Už čtvrtým rokem se živím jako freelance překladatel. Balancuji na své volné noze a dost mě to baví. Chtěl bych se s vámi podělit o tom, proč dělám to, co dělám, a proč jsem přesvědčený, že je to zatím to nejlepší, čemu se mohu věnovat. Možná vás to inspiruje, anebo naopak utvrdí v tom, že to není vůbec nic pro vás.

Jednou freelancer – navždy freelancer?

Asi se shodneme, že jakmile jednou ochutnáme svobodu, už nikdy nechceme nic jiného. Můžeme se tu přít o tom, co to svoboda vůbec je. Já, pokud mluvím o svobodě ve vztahu k povolání, mám na mysli především následující body:

• Možnost pracovat kdykoliv
• Možnost pracovat odkudkoliv
• Odpovědnost sám za sebe
• Schopnost tvořit
• Finanční nezávislost

Možnost pracovat kdykoliv

Nemám příliš rád výraz pracovní doba. Vyplývá z něj povinnost pracovat v určitý čas. Proto ho moc nepoužívám. Kdybyste se mě zeptali, jaká je moje pracovní doba, nebyl bych schopný dát vám uspokojivou odpověď.

Pracuju, dokud není práce hotová.

Já jsem byl odjakživa ranní ptáče. Díky tomu mám také bezpečně vyzkoušeno, že svou nejproduktivnější chvilku dne mívám někdy od 6:20 ráno zhruba do 12:00. Nikoho tedy nepřekvapí, že většinu práce chci stihnout v tomto časovém rozmezí. Jednak to podstatně zvyšuje potenciální kvalitu a také snižuje riziko, že mě mé povolání bude otravovat a nudit. Když mi totiž jde něco od ruky, v drtivé většině případů mě to i dost baví (tahle rovnice se dá i obrátit: když mě něco dost baví, v drtivé většině případů mi to jde od ruky).

Život je ale hra, u které nikdy nevíme, co za srandu nám připraví. Najednou zjistíme, že ségra potřebuje doprovod, který by ji pomohl s malou u lékaře, že má přijet opravář na kotel, že je třeba skočit na poštu nebo že se nám zrovna pracovat fakt třeba nechce (i to se stává). V takových chvílích musí svědomitost ustoupit vyššímu dobru. A možnost odložit si práci na později (nebo si ji udělat s předstihem, což doporučuju všem prokrastinátorům) se stává nedocenitelnou. Věřte, nebo ne, dost to člověku usnadní život. Flexibilita je úžasná vlastnost naprosto ve všem.

Co mě na volné „pracovní době“ dost baví, je také její smysluplnost. Mám zkušenost s klasickou pevnou pracovní dobou v kanceláři, kde jsme si s kolegy museli každý pracovní den odsedět 8 hodin (+ pauza na oběd). Nezáleželo ani moc na tom, jak rychle jsme svou práci dokázali zvládnout. Stávalo se mi proto často, že mě po odevzdání posledního projektu hodinky nezaujatě informovaly o tom, že další dvě hodiny teď budu muset dělat, že něco dělám, protože zkrátka ještě nebyl čas jít domů.

„Se picnu.“

I když mě tahle práce bavila, uměl jsem si představit stovky jiných činností, kterým bych se (v těch letních měsících) věnoval daleko raději. Vysedávání u počítače a téměř už obligátní projíždění YouTube mezi nimi zkrátka nebylo.

Tohoto údělu jsem se přechodem na volnou nohu zbavil.

Zjistil jsem, že vyjet na kolo, než se rozprší, je totiž s trochou píle a soustředěnosti možné už před obědem. Že nic mi nebrání tomu rozložit si práci do několika částí během dne, když je potřeba oběhat úřady a vyhnout se frontám v obchodě v těch nejrušnějších hodinách (po skončení pracovní doby). Že když člověku není dobře, je lepší si odpočinout a neriskovat špatně odvedenou práci.

Pochopil jsem, že si svého času ohromně cením a nechci jím plýtvat na něco, co mi nedává smysl.

