Stejně jako někteří lidé, i knihy nám občas do života přicházejí jako na zavolanou. Zrovna, když jsem rozjel tenhle blog a ukotvil se ve svém odhodlání pokračovat v něm stůj co stůj, narazil jsem na internetu na útlou knížečku od Austina Kleona s jasným názvem Ukaž, co děláš. Autor v ní popisuje několik myšlenek, ale ta hlavní je patrná už z názvu.
Prostě ukaž, co děláš!
Neobydlený kus země
„Kup si vlastní doménu, webhosting a začni psát o všem, co děláš, co tě zajímá, co se ti honí hlavou, čím že živíš.“
Tím vším vyplňujeme extrémně velkou část svých životů. A protože se historky ze zákulisí těší velké oblibě – především u lidí, kteří s tím, co děláme, nejsou příliš obeznámení –, psát, kreslit či jinak dokumentovat naši práci je celkem logické, a vlastně i přínosné.
V první řadě ale nejde ani tak o to strhnout svými příspěvky davy. Austin Kleon vnímá vlastní blog jako jedinečný prostor na internetu, který patří pouze jemu. Ono je sice fajn sdílet na sociálních sítích, ale je pravda, že jejich sláva chladne stejně rychle, jako vzplane, takže se cokoliv, co na nich řekneme, může brzy a snadno ocitnout v hlubinách internetové historie. Vlastní blog přitom bude existovat do té doby, dokud sami neřekneme dost.
O tom jsem se ostatně přesvědčil na vlastní kůži, když jsem nedávno zjistil, že si můj starý blog Pisálek odvedle stále vesele pluje internetem, ačkoliv ho nikdo nenavštívil už několik let. A i když dnes vím, že bych některé příspěvky na něm napsal úplně jinak nebo nepsal vůbec, opět si oživit to, o čem jsem přemýšlel a co jsem prožíval, má pro mě obrovskou cenu. Díky tomu vidím, kam jsem se za tu dobu posunul.
Mít vlastní prostor na internetu je hezká myšlenka, ke které jsem srdcem tíhnul od té doby, co se síť rozlezla po celém světě a stala se z ní základna moderního způsobu života. Jak jsem psal v úvodním článku, chci mít všechny své výtvory a myšlenky zachycené na papír a srovnané pěkně pohromadě. A jelikož jsem člověk nepořádný a složky v mém počítači jsou přehledné asi jako po výbuchu, mít vlastní kus „půdy“ někde v cloudu je dokonalý způsob, jak předejít nechtěnému smazání a zapomnění.
Nečum a piš
Já fakt rád píšu. Mám to tak odjakživa. Už samotná představa psaní mi dělá strašně dobře u srdce. Nikdy bych o sobě nejspíš neřekl, že jsem umělec, ale tvořit mě úplně nemožně baví. Sepisovat svoje myšlenky, zážitky a představy a dávat jim ucelenou formu, která vydrží staletí a má potenciál oslovit i někoho dalšího, pro mě znamená vládnout obrovskou silou.
Často jsem pochopitelně přemýšlel nad tím, jestli mám vůbec o čem psát a zda můžu něčím přispět. Myslím, že takovou pochybností trpí snad úplně každý, kdo se snaží nějakým způsobem tvořit. Jak jsem ale zjistil, tvorba mnohdy nepřichází díky tématům, nýbrž témata přicházejí díky tvorbě.
Když si sednu ke klávesnici, psacímu stroji nebo vezmu do ruky pero, otvírám bránu k sobě. Teprve když první slova hodím na papír, začnu si pořádně třídit myšlenky. Ty se postupem času dále rozvíjí, mění se a vedou k dalším. Je to půvabný a svým způsobem romantický proces. Dlouhou dobu jsem dělal tu chybu, že jsem čekal na to, až mě políbí múza. Trik je přitom v tom přestat lelkovat a políbit ji jako první.
Od té chvíle, co jsem si to plně uvědomil, se nezabývám tím, že nevím, o čem psát. To totiž doopravdy nevím nikdy. Jakmile ale prostě začnu něco psát, vždycky – podotýkám vždycky – se ve slovech promítne něco, co stojí za napsání článku či příspěvku.
Nebloguju proto, že jsem v něčem dobrý. Bloguju proto, abych zjistil, v čem jsem dobrý.
Vrána k vráně
„Já ti nevím, takovýhle bláboly… to ti nikdo nebude číst.“
Některé názory, které v životě slýcháme i třeba od našich blízkých, mohou být nepříjemným políčkem pro naše odhodlání. Názor má ale úplně každý a dostat se z vleku jejich manipulace vyžaduje položit si obyčejnou, přesto zásadní otázku: „A co když se mýlí?“
Mít svoji hlavu a všechno zdravě zpochybňovat považuju v dnešním světě za jednu z nejdůležitějších schopností.
Já nepíšu pro svou rodinu, přátele nebo lidi, kteří mě znají. Píšu především pro sebe a pro lidi, kteří si mé myšlenky budou chtít přečíst – dost možná je ještě ani neznám. Pokud totiž internet umí něco dobře, je to přilákat lidi, kterým naše uvažování a způsob života budou blízké. Stejně jako když se vlci v divočině navzájem svolávají táhlým zavytím, přesně tak jsem přesvědčený, že fungují i lidé. Stačí „výt“ dost nahlas a dlouho. Nevzdávat to. Protože dřív nebo později si nás zákonitě ti správní lidé nakonec najdou.
I můj blog si najde přesně takové čtenáře, jaké zasluhuje. Možná to bude za měsíc, za rok nebo za deset let. Ať tak či tak, přijdou. A já se do té doby spokojím s tím, že mě psaní neuvěřitelně těší. S každým napsaným článkem totiž cítím, že se zlepšuju ve vyjadřování, uvažování i empatii. Bez nadsázky se stávám lepším člověkem. Takovou sílu totiž tvorba má.
Pokud vás něco baví a netěšíte se ve vašem okolí zrovna pochopení, věnujte se tomu stejně – a snad i s o to větší vervou. Protože ti správní lidé přijdou, dodají vám odvahu, uznání, posunou vás dál. V mých očích je nejsmutnější pohled ten na člověka, který se nechal odradit od toho, co má rád. Vytrvejme, lidi. Fakt. Děláme to pro sebe.
A jak řekl Václav Havel: „Naděje není to přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že má něco smysl – bez ohledu na to, jak to dopadne.“
Tak ukažme, co děláme.
D.
