Už ani nevím, proč jsem se tehdy do Šantovky vydala. Nejspíš to byl jeden z těch upršených dnů, kdy vás teplo a světlo okolních budov láká jako kostka cukru. Hlavou se mi rojily myšlenky jako hejno komárů na břehu řeky. Prošla jsem hlavním vchodem a ruchem nákupního střediska, který jsem stejně moc nevnímala. Automaticky jsem sjela do přízemí ke knihkupectví. Neřekla bych, že to byla náhoda. Spíš naučený vzorec. Závislost. Budiž.
Uvnitř mezi regály je to jiný svět, ale to vám, kdo rádi čtete, nemusím vysvětlovat. Že jsem v knihkupectví, jsem si uvědomila teprve v okamžiku, když jsem stanula před oddělením světové beletrie – další závislost. Neměla jsem naspěch, a tak jsem si mohla dovolit hodinové brouzdání mezi novými výtisky v opojení vůně čerstvého papíru. Aspoň něco.
„Mohu vám pomoct?“ oslovila mě příjemná prodavačka Petra. Neznaly jsme se, pokud se tedy nepočítají nespočetná střetnutí v obležení papírem. Za tu dobu si na lidech lecčeho všimnete. U Petry mě vždycky bavil její zlozvyk neustále si rovnat cedulku se jménem, která už snad ani nemohla být víc v rovině. Bylo to milé.
„Hledám něco odpočinkového,“ odpověděla jsem poněkud nejistě. Nemám ráda, když mě někdo okrádá o čas strávený nekonečným brouzdáním a pročítáním anotací.
„Zrovinka dneska nám dorazila první dávka Opraváře osudů.“
„A jo, Fulghum měl včera autogramiádu v Praze, že?“
„Ano. Škoda, že ji nemohl mít u nás, ale i tak to byl skvělý zážitek.“
„Tak moc jsem tam chtěla jet. Ale kvůli škole mi to nevyšlo. Jaký byl?“
„Je to tak neskutečně zábavný a vyrovnaný člověk,“ rozzářila se slečna Petra. „Skoro jsem se ho chtěla zeptat, jestli nemůže být mým dědečkem, ale jsem na to moc velký srab.“
Společně jsme se zasmály a já chtěla Petru pozvat na kafe, aby mi o něm pověděla víc. Miluju horlivost, jaká přichází se vším, co je našemu srdci milé.
„Tak, prosím,“ ukázala slečna Petra na hromadu výtisků knihy stojících přímo u vchodu. „Stačí si vybrat. Ale ujišťuji vás, že všechny jsou báječné. Kdyby něco, dejte vědět.“
Vzala jsem jednu knihu do ruky. Potěšila mě její lehkost. Přebal byl vcelku prostý, ale na těch jsem nikdy nelpěla. To nejdůležitější se samozřejmě skrývalo uvnitř. Otevřela jsem knihu na náhodné stránce kousek před půlkou a přečetla prvních pár vět. Tehdy jsem si to neuvědomovala, byla jsem koneckonců ponořená do omamné lehkosti a prosté, zato však vtipné, lidské moudrosti.
A pak jsem spatřila něco, co jsem už dlouho neviděla.
Na druhé straně hromady knih stál ten kluk, mohlo mu být asi jako mě. Úsměv z obou stran ohraničený dvěma hlubokými ďolíčky bylo to první, co mě přinutilo si ho pořádně prohlédnout. Měl skloněnou hlavu a očima pomalu přejížděl po řádcích rozevřené knihy. Vlasy měl slepené od deště, ale nezdálo se, že by mu to vadilo. V uších měl sluchátka a váhu přenášel na jednu nohu zcela ztracený ve Fulghumově světě. Okamžitě jsem poznala, co prožívá, protože to oproštění od reality mi bylo tak blízké, jak jen milovaný pocit může člověku být. Skoro bych řekla, že by tak milá a upřímná tvář měla v přítmí převalujícího se podzimu a depresí působit jako pěst na oko. Ale nebylo tomu tak. Právě naopak. Byla něčím tak rozkošně přirozeným, až jsem cítila, jak se sama usmívám. Z některých lidí zkrátka vyzařuje neobvyklá nadýchanost a bezstarostnost.
