Kdyby ještě žili mí rodiče, určitě by se všude chlubili tím, že jsem šikovné ruce zdědil po tátovi. Ten řemeslu zasvětil celý svůj život, a vlastně i svůj konec. Zkrat v elektrickém obvodu mu tehdy zastavil srdce. Maminka zemřela nedlouho poté na infarkt. V té době mi bylo osmnáct let a život byl pro mě příběh bez konce.
Ačkoliv neuběhne jediný den, aniž by mi oba strašně nechyběli, vzpomínám na ně s úsměvem. Laskavost, s jakou maminka každé ráno vyprovázela tátu z domu a večer ho vítala, mám zakořeněnou hluboko v srdci. A vzpomínky na tátovy průpovídky a pošťuchování mě dokážou rozesmát ještě teď, po tolika letech. Vždycky jsem byl na rodiče pyšný. Dodávali mi odvahu.
Táta rád říkával, že štěstí přináší poctivá práce, a tak jsem po vyučení začal po jeho vzoru dělat na sebe jako údržbář. Co mě nenaučil on, to jsem odkoukal od mistra, a co mě nenaučil mistr, na to jsem si přišel sám. V chátrajícím domě, který mi po našich zbyl, bylo ostatně pořád co dělat. A práce jako na kostele bylo i všude okolo, za což jsem byl fakt moc rád. Mohl jsem tak alespoň zaměstnat ruce a hlavu a na chvíli zahnat smutek.
Za svou kariéru jsem potkal mraky lidí. I navzdory tátovu a mistrovu vyprávění jsem si ale nikdy skutečně neuvědomoval, kolik podivínů mezi námi žije.
Mezi zákazníky se našel úplně každý, kdo vás jen napadne. Sběratelé vycpaných zvířat, podomní vědmy, falešní finanční poradci, cirkusáci, veksláci a spousta dalších. Snad bych je ani nedokázal spočítat a mnoho z nich se mi už určitě vykouřilo z hlavy. Na jedno setkání si ale dodnes pamatuju, jako by to bylo včera.
Je to příběh starý čtyřicet let. A i když jsem vždycky věřil, že život je jen jedna velká náhoda, stále se nemůžu zbavit pocitu, že na tomhle shledání nebylo náhodného vůbec nic.
Že to bude případ za všechny prachy, jsem poznal hned, jakmile jsem domluvil s nerudným chlapíkem na telefonu a položil sluchátko. Snad bych si i vymyslel nějakou výmluvu, abych k němu nemusel. Jenže poctivá práce je poctivá práce, a tak jsem spolknul hořkost a obrnil se trpělivostí.
„Je to akutní, to kapání mi drásá nervy!“ To bylo to první, co jsem od něj uslyšel. Dokonce ani nepozdravil.
„No, a v čem je problém, pane?“ ptal jsem se klidným hlasem, protože mě naši vždycky učili, že se zdvořilostí nejdál dojdeš.
Možná se mýlili.
„No, vod toho jste tady snad vy, ne? Kdybych věděl, co je za problém, nevolám si opraváře, hergot! Prostě to kape, no! Kape to!“
Povzdechl jsem si a v duchu si vynadal, že jsem to sluchátko vůbec zvedal. Opsal jsem si jméno a adresu, kam mám přijet, a vydal se do nedaleké vesnice u rybníka. Trvalo mi dlouho, než jsem našel ten správný dům, protože čísla popisná aby jeden pohledal. Otevřel jsem starou bránu, která hlasitě zavrzala, a vkročil do dvora. Na lavičce u zdi seděly dvě důchodkyně, které si mě se zájmem prohlížely a špitaly si přitom něco ucha.
„Dobrý den, nevíte, kde tady bydlí pan Sýkora?“ zeptal jsem se zdvořile a doufal, že mě babky ušetří zbytečného výslechu.
„Kdo že to?“
„O kom to mluví?“
„Měl by bydlet někde v tomhle domě. Takový… móóóc milý pán.“ Babkám se v očích blýsklo prozření. Ulevilo se mi, že nebudu muset běhat ode dveří ke dveřím a omlouvat se za vyrušení každému, kdo se nejmenuje Sýkora.
„Jo on myslí Ptáčníka,“ zakyselila se jedna babka a odplivla si.
„Víte, kde bych ho našel?“
„Hochu, hochu, co tě tam jen táhne?“ zeptala se ta druhá zvědavě.
