No, takhle: my už jsme se vlastně odstěhovali. Protože se ale teprve teď začíná humbuk spojený se stěhováním trochu uklidňovat, mám i víc času zalézt si s počítačem do postele a dát se do psaní. A kde že jsme to nakonec zakotvili? V Praze!
Není to vtipný? JÁ a v PRAZE. Já, kdo k Praze vždy hleděl s opovržením a nechutí. Já, na koho davy lidí a hluk působí stejně, jako kladivo na hřebík. Proč jsem se ze všech možných míst na světě rozhodl zrovna pro Prahu?
Je to celkem jednoduché: nerozhodl.
Občas rád přenechávám rozhodnutí osudu. Je to spolehlivý způsob, jak objevovat nové věci, poznávat nové lidi a dát šanci i místům, na která bychom dobrovolně ani nepáchli.
V tomhle případě osud zasáhl v podobě Natálčiných studií. A světě div se – Domča Hrdonča si to šine do Prahy!
Dobrodružství vstříc
Člověk si pořád něco představuje. Pomáhá nám to překlenout propast času a připravit se na neznámou budoucnost. Mnohdy jsou ale naše představy úplně mimo mísu.
Prahu jsem si vždycky představoval jako místo, kam chce každý. A to mi úplně stačilo k tomu, abych se toužil vydat přesně na druhou stranu. Nepotřebuju se za každou cenu nějak odlišit od ostatních, to ne. Naopak jsem rád, když potkám lidi, kteří činí stejně prdlá rozhodnutí jako já. V mých představách byla však Praha na takové jedince skoupá, proto jsem věřil, že mimo dohled stověžatého města mi bude stoprocentně líp.
A najednou jsme s Natálkou stáli s krosnou a kufrem na nádraží a čekali na rychlík.
Teprve když bylo jasné, že se Praze nevyhneme, začaly se mé utkvělé představy postupně rozpouštět v představách nových: těch o společném soužití a příslibu nového dobrodružství. A já se začal neskutečně těšit.
Jsem věčný romantik. Ve všem vidím příležitost zažít nějaké dobrodružství, takže strach a obavy automaticky putují na druhou kolej. Tahle vlastnost je báječná v tom, že mě nikdy nemůže dostat do maléru. Malér jako takový totiž oproti všeobecnému pojetí vnímám jen jako další dobrodružství… Je to trochu na hlavu, já vím. Ale dobrá vyprávění nikdy nezačínají slovy: „To jsem si jednou takhle hezky hověl na gauči v bezpečí domova, daleko od všech obav a strachů.“
„A když toho hluku a lidí bude moc, prostě se zabarikádujeme na bytě,“ slíbil jsem Natálce, která za mnou nepřesvědčivě nastoupila do vlaku.
Po kolejích jsme se řítili do metropole a doufali, že si i na to metro nějak zvykneme. Neměli jsme nejmenší ponětí o tom, co leží PŘED NÁMI. Zvítězila však neodkladná potřeba vzdálit se od toho ZA NÁMI.
Změna je život
Když člověka dostihne stereotyp, často si na něj zvykne. Když se to stane dvěma snílkům, začnou se dusit.
Nějak se stalo, že jsme příliš dlouho setrvávali na stejném místě, obklopeni těmi stejnými tvářemi, situacemi, pocity a povinnostmi. A protože jsme stále ještě na stopě tomu NĚČEMU, co by nás každý den bezmezně naplňovalo, potřebovali jsme nutně chytit nový vítr.
Je to stejné, jako když skončíte ve slepé uličce. Po chvíli vám zevšední a příliš nového vám nenabídne. Najednou vás začnou lákat touhy po neznámých křižovatkách za plotem. Stereotyp je vrahem života. A když nejde hora k Mohamedovi… však to znáte.
S Natálkou jsme si zároveň dobře uvědomovali, jak nesmírně důležité je vzdálit se od domova. Protože ať už máme naše domovy a lidi v nich rádi sebevíc, rychle se z nich může stát zlatá klícka. Člověk, který nikdy neopustil domov, prostě nežil. Vzdálit se, postavit se na vlastní nohy a zhluboka se nadechnout čerstvého vzduchu, který není prosycen vzpomínkami. Otočit list a začít psát na čistý bílý papír – na NÁŠ čistý bílý papír.