Ne vždy jde samozřejmě všechno podle plánu. A právě selhání při plánování je nejčastější příčina toho, že se mi práce nahromadí a já strávím celou slunnou neděli u počítače. Naštěstí se to děje jen výjimečně, a tak mi odevzdání projektů většinou zbyde dost hodin na volnočasové aktivity a odpočinek.

Možnost pracovat odkudkoliv

Tuším, co některé z vás napadne.

„To můžeš cestovat po světě a pracovat přes jakoukoliv wifinu?“

Můžu. Ale upřímně – dělám to zřídkakdy (i když pominu tu apokalypsu, ve které se teď plácáme).

Důvodem je především fakt, že se mnohem víc soustředím a jsem produktivnější, když jsem zalezlý hezky doma na svém oblíbeném pracovním místě. Svou práci sice dělám nesmírně rád, ale jen po nezbytně nutnou dobu. Proto dávám přednost několika hodinám soustředěného úsilí a většímu množství  času na zábavu. Jde také o otázku kvality a určitého standardu, který chci udržovat. Celkem snadno se totiž nechám vytrhnout ze soustředění, a k práci tak ideálně vyhledávám klid a známé prostředí.

I přesto je pro mě možnost pracovat na cestách kriticky důležitá. Vkládá mi totiž do rukou další dílek svobody.

Můžu tak bez obav přespávat u své holky. K práci můžu využívat dlouhé cesty vlakem. Když se potřebuju odstřihnout od ruchu a lidí, můžu své dny trávit v klídku na chalupě nebo na prosluněné zahradě, aniž bych musel řešit, jak to s tou prací jenom udělám. Jediné, co potřebuju, je počítač a internetové připojení.

Odpovědnost sám za sebe

Nemám šéfa.

Pouze klienty.

V podstatě si můžu dělat, co chci. Nikdo po mně nešlape kvůli nesmyslům, jako je dress-code, výkonnost a dodržování pravidel na pracovišti. Nemusím ani ztrácet čas poradami, nudnými školeními nebo teambuildingem. Nemusím se falešně usmívat na nadřízené, kteří mi pijou krev.

Kolik toho daný měsíc napracuju, záleží jenom na mě. Když chci vydělat víc peněz, zaberu. Když se mi nechce, zvolním. Nemusím dodržovat kvóty a mít nervy z toho, co si o mě šéf nebo kolegové myslí.

Přiznávám, že co do produktivity nejsem moc týmový hráč. Nemám rád, když má práce závisí i na někom jiném. Je to možná nějaká vnitřní nedůvěra. Zkrátka rád nesu odpovědnost sám za sebe. Vím totiž, co od sebe můžu očekávat. Znám své schopnosti, silné i slabé stránky. Můžu se o sebe opřít plnou vahou a mít jistotu, že nespadnu.

Navíc mám mnohem silnější motivaci, která mě nenutí jenom plnit jakési standardizované tabulky. Vystupuju sám za sebe – za svou osobu, firmu, značku. Můj zisk a kvalita práce závisí čistě na mně. Veškerý úspěch i neúspěch jde na mou hlavu.

A kromě toho možnost dát si k práci sem tam jedno dvě pivka taky není k zahození.

Schopnost tvořit

Často žiju ve svém vnitřním světě, který mě neustále překvapuje svou pestrostí. Když tvořím – ať už překládám nebo píšu –, můj vnitřní svět ožívá a vzkvétá. Vše ostatní přitom dočasně zaniká. Je to vlastně určitá forma meditace, po které je mi strašně dobře a pocit z odvedené práce je nepopsatelně silnější. A jak se říká: kreativita nás odlišuje od zvířat. Něco na tom nejspíš bude.

Díky tvůrčímu aspektu jsem ochotný každé ráno vstát a s radostí se pustit do překladu – a to i když se jedná o překlad „nudných“ obchodních smluv nebo průvodní dokumentace k serverům. Tvorba má nekonečně mnoho podob. Žije si svým vlastním tempem a vdechuje život vlastnímu ekosystému. A já mohu s veškerou pokorou každý den projevovat vděk a radost z toho, že se mi v mém povolání podařilo skloubit dvě pro mou existenci významné vášně: jazyk a tvorbu.

Že mi je za mou tvorbu někdo ochotný platit, vnímám jako příjemný bonus. Nicméně se nad ním příliš nepodivuju – stejně jako mnoho pozoruhodných lidí totiž věřím, že úspěch je logickým produktem upřímné vášně a plnění vlastních snů.