A tahle postavička ještě ke všemu čte. Uniklo mi něco?
Zakoupenou knihu jsem opatrně uložila do kabelky a na cestě ven minula toho kluka, aniž bych ho vyrušila ze čtení. Za celou dobu si mě ani nevšiml. Byla jsem pro něj vzduch uprostřed pustiny, a tak jsem chtěla zůstat. Vím, jaké to je, když vás někdo vyrušuje z jiného světa.
Když jsem otevřela dveře od bytu, už jsem na to setkání, které vlastně ani nebylo žádným setkáním, zapomněla.
„Jak ses měla zlato?“ zeptal se Lukáš, který seděl na svém oblíbeném místě uprostřed pohovky s počítačem v klíně a psal bakalářku. Neptejte se mě, na jaké téma, protože to miliontém vysvětlování stejně nevím. Tolik divných pojmů v hlavě prostě neudržím. Vím jen tolik, že šlo mělo jít o nějakou pružinu.
„Dobře, ale jsem nějaká utahaná. Půjdeme dneska na tanec?“ políbila jsem ho a nasypala Mítě trochu granulí, nad kterými vytrvale ohrnovala nos.
„Jsem trochu ve skluzu, ale měl bych to stíhat. Takže záleží na tobě, jak se cítíš.“
Chtěla jsem tančit, což bylo přes mou únavu překvapující. Jak ale říkala naše lektorka, tanec energii nebere, on ji dává. Něco na tom být muselo.
„Domluvíme se potom.“
Ať už tanec dodává energie sebevíc, u Fulghumových drobných úvah ze života se krásně usíná. Je to ten druh usínání, kdy vám úsměv z tváře zmizí až při druhé vlně snů. Nepřekvapilo mě, že jsem tanec úspěšně zaspala.
_
Říjen se překulil rychle, jak to ostatně mají měsíce ve zvyku, a já se ocitla v každoročním sběhu deadlinů zadaných úkolů, příprav na článek o nejlepších knihách uplynulého měsíce a shánění dárků k Vánocům. Nedivte se. Znám se už dvacet let a pokud mi něco skutečně nedělá dobře, je to svíravý pocit stahující se oprátky. Kdepak, raději dřív než na poslední chvíli!
Tehdy jsem ho v knihkupectví potkala znovu.
Nepřišel mi ani povědomý a nebýt jiskřiček v jeho hnědých očích, nejspíš bych se nad ním příliš nepozastavil. Málem jsem do něho ale vrazila a navzdory tomu, že jsem kolizi v poslední chvíli zabránila, vytrhla jsem ho z oceánů jeho představ a cítila jsem, že mu dlužím omluvu.
„Ježiši promiň! Já už jsem fakt slepá…“
„Nic se neděje,“ usmál se a opět se očima pokusil najít ztracený řádek.
„Stephena Kinga mám moc ráda,“ řekla jsem z nějakého důvodu. Pozvedl ke mně svůj zvědavý pohled. Ve své podstatě nejspíš nebyl zvědavý, ale tak na mě působil.
„To já taky, píše úžasně. Vlastně je to taková moje modla. Něco jako praotec spisovatel.“
„Takhle bych to asi neřekla, ale jo, myslím, že chápu. Nechápu, kolik má v sobě ten člověk inspirace. Kde ji ksakru bere?“
Opět se usmál. Bylo to spíš takové nevědomé uculení se pro sebe.
„Inspirace je ve všem. Spíš záleží na představivosti,“ pokrčil rameny.
„Něco o tom víš?“
„To bych neřekl, ale sem tam taky něco napíšu.“
„Fakt? To je bezva! Co píšeš?“
„No… všechno možný. Ale to je jedno, chtěl jsem jen říct, že se inspirace možná přeceňuje. Hele, promiň, už musím jít, jinak přijdu pozdě na seminář.“
„Počkej,“ zastavila jsem ho. „Já jsem Viki.“
„Ondra, ahoj,“ stiskl mou ruku po kratičkém zaváhání.