„Práce, paní, práce,“ pokrčil jsem rameny.
Důchodkyně mě poslaly po schodišti až do nejvyššího patra, že prý pak už budu vědět.
S těžkou brašnou na zádech jsem vylezl schody a zpocené čelo utřel do rukávu. Stál jsem před oprýskanými dveřmi, které vedly do podkroví. Zvonek nefungoval, a tak jsem na dveře třikrát zaťukal.
„No, co je?“ ozvalo se zevnitř po chvíli.
„Zdravím, já jdu na tu kapající trubku,“ lehce jsem zvýšil hlas.
„Tak pojď dovnitř!“
Otevřel jsem dveře a pomalu jsem vkročil do šera podkroví. V celém bytě to divně smrdělo, vzduch byl těžký a hutný, až mě to dráždilo v krku.
„Tak dělej, nemám na tebe celej den!“ Hlas přišel ze tmy, a tak jsem se opatrně vydal podél stěny dál. Cestou jsem nohou zavadil o nějaké harampádí, co se válelo na zemi, ale naštěstí se nic nerozbilo. Nebylo by to poprvé, napadlo mě nakvašeně.
Vstoupil jsem do prostorné místnosti, která zřejmě sloužila jako kuchyň, obývací pokoj a ložnice zároveň. Přes okna na zdi visely těžké závěsy, které jen stěží dovnitř propouštěly tlumené denní světlo. Chvíli mi trvalo, než jsem ve starém křesle zaznamenal postavu malého muže. A když jsem tmě přivykl natolik, že jsem rozpoznal, na co se dívá, zalapal jsem po dechu.
Ta klec byla obrovská. Zabírala velkou část místnosti a ozývalo se z ní podivné šramocení. V řídnoucím šeru jsem mezi mřížemi spatřil nejrůznější druhy ptáků. Papoušci, napadlo mě nejdřív. Soudil jsem tak podle jejich velikosti, délky ocasů a chocholek. Jenomže záhy jsem si uvědomil, že takhle přeci žádný papoušek nevypadá – alespoň pokud mi bylo známo. Místo pestrých a švitořivých tvorů se zvědavýma očima jsem se díval na popelavé a bezduché stíny.
Přistoupil jsem blíž a rozpoznal v kleci malé andulky s holými místy na křídlech, starého sokola s jedním okem, a dokonce i obrovskou sovu s dírami v zobáku. Ptáci seděli na desítkách bidýlek a pátravě si mě prohlíželi. Dva kosi se přestali pošťuchovat v rohu klece a schoulili se k sobě blíž. Káně, kterému jedna noha mrtvě visela dolů z bidla, naklonilo hlavu a já doslova cítil jeho upřený pohled. Z klece najednou sálalo ticho jako… z hrobu. Zamrazilo mě v zádech.
Byl to srdcervoucí pohled. Nechtěl jsem si to připustit, ale byl jsem rád, že se místnost s klecí koupala v přítmí. Nedokázal bych se na všechny ty zubožené nájemníky podívat v plném světle. Docházelo mi to jen okrajově, ale tu bolest jsem fyzicky cítil. Přesto jsem od klece nedokázal odtrhnout oči a udělal jsem další krok vpřed.
„Kuchyň je tamhle,“ zabručel majitel bytu, na kterého jsem dočista zapomněl, a roztřesenou rukou ukázal do rohu. Neobtěžoval se vstát z křesla, ani se na mě podívat. Prostě tam jen tak seděl a svůj pohled upínal ke kleci a jejím obyvatelům. Přemohl jsem šok a přiměl své ztuhlé tělo ke spolupráci. Z kuchyňky se ozývalo pravidelné kapání.
Přešel jsem po vrzající podlaze. V kuchyňce bylo ještě větší přítmí a její celkový stav jsem mohl jen odhadovat podle temných obrysů skříní a neuspořádaného nádobí.
„Dá se tady někde rozsvítit?“ zeptal jsem se opatrně. Můj hlas nebyl tak pevný, jak bych si přál, ale Sýkora si toho nejspíš ani nevšiml. Jen dál mlčky seděl v křesle. I když… úplně mlčky neseděl. Všimnul jsem si, že si něco bručí pod vousy. Nebyly to ale nadávky ani nespokojené brblání. Hlas měl chraplavý a tón řeči působil konejšivě. Zeptal jsem se ještě jednou, tentokrát hlasitěji.
