Jak venku sedá chlad a sychravo, stahuju se do sebe. Pozoruju na sobě, že jsem pomalejší, klidnější, nemluvnější a mnohem častěji jsem myšlenkami úplně mimo. Svým blízkým možná připomínám medvěda, který se pomalu ukládá k zimnímu spánku. Vzdor všemu ale nic podobného neplánuju. Právě naopak.
Tyhle chvíle, kdy se zavírám ve své hlavě a probírám se vším, co se v ní za uplynulý rok nashromáždilo, jsou magické. V koutě zaházenými myšlenkami totiž nalézám nápady a motivy, na které jsem už dočista zapomněl. Taková znovuobjevení slavím s velkou radostí, ale i nejistotou. Protože když už najdu dlouho schovaný poklad, přichází na řadu rozhodnutí: CO TEĎ S NÍM?
Kdyby měl den 40 hodin a týden 30 dní, ani chvíli bych neváhal a všechno to sepsal. Protože se ale pohybuju v trochu jiném časovém rámci, musím dost selektovat. Neumíte si ani představit, jaká to jsou pro mě muka. Vybírat, které nápady spatří světlo světa, a které nikoliv, je jako rozhodovat o životě a smrti. A i když obvykle činím rozhodnutí s jistotou, v případě příběhů a námětů ztrácím pevnou půdu pod nohama.
To je ostatně důvod, proč píšu tenhle článek. Chci se prostřednictvím něj s vámi podělit o kousek pokladu, který jsem při listopadovém úklidu našel v koutu své mysli v oddělení PŘEDSTAVIVOST, a slyšet od vás, co si o něm myslíte.
Je to krátký úryvek bez konce. Malý zárodek velkého snu. Je krásný, silný a křehký. Je však jedním z tisíců, a to bohužel vůbec nepřeháním. A já bych si chtěl být jistý, že učiním správně, když mu vdechnu život. Neprosím vás o požehnání. Anebo možná ano. Nevím. Ať je to, jak chce, byl bych vám všem moc vděčný, kdybyste si jej přečetli a sdělili mi, jaké pocity nebo myšlenky vás při čtení potkaly. Dost možná mi totiž pomůžete stvořit něco významného…
Předem Vám z celého srdce děkuji.
D.
P.S. U příběhů nikdy nevím, na kolika stránkách se nakonec usadí. Vznikají totiž v tutéž chvíli, kdy mé prsty dopadají na klávesnici. Proto téměř nikdy nevím, jaký zvrat se skrývá za další větou. Příběhy se řídí vlastní vůlí. Šeptají a povídají si mezi sebou, převracejí se a rozpínají. Autor je jen pouhý nástroj, který je dokáže slyšet a zaznamenat.
Oddělení PŘEDSTAVIVOST, položka č. 2435
Vánice byla toho dne silnější než za celou zimu. Ta náhorní plošiny Kudorasu opanovala náhle a nečekaně. Zaskočila mnohé pastevce a zemědělce, kteří pod jejími ostrými zuby přišli nejen o většinu úrody a stád, ale mnohdy i o své životy.
Sníh pod jejich nohama něžně křupal. Našlapovali s lehkostí, s jakou se jejich druh pohyboval už od pradávných časů. Ve vysokých závějích za sebou sotva nechávali nějaké stopy. A pokud se sníh pod jejich nohama přeci jen trochu zdeformoval, nedokonalosti nekonečné běloby vzápětí napravil vítr a poletující sníh. Skrz mlhu bylo vidět sotva na pár metrů před sebe. Obě postavy – muž a chlapec – si však cestu oparem prodíraly s jistotou. Spěchali. Do západu slunce zbývalo sice ještě několik hodin. Ale mráz, který jim zalézal pod cestovní pláště, nepříjemně pálil a vidina teplého ohně dodávala jejich kroku svižnost.
„Loudáš se, kluku,“ ohlédl se muž a otřel si kulaté brýle proti sněhu. Tenký šál měl omotaný kolem hlavy i obličeje, takže připomínal oněmělého strašáka, kterého zemědělci z Kudorasu často stavěli do svých polí v marné snaze odehnat horské havrany, kteří se slétávali z vysokých vrcholů, aby hodovali na obvykle hojné úrodě.
„Přemýšlím o sněhu,“ bránil se chlapec, který si od tíhy pohodil na zádech kožený tlumok. Jeho hlas zněl ve fujavici slabě jako vzdálený zpěv píšťaly a muže napadlo, že je ještě mladý. Příliš mladý.