Pak zmizel v davu tváří otrávených sychravým počasím a každodenními povinnostmi. Sama o tom něco vím.
Domů jsem šla ponořená v myšlenkách, což byla jediná zbraň, kterou jsem proti nevlídnému podzimu na chladných cestách měla. Přehrávala jsem si ten rozhovor pořád dokola. Měla jsem pocit, jako bych na ulici potkala jednorožce. No vážně, jaká je šance? Jasně, znám spoustu kluků, kteří rádi čtou. Koneckonců není to tak vymřelý koníček, jak si spousta lidí naivně myslí. Ale na tom, jak k řádkům přistupoval on, bylo něco jiného. Něco nového, co mi vrtalo celou cestu přes Horní náměstí, kde s Lukášem bydlíme. Viděla jsem mu to na očích. A díky své celkem obstojné empatii, jsem mu tak nějak rozuměla, i když jsme si toho mnoho neřekli. Jako by narazila na kus sebe, ať už to mělo znamenat cokoli.
Doma Lukáš uvařil výbornou čínu a po dlouhé době jsme se v poklidu dívali na film přivinuti jeden k druhému. Pokud se u Fulghumových úvah krásně usíná, v obětí člověka, kterého milujete většinu svého uvědomělého života je to nefalšovaný ráj. Zvlášť, když do okna bubnují neodbytné kapky studeného deště.
_
Ondru jsem na Facebooku našla během několik minut při hodině světové literatury s profesorem Arbeitem. Jeho přednášky jsem měla ráda, ale toho dne jsem se nedokázala soustředit. V hlavě mi vyvstával blížící se svátek Julie, což pro mě akorát představovalo další starost, které jsem musela vyčlenit část své mentální kapacity. Svou mladší sestřičku sice miluju, ale slavení svátků mi přijde tak nějak nafouknuté.
Přátelství potvrdil až po několika hodinách. Nemá cenu si nalhávat, že mi ta časová prodleva byla úplně jedno. Vlastně jsem svůj účet kontrolovala každých pět minut, což je u mě dost neobvyklé, klidně se někoho zeptejte. Připadala jsem si hloupě a při představě, že mu napíšu, se o mě pokoušel záchvat nervozity. Jako kdybych stála na nástupišti vlaku na cestě kolem světa a přitom věděla, že odjet nechci. Nebýt Káji, nejspíš bych celou tu záležitost pustila z hlavy a vrhla se na referát o Kafkovi, který jsem oddalovala co nejdéle to šlo. Pokud jste někdo četl nějaké jeho dílo, nejspíš mě chápete.
„Proč váháš?“ zeptala se, když jsem jí o Ondrovi vyprávěla. Jak vděčná jsem byla, když se jí na tváři neobjevil ten přihlouplý úsměv, který jako by říkal: „no to se na to podívejme“. Snad všechny kamarádky mají takový v záloze přesně pro takové příležitosti, kterou nedočkavě, i když potají, vyhlíží, a Kája nebyla žádná výjimka.
„Já nevím, přijde mi to blbý. Vždyť se vůbec neznáme a nechci působit jako nějaká nána, co ho chce dostat přes Facebook. Chtěla bych si s ním jenom popovídat. Něco z něho vyzařovalo, víš. Taková dětská touha. Prohodila jsem s ním jenom pár slov, ale bylo to hrozně milý a osvěžující. Chtěla bych ho víc poznat.“
„Pokud je to takovej zažranej knihomol jako ty, začni na nevinný půdě,“ usrkla si Kája kafe a pozdravila spolužačku, která si do školního bufetu přišla pro poslední záchranu v podobě oschlého chlebíčku a hrnku silné kávy.
„Já se ale z nevinné půdy nehodlám nikam posouvat,“ zdůraznila jsem obratem.
