Jak jsem se naučil anglicky

Jak to většinou bývá se vším zajímavým, nezačalo to válením se v učebnicích. Ani náhodou. Byl jsem samotářské dítě, které prahlo po příbězích a dobrodružství. Protože mi ale představivost odjakživa fungovala na plné obrátky, málokdy jsem se spokojil s příběhem, do kterého bych nemohl nějak zasáhnout a vylepšit jej. Když jsem pak odrůstal hře s vojáčky a legem, začal se zrovna rozjíždět herní průmysl.

Zprvu jsem toho na počítačových hrách moc nespatřoval, ale jakmile jsem ochutnal kouzlo stát se někým jiným a ovlivňovat osudy nespočtu postav, nebylo cesty zpátky. A protože jen velmi málo her v té době umělo česky, nezbývalo mi nic jiného než se čelem postavit cizímu jazyku.

Moje rodina má dodnes za to, že jsem byl na hraní závislý – na jejich obranu jsem u počítače fakt dokázal strávit celé dny. Jenže to nebyla tak úplně pravda. Velmi brzy jsem totiž víc, než na hraní samotném, začal být závislý na angličtině, kterou mluvila drtivá většina her. Jednu scénu jsem si byl schopný přehrávat klidně stokrát za sebou a hltat panoptikum přízvuků a slangových výrazů drsných gangsterů, kterým jsem ani za mák nerozuměl. Byl jsem jimi naprosto uhranutý.

To, jak jejich jazyk plynul, přeléval se v intonacích a nabýval na síle v nejrůznějších situacích, bylo to nejhezčí, co jsem kdy slyšel. Postavám navíc vdechovali život herci, kteří měli sami o sobě výjimečnou barvu hlasu. A já měl jasno: nechci jim jen naslouchat, ale i rozumět.

Několik cest

Nikdy jsem se nepovažoval za studijní typ v tradičním pojetí toho slova. Kam až moje paměť sahá, vždycky mě hluboce obtěžovalo drtit se nazpaměť něco, co mě dvakrát nezajímalo. Litoval jsem každé sekundy strávené nad něčím, co mi nedávalo vnitřní smysl. Nebavilo mě na něco vynakládat energii, jen proto, abych dostal dobrou známku. To vám potvrdí všichni učitelé, kterým jsem prošel rukama. Jakmile nebyl zájem o dané téma, nebyla snaha.

Popravdě mě ve škole nezaujal téměř žádný předmět. S o to větším nadšením a soustředěním jsem se ale dával do studia těch, které mě těšily, což v té době byla čeština s angličtinou. A zaplaťpámbu za to! V deváté třídě základní školy jsem přesně věděl, že chci znát veškeré české obraty a zvláštnosti, vládnout obrovskou slovní zásobou a vyjadřovat se nejrůznějšími způsoby, jak v hovoru, tak na papíře. Anglicky jsem toužil umět tak dobře, aby nebylo vůbec možné rozpoznat, že nejsem rodilý mluvčí. Jazyky se staly mým životem.

A já si záhy uvědomil jednu zásadní skutečnost, která vystřelila mou motivaci a touhu učit se až na měsíc: jazyk je živá věc, kterou nelze tak úplně uzavřít v učebnici. Naopak, člověk jej musí pronásledovat na každém kroku svého života, ve skutečném světě okolo nás. Jazyk dýchá a dává význam všemu. Něco tak komplexního se přece nedá naučit biflováním pravidel. Něco takového se musí zažít.

A tak jsem si našel vlastní cesty.

Knihy

V prváku na gymplu jsem znovu objevil krásu knih. Počítačové hry mi přestávaly stačit. Spatřoval jsem jejich ohromné limity. Dialogy v nich byly navíc jednoduché a brzy pro mě nepředstavovaly žádnou výzvu. Cítil jsem, že chci sáhnout po něčem náročnějším. Proto jsem po spoustě let opět otevřel knihu. Tentokrát ale v angličtině.

