20. 11. 2021
Ráno je šedé a na tu hodinu nezvykle teplé. Cestou na autobus si přeju, aby takhle teplo bylo i v noci v horách, až se budu soukat do spacáku. V 1 500 metrech nad mořem ke konci listopadu je to ale zbožné přání. Je něco kolem 6:15 a já si jsem téměř jistý, že uprostřed hluboké noci budu mrznout.
Na cestu vyrážím sám. Je to vcelku spontánní výprava.
Ještě včera jsem se převaloval v teplých peřinách a znuděně přemítal o tom, jak strávím své dvoutýdenní volno. „Poslední dobou jsem nějak zlenivěl,“ blesklo mi hlavou, když jsem se po 20 minutách válení přetočil na druhý bok. Před očima mi plavala vidina teplé snídaně a otevřené knihy hezky v teple u topení, zatímco venku ulice zmáčel déšť. V tu stejnou chvíli mě cosi bodlo u srdce. Byla to vzpomínka na minulý článek. A já měl jasno: pojedu do hor!
Teskné vábení vrcholů zahalených podzimní mlhou jsem slýchal už dlouho. Touha opět se odebrat do divoké krajiny a vnímat jen vše obklopující ticho a svůj dech se mi zahnízdila v srdci a zapustila hluboké kořeny.
Nebylo na co čekat.
I když jsem toho s sebou moc nepotřeboval, krosna byla těžká jako blázen. Snad jsem jen odvykl váze dobrodružství. Nebo jsem to přehnal s technikou? Stativ, nová (větší) zrcadlovka, náhradní objektiv a baterie. To všechno ale nutně potřebuju! Pokud snižovat hmotnost, tak jedině v oblečení. Nechal jsem proto doma jedny trenky, zbytečně těžké bavlněné ponožky, teplou mikinu a pár záložních rukavic. Tušil jsem, že se večer budu mrzet, až se nebudu moct převléct do ničeho suchého. Tuhle obavu jsem ale přesunul do budoucnosti. Na převlečení mi muselo stačit funkční prádlo.
V České Třebové nastupuji na vlak do Zábřehu na Moravě a za chvíli už přesedám na kodrcáček do Ramzové. Nápad vyrazit do hor má i pár dalších cestujících. Prozrazují je naložené krosny a trekové hole, kterých je vagon plný. Najdu si sedadlo za partičkou dobře naladěných chlapíků v různém věku. Jak brzy z jejich ne příliš tichého rozhovoru pochopím, je to spolek šachistů, kteří míří do Jeseníku na turnaj. Baví se převážně o pivu, současné šachové situaci, pivu, politice, pálení kořalek, libovém mase z divočáka, a pro změnu i o pivu. Trochu je podezřívám, že šachové turnaje jim slouží jen jako záminka na to se sebrat a vyrazit s chlapy na poctivou alko tour. Možná ale jen patří mezi ty šťastlivce, kteří dokážou spojovat příjemné s příjemným.
Tyhle staré vagony, které obvykle najdete na trase někam do končin civilizace, mají své kouzlo. Často se v nich sejdou zajímaví lidé. S pobavením poslouchám uchechtané šachisty, kteří se před turnajem začínají posilňovat na kuráž, a sleduju ubíhající lesy obalené stárnoucím podzimem. Nemůžu se dočkat, až vyrazím na stezku. Po takové době! Mám pocit, jako bych se měl znovu narodit.
Je to navíc i symbolická výprava. Stejnou trasu, kterou jsem si naplánoval, jsme podnikli i téměř před rokem. Tehdy, když jsme po zmrzlé noci uprostřed sněhových závějí stanuli na vrcholu sluncem zalitého Pradědu a pod námi se jako vata převalovala inverze, se nám narodila naše Malvínka. A protože nikdo z nás nedokázal oddalovat radost a štěstí, z třídenní výpravy se stala výprava dvoudenní. Stejně bychom se na okolní krásy přírody nemohli soustředit. Sešli jsme do Koutů nad Desnou a šupajdili domů oslavovat.
Téměř před rokem… nechce se mi věřit, že od mého posledního stanování uplynulo tolik času. A že jsem se rozhoupal teprve teď, na konci sychravého podzimu, ani nekomentuju. Kdo by taky stanoval v létě, že jo?!