„Jo, však jo. Ale rozumíš, co ti chci říct? Začni o knihách. Proboha, je ti snad dvanáct? Myslela jsem, že tyhle počáteční fáze seznamování máš už dávno zmáknutý.“
„Zřejmě nikdy nebudu odbornice jako ty.“
„To beru jako kompliment,“ pokynula mi Kája. „Tak na úspěšné seznámení.“
Zprávu jsem si po sobě ještě asi desetkrát přečetla a když jsem konečně usoudila, že na větě Ahoj, řekla jsem si, že zkusím kolegu knihomola! Nevíš, kdy má vyjít překlad nového Dana Browna? skutečně není co zkazit, klepla jsem na tlačítko odeslat, mobil schovala do kabelky a oči obrátila ke katedře, kde se odehrávala černá magie morfosyntaxu v neohrabaných rukou doktora Sedláčka. Tiché zavrnění lehce zavibrovalo stolem, o kterých jsem měla kabelku opřenou.
Čauky. Další Langdonův obdivovatel, co? Hele, myslím, že ke konci měsíce. Chudáci měli nějaké potíže s překladateli, ale už všechno leží a běží, jak má.
To nebyl úplně špatný začátek. Nevinná půda, uchechtla jsem se. Karolínu musí člověk buď zbožňovat, nebo nenávidět. Nic mezi tím.
Přesně, symboly, to je moje. Moc díky! Chystáš se zase někdy vzít knihkupectví útokem?
Zase? Moje ofenzíva stále trvá! Den co den. Dá se to léčit?
Haha. Ta důležitější otázka spíš zní: chceš to léčit?
To bys závislákovi nejspíš vymlouvat neměla…
Jenže v tomhle jsem s tebou na jedné lodi. A navíc, my nejsme závislí. Můžeme přeci přestat kdykoliv se nám zlíbí!
Ne asi. Když to podáš takhle, člověk se necítí jako úplný psanec.
Šlo to tak dál celý den a další den poté. Bavilo mě to. Ta představa, že si užívám vtipnou a trochu ulítlou konverzaci s vlastně úplně cizím člověkem, byla lákavá. Jenže stejně jako z jeho úsměvu a upřímných očí, i z jeho zpráv prýštila ta zakřiknutá radost, které rozuměl snad jenom on a která byla pro mě něčím tak nevídaným, a přesto dobře známým.
Nikdy před tím jsem si nezačala psát s neznámým člověkem, protože jsem si vždycky myslela, že to dělají jen puberťáci odkojení současnou dobou. V Ondrově případě to ale bylo něco jiného a ne, není to alibismus. Stud a opatrnost brzy opadly a mě se zmocnilo nečekané vědomí, že jsem v bezpečí. Uvědomuji si, jak šíleně to asi zní, ale prostě to tak bylo!
Domluvili jsme si schůzku. Muselo to být nějak týden poté. Už si ani nepamatuju, kdo s tím nápadem přišel. Podle obrázku, jaký jsem si o něm zatím udělala, bych řekla, že já. Ačkoliv je dost možné, že oba zároveň.
Dobrá čajovna nepatřila zrovna k mým nejoblíbenějším místům, protože převládající šero mě vždycky hrozně uspávalo. Nic proti ní jsem ale nenamítala. Chtěla jsem toho zvláštního kluka poznat, a tak mi přišlo logické jít na místo, kde to má rád. Místo může o člověku hodně vypovědět, což jsem vždycky tak nějak podvědomě cítila, a tak jsem se rozhodla tohohle pocitu držet.
Aroma vonných svíček bylo silné už od vchodu, ale rychle jsem mu přivykla. Ondra vybral místo úplně v rohu u stolečku vedle sošky Buddhy. Zuli jsme si boty a usedli na měkké polštáře. Zvědavost ve mně jenom hořela. Na jazyk se mi z nitra dralo tolik otázek, až jsem se bála, abych ho neudolala.
„Co to tvé psaní?“ nadhodila jsem, když jsme si objednali Lotosový čaj. Neptejte se mě, co v něm ve skutečnosti bylo, protože nemám nejmenší ponětí. Nicméně název zněl slibně.