„Co?“ odsekl. „Ne, to teda nedá!“
„Promiňte, ale nemůžu pracovat po tmě.“
„No, tak já nevím,“ zabručel zase. „To nemáš nějakou baterku? Co jsi to za opraváře?“ Baterku jsem samozřejmě měl, protože jsem většinou pracoval s hlavou zastrčenou pod dřezem.
Kužel nažloutlého světla osvítil kuchyňský kout. Byl malý, útulný a celkem i zachovalý. Opatrně jsem otevřel rozviklanou skříňku. V pantech to zaskřípalo. Z klece za mými zády se ozvalo mávání křídly a přešlapování ptačích pařátků v bludišti bidýlek.
„Tiše, paní Klováčková, to nic není,“ řekl Sýkora opět tím uklidňujícím hlasem a s námahou vstal z křesla. Skrze šero jsem pozoroval, jak se došoural ke kleci a kulatými dvířky prostrčil dovnitř ruku. Přes starcova záda jsem zahlédl, jak se mu jeden z větších ptáků usadil na předloktí. Tvor potichu zaskřehotal a ostatní ptáci mu odpověděli.
„Už bude dobře, ještě chvíli,“ uklidňoval je stařec. Nechtěl jsem ho naštvat, a tak jsem se dal do práce. Tělem mi vířily smíšené pocity a v krku mi vyschlo. Práce rukama mi ale pomáhala se soustředit. Po několikáté kontrole celé soustavy trubek jsem objevil zpuchřelé těsnění ve spoji a také nedotaženou hlavici spojovacího šroubu. Byla to jednoduchá oprava, kterou by zvládl každý svépomocí. Přesto jsem málem zapomněl uzavřít přívod vody.
Když bylo hotovo, sbalil jsem nářadí do brašny, a utřel si ruce do starého hadru. Pták, který stále postával na starcově předloktí s námahou zaskřehotal a natáhl ke mně hlavu.
„Co je vám, paní Klováčková? Chcete jít tam? Jste si tím jistá?“ K mému překvapení se ke mně stařec i s papouškem došoural. Zvíře bylo žalostně zbědované. Na jednom křídle mu úplně chybělo peří, jedno oko mělo slepé a na levém pařátu postrádalo dva drápy. Když mě tvor spatřil z blízka, zavrtěl se a dál si mě prohlížel. Sýkora mezi námi dvěma nechápavě těkal pohledem.
„Už by to mělo být v pořádku,“ řekl jsem, aniž bych z papouška spustil oči.
„Zvláštní,“ odpověděl Sýkora chraplavým hlasem.
„Ale ne, skoro nic to nebylo. Chtělo to jen vyměnit těsnění a dotáhnout pár šroubů.“
„Nemyslím to kapání, ale Paní Klováčkovou,“ odsekl stařec. „Je hodně plachá, ale tebe se vůbec nebojí.“
Nevěděl jsem, co na to říct. Připadal jsem si jako ve vakuu. A najednou jsem slyšel vlastní pusu mluvit: „Můžu se vás na něco zeptat?“
„Ehm… no…“
Mohlo mě napadnout, že na dotěrné dotazy nebude ani trochu zvědavý. Jenomže papoušek na jeho ruce se opět nervózně ošil a upřeně se na něj zahleděl. Na tom gestu bylo něco tak lidského, že mě zamrazilo až do morku kostí. Sýkora nakonec přikývl.
„Kde se vzali všichni ti ptáci?“
Stařec se zahleděl do prázdna. Jeho obličej připomínal máslo, co se pomalu rozpouští na pánvičce. V očích se mu objevila bolest a smutek, které jsem dobře znal.
„Přiletěli sami,“ zašeptal a pohladil papouška po křídlech. Sledoval jsem, jak bojuje se slovy.
„Před deseti lety jsme měli jet s rodinou na výlet. Byla to narozeninová oslava mého vnoučka Pavlíka, a tak se rozhodlo, že všichni společně navštívíme zoologickou zahradu.“
Změna, která se v tom muži odehrála, mi vyrazila dech. Jeho hlas byl stále chraplavý a přísný, ale zároveň i měkký a raněný. Tiché šramocení v kleci a přítomnost velkého papouška mu ale zjevně dodávaly odvahu.
