V sále to hlučelo jako v obrovském úlu. Nekonečné konverzace se odrážely od vnitřních barokních zdí historické budovy jako ozvěny radostných vzpomínek, které před dlouhou dobou byly Adamovi Sedláčkovi dobře známé. Nyní však představovaly ozvěnu minulosti, jelikož vzpomínky a myšlenky, které se mu honily hlavou, mělo s radostí pramálo společného.
Stál na prostorném balkoně přímo nad rozlehlým tanečním parketem, který se hemžil tanečnicemi ve večerních róbách a tanečníky v dobře padnoucích oblecích. Živou muziku obstarávala jazzová kapela, která stála na vyvýšeném podiu. Taneční páry se točily po sále a vedly mezi sebou zdvořilé, přátelské a mnohdy i intimní rozhovory. Každou chvíli byl slyšet výbuch předstíraného smíchu, každou chvíli se k Adamovým uším donesly laškovné poznámky starých mládenců v úlisných kvádrech a naleštěných polobotkách.
Na balkoně za ním, u dlouhého dřevem obloženého baru, se odehrávala podobná fraška. Muži byli opření o bar a zvali naprosto neznámé a většinou i zadané ženy na drink, v ideálním případě na dva a víc. Ženy se provokativně uculovaly a dráždily všechny svými svůdnými pohledy, které umějí jen ony. Slepice ve zlatém balení, pomyslel si Adam Sedláček a zapátral pohledem ve změti tanečníků pod ním.
Spatřil ji hned, ačkoliv na sobě neměla šaty, které ji daroval právě k této příležitosti. Tyto byly tyrkysově modré a zvýrazňovaly její malá pevná ňadra, štíhlý pas a úzké boky. Tyto šaty byly z mnohem jemnější látky, a hlavně byly nejméně třikrát tak drahé jako šaty, na které Adam šetřil tak dlouho. Úsměv, který měly vykouzlit a kvůli kterému se do ní před čtyřmi lety bezhlavě zamiloval, však už nespatřil.
Nyní patřila někomu jinému. Adam Sedláček nepochyboval, že tanečník s havraními vlasy sčesanými dozadu a v nepochybně velmi drahém kvádru, který s Lenkou tančil už celou půlhodinu a jehož ruka něžně hladila její záda a nespočetněkrát sjela i mnohem níž, byl onou příčinou jejich nenadálého rozchodu. Nenadálého alespoň pro něj. Byl to zásah blesku z čistého nebe, který roztrhal jejich pouto a zadupal ho do země. Adam Sedláček si přehrával onu bolestnou chvíli stále dokola, a i přesto, že byl unavený z toho neustálého trápení, nemohl odolat a mučil se tou vzpomínkou dál. Jako by se snad snažil přijít na něco, co musel jistě přehlédnou. Snažil se odhalit nějakou chybu, která spustila nezastavitelný sled událostí vedoucí k tomu nejhoršímu, co si kdy dokázal představit – rozchodu se ženou, pro kterou dýchal.
Tehdy přišel z práce neobvykle ztrhaný. Svlékl si obnošený kabát, pověsil ho na věšák a ošoupané polobotky skopl z nohou. Lenka seděla v malém obývacím pokoji, ruce si nervózně mnula, očima zmateně těkala po místnosti.
„Ahoj, lásko,“ řekl Adam s o něco lepší náladou, než se kterou překročil práh. Lenka vzhlédla a věnovala mu nervózní úsměv, neřekla nic. Sednul si vedle ní a chtěl ji políbit, jeho žena však vstala z pohovky a s rukama sepnutýma u úst došla na druhý konec místnosti. Něco bylo špatně. Lenčin výraz ve tváři byl nepřítomný, jako by myšlenkami bloudila v jiném světě – ve světě bez Adama, prolétlo mu hlavou. Nesmysl. Nikdy v celém svém životě nemaloval čerta na zeď a nehodlal s tím začínat ani teď, když mu táhlo na čtyřicet a mohl se chlubit svým věčným optimismem. Rychle však vystřízlivěl.
„Je konec, Adame,“ vyhrkla najednou Lenka, která na něj upřeně hleděla ode dveří do předsíně. Párkrát zamrkal. Možná to byla únava, možná zcela něco jiného, co způsobilo, že mu mysl zahalila neprostupná mlha, která v jeho hlavě přetínala nitě veškerých myšlenkových pochodů. Zíral na ni a čekal, až mu poskytne nějaké další vodítko, které by mu pomohlo pochopit, o čem to proboha mluví.
