Než jsme se přestěhovali do Prahy, vždycky jsem měl za to, že velká města nejsou nic pro mě. Hluk, spousta lidí, shon – děkuju pěkně. Dával jsem přednost klidnějším místům, která mě nestresovala už jen ze své podstaty. Praha mě ale dost překvapila.
V jejích ulicích jsem totiž našel něco, co všechny moje obavy přehlušilo. A já si tak potvrdil zlaté pravidlo, podle kterého se snažím už nějakou tu dobu žít: Zahoď představy a zakus to na vlastní kůži! Jinak totiž nemáš sebemenší šanci cokoliv skutečně poznat.
Vydejte se se mnou do ulic Prahy a uliček hlavy a sami uvidíte!
Anonymita a inspirace
Víc lidí rovná se logicky méně klidu. Jenomže já zjistil, že když je těch lidí tolik jako v Praze, davy vám poskytnou určitou anonymitu. Na ulici, v metru nebo v obchodech – všem jste úplně ukradení! Jste jenom další člověk z mnoha. To sice nezní moc lichotivě, ale pokud hledáte nový příval energie a inspirace, není nic lepšího, než se takovým jedním z mnoha stát. Dává vám to totiž jedinečnou příležitost vše okolo pozorovat a učit se.
Chvíle, kdy si mezi zástupy ostatních přijdu tak hrozně nezajímavý a tuctový, že nikomu nestojím pomalu ani za pohled, mi pomáhají zahodit masku a uvolnit se. A právě tehdy začíná ta opravdová zábava. Můžu sledovat dění, nasávat ho plnými doušky a hledat v bezvýrazných a znuděných tvářích pestré příběhy. Všichni se od sebe tolik liší, a přesto jsou stejní. A mně to po chvíli, kdy přijmu svou obyčejnost, začne připadat hrozně vzrušující.
Doma, kde mě všichni znají a vystavují svému kritickému oku, něco takového zažívám jenom stěží. Přijdu si pod neustálým drobnohledem, a tak se podvědomě hlídám. A mezitím mi uniká všechno to podstatné okolo, což je pro moje psaní a focení velká katastrofa.
Anonymita je takový můj neviditelný plášť. Dovoluje mi být autentický a pustit svého tvůrčího ducha ze řetězu. Ztrácím stud, nebojím se experimentovat a plně vnímám. Dost možná je to právě díky tomu, že mi i prachobyčejná jízda tramvají obvykle přijde neuvěřitelně zajímává.
A mně to po chvíli, kdy přijmu svou obyčejnost, začne připadat hrozně vzrušující.
Od několika přátel vím, že jim zástupy lidí nedělají vůbec dobře, protože musí neustále o každém přemýšlet: kdo to je a odkud a kam asi jde? Ač se to však zdá jako nerychlejší cesta k zbláznění, pro nás hledače příběhů je to přesně to pravé ořechové.
Ani tak si ale nemyslete, že mi hlava jede pořád na plné obrátky. Já totiž razím názor, že stejně důležité jako všímavost, je absolutní nezájem o to, co se kolem děje. Rád mezi těmihle dvěma protipóly udržuju balanc a moc mě těší, že se mi to úspěšně daří. Není totiž nic cennějšího než schopnost vypnout v hlavě cokoliv, co nás začne otravovat (vnější vjemy, vlastní myšlenky, obavy apod.).
Kdyby vás zajímalo, jak něco takového dělám, počkejte si na článek, který v blízké budoucnosti chystám. Bude založený na knize Moc přítomného okamžiku, kterou napsal Eckhart Tolle. A řeknu vám, je to jízda! Klidně se dejte už do čtení, ať máte náskok.
Toulání
Chůze je pro mě alfa a omega všeho. Nevím, jestli to vnímáte taky tak, ale ten hřejivý pocit, který cítím, když svaly pracují a končetiny se hýbou, je návykový jako blázen. Často se přistihnu, že několik minut jenom jdu a jediné, co vnímám, je pohyb mého těla. V takových chvílích mám v hlavě úplně vymeteno, takže se mi pak o čemkoliv přemýšlí podstatně snadněji a s větším nadhledem. Toulání proto nevnímám jako bezduché zabíjení času, ale nutnou psychohygienu.
Praha je na toulky ideální! Zvlášť když mám s sebou foťák – ale, božínku, kdy já s sebou nemám foťák?! Toulání s foťákem je navíc skvělý způsob, jak spojit příjemné s užitečným, což bych skoro až označil za takovou moji životní filozofii. Dojet na libovolnou zastávku a vydat se klidně několika hodinovou procházkou zpátky domů, to je moje!
Abych si cestu udělal ještě zajímavější, snažím se chodit pokaždé jinudy. Někdy dokonce úplně náhodně někam zahnu, k čemuž mě inspiroval Fulghumův Opravář osudů. A není jednou, abych po cestě něco nevyfotil nebo si nezapsal nějaký námět na článek či povídku.