„Pavlík miloval zvířata. Vždycky mi říkal: ‚Dědo, já nebudu chodit do školy, já budu pjůvodcovat na safaji!‘ Brepta. Bohužel jsem tehdy nemohl jet s nimi, protože jsem ještě pracoval jako hlídač v jedné továrně na kraji města, kde jsme bydleli. Toho dne můj kolega onemocněl, a tak jsem musel vzít směnu za něj. Ženě to bylo líto, ale nikdy mi nic nevyčítala.“
Nastalo ticho. A já najednou všechno věděl, jako bych to znal odjakživa. Jako by to byl můj vlastní příběh, který někdo vypráví svými ústy.
„Všichni tehdy jeli Romanovým mikrobusem,“ pokračoval Sýkora. „Měli havárii. Protijedoucí řidič kamionu zřejmě upadl do mikrospánku a sjel do jejich pruhu. Nikdo z nich to nepřežil.“
Hlasitě jsem polkl.
„Proboha! To je mi strašně líto,“ odpověděl jsem s ozvěnou vlastní bolesti v srdci, ale Sýkora mě neslyšel.
„Odstěhoval jsem se. Chtěl jsem zbytek svého života strávit daleko od města. A utopit zármutek ve tmě a tichu,“ odmlčel se. „A pak přiletěli oni.“
V kleci za jeho zády to zašramotilo. Někteří ptáci vydali smutné zatrilkování, pak jako sborem utichli.
„Nejdřív přiletěl Alfréd, to je ten sokol bez oka. Zaťukal mi na okenní tabuli a za nic na světě jsem se nemohl zbavit. Nakonec jsem otevřel okno a Alfréd vklouzl dovnitř. Byl v příšerném stavu, a tak jsem se o něj postaral. Za několik dní přiletěla Paní Klováčková. Byla sotva při životě.“ Popelavý papoušek zavrtěl hlavou a k podlaze se sneslo drobné pírko. „Přilétali další a další. Každý z nich potřeboval pomoct, každého z nich jsem zachránil. Někteří na tom byli tak špatně, že museli doskákat k mým dveřím. Našel jsem je pak vyčerpané na prahu. Musel jsem pro ně pořídit tuhle velkou klec, aby měli kde být. Zvykl jsem si na ně. Cítím, že toho máme hodně společného. Někdy mám dokonce pocit, že rozumí tomu, co říkám,“ Sýkora se mi podíval do očí, snad v nich hledal pochybnosti nebo příval otázek. Nic z toho v nich ale nenašel.
„Ptáš se, kde se tu vzali? Myslím si, že sem doputovali, abych jim pomohl,“ zachraptěl unaveně Sýkora a zamáčkl slzy. „A aby oni pomohli mně.“
Proč jsem jen nedržel jazyk za zuby? Smutek přikryl byt jako těžká šála. Sýkora vrátil papouška do klece a dobelhal se ke staré skříňce v kuchyni, odkud vytáhl hrnek plný bankovek.
„Kolik ti dlužím?“
Odpověděl jsem jen mávnutím ruky a odešel pryč. Když jsem procházel chodbou, ptáci v kleci se dali do zpěvu. Rozloučení plné pomalých tónů, z nichž každý skrýval svůj smutný příběh. Stáhnul jsem ruku na rozviklanou kliku, když mě zarazil hlas.
„Věří ti, proto ti věřím i já. A teď už sbohem.“
Neměl jsem sílu otočit se a podívat se mu do očí. Vyšel jsem do oslepujícího denního světla a dveře se za mnou zavřely. Na dvoře stále seděly dvě důchodkyně, kterým nic neuniklo. Brána na ulici opět zavrzala v pantech. Odešel jsem.
Ještě mnohokrát jsem po tom zvláštním setkání projížděl kolem domu ve vesnici bez popisných čísel. Ještě mnohokrát jsem vzhlédl k podkroví, jen abych za těžkými závěsy odtušil tmu plnou poletujícího prachu a peří. Pokaždé jsem bojoval s nutkáním navštívit toho muže, kterému nikdo nerozuměl. Snad vyjma mě a jeho hejna zbědovaných ptáků. Nějakým způsobem jsem však věděl, že bych nebyl vítaný. A že nemám právo rušit ticho a klid podkroví. Stejně jsem ale doufal, že někdy zazvoní telefon a ve sluchátku se ozve otrávený chraplavý hlas: „Co ty jsi za břídila? To podělaný potrubí zase kape!“ A já bych tak rád popadl svou brašnu s nářadím a vydal se na cestu.
Jenže nic z toho se nestalo a já Ptáčníka už nikdy neviděl.
D.
