O tom, jak s Natálkou hrajeme hru
S Natálkou hrajeme takovou hru, která se jmenuje buď „VÍŠ, CO BYCH SI DAL?“, anebo „VÍŠ, CO BYCH SI DALA?“ – to podle toho, kdo vykopává. Má dost jednoduchá pravidla a ti bystřejší z vás už uhádli, že spočívá v kognitivních výpravách do hlubin našich tužeb. 🗺️
Nemusíte si představovat nic lechtivého, protože mám na mysli tužby gastronomické, které se spíš než lechtáním vyznačují nepříjemným brbláním v žaludku. A máme jich po čertech hodně (tak moc, že by vydaly na gastronomickou kámasútru)! 🍔
Slovy člověka z lidu: FURT BYCHOM NĚCO ŽRALI. A právě díky tomu tahle hra není vůbec jednoduchá, protože uhodnout, CO BYCHOM SI DALI, je jako hledat kupku sena, a to ještě potmě a s brutální alergií. 👀
U Natálky dlouho vítězila rajská od mojí mamči anebo vietnamská kuchyně, ale co to spolu táhnem čím dál déle, její repertoár roste přímou úměrou. Často tak mívá pomyšlení i na pražené oříšky, frgál, vajíčka na hniličku, burákové máslo s banánem, burákové máslo jen tak, brambůrky se salsou, brambůrky bez salsy, kafe, mrkváč, něco ze Sázavy, burger, sushi a tak dále, a tak dále. 🤦♂️
Člověk aby si vedl seznamy! Je však fér říci, že já na tom nejsem o nic lépe, spíš naopak – o dost hůře. To mi ale vlastně hraje do karet. A tak se, Natálko, těš do dalšího kola!😤
P.S. Za námět na příspěvek děkuji své kyselince – TOTIŽ!! Natálce. ❤️
O tom, jak jsem dostal pokutu
S novým autem přichází spousta zábavy, ale také osin v zadku. Jednou z nich je parkování. Parkování v Olomouci, abych byl přesný. 
Jakmile celý rád z parádní jízdy dorazím na parkoviště, nálada začne klesat v nepřímé úměře s počtem přítomných aut. Čím víc, tím hůř. To si tak kroužím kolem dokola, hledím zleva doprava a zprava doleva a čekám, kdy vesmír KONEČNĚ pochopí, že to potřebuju někam píchnout. 
I když to zatím v drtivé většině případů vyšlo, už se taky stalo, že vesmír prostě mlčel. Neměl jsem tak jinou možnost než přejít na temnou stranu a postavit se na zákazu. Jako třeba minulý týden.
Sotva jsem se ale blíže seznámil s pocitem dopravního rebelanta (a přiznávám, že se mi to celkem zalíbilo), už mi vesmír ťukal na okýnko a nesouhlasně kroutil hlavou. Vzal na sebe podobu strážníka městské policie a velice ochotně mi na auto žlutou páskou přilepil milý pozdrav.
Beru to však pozitivně. Moji první pokutu (tu v Kanadě nepočítám) vnímám jako jasný důkaz, že s autem se mi otevřelo pole nekonečných možností a nových zážitků. Díky, vesmíre, za ty dary! 
O poledním menu
Asi před měsícem jsme šli s Natálkou po obědě na pivo. Často takhle randíčkujeme po kavárnách, ale ten den pařilo slunce, takže jsme usoudili, že Radegast 12ka nás ochladí víc než cappuccino.
Zahrádka hospody byla celkem plná, ale podařilo se nám zasednout k velkému stolu v rohu. Slunečník nás kryl před ostrým sluncem a k výčepu bylo blízko.
„Zdravím, mohla bych si přisednout?” vyrušila nás uprostřed hovoru jedna postarší dáma. U stolu bylo místa dost, a tak jsme ochotně svolili.
„Je tu hezky, co?” řekla dáma po chvíli, když jsme zrovna debatovali o empatii a dala znamení obsluze. Šibalsky se na nás usmívala a mně došlo, že je to jeden z těch lidí, co si s vámi chce mermomocí povídat, i když se to zrovna hodí asi jako skákat po stole a zpívat si s Vondráčkovou „Vzhůru k výškám” (takže nehodí).„Víte, já bydlím kousek tady za rohem,“ dodala paní, když jsme jen s úsměvem přikyvovali. „Už mě tady znají. Dobře tady vaří, tak sem chodím na oběd.“
„Táák, tady jsou ty dva panďuláci,“ zapěl číšník a postavil na stůl dvě obří holiny něčeho, co z dálky vonělo jako tuzemák.
„Ono to dneska vyjde pomalu stejně, jako byste si měli vařit doma,“ pokračovala dáma, zatímco jsme zírali, jak do sebe ladně obrací jednoho panáka za druhým. Otřela si ústa, zahleděla se do sluníčka a pak plácla do stolu, jak to někteří lidé dělají.
„No nic, tak se mějte, mládeži.“
Ani nevím, proč jsem si tu paní zapamatoval. Asi to bylo tou její jiskrou…
Kouskem střepu k vtipu
Že sám sebe dokážu pobavit k slzám, to už všichni víte. Tzv. samosranďáci jsou mou specialitou, ačkoli je trochu škoda, že do nich širší veřejnost zatím nedozrála. Jak známo, smích léčí, a pokud je vyvolaný z vnitřních zdrojů, platí to dvojnásob. 