„To je tvůj problém,“ zavrčel muž, „o všem moc přemýšlíš.“
„Nenapadlo tě někdy,“ rozjímal chlapec a srovnal s mužem krok, „proč je někdy hebký jako mouka a jindy ostrý a hrubý jako rozdrolená skála?“
Muž neodpovídal. Kručelo mu v břiše a náladu mu nezlepšovala ani bodavá vánice. Když se vydávali na cestu, muž počítal, že na sklonku třetího dne sestoupí k severnímu okraji Doliny. Nyní bylo nad slunce jasné, že to se jim nepodaří. Vánice je zastihla nepřipravené jako celá letošní zima. Měli s sebou sice boty pro rychlejší pohyb na sněhu, ale utáhnout řemínky tak, aby byla chůze bezpečná, znamenalo vystavit prokřehlé prsty hladovému mrazu. Oba dobře věděli, že šance na záchranu omrzlých končetin by byla mizivá. Sněhová přikrývka pod jejich nohama byla navíc namrzlá, takže boty poskytovaly pramalou výhodu. Ledovou pláň se tedy rozhodli překročit po svých a co nejrychleji rozbít tábor v krytu lesnatého pásu několik kilometrů před nimi.
„Viděl jsi někdy někoho oslepnout kvůli sněhu?“
On to nevzdá, pomyslel si muž proti své vůli pobaveně. Zprvu doufal, že když chlapci neodpoví, brzy ho vyptávání přejde. Teď ale viděl, že mlčení jeho zvědavost akorát rozdmýchává jako neposedný oheň.
Oheň.
Potřebovali rozdělat oheň a ohřát se. Zima byla vlezlá a krev jim v těle rychle stydla. Pokud budou vystaveni mrazu příliš dlouho, nemuselo by to být bezpečné. Alespoň ne pro něj, pomyslel si muž a nemotorně seškrábal z brýlí vrstvu mrznoucího sněhu.
„Tak viděl, nebo ne?“ dorážel chlapec.
„Sněhu by se tvé oči bát neměly,“ ustoupil nakonec muž. „Ano, v ostrém slunci si s tebou může sníh hrát. Může skrýt propasti a krátery v zemi. Ale jestli jsem někdy viděl někoho oslepnout, bylo to kvůli strachu. Strach dokáže napáchat mnohem větší škody. Nezničí totiž jenom tvé tělo, ale i duši. A šíří se jako mor.“
Dál se planinou ubírali mlčky. Chuchvalce šedé mlhy se začaly převalovat s větší neuspořádaností a sněhové vločky jančily ve vzduchu v divokém tanci. Ledový vítr, který sestupoval z horských štítů za nimi, nabíral na síle. To mohlo být dobré. Kdyby neprůhledný závoj rozehnal, kráčelo by se jim mnohem snadněji. Byla tu ale velká šance, že sem vítr jako stádo ovcí nažene další mračna naducaná vodou.
Když před nimi obzor ztmavl stíny, končetiny obou poutníků byly promrzlé na kost. Chlapci hlasitě drkotaly zuby, ale za celou dobu ani trochu nezafňukal. Byla v něm houževnatost, která se u dětí jeho věku nevidí. Sem tam si dokonce vzdor zimě prozpěvoval dětské písničky a říkanky, které zaslechl bůhvíkde. Byly cizí a nemístně radostné.
Muž vzpomínal, jestli někdy v zástupech mirhinů, které za celé ty roky převedl přes ledovou pláň, byl někdo takový. Vybavoval si mnoho tváří, to ano. A děti to byly svým způsobem výjimečné všechny. Chlapci i dívky, nadané v nejrůznějších směrech, bystré, zvláštní, někdy dokonce znepokojující. Ale kam až jeho paměť sahala, nikdy nepřeváděl dítě tak odolné a zvídavé, jako byl tenhle chlapec. Ostatní bývaly na svůj věk až příliš dospělé, z čehož muži běhal mráz po zádech. Mnohdy v nich spatřoval chladnou rozvahu, bystrý pohled a tíhu odpovědnosti. V tomhle chlapci však bylo něco hřejivého. Muž to nedokázal popsat.
Nepřemýšlej o hloupostech, nabádal se často, když se přistihl, že mu myšlenky opět sklouzly k jeho chráněnci. Přitahoval je jako silný magnet.
„Támhle rozděláme oheň!“ muž ukázal ke stínům, které se nyní tyčily vysoko nad jejich hlavami. Dorazili na kraj rozlehlého lesa oněmělých jehličnanů. Dobře, sníh sice nebude zmrzlý a oni budou muset použít speciální obuv, ale kmeny aspoň roztříští mrazivý vítr. Do setmění dalšího dne by měli dorazit na protilehlý okraj lesa, odkud se krajina svažovala k Dolině.
„Na druhé straně bude počasí mírnější, teď se ale ještě musíme vypořádat s mrazem. Běž pro dříví.“
Podal chlapci jednu ze dvou malých sekyrek, které vytáhl z tlumoku a sám se dal do očesávání větví z menších stromků opodál. Sníh na nich dřepěl jako těžká peřina, ale naštěstí k nim nebyl přimrzlý. Ačkoliv mu byla stále ukrutná zima, cítil, že se tělo prací ohřívá. Osekal proto možná víc větví, než bylo potřeba. Větve pak rozprostřel po zemi a nemotorně z nich upletl i provizorní zástěnu, kterou opřel o okolní kmeny.
…