Zprvu jsem čelil překážkám, kterým čelí každý, kdo stojí před něčím novým. Pochyby a strach, že nebudu něčemu rozumět mi chvíli bránily se do čtení v angličtině vůbec pustit. Dobře jsem si ale uvědomoval, že pokud se nechám odradit strachem, dopustím se vážné křivdy vůči své touze.

Pokrčil jsem rameny a dal se do čtení s myšlenkou, že samo mi to do hlavy asi nenaskáče. Od té doby bez knihy pomalu ani nevycházím z domu.

Začínal jsem s knihami se zrcadleným textem. Ty jsou perfektní v tom, že originál je hned přeložený na protější stránce, takže když se ztratíte v neznámých slovech, můžete se snadno dostat zpátky všem významům na kobylku. Tahle přednost je ale zároveň i nevýhodou takových knih. Lidi jsou totiž hrozně líní a mají tendenci si všechno ulehčovat. Proto jsem i já brzy začal postrádat snahu porozumět textu i vzdor neznámým slovíčkům a hned jsem se pohodlně díval na překlad na druhé straně. Přestala to být výzva. A s tím klesal můj zájem i výsledná efektivita čtení. Brzy jsem proto zrcadlené texty odložil stranou a vrhnul se na skutečně plnohodnotné knihy.

Pochopitelně jsem nerozuměl všemu. To však ani nebylo mým cílem. Zprvu jsem nepotřeboval znát význam každičkého slova, zajímal mě kontext a pocit, který slova přenášela. Chtěl jsem proniknout do jazyka a nechat se jím pohltit. Mozek je neuvěřitelně schopné zařízení a jakmile jsem se začetl, neznalost některých slov mi nebyla vůbec na obtíž.

Teprve po nějaké době, když jsem očima proplouval textem tak hladce, jako bych četl něco v češtině, jsem si připomněl, že je načase posunout se zase o krok dál. Dal jsem se ostatně do čtení, abych se učil. Začal jsem si vyhledávat některá slovíčka, kolokace a gramatické vazby, které mě zaujaly. Postupoval jsem ale vždycky takhle:

• Pokud jsem narazil na nějaké slovíčko, které jsem nikdy před tím neslyšel, vždy jsem se nejdřív snažil pochopit jeho význam z kontextu bez použití slovníku.
• Teprve pokud jsem na něj narazil podruhé a potřetí, zabrouzdal jsem do slovníku. Nikdy ale bez toho, aniž bych se nepokusil význam rozklíčovat sám. Do slovníku jsem nahlédl, až když jsem měl určitou představu o tom, co slovo nebo fráze asi znamená.
• Nová slovíčka, fráze, obraty a další jazykové zvláštnosti jsem si psal pod sebe na papírové karty, které jsem si procházel ve chvílích, kdy jsem například čekal na autobus.

Tohle je podle mě hrozně důležitý přístup, protože mě nutí pronikat za jednotlivá písmena a přemýšlet, vnímat a pozorovat. Díky tomu si jsem schopný slovíčka apod. zapamatovat mnohem rychleji a silněji.

Samomluva

Povídal jsem si v angličtině sám se sebou. Jo, čtete správně. Dělám to dokonce i dnes. A i když se vám to může zdát být padlé na hlavu, je to perfektní způsob, jak si potrénovat jakýkoliv cizí jazyk, když nemáte po ruce žádného parťáka (nebo když si na konverzaci s někým jiným zatím nevěříte).

Prostě si povídám sám se sebou. Vykládám si o věcech, které mě poslední dobou zaujaly, a snažím se vysvětlit si je, jako kdybych je měl vysvětlit dítěti. Nejenže je to geniální nástroj, jak si zlepšit jazyk, ale také dokonalá cesta k pochopení všemožných témat a zlepšení dovednosti srozumitelně předávat informace.