Tak například: určitě se vám už někdy stalo, že jste v návalu nečekané nemotornosti rozflákali talíř, nebo alespoň oblíbenou skleničku z Ikey. Mně se něco podobného děje každou chvíli. Protože jsem si z toho dlouhou dobu dělal těžkou hlavu, utěšil mě až kamarád, který podobným prokletím sám trpí:
„Tož to ber enem jako súčást sebe sama. Ono sa to pak zlepší.“
„Jako že to samo odejde?“
„To zrovna ne, ale už tě to nebude tak srát.“
Jako správný Čech vím, že dobrá rada je nad zlato. A tak jsem si ji vzal k srdci, a víte co? On měl Mara úplnou pravdu. Nejen, že se mi střepy rozbitého nádobí už obrazně nezapichují do mé mužské nepochybnosti ohledně své zručnosti, ony mě už často i rozesmějí. S každým rozbitým talířem je to tak jako kdybych potkal starého dobrého přítele, se kterým vždycky zažijeme srandy kopec.
„Ale né, to tě zase rád vidím!“ tlemím se pokaždé, zatímco se bývalý talíř rozbíhá po podlaze do všech směrů v ukázkově provedené entropii.
Pro okolí je to vpravdě celkem matoucí jev. Doma mě už dávno podezřívají z toho, že nádobí rozbíjím schválně a že se s obzvlášť citelnou zálibou zaměřuju právě na talíře.
Marná snaha bránit svou čest, když u nás doma nikdo nedostal tak výtečnou radu jako tenkrát já od Mary. A tak alespoň čekám, kdy naše společnost konečně dozraje do fáze, kdy se zasměje se mnou. Čekání je to dlouhé, ale nezoufám si. Talířů a dalšího nádobí máme ostatně ještě celou almaru…
O tom, jak jsme navigovali autobus
Už kdovíjak dlouho slýchám od svých blízkých, že z nějakého důvodu nemuseli platit za jízdu v autobuse. Já u sebe roky nenosím hotovost, a tak jsem vždycky, když jsem řidiči na nastavenou ruku sypal těžce posháněných 30 Kč, přemítal o tom, proč se to nikdy nestane mně… Až do včera!
„Dneska se neplatí, máme poruchu systému,“ oznámil řidič, jakmile nás pustil dovnitř. Když jsme si to ale s úsměvem zamířili hlouběji do útrob autobusu, řidič nás zastavil.
„Počkejte!“
„Copak?“
„Znáte trasu?“
„No, známe…“
„Tak si tady sedněte vedle mě a budete mi říkat. Já to tady totiž vůbec neznám.“
Zaskočeně jsme s Natálkou usedli na přední sedadla co nejblíž řidiči a zvažovali, jestli je vůbec dobrý nápad tuhle jízdu absolvovat. Když si cestující posedali, řidič nám – a zřejmě i sám sobě – dodal odvahu.
„Tak pojďme na to,“ řekl prostě a uchopil volant oběma rukama. „Jako v autoškole.“
„Tak tady hned doprava,“ slyšel jsem sám sebe říkat s nejistotou v hlase. A autobus se rozjel. Naštěstí skutečně doprava.
„Víte co, mně dispečink prostě oznámil, že musím odjet tuhle linku, protože druhej řidič nemoh‘,“ vysvětloval řidič, když si všiml našich zmatených pohledů. „A já říkám, že to tady přece vůbec neznám! A dispečink na to: ‚prostě to nějak vodjeď‘. No, chápete to? Tady mám přednost já?“
Cítili jsme na svých bedrech odpovědnost za všechny cestující. Proto jsme si otřeli pot z čela a radši se na telefonu podívali, které všechny zastávky máme vůbec projet. Nechtěli jsme, aby nám pak některá ta babička mířící na Svinnou omlátila nákupní tašku o hlavu, kdybychom vesnici s velkou parádou přejeli.
Nebudu vás napínat, dojeli jsme v pořádku a každý cestující vystoupil přesně na té zastávce, na které si přál. I tak se mi ale ulevilo, když jsem mohl vystoupit už o dvě zastávky před konečnou.
„Vždyť já ani nevím, kde je v Litomyšli autobusové nádraží,“ slyšel jsem ještě říkat řidiče Natálce, která pokračovala dál. Pohled, který mi věnovala přes sklo, mluvil za vše: srabe!
To zvládneš, broučku! mrknul jsem na ni na oplátku a odebral se k domovu. Autobus pod vedením mojí holky nakonec na litomyšlské nádraží skutečně trefil. A i když jsem se mrzel, že jsme si museli tu jízdu zadarmo stejně odpracovat, byl jsem na nás pyšný. Kdy se vám taky poštěstí navigovat autobus, a navíc odolat tomu blbečkovi v hlavě, který vám celou dobu našeptává: „Schválně, zkus ho poslat přes les“…
D.
Poznámka
Střípky byly původně zveřejněny na mé facebookové stránce a instagramu. Že mě tam ještě nesledujete? Tak se honem utíkejte přidat, ať vám některé další střípky neuniknou!