„K tomu asi není moc co říct,“ zarděl se Ondra v přísvitu svíčky hořící na stolečku. Vzduchem vibrovala tichá mantra. „Miluju to. Je to něco, co dělám odjakživa a nikdy dělat nepřestanu. Vím, co se říká o vrtkavý vlastnosti předsevzetí, ale tohle je spíš něco jako základní stavební kámen. Jakmile ho položíš, už tam zůstane navěky.“
„A co teda píšeš?“
„Já nevím,“ odpověděl a zahleděl se někam k bambusem pokrytému stropu. „To nerozhoduju já, co zrovna napíšu. Povětšinou to jsou ale krátké povídky. O žánru nerad mluvím, protože je to hrozně definitivní vymezení, které textu brání v životě.“
„Asi víš, co říkáš, co?“
„Vím jen to, co mě psaní naučilo.“
„Mohla bych si od tebe něco přečíst?“
„No… to já nevím. Asi by se ti to nelíbilo.“
„Hele, já přečtu všechno, co začíná velkým písmenem, končí tečkou a má víc než jeden odstavec. No tak, nenech mě prosit. Jsem hrozně zvědavá. A nemůžeš se divit, kluka, který je blázen do čtení, a ještě k tomu píše vlastní texty nepotkávám každý den. Vlastně jsem neměla ani páru, že někdo jako ty vůbec existuje. Bože, to skoro znělo jako z Upířích deníků. Zapomeň na to, prosím.“
„Ne, v pohodě,“ na scéně se zase objevily ty hluboké ďolíčky, ve kterých se v přítmí sbírala tma. „Každý má nějakou tu svou neřest. Někdo ujíždí na One Direction, někdo zase na Eleně a Damonovi.“
„Takže víš, o čem to je!“ zvolala jsem vítězoslavně a podle pohoršených pohledů ostatních zákazníků, kteří se právě oddávali vůni vodní dýmky, trochu moc nahlas.
„Jako pisálek musíš mít neustále našpicovaný uši. A občas zaslechneš i něco, bez čeho by ses nejspíš obešla.“
„Hele, hele, z toho se nevykroutíš. Panebože, máš tam ještě nějaké překvapení?“
„Netušil jsem, že jsem u výslechu!“
„Máš pravdu. Něco ti dlužím. Takže…“ chytila jsem se za bradu v předstíraném zamyšlení. „Jako malá jsem jedla žížaly.“
„Cože?“ rozesmál se.
„Trochu shovívavosti bych prosila! Zvlášť od kluka, který zná Upíří deníky. Prostě mi… já nevím, nejspíš chutnaly, ačkoliv přiznávám, že to zní děsivě, no a…“
„Já slimáka.“
„Prosím?“
„Děti někdy vyvádí vážně šílený věci. A ten slimák se prostě ocitl ve špatnou dobu na špatným místě.“
„To je strašné.“
„Nebyl to můj nápad! Jako mladší sourozenec jsem vkládal veškerou svou bezbřehou důvěru do bráškových rukou. A když bráška zavelí…“
„Fuj!“
„No vidíš, a já o tom později napsal povídku a doufal jsem, jak bude zábavná.“
Smáli jsme se celý večer. Nálada byla uvolněná a já po dlouhé době zjistila něco, co jsem ani netušila. Konečně jsem mohla dýchat. Já vím, je to absurdní. S Lukášem jsme měli úžasný vztah, ve škole mě to bavilo, s přáteli jsme měli společné zájmy. Ale někde tam v té idyle vysokoškolského života se musel usadit nějaký stín, který mi postupně padal do očí.
„Už musím jít,“ řekl Ondra, když jsme stáli u kašny.
„Nech mě hádat, pozdní seminář?“
„Jen to ne,“ oddechl si a rukou mimoděk zabloudil k přívěsku, kterého jsem si před tím vůbec nevšimla. „Musím si ještě něco zařídit.“
„Neříkej mi co. Šokujících odhalení bylo dnes ažaž. Tak zase někdy?“
„Jasně, hezký večer.“
A jako tehdy v knihkupectví se prostě vypařil.