V Ramzové vyskakuju na perón. Teda, spíš se vypotácím, protože mě krosna táhne víc na pravou stranu. Vylaďuju všechny popruhy a kontroluju, jestli je zrcadlovka hezky bezpečně usazená ve voděodolném pytli. Výborně. Můžu vyrazit.
Počasí je všelijaké. Ve vrcholech kopců se převaluje mlha a místy prosvituje sluníčko. Podle předpovědi má být dnešek sychravý, ale zítřejší ráno se má nést ve znamení jasného dne. Slunce zapadne kolem čtvrté odpoledne a přede mnou leží 19 km.
Naberu směr na Obří skály, první zastávku, kde chci posvačit. Nejprve ale musím projít lesem a vydrápat se do kopce pokrytého spadaným listím. Zdravím se se starším pánem, který mě vesele předbíhá, když se snažím vyfotit stíny mezi prastarými stromy. Tohle musím ještě vymyslet, napadá mě, když si lámu hlavu s tím, kam zrcadlovku umístit, abych ji měl hezky po ruce. Kdybych tak měl držák na batoh! No co, alespoň vím, co si přát k Vánocům. Zastavuju se u Vražedného potoka a zkouším přes dlouhý expoziční čas vyfotit vodopád. Cesta dolů k vodě není jednoduchá, protože musím slézt prudký svah po mokrém listí. Nahoře se zastavuje parta holek se psem. Myslím, že čekají pro případ, že bych do vody zahučel. Milé, nebo urážlivé? Jsem snad nějaký amatér? No, uznávám ale, že pohled na kluka s gigantickou krosnou a stativem v ruce na kluzkém svahu může budit trochu obav.
Z hor sestupuje studený vítr a žene před sebou mlhu jako stádo ovcí. Výhled se nejspíš nekoná, ale nevadí. Mlžný opar v horách dodává všemu tajemnou atmosféru. Škoda jen, že potkávám cestou celkem dost lidí. Kazí to atmosféru. Když se ale vydrápu na Obří skály, potkávám se v turistickém přístřešku s tím pánem, kterého jsem potkal dole.
„Na tom listí to pěkně klouže, že jo?“
Dáváme se do řeči nad kusem chleba. Pán je z Vyškova a po horách trajdá každou volnou chvíli. Takové seniory mám moc rád. Žádné zaprděné důchodce, kteří prosedí celý den u televize a neustále si na něco stěžují. Kdepak. Hezky batůžek na záda a užívat důchodu se vší parádou! To setkání je moc milé – možná trochu i tím, že mi pán v obličeji připomíná Jaroslava Uhlíře s úplně stejným knírkem!
„Tak se určitě ještě potkáme na Šeráku,“ loučí se pán, „a pozor na pád!“
Dožvýkám datle s praženými banánovými lupínky a udělám pár fotek. Nemá cenu se víc zdržovat, cesta je dlouhá a mlha neřídne. V dalším kopci ze mě doslova leje. Snad za to může ta brutální vlhkost, ale přijdu si jako v prádelně. Odhazuju bundu a kráčím jen ve svetru. Už dávno jsem se naučil důvěřovat schopnosti těla zahřát se během pohybu vlastními zdroji. Díky vlhkosti mé oblečení navíc těžkne a vlasy vykukující zpod čepice nasakují vodou.
Stoupám na Šerák a snažím se rozpomenout, kde jsem nechal plíce a kondičku. Přece není možné, abych na tom byl takhle špatně! Jasně, tempo jsem nasadil celkem vražedné – za chvíli předháním skupinku starostlivých holek i pana Uhlíře, který odešel dobrých 10 minut přede mnou. Stejně si ale připadám jako naprostý horal-začátečník.
Les houstne a stárne. Pokud jsem si dole připadal jako na okraji civilizace, tady jsem zaručeně v pravěké divočině. Každý strom na sobě nese známky předlouhých let a oněměle vypráví svůj vlastní příběh. Tahle místa s vlastní atmosférou zbožňuju. Stromy nasáklé vodou a mechem porostlé plochy tlumí veškeré zvuky, takže si připadáte jako v uměle odhlučněné místnosti, kde neexistuje žádná ozvěna. Místy sem hustou mlhou pronikne několik slunečních paprsků, jinak jsem ale v naprosto jiném světě – mokrém, tajemném a nádherném.
