stavu, jakého byla schopná.
„Však já tě vyšťourám,“ vyhrožoval jsem myši, zatímco jsem si lehl na zem a snažil se zahlédnout pohyb za skříní. Plán byl jasný: vyděsit myš, která se lekne a poběží se schovat za knihovnu, kam budu mít mnohem lepší přístup. Šťoural jsem jako blázen. Sem, tam, doleva, doprava, krouživými pohyby i bodáním. Nic. Ta myš byla buď dost drsná, nebo mi už dávno vyklouzla. Druhá možnost byla pravděpodobnější, když jsem vzal v potaz, že se jí podařilo nepozorovaně proniknout z garáže do domu.
Rozhlédl jsem se kolem sebe. Dlouho jsem v pokoji neuklízel, a tak se všude válelo spoustu věcí. Mohla být kdekoliv!! Postupně jsem holí nadzvedával vytahané oblečení, převracel batoh mrsknutý v koutě, prohledával tašku se sušenkami, ale nikde nic. Když jsem zaslechl cupitání a divné škrábání, obrátil jsem pohled k posteli. K vyhřáté, měkké, a hlavně MOJÍ posteli!
„Zapomeň!“
Skočil jsem na postel rovnýma nohama a s loveckou rychlostí rozkopal peřiny.
Myš si přitom vesele šustila na úplně opačném konci místnosti.
„Jak to sakra dělá?!“
Zaútočil jsem na psací stůl, u kterého odpočívaly longboardy a krosna – dokonalý úkryt. Výsledkem mého snažení byl ale jen naražený loket, protože mi k mému překvapení v té tmě najednou ujela kolečka…
Potlučený, dehonestovaný a rozespalý jsem usoudil, že se takticky stáhnu a v lovu budu pokračovat ve dne. Vzal jsem si peřiny a šel spát do pokoje po ségře. Nemyslete si ale, že jsem se vzdal! Kdepak. Dneska bude odveta. Cítím to v kostech a ta myš to na mou duši cítí taky! Ani jednou jsem ji za dveřmi neslyšel šustit. Určitě se třese strachy.
Anebo už dávno proklouzla do obýváku?
D.
Poznámka
Střípky byly původně zveřejněny na mé facebookové stránce a instagramu. Že mě tam ještě nesledujete? Tak se honem utíkejte přidat, ať vám některé další střípky neuniknou!