„Co?“ vydal ze sebe nakonec, když se ticho stalo nesnesitelně lepkavé. Lenčinu tvář obestřel nádech zlosti.
„Čemu se divíš? Vždyť se podívej kolem sebe!“ Rozpřáhla ruce, jako by chtěla celou místnost uchopit a rozmačkat. „Já už takhle nemůžu žít, vždyť je to k zbláznění!“
„Jak?“ vypustil ze sebe Adam nechápavě. Lenka na něj zůstala zírat, v jasně modrých očí se jí usídlily údiv a zlost.
Adam se mohl jen dívat, jak se Lenka oblékla do kabátu, popadla sbalený kufr, kterého si při příchodu v předsíni vůbec nevšiml, a vyšla ven z bytu. Co to má do hajzlu znamenat, proběhlo mu hlavou, když zůstal v obýváku sám.
Několikrát jí volal, ale nikdy to nezvedla. Obvolal dokonce i všechny její kamarádky, které si dokázal vybavit, ale žádná z nich o ní nic nevěděla. Lhaly mu do očí, ale i přesto, že v něm kypěla zlost nad Lenčiným nepochopitelným výstupem, nechtěl se pouštět do nesmyslných hádek. Začalo se ho zmocňovat zoufalství. Co se stalo? Černé myšlenky se mu bez přestání rojily v hlavě jako hejno nepříjemných komárů a mučily ho za nekonečných nocí, kdy nezamhouřil oka.
Teprve po třech týdnech, kdy opustila práh jejich bytu, zazvonil Adamovi telefon. Lenka to však nebyla. Ve sluchátku se ozval chraplavý hlas jejího bratra.
„Co to má znamenat, Radku?“ Adam byl rozčilený a zdrcený, chtěl praštit do zdi a schoulit se do klubíčka, dát ostrým slzám volný průchod.
„Mrzí mě to, Adame. Prostě, ber věci tak, jak jsou.“
„Ale já doprdele ani nevím, jak věci jsou!“ rozkřikl se Adam a bezděky kopnul do prázdné lahve od piva.
„Našla si někoho jinýho. Hele, vím, že to mohla udělat i líp, ale je to moje sestra, a pokud je šťastná, jsem šťastnej i já. Už jí nevolej, ahoj.“
Našla si někoho jinýho. Je šťastná. Copak s ním nebyla šťastná? Copak nedělal vše, co bylo v jeho silách, aby byla sakra šťastná? Po čtyřech letech ho jen tak odkopne a ani se neobtěžuje mu vysvětlit, co se stalo? Do prdele!
Jenže teď, když ji pozoroval, jak se se svým tanečníkem radostně proplétá mezi ostatními páry, nemohl se na ni zlobit. Nikdy by si nepomyslel, že potká lásku svého života, a když ji konečně našel, zase ji ztratil. Vina však jistě byla na jeho straně, měl se snažit víc! Ale jak víc? Copak ji nedal všechno, co měl? Byl pro ni ochotný zemřít, prokrista!
„Takovým způsobem bych neuvažoval,“ ozvalo se mu najednou za zády. Hluboký hlas ho vrátil do reality naplněné jazzovou hudbou, hlasitými rozhovory a cinkáním skleniček se šampaňským. Adam se ohlédl. Vysoký muž v ležérně rozepnutém saku a se sklenicí šampaňského v ruce se na něj přátelsky usmál a postavil se k zábradlí vedle něj.
„Prosím?“ Adam byl zmatený. Snažil se vzpomenout si, odkud toho chlápka zná. Hlavou mu však duněl čardáš emocí a nebyl schopný jasně uvažovat.
„Stojíte tady už dobrou hodinu,“ poznamenal muž a upřel pohled na tanečníky pod nimi. Hudba právě zvolnila a jednotlivé páry se k sobě přitiskly blíž. Světlo v sále poněkud potemnělo. Tahle chvíle patří pouze tanečníkům. Z mikrofonu začal zpívat Frank Sinatra. „Upřeně pozorujete jeden pár, přitom máte zatnutou čelist a klouby na rukou od toho svírání zábradlí celé bílé.“ Muž upil ze sklenice. V šampaňském se odráželo světlo z malých reflektorů, které nahodile kroužily po celém sále. „Jelikož jste ještě nesebral odvahu, nesešel jste dolů a nerozbil tomu hajzlovi obličej, hádám, že váháte nad tím, zdali to přece jen není vaše chyba.“ Při pohledu do Adamovi tváře se koutky úst neznámého muže zvedly v milém úsměvu. „Věřte mi, že není,“ řekl nakonec.
