Zkoušeli jste si někdy vést deník? Já s tím začal v Americe v roce 2017 a od té doby na deník nedám dopustit. Beru ho s sebou skoro všude, ať už vyrážím na cesty nebo jedu jen na chalupu. Na psaní je vhodná chvíle kdykoliv. A jak jsem si už nespočetněkrát ověřil, inspirace je vrtkavá dáma, která na nic nečeká. Proto jsem raději připravený.

Víc než jen Můj milý deníčku…

Známe to asi všichni. Automaticky se nám vybaví zápisník se zlatým zámkem, do kterého si děti píšou svá ohromně důležitá tajemství. Kdybyste viděli deníky, které jsem popsal já, nejspíš by vás na první pohled nijak nezaujaly. Rozhodně nečekejte žádný zámeček a dobře ukrytý klíč.

Proč jsem se ale rozhodl začít deník pravidelně psát?

Začalo to z popudu zaznamenat si zážitky z cesty po Americe. Cestovní deníky jsem měl vždycky v oblibě, zvlášť jejich pročítání s odstupem času. Fotky a videa bezesporu oživí spoustu vzpomínek. Psané slovo nás ale rovnou přenese v čase.

Jak jsem později ale zjistil, v deníku nakonec neskončily zapsané jenom zážitky a vtipné hlášky ostatních. Na mnoha řádcích se objevily myšlenky a úvahy, které s cestou (možná zdánlivě) vůbec nesouvisely. Když jsem si je zpětně pročítal, nestačil jsem se divit, o čem všem jsem v té době přemýšlel.

Uvědomil jsem si tak, že nám denně hlavou prolítne šílené množství myšlenek – velká část z nich se opakují ve smyčce a týkají se denních dramat, některé však svou zajímavostí vystupují z řady. Jsou ojedinělé a dýchá z nich skrytý potenciál. Potíž spočívá v tom, že si je večer málokdy pamatujeme, protože většinou skončí pohřbené pod tunami obav a mentálních poznámek pro nadcházející den.

Teprve díky deníku jsem mohl na vlastní oči spatřit, co všechno mi každý den uniká, a jak často se s některými myšlenkami točím v nekonečném kruhu.

Terapie propiskou

Rádi mluvíme o svých trablích. Ani snad ne proto, že bychom se v nich vyžívali (alespoň ne všichni), ale hlavně proto, že se nám určitým způsobem uleví. Dnes už snad každý víme, že něco v sobě dusit, je hloupost. Vede to jen k vnitřnímu napětí, které dřív nebo později může vyústit v nějaký zdravotní problém či přinejmenším nepříjemnost. Svěřit se někomu je určitě skvělý způsob, jak upustit trochu páry. Napadlo vás ale někdy, jestli jsme k druhým při tom svěřování stoprocentně upřímní?

Asi se shodneme na tom, že nic není černobílé. Myslet si něco takového – už jen z hlediska složitosti celého světa – by bylo dost krátkozraké. Stejně ale často hledáme vinu za své obtíže u někoho jiného. Já nic, já muzikant. A přesně tak se mnohdy nevědomky prezentujeme i před svými přáteli. Protože my přeci děláme všechno správně, to ostatní nám hází klacky pod nohy a chovají se nemožně!

Ale opravdu jsme tak bezchybní?

Rozumím tomu, že tak chceme před ostatními působit. O uznání „kmene“ jsem se už okrajově zmínil v prvním článku. Jenomže kvůli tomuhle uznání jsme ochotní zkreslit realitu. A jak ji před našimi přáteli a rodinou pořád dokola zkreslujeme, abychom názorně ukázali, jak moc je k nám osud nepříznivý, začínáme tomu sami věřit. Naše potenciální vina se začíná ztrácet. Můžeme si pogratulovat, podařilo se nám vylhat si díru do hlavy!

Je něco takového možné s deníkem? Bezpochyby ano. Riziko je tu ale mnohem menší. Deník nás nebude soudit, pomlouvat ani se nám smát. Nepoběží hned za ostatními a nevyžvaní jim, jací jsme břídilové. Cokoliv mu sdělíme, to uchová. Pravda, nejspíš nám neporadí ani nás nepolituje, ale zato nám nastaví dokonalé zrcadlo. Pokud jsme totiž ke stránkám naprosto upřímní, celkem snadno spatříme, v čem je zakopaný pes.