_
Zprvu jsem si myslela, že se prostě stydí. Jeho neustálé výmluvy a podhodnocování svých povídek ve mně prohlubovaly svědivou zvědavost. O to víc, když mi došlo, že si svými nepatrnými gesty, která nejspíš dělal bez sebemenšího náznaku vědomí, získal mé přátelství. Upřímný úsměv a dětský pohled v očích někoho, kdo žije ve svém světě. Byl to vroucí pohled člověka, který nikdy v životě nepřestane dělat to, co ho skutečně baví.
Přiznávám, že jsem na něho kvůli jeho psaní tlačila. V tomhle ohledu byl jako hlemýždí tykadla. Stačil letmý dotyk zvědavosti a hned se schoval v ulitě své jemné uzavřenosti. Působil zkrátka jako záhada. A záhadou opravdu byl.
Až mi jednou přišlo upozornění na příchozí e-mail.
Jestli to někde zveřejníš, budu tě muset zabít. Jakože ÚPLNĚ zabít…
P.S. Napořád.
Byla to krátká povídka. Sotva na dvě strany, ale slova se přelévala ve věty a ta rostla v přibývajících řádcích. A právě v té chvíli, kdy jsem očima spočinula na temné a provokativní tečce na konci poslední věty, jsem si uvědomila, že jsem závislá.
Závislá na něm.
Závislá na jeho psaní.
A jako narkoman jsem pociťovala palčivou touhu po další dávce. To je toho, snažila jsem uklidit svou hýřící mysl, po světě běhá tolik autorů, jejichž psaní je ještě mnohem lepší. Vyzrálejší. Utříbenější. Ale ani za jedním takovým rukopisem se neskrývala ta děsivě silná energie, ten potutelný úsměv ohraničený ďolíčky.
„Musíš publikovat,“ oznámila jsem mu rezolutně při jedné naší následující schůzce. Bylo to ke konci listopadu.
„Ani náhodou,“ odpověděl mírně a usmál se.
„Já si nedělám srandu, Ondro. To, co jsem četla, nebylo dokonalé, ale bylo na tom něco, co neumím pořádně popsat slovy. Do háje, strávila jsem nejméně dvě hodiny opětovným pročítáním těch dvou stránek. Znám nazpaměť každé slovo. Musíš tu povídku pověsit někam na web. Lidi ti utrhají ruce!“
Pocítila jsem, jak se tykadla zachvěla, napůl vystrašená, napůl pokušená.
„Pošli mi toho víc,“ uchopila jsem ho za ruku, na kterou se zadíval jako na předmět z jiného světa. Nebyl si zcela jistý, co by s ní měl dělat. A to mi dalo prostor, abych mluvila dál. Neotřele a vážně. Narovinu.
„Musím vidět víc, Ondro. Něco se v tobě skrývá a já to chci odhalit. Ať už to je cokoliv, svět přesně na tohle čeká. Já znám spoustu lidí z nakladatelství, můžu někomu z nich zavolat. Pomůžu ti s tím. Co ty na to? Konečně to tvé utajované psaní nabyde ještě širší rozměr. Pro krindapána, mohl bys mít úžasnej dopad na lidi!“
Jeho ruka, studená a netečná, mu sjela ke koženému řemínku u krku, na kterém ve skrytu trička visel přívěsek. Měla jsem pocit, jako by vzduch kolem něj houstnul. Jako by z přívěsku čerpal nějakou energii, kterou před světem dosud úspěšně skrýval. V očích se mu usadil ustaraný výraz. Potom, pomalu a zřetelně, zavrtěl hlavou.
„To neudělám.“
Zírala jsem na něho jako by mě opařil. Chtěla jsem křičet, zacloumat s ním, aby se probral. Nemůže přeci zahodit něco… něco takového! Odmítala jsem se smířit s tou vulgární myšlenkou. Všechno to zapadalo. Stroj logických rozhodnutí fungoval dokonale. Kolečka se rozeběhla. Nemůže je opět zastavit. Nemá právo!
„Musím ti něco ukázat,“ řekl zamyšleně a vstal od stolu. Celou cestu jsme šli mlčky, což bylo něco tak neobvyklého, že jsem měla strach, jestli v té lidské bytosti, která kráčela po mém boku, je stále ještě ten Ondřej, kterého jsem poznala. Pokusila jsem se promluvit, ale hlas se mi lámal už v jeho počátku a ven vycházela jen ubohá forma nesrozumitelného zamumlání.