Stejně jako minulý rok, Šerák mi nabízí dobře známý výhled na mlhu. Nebudu se ani zdržovat. Aby to ale zrcadlovce nebylo líto, na chvíli ji z batohu přeci jenom vytáhnu. Na vrcholu také potkávám další party lidí. Jsem upřímně překvapený, že jich sem za takového počasí vyrazilo tolik. Čekal jsem spíš osamělé putování, ale není důvod si zoufat. Podle výbavy turistů soudím, že jsou to jen jednodenní výletníci. Ti se se mnou až na Kamzík nepotáhnou.
Z dálky se kývnutím rozloučím s panem Uhlířem, který si nahoře otírá pot z čela, a nechávám ho zmizet v mlze za sebou. Pěšiny se zužují. Vysoké stromy ustupují nízkým křovinám a travinám. Hřeben se narovnává. Teď, když jsem blíž slunci, častěji bílým závojem zahlédnu obrysy krajiny. Je mi trochu líto, že se mi nenabízí lepší výhled, ale podle předpovědi bude zítřejší východ slunce na Pradědu k nezaplacení. Kladu jednu nohu přes druhou, hole se zapichují do změklého terénu, všude je ticho a klid. Jen párkrát potkávám další zbloudilé turisty, někteří mají s sebou i pejsky. Tohle se mi tak strašně líbí! Mít velkého psa a brát ho s sebou do hor. To štěstí z pohybu a času stráveného se svým páníčkem ve zvířecích očích má fakt ohromnou sílu.
Na Keprníku se už vše opět koupe v mlze. Tentokrát to ale vypadá, že se obloha jen tak nevyjasní. Na chvíli se zastavím u cesty a hodím do sebe sváču. Na chození po horách je jídlo jednou z nejlepších odměn. Když se člověk může konečně na chvíli zastavit, odpočinout si a doplnit energii, cítí se jako znovuzrozený. V takových situacích si i na sucharech pochutná jako na královské hostině. Ačkoliv to je i můj případ, nemůžu se dočkat, až dorazím na Kamzík, rozdělám vařič a udělám si horký čaj a teplé jídlo. Mám s sebou lyofilizovanou stravu Summit to Eat, kterou si beru na několikadenní pobyty v horách pokaždé. Nejsem úplně ten typ, co by si ujížděl na instantních čínských polévkách. Jednak mi moc nechutnají a tělu toho po celodenním sešlapování kopečků taky moc nenahradí.
Jak se přehoupne poledne a slunce začíná pomalu sestupovat, příroda potemňuje. Kráčím dál mlhou, překvapen tím, jaké je teplo. Tajemné lesy, osamocené pahýly stromů rýsující se na prahu mlhy a padající tma. Možná někoho z vás napadne, že by pomalu ale jistě dostával v takové chvíli strach. Když jste ale přímo tam, obklopeni tím vším, součástí celku, probouzí se ve vás jen skutečné obavy: kde složíte hlavu a jestli máte dostatek jídla a pití. Strach z nadpřirozena nebo maskovaných vrahů potulujících se mlhami nehraje vůbec žádnou roli (snad díky adrenalinu vyplavenému v krvi). Příroda bývá silnější než naše představy. Když čelíte tváří tvář realitě a skutečnému nebezpečí, na duchařiny není místo. I tak se ale neubráním vzpomínce na horor ze záhadného pohoří Tribeč, který jsem nedávno četl. No, já se snad neztratím!
Ze stezky se napojuju na silnici vysypanou kamením vedoucí dolů do Červenohorského sedla, odkud mám začít opět stoupat. Čas mám skutečně dobrý. Tímhle tempem budu na útulně do hodiny a půl. Dovoluju si trochu zvolnit. Nechci totiž na místo dorazit příliš brzy. Sedět dlouhé hodiny na místě, zatímco tělo chladne a vás se pomalu zmocňuje třes, je dle mého mnohem horší než jít tmou s rozsvícenou čelovkou.