„Jak to můžete vědět?“ hlesl Adam potichu, takže ho přes hudbu bylo sotva slyšet. Neměl náladu na rozhovory s cizími lidmi, a už vůbec neměl náladu na vylívání si srdce před nějakým uhlazeným panákem. Ačkoliv podvědomě musel uznat, že se tenhle muž od ostatních snobů, kterých byl plný sál, poněkud liší. Nezapadal do toho vzorce blyštivých polobotek, závratného přepychu a přísných společenských konvencí. O tom ostatně vypovídalo už jen jeho rozepnuté sako. Jako by schválně vzdoroval nátlaku světa smetánky, který se v sále vzdouval.
„Mám dobrý odhad na lidi,“ odpověděl.
„To jsem si taky myslel, než mi vrazila kudlu do zad,“ procedil Adam skrze zuby, když konečně opět zahlédl jasně tyrkysově modré šaty. Obě pracky toho slizkýho parchanta měla Lenka přilepené na zadku. Její něžné ruce byly zavěšené kolem jeho krku, tváře pouze několik centimetrů od sebe.
„Půvabná dáma, opravdu.“
„Mrcha je to.“
„Ale no tak,“ pokáral Adama muž a zamračil se. „Oba víme, že slečna Lenka je v tom nevinně.“
„Odkud ji znáte?“ podivil se Adam. Tentokrát to byl on, kdo se zamračil.
„Měl jsem tu čest se s ní seznámit na recepci. Nedivím se vašemu vzteku, já přijít o takový rozkošný poklad, asi bych se neudržel. Máte můj obdiv,“ odpověděl muž a opět upil ze sklenice. Adam si pohrdavě odfrkl. Ne snad proto, že by se ho ten chlap dotkl, spíš kvůli znechucení, které k sobě cítil.
„Proč myslíte, že se udržím?“ Následovala chvíle ticha. Bylo to však pouze ticho v rozhovoru samotném, všude kolem se ozývaly pomalé tóny klavíru doprovázeného svádějícím zvukem saxofonu.
„Protože byste jinak už dávno sešel tam dolů a vzal si, co vám patří, Adame,“ odpověděl muž najednou a pohlédl Adamovi přímo do očí. V jeho pohledu se zračil výsměch, a ještě něco jiného. Jeho ústa se pak zformovala do sotva znatelného rošťáckého úsměvu. Adamovo srdce začalo prudce bít.
Přemílal nad těmi slovy stále dokola, jako by poslouchal zvukovou stopu ve smyčce. Už dávno bys to udělal, hlupáku. Tak proč tady jen tak stojíš a bezmocně přihlížíš tomu, jak se smysl tvýho života vytrácí a stává se jen dočasnou zábavou života někoho jinýho?
Adamova pravačka nahmatala v kapse chladný předmět a přejela po něm prsty. Byl to jen letmý dotyk, ale i tak mu tělem projel elektrizující výboj napětí. Najednou pocítil nutkání toho muže přesvědčit o opaku.
„Mám v kapse nůž,“ pronesl klidně a pátral po tom, jestli se výraz v obličeji změní. Chtěl ho překvapit, možná dokonce vyděsit. Muž ale jen s úsměvem přikývl a opět obrátil pohled k parketu. Zdálo se, že je hovor u konce. „Nechcete vědět, proč jsem si ho sem vzal?“
„Nechci,“ odpověděl muž ledabyle, jako by odmítal sklenici zlatavého šampaňského.
„Vzal jsem si ho, protože chci tomu hajzlovi rozpárat břicho.“ Když slyšel ta slova vycházet z jeho úst, ovládlo ho podivné vzrušení. Nebylo to vzrušení, které zažíval s Lenkou v ložnici, ani vzrušení z představy něčeho nového. Byl to pocit, se kterým se nikdy před tím nesetkal, a on přemítal nad tím proč.
Muž se najednou pobaveně uchechtl a nevěřícně zakroutil hlavou. „Adame, jste učitel angličtiny na střední škole. Něco takového prostě nemáte v povaze.“
„A odkud mě tak dobře znáte, co?“ vyhrkl Adam rozezleně. Ještě jednou dlaněmi křečovitě sevřel zábradlí. Mužův hlas se změnil. Zeslábl a výsměch nahradil omluvný tón.