Je dobré zmínit, že samomluvě je dobré se věnovat někde v soukromí. Ono, když vás totiž u toho někdo přistihne, PR vám to úplně nezlepší. Ale to je ve výsledku jedno, hlavně že si procvičíte jazyk, no ne?

Když jsem o téhle technice jednou vyprávěl jednomu svému známému, nedokázal to vůbec pochopit. „Jak jako povídat si sám se sebou?!“ Cožpak to ale neděláme každý a naprosto běžně? Můj vnitřní hlas třeba mele pantem neustále. A i když je velký rozdíl mezi tím něco si myslet a vyslovovat to nahlas, pokud vám ze samomluvy naskakuje husí kůže, povídat si sami se sebou můžete klidně v duchu. Budete koukat, jak rychle si člověk zvykne mluvit cizím jazykem, i když jej třeba neovládá tak dokonale, jak by si přál.

A o to jde především.

Komunikace s cizinci

Vždy jsem měl na paměti, že pokud se budu od někoho cokoliv učit, můžu se stát jen tak dobrým, jako je on sám. Proto si myslím, že je hrozně důležité učit se i od rodilých mluvčí. Protože pokud se chceme nějaký jazyk naučit skutečně dobře, musíme ho co nejvíc plnohodnotně používat, a nejlépe právě aktivní interakcí s lidmi, kteří nevládnou naší mateřštinou.

Proto jsem velmi brzy skočil do vody a začal plavat. Nechtěl jsem si to ulehčovat, protože jsem věděl, že čím víc pohodlněji se budu cítit, tím menší a pomalejší budu dělat pokroky. Chtělo to další výzvu, něco, co by mě vyrvalo z komfortní zóny a já se musel začít skutečně snažit.

Toužil jsem potom mluvit anglicky se skutečnými cizinci. A protože se jich v naší malé Litomyšli moc nevyskytovalo, zabrouzdal jsem logicky na internet. Po pár kliknutích jsem objevil stránku PenpalWorld. To bylo před 9 lety. Od té doby na ni nedám dopustit, a to dokonce ani dnes.

PenpalWorld

Princip je jednoduchý: najít si kamarády z celého světa, se kterými můžete procvičovat jazyk, dozvídat se přitom spoustu nového a prohlubovat přátelství. Za mě je to geniální spojení příjemného s užitečným.

Na stránce si založíte profil, nahrajete svou fotku, napíšete něco o sobě a můžete začít hledat lidi se stejnými zájmy z jakékoliv země na světě!

Celá služba je zdarma (pokud si nechcete připlatit pár kaček za VIP, které přináší pár výhod, např. neomezený limit zpráv za den – to může být pro někoho klíčové, protože v základní verzi můžete odeslat denně pouze 3 zprávy, podle mého ale záleží na úhlu pohledu. Když totiž máte k dispozici jen omezený počet zpráv, dobře si rozmyslíte, koho oslovíte nebo komu odpovíte, takže vaše rozhodnutí získává určitou váhu. Je ale samozřejmě naprosto běžné, že si s dotyčným ihned vyměníte e-mailovou adresu nebo jiný kontakt a přesunete konverzaci na jinou platformu).

Mně se nejvíc osvědčilo právě vyměňování si e-mailů. Je to trochu old-school, ale do mailu toho dostanete mnohem víc a konverzace bývají mnohem smysluplnější, než když si s někým píšete povrchní zprávy na chatu. To, že je k sestavení dlouhého a smysluplného e-mailu potřeba vynaložit větší úsilí, s sebou nese určitou přidanou hodnotu a interakce s novými kamarády bývá zajímavější a plnohodnotnější. Zvyšujete tak navíc šanci, že se skutečně něco nového naučíte. To u zpráv na chatu, kdy se často používají zkratky a slang, není tak jisté. Záleží ale samozřejmě na vás, čemu dáváte přednost.