Začínám cítit nohy. Mám na to ale právo, podle chytrých hodinek mají v sobě přes 30 000 kroků. To jde. Obcházím bažiny a rozbředlou půdu, kterými stezka vede. Právě tuhle nenápadnou cestičku jsme před rokem přešli a museli se k ní tmou a vánicí vracet. Letos už jsem ale moudřejší. Vyřídím rychlý telefonát domů, abych dal vědět, že žiju a kde zhruba se budu nacházet. Před očima se mi objevuje Kamzík, zrekonstruovaná útulna pár kilometrů od chaty Švýcárny pod Pradědem. Je 15:04. Slunce zapadá za hodinu. Chvíli přemýšlím, jestli ještě nevyužít čas a nepřiblížit se hoře ještě aspoň o kousek. Nechci ale riskovat, že příští útulna nebude prázdná, a tak zůstávám. No co, najím se, zalezu si do spacáku a budu číst. Dřív nebo později mě stejně dožene únava a zima, tak to zaspím.
První věc, co udělám, je, že se převléknu ze zpoceného oblečení. Chci si držet chlad co nejdále od těla. Uvařím si čaj a jídlo. Sedím na lavici a koukám do mlhy, kterou se sem tam mihnou turisté na cestě do Koutů nad Desnou. Na jednu stranu jim závidím. Ještě dnes večer si dají horkou sprchu a budou ležet ve vyhřátých peřinách, zatímco já budu rád za každou jednotku tepla, kterou se mi podaří ve spacáku udržet.
Spacák, napadne mě. Měl bych si přichystat lůžko a co nejdříve zalézt.
Vytahuju z krosny voděodolný pytel s věcmi. Nafukuju karimatku a rozprostírám pod ní igelit, aby se na větvičkách a kamíncích nepropíchla. Ucpávám díry v základech útulny, aby sem v noci netáhlo. Šátrám rukou v krosně a hledám spacák. Jenomže místo spacáku nahmatám něco odporně mokrého a studeného.
Vím to ještě dřív, než se mi uvědomění usadí mezi očima. Přesto z krosny vytáhnu vodou totálně nasáklý spacák a chvíli na něj zírám. Popadne mě záchvat smíchu. Plácám se do čela a hned se mi vybaví včerejší balení. Jak jsem dlouho nikam nevyrazil, nacpal jsem spacák dospod krosny, aniž bych ji nejdříve vyplnil voděodolným pytlem. Když jsem si to uvědomil, nechal jsem lenost zvítězit: „Prdím na to, přebalovat to už nebudu.“ A tak spacák (navíc ten větší, těžší a teplejší než můj ultralight) po celou dobu mým putováním Jeseníky vesele nasakoval okolní vlhkost a těžknul víc a víc.
„Ty jsi ale kus idiota, Dominiku,“ řežu se smíchy a sedám si na lavičku, abych promyslel, co budu dělat dál. Spát v tom nemůžu, to bych se mohl do rána taky pěkně podchladit. Můžu zabouchat na Švýcárnu a poprosit o azyl. Jenomže nemám s sebou testy na tu věc, co poslední dobou lítá ve vzduchu. Snad by mě ale nechali někde přes noc, je to stav nouze! Nebo se mám vypravit na vlak? Rychle zkontroluju spoje. Vlak odjíždí z Koutů nad Desnou za 1 hodinu a 39 minut. Kontroluji vzdálenost. Délka trasy: 2 hodiny a 4 minuty. Sakra, co teď? Začínám už lehce panikařit. Sekundy plynou a já se musím rozhodnout co nejrychleji. Zvážím všechna pro a proti. A je to.
Rychle nacpu všechno zpátky do krosny a peláším po zelené trase dolů do Koutů. Cesta vede po vysypané silnici, proto se dávám do běhu. Nohy a kolena protestují, váha krosny mě tlačí do země, brzy ze mě lije pot. Neměl jsem ani čas sundat si funkční triko, abych se cestou dolů neupekl zaživa. Tma houstne a já utíkám z kopce tak rychle, že přehlédnu pěšinu mezi stromy, kudy stezka pokračuje. Mapu zkontroluju až o 300 metrů dál, takže mě čeká zoufalý výběh zpátky do kopce. Každou chvíli koukám, jak se očekávaný čas příjezdu do cíle snižuje – nicméně mnohem pomaleji, než by se mi líbilo. Na kořenech a mokrých kamenech to klouže. Spadané listí, které už začíná v podzimním vlhku tlít, zakrývá prolákliny a ostré kamení. Nebýt trekových holí, už bych se několikrát rozmáznul na zemi a něco si polámal. Letím s větrem (a hlavně s časem) o závod. To snad není pravda! V hlavě zvažuju rizika pádu a úrazu a taky podchlazení. Nedá se nic dělat. Musím to stihnout včas.