Finanční nezávislost

Celkem dlouho mi trvalo, než jsem si uvědomil, že peníze nejsou sprosté slovo. Je to vlastně užitečný nástroj, který nám pomáhá snadněji dosáhnout na další roviny života. Že jim někteří lidé upisují svou duši a jsou pro ně schopni čehokoliv, je téma na jiný článek.

Peníze jsou důležité, ale rozhodně nejsou to nejdůležitější na světě. Jak říká Naval Ravikant, filozof, investor a v mnohých ohledech můj vzor: „Přál bych si, aby všichni měli tolik peněz, kolik chtějí. Mohli by si potom všechno koupit a konečně by poznali, že v tom štěstí ani zdaleka nespočívá.“ A přesně tak to vnímám. Peníze mi umožňují žít v tomhle systému, a i když mám z jejich vydělávání vlastní prací radost, nenechávám se jimi zotročit.

Kdyby mě má práce neuživila, nemohl bych se jí věnovat na plný úvazek. Kdyby mě má práce nebavila, s jistotou bych brzy vyhořel. Je pro mě tedy naprosto zásadní, aby mé povolání splňovalo tyhle dva základní požadavky. S radostí a vděkem můžu říct, že tomu tak je. Ačkoliv se to dříve v mém životě zdálo být kvůli nejrůznějším pochybám a překážkám skoro až nemožné, podařilo se mi to. Jsem tam, kde jsem být chtěl a nyní se můžu vydat na další cestu.

Nevýhody

Práce na volné noze s sebou nese i své nevýhody. Jejich význam však v této chvíli není nijak zásadní.

• Nejistota
• Administrativní činnost
• (Absence sociálního kontaktu)

Nejistota

Na volné noze si nikdy nemůžeme být jistí, jestli si daný měsíc vyděláme dost peněz. Moji klienti mě například mohou ze dne na den prakticky zaříznout. Sorry, not sorry. Vydržet nátlak takové nejistoty – zvlášť pokud máme rodinu a hypotéku – vyžaduje určitou psychickou odolnost a mentální nastavení. Jelikož zatím nemám ani jedno z toho, můžu se soustředit na rozvoj dalších zdrojů příjmů, které mi onu jistotu v budoucnu poskytnou.

Osobně jsem přesvědčený o tom – a bezmezně tomu věřím –, že nebudu mít nedostatek práce minimálně příštích deset let. Co bude po tom, nikdo neví. Zčásti dokonce počítám s tím, že budu muset s překládáním přestat, protože postup technologií je závratný a neustále zrychluje. Už dnes existuje spousta enginů, které jsou schopné překládat lépe než průměrný angličtinář. Počítat s tím, že bude člověk postradatelný, je podle mého rozumná obezřetnost – a to v jakémkoliv zaměstnání.

Nemyslím si ale, že jsou na místě obavy. Svět kolem se prostě mění. Je pravděpodobné, že tenhle vývoj jen tak něco nezastaví. Chci být proto připravený. Díky překládání na volné noze jsem získal ohromné množství času na to naučit se něco nového, získat nové vědomosti a dovednosti, provázat dosavadní znalosti, vybudovat svou vlastní značku na internetu a zajistit se na důchod – a to vše na vlastní pěst, bez nesmyslných požadavků učitelů či zaměstnavatelů. Nepočítám s tím, že by se o mě v důchodu postaral stát. Zvlášť když se podíváme na osoby, které se v naší politice pohybují a jak se chovají, bylo by nerozumné myslet si něco jiného. Mám rád odpovědnost sám za sebe. Přijímám ji se vším všudy.

Administrativní činnost

Je to otrava. Ale když se člověk obrní trpělivostí, trocha toho trápení za to všechno stojí. Když pominu možnost, že na daně je možné si téměř na každém kroku najmout profíky, lze to celé vlastně brát jako docela dobrou příležitost se zase naučit něco nového a pochopit fungování nových věcí. A těch pár papírů ročně mě přece nezabije.