„Promiňte, nechtěl jsem se vás dotknout. Zapomeňme na to.“ Zapomeňme na to? Co si o sobě sakra myslí? Adam překypoval vzteky. Nejen kvůli Lence nebo řečem toho podivína, ale především proto, že jím zmítal obrovský strach. Strach z drtivé pravdy, která se mu během rozhovoru začala odhalovat. Měl zlost sám na sebe a ze všeho nejvíc na toho šmejda, co ho připravil o Lenku. Nedokázal pochopit, jak je vůbec možné, že během jednoho okamžiku přišel o všechno. Nerozuměl tomu, proč tu stojí na balkóně a zbaběle pozoruje ty dva, když by to měl být on tam dole s tou nejúžasnější ženskou na světě!
„Adame, uklidněte se,“ pronesl muž a jemně ho uchopil za loket. „Bude nejlepší, když se půjdete domů vyspat. Vy tady stejně nic nezmůžete.“ To se ještě uvidí. Celý život stál v pozadí. Celý svůj zasraný život jen přihlížel, jak si s ním osud a ostatní lidi pohrávají jako s hadrovým panáčkem. Jako by muž četl jeho myšlenky, řekl: „Někdy člověku nezbývá nic jiného než jít prostě domů.“ Se sklopenýma ušima. Poslušně jako prase na porážku, hlavně žádné námitky!
Do hlavy se mu nahrnula krev. I z dálky uviděl, jak se Lenka směje laciným vtipům toho sráče, který má tu drzost osahávat ji před všemi těmi lidmi. Neznal ho, ale nenáviděl ho do morku kostí. Ani nemohl zabránit té příšerné představě, ve které jeho úlisné hnáty strhávají z Lenčina bledého těla tyrkysově modré šaty. Ve které se kochá jejím nádherným nahým tělem, líbá ji, bere si ji…
„Jděte domů, Adame,“ dolehlo k němu jakoby z dálky. Hlas byl však zastřený. V jeho světě nyní existoval pouze složený otevírací nůž a výsměšný obličej Lenčina nového partnera. Chvíli se mu zdálo, že ten chcípák hledí přímo na něj a pobízí ho. Tak pojď, na co čekáš?
„Na co čekáte, Adame? Jděte domů!“ znělo mu v uších najednou o něco blíž a naléhavěji. Spal jsem s ní už dávno v době, kdy sis ještě myslel, že vedle ní zestárneš. „Neudělejte nějakou hloupost. Poslechněte svůj strach!“
Tok Adamových myšlenek se přerušil. Stalo se to z nenadání. Adam se přistihl, jak rychle a těžce oddechuje. Po čele se mu válely krůpěje studeného potu. Hudba opět zrychlila a Franka Sinatru vystřídal Louis Armstrong.
„Lidé cítí strach z nějakého důvodu, Adame. To právě díky němu žijí zbabělci déle.“ Muž na něj opět upřeně hleděl. Výraz těch pronikavých očí naprosto odporoval slovům, která vycházela z jeho úst jako mantra na uklidnění roztančených nervů. Ústa hovořila něco, co oči ve stejnou chvíli popíraly. Adama začala příšerně bolet hlava. Všechno byl jeden velký chaos, který se slíval do poháru jeho mysli. Pohár však hrozil brzy přetéct.
„Buďte zbabělec a žijte déle, Adame, prosím,“ hovořila ústa. Nebuďte zbabělec a vezměte si, co vám patří, hovořily oči. Slyšel, jak se Lenka směje, ačkoliv to přes všeobecný hluk bylo nemožné. Myslel si, ne, věděl, že se mu ten parchant vysmívá. Saxofon zatrylkoval těsně před tím, než zpěvák zakončil píseň vysokým tónem. Skleničky na baru za ním cinkaly, barman chrastil ledem v chladících železných nádobách. Nějaká žena při uzobávání jednohubek hlasitě pomlaskávala. Ozval se potlesk tanečníků, jen aby začala hrát píseň s názvem Down by the Riverside. Dupot podpatků, šustění vlnících se šatů tanečnic.
„Zachraňte se.“ Zavrhněte se.
„Prosím, dost,“ hlesl Adam vyčerpaně a chytil se za spánky. Ten příšerný tlak! Jako by se mu každou chvílí měla rozskočit hlava. Musím odsud okamžitě vypadnout, uvědomil si Adam a zapátral po nejbližším východu. Byl dezorientovaný a motala se mu hlava, přesto potácivým krokem zamířil ke schodišti pokrytému červeným kobercem po pravé straně. Málem vrazil do číšníka nesoucího tác s plnými sklenicemi šampaňského. Možná by se měl napít. Ano, to je dobrý nápad, ale ne alkoholu. Potřebuje něco čistějšího. Bože, je mu takové horko!