Brzy rozsvěcím čelovku, ale je mi to prd platné. Ostré světlo se odráží od částeček mlhy a doslova mě oslepuje. Nevidím na krok. Lepší bude, když světlo zhasnu a nechám oči, aby si přivykla na houstnoucí tmu. Z větví stromů kape voda. Jsem celý uřízený a ženu se úzkou soutěskou dolů z kopce. Brzy předbíhám skupinky turistů, které před nějakou dobou (zdá se to být tak dávno!) procházely kolem útulny, kde jsem si tak královsky rozestlal. Svah je čím dál prudší a nebezpečnější. Párkrát se mi podaří zvrtnout nohu a málem si vrazit hůl do břicha. Jestli tohle přežiju, bude to zázrak!
Stahuju čas o 5 minut, o 10, o 20! Stezka přebíhá přes silnici a opět se noří do hlubokého lesa. Tma je už naprostá. Není vidět na krok. Opět rozsvěcuju čelovku. S klesající nadmořskou výškou mlha řídne, takže mi už světlo nevypaluje oči. Zvolňuju. Jsem úplně promočený od potu! Vydýchávám se a pravidelně kontroluju mapu. Ještě 6 kilometrů. To už je kousíček! Kotníky a svaly úpí. Krosna se mi v tom úprku zařezávala do ramenou, klíčních kostí a beder. Na bolest ale nemám čas. Sbíhám na silnici a pokračuju podél svodidel. Uklidňuju se. Vlak stíhám!
Zpomaluju, ale stále si držím svižné tempo, abych neprochladl. Krajina se ztišuje. Dech se mi ustaluje. Kráčím podél silnice obklopen temnými hvozdy a černými štíty kopců, které se pnou do zamlžených výšin. V dálce vidím první světlo. Lampa se sodíkovou výbojkou oranžově osvětluje začátek obce. Z nebe začíná padat sníh. Najednou mě zaplavuje hluboký pocit míru. Poprvé za letošní rok začínám pociťovat vánoční atmosféru. Lampy lemují opuštěnou silnici a scéně dodávají útulný nádech. Najednou nechci vůbec spěchat. Nejradši bych se takhle procházel až do rána. Jen já, sněhové vločky a oněmělé lampy.
Na nádraží dorazím 20 minut před odjezdem vlaku. Klesám na lavičku, a ještě si stíhám uvařit čaj a jídlo. Dochází mi, že východ slunce na Pradědu odkládám na jindy. Mrzím se, protože jsem chtěl tu krásu probouzejícího se dne zachytit pomocí nového objektivu. Přijdu o tu chvíli vřelého rozmrzání, kdy stoupající slunce vyhání z těla chlad. Ale to nevadí. Není všem dnům konec.
Výprava nabrala jiný směr, než jsem zamýšlel. To se ale v přírodě stává. Příroda neuznává plány ani cíle. Její nálada se mění každým okamžikem a nezná slitování. Její vrtochy je třeba přijmout s pokorou. Sedím ve vlaku a přemýšlím, jestli to byla neúspěšná výprava. A víte co? Nemyslím si to. Protože i tak mě na cestě potkalo mnoho krásného a silného. I přes veškerý nekomfort a zmatek jsem byl spokojený. Zvládl jsem urazit 30 km za necelých 9 hodin, což je vzhledem k podmínkám a hmotnosti krosny můj osobní rekord. Šmajdání po horách ale není o rekordech. Je především o tom cítit se naživu. A to se mi úspěšně podařilo.
Jak mířím po kolejích směr Zábřeh na Moravě, přemítám o tom, kam se vydám příště. Kromě dalšího pokusu vystoupat na Praděd za východem slunce mě napadá hned několik dalších krásných míst. Když se navíc ruší adventní radovánky, bude alespoň prostor pro další nečekané dobrodružství.
Doufám proto, že se i příště vypravíte se mnou! A kdo ví, třeba se tentokrát nic zajímavého nestane. Ale tomu v mém podání stejně sami nevěříte!
D.