V mém případě je vše ostatní už jenom o nastavení trvalých příkazů a fakturování (které je díky softwarům a aplikacím tak jednoduché, že mi to zabere jen pár sekund. Osobně používám stránku fakturoid.cz, se kterou jsem pro své potřeby úplně spokojený). Naštěstí se totiž nemusím spoléhat na žádné dodavatele a řešit opožděné dodávky zboží, protože jediné, co prodávám jsou moje vlastní vědomosti a schopnosti. Když zanedbám počáteční investici do softwarové licence, počítače a energií, náklady mám takřka nulové, a zisk tím pádem maximální.

S byrokracií asi jen tak nepohneme. Ale ačkoliv to zní jako oxymóron, je to nízká cena za svobodu.

(Absence sociálního kontaktu)

Kromě výměny e-mailů a občasných telefonátů s  projektovými manažery klientů se mi v práci moc sociální interakce nedostává. Zdali je to nevýhoda záleží na tom, z jakého úhlu pohledu se na věc díváme. Já mám totiž vyzkoušené, že přítomnost dalších lidí mě při práci akorát ruší. Přemýšlím o tom takto:

Tisíckrát raději se budu soustředit výhradně na svou práci, kterou tak dokončím rychle a kvalitně, a potom budu mít o to víc času jít se socializovat s přáteli nebo rodinou (v těchto covidových časech spíš s tou rodinou). Je to naprosto logické. Mám rád svou práci a rád trávím čas s ostatními. Nechci se ani jednomu věnovat jen tak na půl. Naopak. Chci všemu a všem dát maximum. Proto brzy ráno sednu k počítači, ponořím se do stavu flow, a když jde všechno jako na drátkách, odevzdám vypracované projekty do oběda. Pak mám celé odpoledne a večer na to, abych se mohl věnovat volné zábavě a studiu věcí, které mě zajímají. Ani jedno by nebylo možné, kdybych při práci klábosil s kolegy a tříštil tak svou pozornost mezi víc objektů.

Překládání vyžaduje naprostou soustředěnost. Každá věta a každé slovo potřebuje plnou pozornost. A protože „pracovní doba“ končí, až když je práce hotová, není na co čekat.

Pár slov na závěr

Shodneme se nejspíš na tom, že by měl člověk dělat to, co ho skutečně baví. Říká se to ve všech knihách, nabádají nás k tomu úspěšní lidé z celého světa. Jejich myšlenka, pod kterou bych se podepsal, je zřejmá: pokud děláme to, co nás naplňuje, úspěch přijde sám. Je však třeba se práci věnovat primárně kvůli tomu, že nás pekelně baví.

Jak tomu tak ale bývá u všeho a všech, ani já nejsem pokaždé do své práce nadšením bez sebe. Někdy se mozku zkrátka nechce přemýšlet, není chuť tvořit – nebo je chuť tvořit úplně něco jiného. Velmi často za mou neochotu pracovat může velké množství nasmlouvaných projektů. Z radosti a pohodové práce se tak rázem stává maraton. A protože ani freelance překladatel nemá neomezené množství času, kvantita občas převládne nad kvalitou, a tedy radostí z dobře odvedené a svědomité práce.

Důležité však je umět se zastavit a spatřit širší rámec. Vnímat smysl a připomenout si své hodnoty. Tuhle sebereflexi dělám celkem často. Pomáhá mi být vděčný za to, co mám, a vnáší mi do duše klid. Ono totiž vždycky může být hůř. Proč tedy ztrácet tu trochu času, co máme, nespokojeností?

Pro někoho může být matoucí, když tvrdím, že svou práci nebudu nejspíš vykonávat věčně. Je to ale naprosto přirozené. Hodlám se přizpůsobovat měnícímu se světu. Netoužím po tom ustrnout na místě a držet se zuby nehty své jistoty. Svět je místo překypující možnostmi. A pokud mám být upřímný, vykonávání jedné a té samé práce až do své smrti mě fakt děsí.

Ať už pracujeme na volné noze, máme vlastní firmu nebo jsme zaměstnaní, doufám, že nás naše povolání těší. I když jsou na světě důležitější věci, prací a vyděláváním peněz strávíme ohromnou část svého života. Přeju nám všem, abychom ji tedy prožili nejlépe, jak umíme.

D.