Tenhle web vám pomůže poznat lidi z cizích zemí. Jak s nimi budete nadále komunikovat, to už je čistě na domluvě. Já si například s cizinci dokonce i skypuju, což je skvělá věc, pokud se chcete zase posunout o krok dál a SKUTEČNĚ MLUVIT. Dost často se ale taky můžete setkat s lidmi, kteří si výslovně chtějí posílat fyzické dopisy s různými drobnostmi a dárečky. Fantazii se meze nekladou.

Vrcholem je pochopitelně moment, kdy si s kamarádem sednete natolik, že se budete chtít potkat osobně! To se mi za celých těch 9 let stalo třikrát a byla to náramně hezká setkání, která dalece přesahovala můj cíl zlepšit se v angličtině.

Pokud se učíte jakýkoliv jazyk a chcete se posunout dál, tohle je ta správná cesta. Nemusíte se ani bát, pokud daným jazykem zatím příliš nevládnete. Na PenPalWorld je hodně lidí, kteří jsou ochotní vám se vším pomoct.

InterPals

Další podobnou stránkou, na které se můžete skamarádit s cizinci, je InterPals. Ta je sice o něco moderněji zpracovaná než PenPalWorld, ale podle mě postrádá osobitost. Chatovat zde můžete neomezeně a mnohdy se stává, že konverzace právě sklouznou k povrchní přestřelce pozdravů, nezajímavých otázek a nudných interakcí.

Samozřejmě to ale všechno záleží na tom, s jakým člověkem se dáte zrovna do řeči.

U InterPals stejně jako u PenPalWorld platí, že pokud chcete najít skutečně zajímavé lidi a dobré kamarády, je až na výjimky potřeba chvíli hledat a dát tomu šanci. Spousta lidí je na těchto stránkách totiž hlavně proto, že se třeba zrovna nudí, a brzy vám přestanou odepisovat. Je ale potřeba vytrvat. Já sám jsem si touhle formou našel dobré kamarády z USA, Francie nebo třeba Ukrajiny. A i když spolu už třeba nejsme v pravidelném kontaktu, stále si sem tam napíšeme, abychom zjistili, jako se ten druhý má.

Vytváření vět z nových slovíček

Tohle může znít dost nezáživně, ale když to zkusíte, zjistíte, že se u toho dá celkem i dost pobavit. Tuhle metodu jsem začal dělat už v prváku a drží se mě prakticky pořád.

Vždycky, když se naučím několik nových slovíček, snažím se pomocí nich vymýšlet různé věty. Ty si buď píšu nebo říkám nahlas. Brzy zjistíte, že když se do jedné věty pokusíte nacpat slovíčka z nejrůznějších zákoutí, vzniknou vám tak absurdní výtvory, že se prostě nevydržíte nesmát. Zkuste si třeba vymyslet větu, která má obsahovat slova

vesmír – provizorní – žloutenka – výkonný ředitel – proletariát – množit se

(universe – makeshift – hepatitis – CEO – proletariat – proliferate)

a zachovat u toho kamennou tvář.

Tenhle způsob mi vždycky pomáhá propsat slovíčka hlouběji do paměti, protože je zažiju v různých (a často právě komických) kontextech. Nevnímám je dál jako samostatná slovíčka na papíře, ale jako živou součást většího celku. Když pak slovíčko vidím někde napsané, vybaví se mi věty, které jsem s ním tvořil, a tím pádem se v aktivních vrstvách paměti začnou zakořeňovat i další slovíčka z těchhle vět. Aniž bych tedy chtěl, kdykoliv narazím například na slovíčko vesmír, automaticky si v duchu zopakuju i slovíčka množit se, výkonný ředitel apod.

Tvoření vět z určité sady slovíček je geniální a jednoduchá metoda, která v mém případě dokonale funguje. Proč ji nezkusíte i vy? Při nejhorším zjistíte, že to není nic pro vás – ostatně uvědomit si něco takového je při učení stejně důležité jako zjistit, co vám funguje.