„Běžte, Adame!“ ozvalo se za ním. Běžte!
Adam šel. Nevěděl, kam ho nohy nesou. Namísto toho, aby se omluvil dámě, do které omylem strčil, si zamumlal něco pod nosem a pokračoval dál. Nespouštěl oči ze schodiště, které se k němu ve velkých obloucích stále přibližovalo. Už jen pár kroků. Ještě kousek a pohltí ho příjemný stín chodby se schody. Za chvíli už bude dobře…
Muž dopil sklenici a položil ji na tác míjejícího číšníka. Poděkoval mu zdvořilým úsměvem a vydal se k baru. Měl chuť na něco ostřejšího, ale především ho lákalo pokušení voňavých cigaret, které čekaly ve zlatém pouzdře v náprsní kapse jeho saka. Už cítil, jak mu příjemně štiplavý kouř zaplavuje plíce. Při té myšlence se neubránil šťastnému smíchu. Ano, cigaretu si opravdu zaslouží.
Opřel se o pevnou desku mohutného baru a zamával na barmana, který zrovna míchal koktejl černovlasé dámě s odhalenou křivkou hebkých zad. Vypadala tak na třicet, ale bylo mu jasné, že je ve skutečnosti mnohem starší. Nevadilo mu to. Na svém dobrém vkusu na ženy si zakládal. A tato splňovala veškeré požadavky. Žena se na něj usmála a prohlédla si ho odshora dolů. Ach, jak dobře znal tenhle pohled. Objednal si whiskey a vytáhl z kapsy pouzdro s cigaretami. Jednu si zapálil a hluboce potáhl.
Jeho tělem se okamžitě rozlinul uklidňující pocit. Napjaté svaly se konečně uvolnily. Dovolil si na chvíli zavřít oči a vnímat pouze vůni cigaret, dobré irské whiskey a parfém ženy s odhalenými zády. Vyfoukl velký oblak kouře a se zalíbením pozoroval, jak se rozplývá ve vzduchu prosyceném hudbou a bodrými konverzacemi. Několikrát ještě potáhl, poté vyndal z druhé náprsní kapsy malý zápisník společně s ebenově černou propiskou. Měla zlatý hrot a sloužila výhradně k zapisování do zápisníku stejné barvy. Muž ho otevřel a začal jím listovat. Přitom několikrát potáhl z krátící se cigarety a popel odklepl do zdobeného popelníku, který ležel na baru vedle něj. Konečně nalistoval stránku, kterou hledal. Prstem poklepal na položku uprostřed dlouhého seznamu a spokojeně se usmál. Ještě jednou zavřel oči a vnímal opojný ruch sálu.
„Pozvete mě na drink?“ pronesla žena s odhalenými zády, která nyní stála vedle něj se svůdným výrazem ve tváři. Muž, aniž by otevřel oči, si přiložil ukazováček levé ruky k ústům. „Pšššt.“ Hudba hrála, sklenice cinkaly, lidé byli ponořeni do hovoru. Byl to ojedinělý okamžik.
Někde za ním se ozval příšerný ženský křik. Byl plný hrůzy a srdcervoucí bolesti. Takový křik, ze kterého vstávají chlupy na rukou a na krku. Hudba z nenadání umlkla. Ozvaly se další výkřiky a dusot pospíchajících lidí ve smrtelném závodě.
„Proboha, má nůž!“ zařval kdosi. V sále zavládla panika. Nejdříve nikdo nevěděl, co má dělat. Stádo ale zůstane stádem, a tak se všude zformovaly hloučky lidí, které přerostly v potoky živé masy, a začaly se valit k únikovým východům.
Nebylo to dřív, než se bar na balkoně zcela vylidnil, když muž konečně opět otevřel oči. Dohořívající cigaretu zamáčkl do popelníku a cvakl s ebenově černou propiskou se zlatým hrotem. Poté pečlivě jedním plynulým tahem přeškrtl jméno Adam Sedláček ve svém zápisníku. Byl spokojený, ale radost ho brzy přešla, když bystrýma očima zběžně prolétl desítky a stovky dalších nepřeškrtnutých jmen, které zaplňovaly stránky zápisníku jako vyčítavá mementa nedokončené práce.
Zápisník a pouzdro na cigarety strčil zpět na své místo do náprsních kapes saka. Jedním obrácením sklenky dopil whiskey a vydal se k východu. Na chvíli zalitoval, že se žena s odhalenými zády vytratila tak rychle.
Mohl to být zajímavý večer.
D.
