Když jsme se s Natálkou před necelým rokem stěhovali do Prahy, byli jsme plni očekávání, co nás v novém městě čeká. Byl to velký krok v každém směru, především ale proto, že jsme se stěhovali k sobě. V článku, který jsem tehdy vydal, jsem si napsal seznam přání, která bych si chtěl v Praze splnit. A teď, když přišel čas posunout se zase o kus dál (cca 280 km na východ), se hodí udělat si menší rekapitulaci.
Překvapení
Než se pustím do samotného bilancování, chtěl bych říct, jak moc mě Praha jako město překvapila. Kamarádi mi jistě odpustí, ale Prahu jsem v lásce zrovna nikdy neměl. Spíš ve mně vzbuzovala pocity z úplně druhého konce, které by s přehledem mohly být ve slovníku synonymem pro nechuť, otrávenost a za-nic-na-světě-mě-tam-nedostanete-nost. Protože si ale s jistou dávkou sadomasochismu užívám, když se mi bortí mylné představy, i tentokrát jsem zajásal, když ten pradávný mamut, který mě „chrání“ před čímkoli novým a potenciálně nebezpečným, dostal pořádný kopanec do zadku.
Zjistil jsem totiž, že Praha je vlastně docela fajn!
Můj pražský seznam přání
Před každým novým dobrodružstvím si sepisuju tzv. bucket list, seznam přání a cílů, kterých bych chtěl dosáhnout. Pomáhá mi to soustředit se na to podstatné a zapomenou na stažené půlky. Pokud něco takového děláte taky, tím líp pro vás!
Jak se mi tedy v Praze dařilo?
Vybudovat více zdrojů příjmů
To jsem chtěl už dávno. Ne ani tak kvůli chamtivosti, jako spíš kvůli stereotypu. Nevydržím dělat jednu práci. Po čase mě přestane bavit, a tak ji v ideálním případě chci podle potřeby měnit.
Jako překladatel na volné noze bych svou přenosnou kancelář v podobě notebooku, batůžku a wifiny za nic nevyměnil (alespoň ne prozatím). Snažil jsem se tedy začít dělat něco, co bych mohl dělat odkudkoli. A když za mnou jednou Natálka přišla s tím, že by chtěla začít doučovat, stalo se to znovu: moje žena mě inspirovala.
Došlo mi, že učení dalších lidí a předávání svých znalostí skutečně dává ohromný smysl. A tak jsem si po vzoru svého bývalého spolužáka koupil grafický tablet, stáhnul potřebný software a začal opět učit angličtinu. A nejen to. Začala i Natálka a odstartovala tak hrozně zajímavý řetězec událostí a shledání. Za sebou už má například učení češtiny jedné vietnamské holčičky a současně doučuje češtinu i ukrajinské děti na základní škole! A i když se možná říká, že studentských let by si měl člověk spíš užívat, co já bych za to dal, kdybych začal sbírat pracovní zkušenosti taky takhle brzy!
A protože tu povídám o zdrojích příjmů, nesmím zapomenout ani na nového klienta, kterého se mi podařilo získat na doporučení kamaráda. S markeťačkou Péťou z Bez frází jsme si hned sedli a první zakázka byla na světě – naštěstí s velkou spokojeností!
Jsou to drobné krůčky, ale jak se říká, ani Řím se nepostavil za den. Někdy se prostě ZAČÍT musí. A já začal. A podle mého docela úspěšně! Doufám proto, že se mi na téhle vlně podaří udržet balanc i v novém městě. O tom ale později.
Psát pravidelně a víc, rozšířit publikum obou svých blogů (Přeloženo na papír i Scribbler Next Door)
Přiznám se, že jsem toho zdaleka nenapsal tolik, kolik jsem si představoval. Ani tak jsem ale nezahálel. A protože mi šuplík už praská ve švech, budu muset začít ty tisíce slov pouštět postupně ven.