Deník

Jak už možná víte z jednoho ze starších článků, deník je taková moje závislost. A i když uznávám, že to není pro každého, chci se o tom alespoň zmínit.

Píšu si deník. A píšu si ho v angličtině. Nechci se opakovat, ale je to opět geniální způsob, jak spojit několik příjemných a užitečných činností do jedné. Při psaní deníku si náramně procvičuju svou aktivní angličtinu, na kterou by se přes týden jinak poněkud prášilo. Neustále mě překvapuje, s jakými větnými konstrukcemi a obrazy je člověk schopen přijít, když má v ruce pero a papír a chvíli klidu. To je důkazem toho, že znalosti z hlavy nemizí, spíš jen ustupují do pozadí, kde je nemáme tak pohotově po ruce.

Psát si deník v cizím jazyce už nejspíš vyžaduje určitou znalost, ale na druhou stranu: deník vám obvykle nikdo nečte, je proto jedno, jak dobře jazyk umíte či neumíte, nikdo se vám smát nebude. Je to v podstatě obdoba samomluvy, která jen probíhá jinou formou.

Karty

Tenhle tip je spíš obecný a vsadím boty, že jste o něm slyšeli už nejmíň milionkrát. Protože ho ale sám používám, zmíním se o něm i tak.

Spousta lidí tvrdí, že základem jazyka je pestrá slovní zásoba. S tím souhlasím jen částečně. Podle mě je mnohem důležitější nebát se improvizovat a umět pracovat i s omezeným množstvím znalostí. Plnohodnotně se domluvit je totiž možné s celkem malou slovní zásobou. Pokud se ale jako já chcete naučit co nejvíc, učení slovíček se nevyhnete.

Důvod, proč jste o používání karet nejspíš už slyšeli, je ten, že se jedná o rozšířenou a efektivní metodu. Její obrovskou výhodou je, že si ji můžete brát kamkoliv s sebou a vyplňovat jí krátkodobé prostoje, kterými se naše každodenní životy jenom hemží.

Při čekání na autobus, během jízdy v tramvaji, když čekáte, až se vám uvaří voda na čaj, při sezení na záchodě atakdále, atakdále. I když si to neuvědomujeme, obrovské množství času každý den úplně promarníme. Proč tenhle čas nevyužít k něčemu smysluplnému? Místo otupělého projíždění Instagramu a dalších sociálních sítí můžete vytáhnout kartičky a procházet si slovíčka a fráze, které jste si nedávno zapsali.

Aplikace

Každému ale sedí něco jiného, proto se nebojte zkoušet různé aplikace. Sami brzy poznáte, co vám vyhovuje nejvíce.

Lektor

Musím se pochopitelně zmínit i o učitelích a lektorech. Sám jsem měl v životě několik výtečných učitelek, ať už to byla například moje skvělá učitelka na gymplu paní Dosedělová, díky které jsem začal v angličtině dělat neuvěřitelné pokroky, báječná Jana Tmejová, která mě před lety připravovala na certifikát FCE, nebo moje osobitá učitelka ruštiny paní Šafářová, která kdysi učila už moje rodiče a díky níž jsem se rusky naučil raketovým tempem. Mít dobrého učitele/lektora, který vám vše okamžitě vysvětlí a přizpůsobí výuku vaším potřebám, je naprosto k nezaplacení!!

