Korona to všem ukázala jasně: práce od kompjůteru s sebou nese řadu výhod. Nejen, že na sebe kolegové nenaplivají kdejakej muribundus, ale taky to celkem šetří náklady, a někteří tak pracují efektivněji. A protože poslední dobou vládne kolem práce na dálku celkem humbuk, rozhodl jsem se, že taky přispěju svou troškou do mlýna.
Mámo, podej mi velblouda, budu nomádem!
Takhle, moje mamka se k tomu nejdřív moc pozitivně nestavěla. Byla zastáncem tradičních hodnot a způsobů, ale přesto v ní úspěšná výchova tří dětí probudila touhu vítat budoucnost a pokrok s otevřenou náručí.
„A jsi si tím jistý?“ zněla otázka na vlně dozvuku pochybností rodičky. No jasně! A hned ti řeknu proč.
Pevná pracovní doba jako vrah duše
Nepřeháním. Když vím, že někde musím trčet 8 hodin nezávisle na tom, kolik práce udělám nebo neudělám, vždycky to spíš bude to neudělám. Vždyť není kam spěchat. Budu tu celý den, tak co bych se přemáhal? Takhle já fungovat nemůžu – ničí mě to.
Není nad to, když si práci můžu hezky naplánovat podle zbytku svého dne. Jsem člověk mnoha zájmů, a tak je pro mě volný čas dost zásadní komodita. Když se mi chci jít dopoledne cvičit, jednoduše si práci udělám odpoledne nebo si ji předdělám den dopředu, takže ze středy je najednou malá sobota. Pravda, člověk musí být sám sobě dobrým manažerem, ale s trochou cviku a píle to není úplně sci-fi. Pojď sem, pohyblivá pracovní dobo! Žasnu nad tvou pružností a obdivuju tvou divokou volnost!
Všechno, jen ne kancl
Jestli něco nesnáším víc než pevnou pracovní dobu, je to prokletí čtyř stěn. Dřív nebo později mi totiž jakékoli čtyři stěny začnou lézt pěkně na mozek. Jsem snad křeček v kleci?! Naposledy, co jsem se díval, to tak nevypadalo. To by vysvětlovalo, proč se o mě pokouší panická ataka vždycky, když musím pracovat v jedné místnosti až příliš dlouho. Nikdy jsem nemíval s klaustrofobií žádná nedorozumění, alespoň do té doby, než jsem vyrazil na stáž do firmy, pro kterou nyní externě pracuju – on totiž i takový open space má čtyři stěny!
Je jedno, kde jsi
Dokud plníš deadliny a odevzdáváš kvalitní práci, je úplně jedno, jestli jsi zrovna někde v Himalájích nebo na pláži na Ibize. Tvoje přítomnost je všem ukradená. Hlavně dělej, co máš, a buď na příjmu.
Cestování je úžasný způsob, jak trávit svůj život na zemi. Vydělávat ale musí každý, a tak je vědomí, že práce a cestování se dá jednoduše spojit, dost rajcovní. Stačí jen připojení k síti a zdroj energie a voilá: digitální nomádství je na světě.
Nemusí jít přitom o velká cestovatelská dobrodružství s noťasem na zádech. Mně se to moc hezky osvědčilo třeba i při stěhování, ozdravném pobytu na chalupě anebo třeba při přejezdech mezi Olomoucí a Litomyšlí. Na práci ve vlaku je navíc něco půvabnýho, a na to já, starej romantik, docela slyším.
Svým vlastním šéfem
I to mě na nomádství lákalo. Dělám na sebe a stále mám na paměti větu, kterou kdysi pronesl můj strejda: „Tu svobodu ti nikdo nezaplatí.“ Už milionkrát jsem se přesvědčil o tom, že je to jedna velká pravda. Když nade mnou nikdo nestojí a nešlape mi na krk, odvedu práci mnohem kvalitněji a hlavně si ji mnohem víc užiju.
Jasně, chce to trochu pevnou vůli, morálku a odpovědnost, ale potřeba vydělávat to každého naučí celkem spolehlivě. No a další věc je, že jsem měl tak nějak odjakživa problém s tzv. autoritami. Já vám měl vždycky svoji hlavu a nikdo s tím nic neudělal. Proto je to takhle lepší určitě pro všechny.
Dress code dle libosti
Já na takovou tu oděvní kultůru na pracovišti nějak nejsem. Respektive pro mě vždycky bylo důležitější, co má kdo v hlavě než na sobě. Nikomu to neberu, věřím, že ustrojit se do kanclu je součástí produktivní rutiny, ale já raději vynechám.
Moje oděvní kultůra se točí hlavně kolem tepláků, pyžama a od posledních Vánoc i kolem zbrusu nového, měkkého, úžasného županu. Je to nejen pohodlné, ale taky to výborně vypovídá o mé povaze (a ne, nejsem povaleč)!
Návrat do reality
Je to sexy. Představa vydělávání slušného balíku z pohodlí domova, někde z pláže pod palmami, v opuštěných horách nebo pokaždé v jiném evropském městě. Realita ale není zdaleka tak kouzelná. Svět je totiž nestálé místo, kde se vám každý den může přihodit spousta neočekávaného: a o technice to platí dvojnásob!
Internety
Bez stabilního připojení se neobejdete, a to ani tehdy, když pracujete jako překladatel a po síti posíláte jen docela malé textové soubory. V civilizaci to ještě jde, ale práce někde ve vietnamských pralesech už tak zábavná není – lovení signálu je totiž boj sám o sobě. No a když to spadne?
