Pan Beček vedl úspěšný život. Na střední škole exceloval, přijali ho na práva, našel si skvělou práci, vozil se v červeném BMW a na účtu mu ležely dva miliony čtyři sta dvacet dva tisíc pět set osmdesát dva korun.
Nepatřil mezi tu spodinu ostatních lidí, kteří budou jednou rádi za dvacet tisíc měsíčně. Byl chytrý, dravý a věděl, jak funguje život. Pohrdal chudými intelektuály. Většina těch ubožáčků k němu vzhlížela jako k pozlacené modle. Líbila se mu pozornost, miloval obdiv. Povyšování se považoval za zdravou soutěživost. Byl za vodou.
Ne jako jeho soused. Ten měl malý byt, staré auto, na dovolenou jezdil k Mácháči. Jeho kluk se učil na truhláře, dcera chtěla být malířkou, a i tak se všichni troufali tvářit spokojeně. Panu Bečkovi se z toho vařila krev v žilách. Naštěstí měl pro takové a další případy v zásobě několik spolehlivých pilulek.
„Ale vždyť jsou tak opravdu spokojení,“ namítl jednou nějaký človíček, jehož tvářičku i jméno už dávno zapomněl – snad si je ani nikdy nezapamatoval.
„Jsou to hlupáci,“ odpověděl pan Beček utišen prášky na podrážděnost a dopřál si u toho úsměv, kterým jakýmsi záhadným způsobem dokázal ve stejnou chvíli hladit vlastní ego a bičovat všechny ty příživníky, kteří mu nesahali ani po kolena. Ten úsměv nemusel ani cvičit. Byl jeho součástí a používal ho jako zbraň proti světu.
Když v životě nebudeš pan Někdo, promarnil jsi svou šanci. Tímto heslem se řídil už odmala. Bylo mu úporně vtloukáno do hlavy svým okolím, které se celý život zběsile honilo za prvním místem na stupínku úspěšných. Také se toho závodu účastnil. Dřel až na kost, občas, když to bylo nutné, házel klacky pod nohy.
Pan Beček vedl úspěšný život. Na střední škole exceloval, přijali ho na práva, našel si skvělou práci, vozil se v červeném BMW a na účtu mu ležely dva miliony čtyři sta dvacet dva tisíc pět set osmdesát dva korun.
A potom umřel.
D.