Pokud si tedy někdy všimnete na ulici kluka s foťákem a blaženým úsměvem, jak bloudí sem a tam jako Alenka v říši divů, budu to s velkou pravděpodobností právě já.
Svět venku mě prostě baví, a tak mi přijde škoda jím jen rychle profrčet!
Stovky a tisíce ulic, každá vede někam jinam, každá jedinečná. Nejsem milovník architektury, ale zbožňuju objevování. A divili byste se, jak se dá neustále objevovat i něco, co už zdánlivě známe. Proto také rád chodím na místa, která znám zpaměti – vždycky mě na nich dokáže něco překvapit. Nic totiž nezůstává stejné, a to je krásné (už jsem se někdy zmiňoval, že zbožňuju pomíjivost?).
A můžou za to lidi!
Lidi
No, rozhodně to není nic objevného, ale musíte pochopit, že pro mě, odvěkého samotáře, je to dost revoluční myšlenka: pozorovat lidi je jedna věc, ale poznávat je, to je úplně jiný šálek kávy!
Rád sleduju, jak se mění můj vlastní vztah k mému okolí. Jak stárnu a moudřím, perspektivy a přesvědčení se mění jako hladina moře. Ještě před nedávnem bych před novými lidmi prchal, jako by mi za patami hořelo. Nikdy jsem jim nedával moc šanci mě víc poznat, protože zkušenost z dětství a dospívání hovořily jasně: přece nechceš zase před někým obhajovat, co děláš a proč to děláš nebo kdo jsi a proč tak jsi? Tenhle obranný mechanismus se mi už ale podařilo v hlavním systému vypnout, a tak volejme sláva a třikrát se radujme!
Svět venku mě prostě baví, a tak mi přijde škoda jím jen rychle profrčet.
Lidi. Lidi před foťákem nebo za ním, lidi na mých stránkách i v mých příbězích, lidi v životě. Lidi pražští, litomyšlští a kteříkoliv jiní. Cizí, nebo známí, všichni jsou přívalem nové energie a od všech se můžu něco naučit, se všemi můžu sdílet to, co dělám, a to, co si myslím. Pro všechny můžu psát a fotit. A to mě hrozně naplňuje!
Svou náklonnost k lidem jsem našel i díky focení v ulicích Prahy. Když si totiž fotky s odstupem času prohlížím, nestačím se divit, kolik zajímavých postav se mi na nich podařilo zachytit. Zjišťuju, že se mi o nich najednou i mnohem snadněji píše. Jako bychom si byli tak nějak blíž.
A protože rád zkouším vykřesat nějaké ponaučení nebo každodenní moudrost skoro ze všeho, vězme, že není člověka, který by nám v životě nebyl přínosem – ať už zlým, či dobrým.
Tvorba
Všechno je to ve své podstatě začarovaný kruh. Já bych se rozhodně neoznačil za umělce. Za bohéma možná. Ale umělec nejsem, i když si svůj život bez tvoření nedokážu představit.
Dost mě fascinuje, jak tvůrčí duch s člověkem hýbe. Když pod vašima rukama něco vzniká, je to pocit k nezaplacení. Praha mi pomohla tenhle pocit ukotvit a neustále si ho uvědomovat. Ono totiž skutečně neuběhne jediný den, kdy bych nepsal nebo něco nenafotil. To vám jsou pak ty dny tak krásně barevné a živé, že už se nemůžu dočkat, až druhý den vstanu rychle z postele a pustím se do něčeho nového.
Jasně, že jsou dny, kdy se mi z těch peřin fakt nechce. Ale vidina toho, že budu moct zase psát nebo fotit, mě z nich spolehlivě vytáhne. Já se nesnažím být přehnaně pozitivní a plný nadšení, ale přijde mi fajn, když má člověk něco, o čem ví, že ho to dokáže spolehlivě vzpružit za jakékoliv situace. Máte něco takového i vy? Pokud ano, podělte se, rád se o vás dozvím něco víc nebo se nechám inspirovat.
Čím dál víc zjišťuju, že se potřebuju obklopovat lidmi, co taky něco tvoří. Je jedno co nebo jak. Přijde mi, že jakmile někdo nechá něco vznikat pod svýma rukama, v tu ránu se z něj stává mnohem zajímavější člověk. Pokud jste to i vy, klidně se mi ozvěte prostřednictvím komentářů nebo zprávy a můžeme si o tvoření pokecat, vzájemně se motivovat anebo vytvořit něco spolu, nikdy nevíte. 🙂
Závěr
Na všechno se dá nahlížet z několika úhlů. Z nudné chůze se tak může mrknutím oka stát zdravotní procházka plná inspirace, ze špinavého a hlučného města zase oáza zajímavostí a z rádoby kázání jednoho pisálka třeba námět na to zamyslet se a zkusit ve svých každodenních životech něco čerstvého a svěžího.
Záleží vždycky jenom na nás, a tahle představa vlastní odpovědnosti se mnou silně rezonuje.
Tak co?
Neztratili jste se cestou?
D.