Pokud jde o můj blog jako takový, došel jsem k tvrdé realitě: svět sociálních sítí je neúprosný. Bitva s algoritmy je únavná a pokud se člověk nehodlá podřídit velemyšlence, na které socky stojí, tj. připoutat se k obrazovce na dobu neurčitou, pak jsou šance na úspěch minimální. Jak jsem se i stihl pobavit s kolegyní bloggerkou, pozornost od psaní samotného putuje spíš na marketing a hezkou zeď s fotkami. No jo, tak už to hold chodí. Já se rozhodl udělat kompromis. O svůj Instagramový účet jsem se sice začal o něco lépe starat, ale nenechávám se jím zotročovat.
Kdo mě zná nebo sleduje delší dobu, ví, že mám trochu rozpolcenou osobnost. Jednou nohou stojím v českých luzích a hájích a druhou někde za oceánem v Americe. Těžce se mi proto rozhoduje, kterému jazyku dát v psaní zrovna přednost. A protože sedět jedním zadkem na dvou židlích je dost nepohodlné, rozhodl jsem se spojit Přeloženo na papír a svůj anglický miniblog Scribbler Next Door do jednoho. Záhy tady proto budete narážet jak na články v češtině, tak i v angličtině.
A publikum? To se skutečně rozrostlo. Dostalo se mi dokonce nečekané chválí od lidí, které ani moc neznám. To mě zase utvrdilo v tom, že nenosím dříví do lesa a že to moje psaní má přeci jen nějaký smysl. Člověk nikdy neví, ke komu se ta moje slova nakonec dostanou, což z toho dělá zase dost zábavné dobrodružství.
Poznat nové inspirující lidi
S novým místem se neodmyslitelně pojí nové tváře. Pokud nejste jako já, když mám svou zasněnou náladu, začnete prahnout po nových kamarádech. Výjimkou jsme nebyli ani my s Natálkou. Je ale pravda, že jsme jich paradoxně nepotkali tolik, kolik jsme původně plánovali.
Hele, kvantita nemá s kvalitou nic společného, to dá rozum. Je ale stejně zarážející, že na to, jak je Praha obrovská, moc příležitostí potkat někoho nového se nám nedostalo. Větší koncentrace lidí zřejmě zvyšuje anonymitu, takže by se to dalo přirovnat k hledání jehly v kupce sena.
Těch pár dobrých kamarádů, které jsme si tu udělali (anebo které jsme tu už měli), nám ze života v Praze udělali ještě o dost příjemnější zážitek, takže doufáme, že jim to budeme moct někdy (a někde) oplatit.
Posunout náš vztah s Natálkou zase o něco dál
Jak jsem už psal, sestěhování je docela velký krok. Dochází totiž na lámání chleba. Teprve potom, co se za kufry zabouchnou dveře, se ukáže, o jak velké lásce se tu bavíme. Začínají se rojit odlišné názory na to, kam patří špinavé ponožky, jak často by se mělo uklízet, kdo je na řadě s vařením, jakou rýži je lepší koupit, kolik času by měl člověk trávit v koupelně, atakdále, atakdále.
Jenže ouha. My s Natálkou asi nejsme úplně standardní pár. Nic z toho se totiž u nás nekonalo. Trapas, já vím. Ale už po prvním týdnu v novém hnízdečku jsme s naprostou jistotou věděli, že jsme byli pro sebe asi vážně stvoření. Vždyť i ty špinavé ponožky jsme dávali na stejné místo!
Naši garsonku jsme si brzy zabydleli po svém a oba nás překvapilo, jak rychle se z ní stal náš skutečný domov. Nebyl to jen byt, ve kterém jsme museli přes týden přebývat, ale opravdu příjemné místo. Naše místo. A jak jsme si tak užívali společné soužití, brzy jsme taky přišli na to, že jsme tohle opravdu potřebovali: být sami a ve svém. Snad i díky tomu jsme se ještě mnohem víc sblížili (a to jsem si už začínal myslet, že víc to nejde).
Jestli se nám podařilo posunout náš vztah na další úroveň? Řeknu to takhle: pokud se nám z tohohle bucket listu NĚCO podařilo, bylo to právě TOHLE.
Začít konečně pořádně vařit
Doma jsem na vaření neměl nikdy moc prostoru. Naše mamka má totiž ohromnej talent na vaření, a tak byla lednice vždycky plná. To se vám pak s vařením začíná dost blbě, když nejenže nemusíte, ale je to také zbytečné.
