Já se lidí vždycky bál. No fakt. Je s nimi totiž jedna zásadní potíž: lidi si chtějí obvykle povídat. Jako pardon, ale to je prostě v přímém rozporu s mou povahou. O čem s nimi mám asi tak furt mluvit?! Kdyby se aspoň na něco jen vyptávali, tak budiž, jenže oni čekají, že se budu ptát zpátky. A i když se trapné ticho stalo mým dobrým přítelem, postupem času mi došlo, že bez lidí to v životě prostě nejde. Tohle je příběh o tom, jak se vlk samotář rozhodl převléct kabát a vydat se k protinožcům.
POZOR!!!!
Tenhle článek neslouží jako průvodce lidskými povahami a nenabízí návod žádného druhu. Autor zde používá nadsázky a chabých pokusů o humor, protože je to introvert, který se snaží zaujmout ostatní smrtelníky. Za žádných okolností se neřiďte jeho radami, je totiž velice pravděpodobné, že to nedopadne dobře. Pokud tak učiníte i navzdory tomuto varování, jednáte tak na vlastní riziko a autor článku nemůže být za žádných okolností veden k odpovědnosti!
Poznatek 1. – Jak nezavřít pusu
Když chcete infiltrovat nějakou skupinu, vyžaduje to roky příprav. Já extroverty bedlivě pozoruju už spoustu let a celou tu dobu se snažím přijít na kloub umění, které je s nimi neoddělitelně spjaté. Jak je možný, že jim ta pusa pořád jede?!
Hlava frčí na plné obrátky každému. Pokud teda nejste zenový mistr nebo se nevěnujete cílené meditaci. Platí tedy co na srdci, to na jazyku? Snad jo. A pozorování extrovertů mi to do jisté míry potvrdilo. Znáte taky ten pocit, když na vás někdo chrlí jednu větu za druhou a vy nemáte ani páru, co vám vlastně říká? Ne že by to bylo pravidlo pro všechny extroverty, ale praxe ukázala, že kdo je nejvíc slyšet, ten má obvykle největší pozornost. Páni.
Poznatek 2. – Jak se seznamovat
Kromě toho, že extroverti dokážou neustále něco vyprávět, velice snadno se seznamují s ostatními příslušníky lidského kmene. Mylnou představou je, že hlavním viníkem je zde velké sebevědomí. Já zjistil něco jiného, a sice že mnohem důležitější je drzost, nestoudnost a uprdelismus.
Když někoho oslovujete coby normální člověk, máte trochu obavu, abyste neplácli něco hloupého nebo nebyli trapní. Extrovertům je tohle celkem jedno. Prostě na náhodné lidi kolem sebe něco vybafnou. Mají totiž za ušima, a tak si snadno spočítají, že když se ztrapní před jedním člověkem, pořád mohou udělat dojem na 8 miliard dalších lidí. A mají recht. Co by na tom mělo záležet? Dřív nebo později stejně najdeme někoho, kdo je stejně divnej jako my, a trocha té trapnosti ještě nikoho nezabila.
Jako zběhlý introvert vím, že seznamování je pro mnohé noční můra. Proč by to vlastně někdo dělal? Není lepší zůstat hezky zalezlý v teple své ulity? No, je to rozhodně snadnější. Ale moc parády s tím neuděláme, zvlášť když chceme společnosti něco předat. Jednou za čas není vůbec na škodu vystrčit růžky a na vlastní kůži zkusit, jaký ten svět venku vlastně je.
Poznatek 3. – Jak být vtipný
Tohle mě šokovalo. Podle všeho je jednou z předností extrovertů jejich zábavnost. Není to určitě nutnost, ale málokdo si dokáže udržet pozornost ostatních, když za celé hodiny žvanění nepadne ani jedna zábavná historka.
Další výzva. Já jsem totiž v humoru a vtipu stejně dobrý, jako sáňky v létě – jede to, ale dře to jako prase. Když žijete život introverta, který se ostatním může jevit jako extrémně nudný, pravděpodobně je vaše historky k popukání moc nezaujmou. Máte tak dvě řešení:
- začít žít zábavnější život – což je sice efektivní, zato náročné.
- využít svou představivost introverta a začít si zábavné historky vymýšlet – když jste tak alespoň trochu šikovní, dokážete si vymyslet celé humorné výpravy napříč světem a pár nových přátel, které nikdo nikdy neviděl, k tomu…
…
Já a mí kamarádi jsme toho v životě prožili tolik, že by to vydalo na celou knihu. To se pochopitelně hodí, když chcete proniknout mezi další extroverty, a pochopit tak víc jejich existenci.