I pro mou kreativitu je celé stěhování požehnaným darem. Náměty na články mě zaplavují na každém kroku a já opět cítím to mravenčivé vzrušení z nového a neotřelého. Změna při tom není blahodárná jen pro ruku a srdce pisálka, ale pro všechny. Protože i zdánlivě malá změna v životě může mít později velký dopad. Tomu se říká efekt motýlích křídel a naše stěhování do Prahy není ničím jiným než jedním takovým velkým mávnutím.
Pražský seznam přání
Naučil jsem se, že od každé změny je dobré mít nějaká očekávání. Pomáhá mi to se zakotvit v čase i prostoru a někam nasměrovat. Nikde není psáno, že se taková očekávání musí splnit, a to je úplně v pořádku. Očekávání jsou živá věc. Svíjejí se a v průběhu času mění velikost nebo celý svůj charakter. Důležité je uvědomit si, že jsou to jen bezpečnostní majáky, které nás z dálky informují o tom, kde je břeh, pro případ, že by se nám už nechtělo plavat.
Moje očekávání od bydlení v Praze:
- Vybudovat více zdrojů příjmů
- Psát pravidelně a víc, rozšířit publikum obou svých blogů (Přeloženo na papír i Scribbler Next Door)
- Poznat nové inspirující lidi
- Posunout náš vztah s Natálkou zase o něco dál
- Začít konečně pořádně vařit
- Naučit se fotit (ať už prostřednictvím kurzů, tréninkem a samoučením)
- Najít druhý domov – protože jak jsem se s Natálkou shodli, je neocenitelné mít dvě oblíbená místa, mezi kterými může člověk volně pendlovat. To ostatně také do značné míry řeší můj problém se stereotypem…
- Seznámit se s cizinci, a procvičovat si aktivní angličtinu – protože i když se živím jako překladatel, už si ani nepamatuju, kdy naposledy jsem s někým skutečně MLUVIL anglicky.
- Cvičit pravidelně jógu
- Účastnit se cestovatelských přednášek a sbírat inspiraci na cesty
K tomuhle všemu nyní můžu upínat svou pozornost, takže na obavy z neznáma není čas ani prostor. Kdepak. Otevřeli jsme s Natálkou nové dveře a prošli jimi s velkou parádou. Teď už nezbývá nic jiného než se pilně rozhlížet kolem.
Ach ty cesty!
Protože máme Litomyšl zakořeněnou hluboko v srdci, hodláme se vracet. To ale přináší jednu nepříjemnost.
Cestování vlakem bývá obvykle romantická záležitost. Jak ale sedá chladivý podzim a koleje jsou rozkopané snad na každém kroku, z cest se spíš stává nepříjemný, a především nekonečný úděl (zvlášť, když se vám ve vlaku sejde „dobrá“ parta).
S rostoucími zpožděními se přímou úměrou snižuje lidská trpělivost. Někdo to zvládá lépe a někdo hůře. Třeba pán, který na hlavním nádraží začal agresivně nadávat, jaké jsou České dráhy nepěkné služby (použil úplně jiná slova, to mi teda věřte), situaci příliš neustál.
Moc mě ale baví, jak svět udržuje dokonalou rovnováhu. Nepříjemný střet totiž záhy vyrovnal ten nejlaskavější průvodčí, jakého jsem kdy potkal, který Natálce dokonce odpustil, že neměla v pořádku slevový průkaz.
„Neblázněte, tohle je záchrannej vlak. Na průkazku se vykašlete a buďme rádi, že vůbec jedeme!”
Poslední dobou jsou cesty vlakem na celé odpoledne a kus večera k tomu. Cožpak o to, člověk ve vlaku stihne udělat spoustu práce a je to dokonalé místo na čtení. Kdy jindy se ostatně ocitnete uvěznění v klidu a teple, kde vás od knihy nic nerozptyluje? I přesto bychom se rádi vraceli z Prahy co nejméně.
Jsme tady
Bydlíme v Praze.
A mně při všem tom zabydlování došla jedna věc, totiž že na místě skutečně dvakrát nezáleží. Když máte vedle sebe toho správného parťáčka, se kterým se navzájem inspirujete, motivujete, podporujete a podpíráte, můžete stát třeba na kraji světa.
Nevím, co nám Praha nakonec přinese. To mě na tom ale baví nejvíc. Plány si totiž můžeme dělat, jaké chceme, ale poslední slovo stejně bude mít sám život. A ještě že tak!
D.