V Praze jsem se do vaření mohl konečně pustit víc. Přiznávám, že nejsem vyznavačem denního vaření. Tolik času prostát u plotny nechci, takže jsem chvíli hledal přijatelný kompromis a navařil vždycky raději větší porce, které nám vydržely alespoň dva tři dny.
Možná by se hodilo sem dát fotky nějakých vymazlených výtvorů, ale zase tak tu představivost nepokoušejte! Na to, abych získal zlatou vařečku, mi stále ještě několik desítek let v kuchyni chybí. Pro mě však bylo nejdůležitější, že nám to naše kuchtění chutnalo, a dokonce nás i bavilo!
Naučit se fotit (ať už prostřednictvím kurzů, tréninkem a samoučením)
O fotografických kurzech jsem chystal napsat článek, ale nakonec mi to nepřišlo až tak zajímavé. Díky tomuhle odstavci se ale bude moct vlk nažrat a koza zůstane celá. Tak tedy:
Za dobu, co jsme v Praze žili, jsem navštívil celkem tři fotografické kurzy. Nejzajímavějším z nich bylo asi focení portrétů s Kenjim, což je neuvěřitelnej týpek! I za ten jeden den mě toho dost naučil a já získal na focení a komunikaci s modely trošku jiný pohled. Co vám budu povídat, dost jsem ocenil, že to nebylo jen o tom, jak mačkat spoušť a nastavovat světlo. Focení mi tak vlastně přirostlo k srdci ještě o něco víc. A i když jsem toho za poslední dobu příliš nevyfotil, kurzy v Praze rozhodně přinesly své ovoce (pro milovníky focení mám jeden typ: pokud nechcete dát do zástavy váš dům a vyluxovat svůj účet, NECHOĎTE DO MEXAPIXELU!!! Já bych tam například nejradši prodal i svoje orgány, jak mě tenhle obchod dostal!).
Soudit, jestli jsem se naučil fotit, asi nepřísluší zrovna mně. Však se běžte sami podívat na instagramový profil Přeložena, kde nějaké ty fotky najdete. Nejsem profík. Ani zdaleka. Ale dělám, co mě baví, a to mi stačí. Za tenhle rozměr Praze fakt moc děkuju! Jakože vážně.
Najít druhý domov
Jak jsem se s Natálkou shodli, mít dvě oblíbená místa, mezi kterými může člověk volně pendlovat, je k nezaplacení! Mimo jiné je to taky účinná zbraň proti stereotypu, který se nám neustále usazuje v životech jako haldy prachu v koutě (anebo alespoň mně).
Jestli se nám v Praze skutečně podařilo najít druhý domov, není tak úplně jednoznačné. Na dlouhou dobu určitě ano. Byly doby, kdy jsme tam chtěli zůstávat co nejdéle a do Litomyšle se vracet minimálně. Postupem času jsme ale poznali, že nás to spíš táhne zase trochu někam jinam. Není to stejné, jak když si s nadšením pořídíte nové kolo (ha ha), ze začátku na něm drandíte i do obchodu vzdáleného 10 metrů a postupem času vás čím dál víc začne tlačit zadek, takže kolo nakonec opřete do kouta a pomalu na něho zapomenete. Tady jsme zkrátka cítili, že víc nám Praha pro tuhle chvíli nabídnout nemůže. Místo toho jsme ucítili vábení olomouckých tvarůžků. A začaly se nám ukrutně sbíhat sliny!
Takže kdo ví, třeba najdeme opravdový druhý domov až tam. Anebo ještě o kousek dál někde za hranicemi…
Seznámit se s cizinci, a procvičovat si aktivní angličtinu
I když se živím jako překladatel, už si ani nepamatuju, kdy naposledy jsem s někým skutečně MLUVIL anglicky. Naše cvičné rozhovory s Natálkou a hodiny angličtiny se svými studenty nepočítám, i když to byly často hodně inspirativní diskuse!
Upřímně jsme v Praze moc cizinců nepotkali, což jistě souvisí s tím, že člověk nevěděl, kde hledat. Neberu to ale jako neúspěch. Tohle přání si také povezu s sebou na východ republiky, kde ty šance budou díky menší rozloze přeci jenom větší. A dost možná vzroste i chuť takové lidi potkat.