V dnešní době celkem frčí navštěvovat různé jazykové agentury či školy. Pokud o něčem takovém uvažujete, poradím vám pár základních bodů, které se mi podařilo vysledovat jak na mně, tak na mých studentech z jazykovky:

• Pokud je to jen trochu možné, VŽDY NAVŠTĚVUJTE LEKCE/HODINY INDIVIDUÁLNĚ – nikdy jsem nebyl fanouškem tříd, kde je pozornost lektora/učitele roztříštěna mezi víc lidí. Protože jsme každý úplně jiný, logicky vyžadujeme i jiný přístup. Někdo pracuje rychleji, někdo pomaleji. Věřte mi, že pro nikoho není příjemné ani efektivní, když musíte neustále na ostatní čekat, abyste se dozvěděli něco dalšího, nebo naopak když ostatní zdržujete vy. Můžete to znít až příliš upřímně, ale tak to prostě je. Když máte lektora/učitele výhradně pro sebe, váš postup bude mnohem, MNOHEM rychlejší, než kdybyste byli ve třídě s dalšími studenty.
• Lektor, učitel, rodiče ani nikdo jiný ZA VÁS PRÁCI NEUDĚLÁ – to se týká především soukromého vzdělávání. Lidé obecně nabývají mylného dojmu, že když si zaplatí za to, aby je někdo něco naučil, učitel/lektor do nich všechny ty vědomosti prostě nějak naleje. Jenž tak to pochopitelně není. I ten sebelepší učitel vám může POUZE ukázat cestu, jak k něčemu dojít. Ťapkat už ale musíte po svých.
• Práce v hodinách nestačí – tenhle bod do jisté míry souvisí s tím předchozím. Nemyslete si prosím, že budete dělat kdovíjaké pokroky, když dáte cizímu jazyku (a vlastně čemukoliv jinému) dvakrát do týdne pouhých 90 minut čistého času. To prostě nestačí. Zvlášť u jazyka platí, že jakmile s ním nejste pravidelně v kontaktu, začnou vaše znalosti chladnout a ustupovat na okraj. Není nic horšího, než když začnete nově naučené věci zapomínat, protože jim prostě nevěnujete dostatek času a energie.

20 minut

Myšlenka 20 minut strávených denně studiem jazyka nepochází z mojí hlavy. Pokud vím, je to výsledek různých studií a zkoumání. A protože mi to přijde zajímavé a plynule to navazuje na to, co bylo řečeno před chvílí, chci se s vámi o tomto konceptu podělit.

Lidé často hledají výmluvy, proč něco nezvládnou, aniž by to třeba vůbec kdy zkusili. Často je odrazuje vidina složitosti, velké časové a energetické investice, ale tenhle bod všechny takové výmluvy vyvrací. Ukázalo se totiž, že ke zlepšování jazykových schopností a dovedností ve skutečnosti stačí pouhých 20 minut intenzivního a pravidelného studia denně! Podstatné je strávit těchto 20 minut v opravdovém pohlcení, nenechat se rušit nikým a ničím, a být skutečně konzistentní – nevynechávat.

Vyhradit si 20 minut denně pouze pro sebe a sebevzdělávání, to přeci nezní tak hrozně, ne? Schválně se zkuste v telefonu podívat, kolik minut denně strávíte například na Instagramu nebo Facebooku…

Nebojme se chybovat

Až příliš často se setkávám s tím, že se lidé zkrátka bojí cizí jazyk používat, protože mají pocit, že v něm nejsou tak dobří. Z různých rozhovorů, které jsem v životě absolvoval, navíc vyplývá, že tahle nedůvěra v naše vlastní schopnosti je specialitou obzvlášť nás Čechů.

Dovolte mi proto vám připomenout jednu hrozně důležitou věc, na kterou se zapomíná: hlavní funkcí jazyka je se dorozumět. To je ostatně i důvod, proč se většina lidí nějaký cizí jazyk učí. K takovému dorozumění toho navíc moc nepotřebujeme. Znáte výraz „rukama, nohama“? Když se dva lidé dokáží navzájem pochopit i pomocí gest, ukazování, a třeba i zvuků, je pošetilé myslet si, že to vy se svou různorodou jazykovou výbavou nezvládnete.