Elektřina
Bez ní to moc nejde. V době powerbank a náhradních akumulátorů to určitě není takový problém, ale svým způsobem je to pořád osina v zadku. Musíte mít dokonalý přehled o stavu svých zásob, protože není nic horšího, než když vám počítač kiksne x desítek kilometrů od nejbližší zásuvky.
Časová pásma
Cesta kolem světa je určitě dobrý nápad. Je však třeba počítat s tím, že pokud si chcete v průběhu vydělat nějakou tu kačku s pomocí vašeho přenosného miláčka, čas bude váš úhlavní nepřítel. Neúprosnost termínů odevzdávek je nám všem jistě známá – na cestách je to ještě daleko horší, protože musíte neustále myslet na to, kolik hodin je právě v místě vašeho zaměstnavatele či klienta. To je pro vás alfa a omega všeho. Těžko budete někomu vysvětlovat, že jste projekt odevzdali s 5hodinovým zpožděním proto, že jste měli zrovna půlnoc (ale zkuste to, takový příběh mě zajímá).
Ložnice nebo pracovna?
Někdy se to plete. A to je průser. Protože z dlouhodobého hlediska vám to poleze na mozek.
Kolikrát už jsem se po probuzení jen natáhl pro noťas a pracovní den si odkroutil v posteli? Zpočátku vám přijde, že ráj skutečně existuje, ale pak se začnou dít věci. Začnete zjišťovat, že se vám blbě soustředí, protože postel máte spojenou s odpočinkem, a tak na to vaše hlava bude tak reagovat. Můžete se do toho zamotat dokonce natolik, že vás to doma začne pěkně štvát – práci si spojíte úplně s každým kouskem nábytku a místností.
Pokud nechcete utrácet za pronájem kanclu, doporučuju se obrnit pevnou vůlí a trpělivostí. Taky často měňte lokace, i kdybyste měli jít do veřejné knihovny nebo někam do kavárny. Není to pravidlo, ale práce z domu může být psychicky extrémně náročná – zvlášť když máte doma ženu s malým dítětem.
Nepohodlí v pohodlí
Je to velká romantika co? Vydělávat si přes počítač v nádherných lokalitách planety, které jsou všechno jen ne nudná kancelář s halogenkami nad hlavou a hučící klimatizací. Ťukat něco do počítače na pláži, v horách s úchvatným výhledem nebo útulné italské kavárničce je možná sen mnohých, ale tady je podle mě důležitý položit si zásadní otázku: skutečně chcete tak nádherné a klidné prostředí kazit prací? Nebylo by lepší počítač zahodit a jít skákat do vln, zdolávat vrcholy nebo nasávat čerstvě upraženou kávu a okolní švitoření jiného života?
Za sebe můžu říct, že i když jsem za ty 4 roky nasbíral jistou zkušenost, začít se soustředit v neobvyklých místech světa jsou pro mě hotová muka. Tolik rozptýlení, barev a vůní všude okolo vás prostě nenechá jen tak v klidu datlovat do počítače a odvádět kvalitní práci. Alespoň ne ze začátku. Chce to trénink, protože tady platí, že těžko na cvičišti, o něco snadněji na bojišti.
Sedavé zaměstnání aneb jednou nohou v hrobě
Většina dnešních jobů probíhá v sedě. A to je strašný! Protože záhy velice rychle zjistíte, že vaše tělo při svém vývoji s něčím takovým vůbec nepočítalo.
Je to stejný, jako kdybyste začali používat sekeru namísto nože – nějak si s tím poradíte, ale stejk už nikdy nebude jako dřív (a nedej bože třeba rajčata). Tělo je prostě určený k pohybu, na což dost zapomínáme. Ruku na srdce: kdo z nás nepřijde domů z práce a nehrcne sebou na gauč před televizi? No, já (už) ne.
Existuje spousta ergonomických blbostí, které vám pomůžou rozklad vašeho těla zpomalit, ale v zásadě je to nevyhnutelné. Můžete určitě sportovat, ale jak ukazují nové výzkumy, 3 návštěvy fitka za týden všechny ty hodiny posedávání prostě nevyváží.
Není to marný boj, ale do života nám celkem radikálně zasáhne.
Opravdu si zatím nic dalšího nedáte?!
Pracovat po kavárnách je už dneska úplně běžná věc. Není to jen záležitost stylařů, ale i obyčejných studentů, kteří se ve své bídě potřebují naučit na zkoušky nebo dokončit další prezentaci. To mi sice hraje do karet, je ale pravda, že se stále nemůžu zbavit dojmu, že nás – lidi bez kanclu a pevné pracovní doby – kavárníci nenávidí.
Já je celkem chápu. Není nic lepšího než zákazník, který zabere stůl pro čtyři, vysedává si v teple a suchu půl dne, a ještě k tomu si za celou dobu objedná jedno capuccino a kousek dortu! Pokud jste trochu lidštější jako třeba já, práce po kavárnách se vám může ve výsledku celkem prodražit, protože je vám blbý neustále na otázku „Máte všechno?“ spokojeně přikyvovat. To je ale hold riziko povolání. Kterého? To už si přeberte sami.
Závěr
Není to pro každýho. Spousta lidí kolem mě by se u práce přes počítač z domu nejspíš zbláznilo. Chápu to. Samotnému mi to ke konci loňského roku lezlo na hlavu. Ideální způsob práce asi neexistuje, ačkoli si čím dál víc lidí chválí hybridní práci, tedy možnost pracovat v kanclu, ale i na home office. Zlatá střední cesta? Určitě jo. Každý má to své.
Tak co? Chcete pracovat přes počítač?
D.