Přiznám se, že mi chvíli trvalo, než jsem začal být k deníku opravdu upřímný. To je ale pochopitelné vzhledem k tomu, jak moc jsme zvyklí u svěřování zkreslovat skutečnost. Po čase jsem nicméně poznal, že deník mou důvěru skutečně nezradí, a tak jsem si mohl dovolit říkat mu opravdu všechno a bez příkras. Výsledek předčil všechna má očekávání.

Bylo to jako kdybych četl návod ke svému životu. Zřetelně jsem dokázal odhalit problematické oblasti, viděl jsem, jakým způsobem o věcech uvažuju, jaké emoce ve mně chování ostatních probouzí, všimnul jsem si vlastních chyb, které celému tomu dramatu akorát přiložily pod kotlem. Pochopil jsem, že vina neleží jenom u nohou ostatních. Dost často tomu bylo právě naopak. A tak nejen že se mi díky psaní do deníku vždycky ulevilo, ale zároveň jsem mnohdy zjistil, co můžu udělat, aby se situace zlepšila.

Vedení deníku už dávno nevnímám pouze jako záchranné lano, ale hlavně jako zábavnou formu prevence. Ač byste to možná neřekli, vypsání se mi pomohlo předejít už spoustě nepříjemnostem, dokázal jsem díky němu utvrdit své stanovisko, zbavit se strachu a dodat si odvahu.

Čistá hlava

Když mám pocit, že mi má prasknout hlava, vypíšu se. Jestli jste viděli Harryho Pottera, je to něco jako když si Brumbál vytáhl z hlavy myšlenku a vložil ji do myslánky. Deník je taková moje myslánka. Můžu díky němu uvolnit kapacitu v hlavě a vrátit se ke svým myšlenkám později.

Každodenně nás bombardují stovky informací. Víc než kdykoliv jindy v historii lidstva. K tomu si přičtěme stres, povinnosti, tlak společnosti na výkon a máme zaděláno na pořádný bolehlav. Pokud mi má deník alespoň trochu pročistit obvody, neváhám. Nemám totiž co ztratit. Při nejhorším se u psaní akorát zrelaxuju. A to je cena, kterou milerád zaplatím.

Inkoust a papír

Do deníku píšu celkem pravidelně. Zvlášť když se mi nechce ťukat do klávesnice a mhouřit oči do obrazovky. Je to vlastně taková příjemná varianta, která ve mně navíc probouzí milý estetický dojem – ne že bych byl kdoví jaký krasopisec, ale od té doby, co si vedu deník, jsem ke svému písmu získal blízký vztah.

Pokud máte rádi vůni knih a listování stránkami, psaní do deníku by vás jistě okouzlilo také. Slova sice zaplňují řádky pomaleji než při psaní na počítači, ale celkový dojem z toho zážitku se vůbec nedá srovnávat. Psaní rukou je osobité, nedokonalé a strašně zábavné. Každá věta je zasloužená, vychází přímo z nás. Navíc o slovech víc přemýšlíme, protože nikde nemáte klávesu Delete, která vám vše promine a umožní začít od začátku. Kdepak. Chceme-li se proto vyhnout škrtancům, je nutné věnovat výběru slov větší pozornost (nicméně i ty škrtance dávají papíru v konečném důsledku něco navíc – jako kdyby poodkrývaly smazané scény z filmu).

Je třeba uvést na pravou míru, že nepatřím mezi úplné fajnšmekry, kteří investují do drahého ručně dělaného papíru a plnicích per. Od začátku jsem si ale oblíbil značku Moleskine, která vyrábí příjemné a lehce přenositelné elegantní zápisníky s dostatkem stran. Cenově se pravda pohybují poněkud výš, ale když vezmu v úvahu, že mi jeden zápisník vydrží klidně i na rok, částka ztrácí na významu.

Psát se dá ale koneckonců úplně na cokoliv.

Tečka za větou

Psaní deníku je vášeň, záliba a cesta k sobě samému v jednom. Věřím, že ne všichni porozumí tomu, co tu popisuju. Těm, kteří o založení deníku přemýšlí nebo je tenhle článek alespoň trochu zaujal, vřele doporučuju to vyzkoušet. Možná že vám deník přinese úplně něco jiného než mně. Ale i kdyby jste si do něj měli jen zaznamenávat zážitky z cest, stojí to za to.

Budu rád, když se se mnou podělíte o váš názor či zkušenosti s psaním deníku dole v komentářích. Upřímně neznám kolem sebe moc lidí, kteří by se psaní deníku věnovali, ale dost možná je to jen kvůli tomu, že se tím třeba nechtějí veřejně chlubit. Pokud je to tak, můžete mi klidně napsat na e-mail nebo na Instagram.

D.