Chápu, že tíhneme k dokonalosti. Máme obavy o to, co si o nás ostatní pomyslí, když nedáme dohromady větu jako vystřiženou ze Shakespeara. Pro takové úzkostlivé situace vám poradím jediné: co si o cizinci, který nemá dokonalou češtinu a dělá v ní chyby pomyslíte vy? Že je to břídil? Hlupák? Začnete se mu smát? Anebo naopak vysoce oceníte, že se vůbec snaží promlouvat k vám vaším rodným jazykem a veškeré chyby mu v tu ránu odpustíte?

Lidé se chyb bojí, ale víte co? Každá chyba je lekce, která nás zdokonaluje (a to neplatí jen při učení cizích jazyků). Když vedle sebe postavíte člověka, který chybuje, kudy chodí, a dalšího, který nikdy v životě neudělal jedinou chybičku, máte stoprocentní jistotu, že chybující na tom bude v životě daleko lépe. Nic na světě se nedá naučit bez předchozích omylů, přešlapů a chyb. ABSOLUTNĚ NIC.

Proto vás vyzývám: dělejte chyby! Mluvte cizími jazyky, dopouštějte se přeřeků, gramatických chyb, dovolte si znít jako začátečník! To všechno je mnohem cennější, než když vás ego zabrzdí a zamkne vám pusu na zámek.

Závěr

Jazyk je živá věc. Je neustále v pohybu, přelévá se sem a tam, vyvíjí se, vzdouvá se a přizpůsobuje světu okolo. Bylo by bláhové myslet si, že existuje univerzální recept, který by každému pomohl jazyk ovládnout. Každý sám nejlíp ví, co mu funguje, a co nikoliv. A pokud to vy třeba ještě nevíte, vyzkoušejte to a uvidíte! Hrajte si, experimentujte, spojujte příjemné s užitečným.

Pokud neradi čtete knihy, koukejte na filmy nebo videa, poslouchejte podcasty. Pokud se stydíte hovořit cizím jazykem s někým jiným, mluvte sami se sebou, zpívejte si, pište si deník. Pokud nechcete sedět nad učebnicemi nebo cvičeními, sbalte se a odjeďte do ciziny, kde vám nezbude nic jiného než cizí jazyk aktivně používat. Pro mě za mě se klidně odstěhujte na druhý konec planety. Všechno je v pořádku, pokud vám to vyhovuje.

POKUD CHCETE LÍP MLIUVIT – MLUVTE

POKUD CHCETE LÍP PSÁT – PIŠTE

POKUD CHCETE LÍP ČÍST – ČTĚTE

POKUD CHCETE LÍP SLYŠET – POSLOUCHEJTE

Důležité je bavit se. Nelámejte nic přes koleno. Mozek neočůráte. Věnujte každý den jazyku 20 minut intenzivního studia. Vezměte to do vlastních rukou. A hlavně vás prosím: dělejte to především proto, že sami chcete a že vás to baví a naplňuje!

Na závěr bych vám chtěl říct ještě jednu věc na zamyšlenou:

Lidé mají často pocit, že jakmile je něco snadné, není to dostačující. Naopak, domnívají se, že správně to dělají ti, kteří s něčím úporně bojují a přemáhají se, seč můžou. V tomhle ohledu ale souhlasím s Timem Ferrissem, který říká, že je logické a správné dělat to, co nám jde takřka samo od ruky. Nač ztrácet čas nad něčím, co nám prostě nejde do hlavy? V takovém případě se totiž můžeme stát maximálně průměrnými. Proč se radši nestát těmi nejlepšími za mnohem kratší dobu a s daleko menším množstvím vynaloženého úsilí?

Přeju vám všem mnoho štěstí, ať už se toužíte naučit cokoliv.

A kdybyste sami měli nějaký tip na to, co vám při učení jazyků funguje, budu moc rád, když se o něj podělíte. Člověk se učí neustále a inspirace není nikdy dost.

D.