Cvičit pravidelně jógu
Jakoby definuj slovo pravidelně. Teď se nesnažím vymlouvat, abyste si nemysleli. Spíš nad tím reálně uvažuju. Protože můj život se točí v něčem, čemu říkám cykly zájmu. V jednom období mě baví sportovat a trávit čas venku, ve druhém zase převažuje touha zalézt si do kouta, číst a psát. Během našeho živobytí v Praze se takových cyklů vystřídalo několik, takže cvičil jsem jógu pravidelně? Řekl bych, že přerušovaně pravidelně.
Na radu Atomových návyků jsme si s Natálkou rozprostřeli jógamatku doprostřed pokoje, aby nás neustále provokovala ke cvičení. S čistým svědomím můžu potvrdit, že tohle skutečně funguje, a za první měsíce jsme toho najógovali opravdu hodně. Když se pak ale cykly prostřídaly, na jógamatku se nám spíš prášilo. To ale vůbec nevadí. Návyk cvičení jógy jsem si osvojil. A jak říká naše nejoblíbenější lektorka Danielka, jógu nenajdete jenom na podložce, ale mnohdy právě tam venku v každodenních životech. Po té době, co jógu cvičím, mi dochází, že na tom skutečně něco bude. „Neohýbáme totiž jenom tělo, ale především také hlavu.“ A to se mi, myslím, celkem daří neustále.
Účastnit se cestovatelských přednášek a sbírat inspiraci na cesty
Cestovatelské přednášky jsme se účastnili jednou. Sympaťák Kuboj na ní vyprávěl o své cestě francouzskými Alpami po trailu GR 5. Užili jsme si spoustu srandy a nachytali hromadu motivace k podniknutí vlastní cesty se stanem na zádech. Nebudu vás napínat, ta se ještě neuskutečnila, ale něco se rozhodně chystá!
Cestovatelské přednášky jsem si zamiloval už během svých studií v Olomouci. Jsou výborným krmivem pro mou neustavičně hladovou dobrodružnou dušičku. Zároveň v sobě ale nesou pořádný kousek melancholie. Vždycky totiž začnu přemýšlet nad tím, proč obecně nevyrážíme někam do přírody mnohem častěji. Kdo mě zná, ví, že jakmile já začnu přemýšlet, neobejde se to bez sáhodlouhých závěrů. Tentokrát jsem ale přišel se závěrem strohým: je to proto, že se člověk až příliš snadno stává obětí komfortu. Jinými slovy je líný jako veš. Je ale na druhou stranu nutné podnikat nějaké dobrodružství za každou cenu? Hm, to si asi nechám do dalšího článku.
Pokud vy sami chodíte na cestovatelské přednášky nebo rádi posloucháte někoho vyprávět o svých cestách, vezměte batoh a vyrazte na cestu taky! I kdyby jen na chvíli do lesa za domem. Dobrodružství se totiž dá zažívat kdekoli. Nezáleží totiž na tom, na co se díváte, ale co vidíte.
Na východ!
Babrat se v minulosti nemá vůbec žádný význam. To ale neznamená, že bychom se čas od času neměli ohlédnout a ocenit cestu, jakou jsme urazili. Protože i když se nám občas zdá, že stojíme neustále na místě, stačí trochu zavzpomínat, kde jsme byli před rokem. Zaručuju vám, že spatříte velký pokrok. A pokud přeci jenom ne, je to jen další důvod, proč byste měli něco změnit.
Praha nám toho za tu krátkou dobu dala neuvěřitelně moc. V nejlepším se má ale přestat. Protože pak to bude jedině horší a horší, což se potvrdilo i nám. Najednou jsme s Natálkou oba cítili, že musíme pryč. Možná napořád, možná jen na nějakou dobu. To se teprve uvidí. Každopádně jsme zvedli kotvy. A s tím ruku v ruce přišlo něco nového. Něco, co nám teď dává mnohem větší smysl. Něco, na co se už moc těšíme.
Olomouci, jedeme za tebou!
D.