Zastavili jsme se na mostě. Pod listopadovým nebem bylo chladno. Temná voda se pod našima nohama převalovala přes ohlazený kámen, který čněl nad hladinu. Tok unášel listí, se kterým si proudy pohrávaly jako s papírovou lodičkou. Začínalo pršet.
„Proč jsme tady?“ zeptala jsem se a odvrátila oči od temné masy pode mnou. Zmocňoval se mě nepříjemný pocit, že mě to matné tekuté zrcadlo láká k sobě. Jen pojď a podívej se.
Ondra si beze slov přetáhl přívěsek na koženém řemínku přes hlavu. Teprve teď, když si ho prohlížel na denním zakaleném světle, jsem spatřila, že to žádný přívěsek není.
„Co je na té flashce?“
„To, co jsi četla. A stovky dalších.“ Odpověděl naprosto bez emocí. Celokovový flashdisk se na řemínku točil a hypnotizoval mě.
„Kolik stovek?“ Byla to jediná otázka, se kterou má zacyklená mysl dokázala přijít, ačkoliv jsem si plně uvědomovala, že její význam postrádá smysl.
„Nepočítal jsem to.“
„A co s nimi budeš dělat?“
„Hodím je dolů.“
„To nemůžeš!“ vyjekla jsem překvapeně, byť mě to nějakým záhadným způsobem, který vzešel z toho zachmuřeného listopadového odpoledne, napadlo hned, jak pod námi zavrzala dřevěná prkna mostu. Vzhlédl ke mně a dlouho mi hleděl hluboko do očí, snad se snažil vypátrat něco, co v černých zorničkách zatím jenom tušil.
„Znáš tibetské mandaly?“ zeptal se najednou. Přikývla jsem. „Tibetští mniši skládají obrovské mandaly ze zrnek barevného písku. Složit jednu jim trvá klidně deset let. Vyžaduje to extrémní odhodlání a trpělivost. Vnímají to jako duchovní cvičení. Trénují vyrovnanost. A jakmile po deseti nebo více letech umístí poslední zrnko písku na to správné místo…“
„Sfouknou celou mandalu ze stolu jako barevný prach,“ dokončila jsem za něj, aniž bych to zamýšlela. „Deset let snahy, odříkání a maximální soustředěnosti pryč v mžiku oka.“
Přikývl, čímž rozptýlil naději, která na mně z posledních sil ulpívala jako nitky potrhané pavučiny. Obrátil pohled k flashdisku, který se pomalu ustálil. A pak uvolnil sevření.
I s koženým řemínkem se flashdisk propadl k tekuté plazmě pod námi.
A zmizel.
Jen se slabým žblunknutím.
Voda okamžitě zacelila svůj protrhnutý povrch. A potom, jak jsem tak hleděla dolů na vzdouvající se černou vodu, mi hlavou proletěla hrozná myšlenka, která útočila na veškerá nervová zakončení v mém těle.
„Kolik takových flashek tam dole je?“
„Nepočítal jsem to,“ zněla odpověď. Ondra se otočil na patě a odešel pryč. Ještě několik chvil jsem vydržela vzdorovat tlaku, který se mi usadil na prsou. Vše vypadalo neměně. Oblaka se po obleze vláčela se znuděnou povinností. Voda se dál valila korytem řeky. Zábradlí mostu i nadále studilo při sebemenším dotyku.
Copak je nikdo nikdy nevyloví? Třeba jednou, až voda pod mostem dávno vyschne a odhalí neobvykle klidné dno. Písek a hlínu, kamení a…
Přivinula jsem si kabát víc k tělu a rychle se od toho pohřebiště příběhů vzdálila s bolavým srdcem. Mlčela jsem. Doma jsem Lukáše políbila na tvář a posadila se k němu na pohovku. Objal mě a já se cítila milovaná. Pohladil mě po vlasech a já se cítila úplná.
A přesto mi po tvářích kanula jedna slza za druhou.
D.