Poznatek 4. – Jak se udržet v záři reflektorů
V jádru jakékoli komunikace s ostatními zástupci homo sapiens sapiens leží sdělení. Jinými slovy: co chci ostatním vlastně tlumočit. Když totiž nemáte dobré téma, ztratíte zájem, a to se pak můžete jít rovnou klouzat, protože vaše místo na slunci čmajzne jiný extrovert a už se ke slovu taky nemusíte vůbec dostat (už jsem vám vyprávěl, jak extroverti nezavřou pusu?)! Ne všichni jsou samozřejmě takoví, ale ve vysoce konkurenční společnosti se nevyplácí riskovat. Ostatně, jak už říkala moje babička: „Ono jde o jednou!“
Řešení je jednoduché. Stačí mít v rukávu dostatek zajímavých témat. Nemusí být tak ani vaše – to, že třeba nežijete zrovna život Indiana Jonese, neznamená, že nemáte právo sdělovat. Přední vypravěči jdou dokonce tak daleko, že NÁS VYBÍZÍ K TOMU, ABYCHOM KRADLI příběhy ostatních. Takže co na tom, když si sem tam vypůjčíte nějaké to téma k hovoru.
Extrovert neznamená nutně dobrý vypravěč, ale vězte, že vám tahle schopnost dost pomůže na vaší cestě extrovertismem.
Poznatek 5. – Jak si adoptovat vlastního introverta
Na tom, že každý extrovert hledá svého introverta, není nic objevného. Mnoho lidí už jistě pátralo po příčině tohohle podivného honu, ale výsledky nejsou dle očekávání jednotné.
Tady jsem si všiml, že se mnozí extroverti dopouštějí závažných chyb, které všechny introverty buď vyděsí, pohorší či znechutí, anebo rovnou všechno najednou. Pro vás jsem si dovolil sepsat pár bodů, jak si takového introverta efektivně ulovit získat.
- Nejděte na to příliš zhurta. Introverti jsou plachá stvoření, takže halekání, plácání po zádech anebo složité pozdravy zápěstím nás akorát vyděsí.
- Nepřibližujte se k nám zády! Jakmile si vyhlédnete svého introverta, dbejte na to, aby vás zaznamenal už z alespoň 10 metrů. Dáte mu tak dostatečný čas na to, aby stihl zpanikařit, promyslet únikové cesty a v poslední řadě nevyhnutelné téma k hovoru.
- Odřízněte nás od únikových cest. Jakmile získáme příležitost, frnkneme. Nemám ale na mysli žádné poblázněné nahánění, jako spíš systematické a pozvolné stahování smyčky.
- Moc se nás ze začátku na nic neptejte a spíš povídejte o sobě. Tak nám dáte příležitost vás lépe poznat, aniž bychom museli příliš vystupovat z komfortní zóny.
- Když už se vám podaří nás
lapitukecat, musíte si nás hýčkat. Netrapte se počáteční nedůvěrou či nemluvností. Introverti jsou věrní a báječní v naslouchání, a tak když nic nepokazíte, získáte spolehlivého přítele na doživotí.
Drž se svého kopyta! Ale proč vlastně?
To, že jste introvert, neznamená, že nemůžete být taky extrovert!! (za určitých podmínek a konstelací hvězd). Jo, já jsem introvert, ale kdybyste mě viděli mezi těmi opravdovými přáteli, to byste koukali jak tu pusu nezavřu! A nejen to, já jsem dokonce i vtipnej! Občas. Je to skoro zázrak, ale vlastně na tom nic překvapivého není. Tyhle lidi znám fakt dobře a vlastně i dlouho. Zažili si mě v různých situacích i rozpoloženích, a tak není důvod tyčit hradby a držet je na vzdálenost dostřelu zručně zbitého katapultu.
Když se ve mně probudí extrovert, beru to jako jasnou známku toho, že je mi s dotyčnými prostě dobře. Cítím se uvolněný a sebejistý (nebo jak já říkám sebeukradený – stav, kdy si vůbec nejsem jistý sám sebou, ale je mi to úplně jedno). Je to signál i pro vás, že jste nejspíš moje krevní skupina, a tak se můžete radovat z bodů navíc.
No, víte co. To, jestli jste introvert, extrovert nebo jste si vzali mou radu k srdci a přeskakujete z jedné škatulky do druhé (tedy jste ambivert), je vlastně úplně jedno. Na vašich kvalitách to nic nemění a lidi vám kvůli tomu s největší pravděpodobností vlasy trhat nebudou. Hlavně buďte sami sebou, protože nikdo jinej to za vás neudělá.
D.
