O tom, jak jsme byli ve vlaku
Když jsme se včera vraceli s Natálkou z Prahy, nasedli jsme na vlak tak přeplněný lidmi, že jsem měl dlouho dojem, jako bychom byli někde na západě Indie. 🙏
Takovou náramnou tlačenku jsem už dlouho nezažil. Kromě pošlapaných nohou, cizího potu a několika nadávek jsem si odnesl také důležité poznání: není vůbec pravda, že by se lidé neuměli dožadovat svých práv!
Když jsme s ostatními spolucestujícími tak pečlivě zacpali chodbičku, objevila se na konci a začátku vagonů hrstka odvážných. Zatímco my ostatní jsme náš souboj o sedadla vzdali, hrdinové rozhodně nehodlali nechat jedno oko suché. S obřími kufry a přeplněnými krosnami se jali obsadit své právoplatné místo stůj co stůj.
Vyšňořený cizinec vzýval turecký pantheon a vrhal se do zaklíněných cestujících jako do vln zamrzlých v čase. Se zábavnou bezohledností se neobtěžoval ani sundat batoh, aby nám to nedej bože neusnadnil. Vždyť ten pán měl pro všechno na světě místenku! 🤦♂️
Největší strach šel z početného dívčího oddílu. Tedy konkrétně z jeho vedoucí. Malá uštěkaná dáma s výrazem pitbula velela dívkám k neúprosnosti. Štíhlé slečny se pak se sklopenou hlavou neochotně prodíraly davem. Přísahal bych, že jsem v tom mumraji uslyšel jednu z nich utrousit poznámku, která se nápadně rýmovala se slovem „úča“.
Lidé, kterým se podařilo ukořistit cizí sedadla, se s ostudou potázali a byli bez milosti vyháněni na hanbu do chodbičky. To značně stěžovalo celou logistiku dnešního cestování. Připadal jsem si, jako bychom s ostatními hráli Tetris – jen obráceně. Cílem bylo rozložit jednotlivé díly skládačky tak, aby každý měl kolem sebe alespoň tolik místa, které by mu umožnilo přerývaně dýchat. A do toho všeho jsme se všichni museli sklonit pod plechem plným masa, který jeden cestující nutně potřeboval donést k manželce uvězněné na druhé straně vagonu.
Tak to šlo až do Hradce Králové, kde se škatulata hejbejte se uklidnila. Snad se všichni dostali na své místenky. Pravděpodobnější ovšem bylo, že nedostatek kyslíku veškeré průbojné snahy přidusil.
Cesty vlakem nejsou zábavné jen díky ubíhající krajině, ale především díky lidem, kteří se v něm sejdou. A protože je to pokaždé jiná parta, zážitků si vždy člověk odnáší habaděj. A to za těch pár modřin a noční můru se zadkem v hlavní roli přece stojí. 😎
O tom, jak děda zapomněl babičku ve městě
Můj dědeček byl výjimečný člověk. Nikdy toho moc nenamluvil a spíš než slova za něj mluvily činy.
Když už mu přestávala sloužit paměť a babičce zase nohy, úžasně se spolu doplňovali. Fungovali jako jedno tělo, a díky tomu dokázali žít dlouhá léta víceméně soběstačně.
A protože si babička až příliš čerstvě pamatovala doby nekonečných front a nedostatku potravin v obchodech, každou volnou chvíli velela k útoku na supermarkety. No, a děda lítal jako hadr na holi.
Že se onehdy oba prarodiče vydali na nákup, nebylo nic tak zvláštního. Že se z něj ale vrátil jenom děda, bez babičky a bez auta, to už nám příliš nehrálo.
Děda si spokojeně četl noviny a na dotazy, kde se nachází velitelka, jen s laskavým a nechápavým úsměvem krčil rameny.
Co naplat. Rozjeli jsme pátrací akci „Hledá se babička“. Zburcovali jsme všechny příslušníky rodiny, kteří byli po ruce, a vyrazili do města pěšky i koňmo.
Nevím už, kdo z nás měl při tom pátrání největší štěstí. Podle všeho to byla právě babička. Po nějaké době se totiž našla i s autem na náměstí. Protože se její pohřešovaní zjistilo až odpoledne, byla odkázaná na celodenní sezení v autě. Telefon u sebe neměla, sama se pohybovala jen ztěžka a poprosit o pomoc kolemjdoucí bylo pod její úroveň.
Děda dostal od babičky cérés, i když mu to bylo úplně jedno – jednak proto, že dostával od babičky cérés celkem často, a také proto, že neměl nejmenší páru, o čem to babička mluví.
Tenhle dědův počin se zapsal do rodinné kroniky a našich vřelých vzpomínek velkým tučným písmem. Není to totiž příběh o stáří a chátrající mysli, nýbrž o odvaze a rebelii. Protože ať si každý říká, co chce, jsem přesvědčený, že děda zapomněl babičku ve městě schválně, aby měl alespoň na chvíli svatý pokoj.
Dokonce i babička se z toho poučila. Nyní velí k nákupu hezky zpovzdálí a čeká v bezpečí domova. 
O tom, jaký jsem zdatný muž
Moje drahá rodička rozhodla, že se bude malovat ložnice. Jakožto jediní zdatní mužové naší domácnosti jsme se do toho s bráchou teda pustili. Před miliony let bychom společně vyrazili na mamuta, ti už ale došli, takže jsme se vrhli na stěny!
Pokud se vám před očima zjevil obraz dvou sexy mužů zašpiněných od barvy a s chlapáckým nářadím v ruce, musím vás poopravit. Takový muž tam stál jenom jeden. A zatímco přemítal, z jaké strany se do té stěny pustí, ten druhý zpovzdálí sledoval jeho počínání a zaboha si nemohl vzpomenout, jak se tam sakra ocitl… Kdybyste ještě neměli jasno, ten ocmrndávač jsem byl já.
Mám totiž údajně obě ruce levé. Diagnóza celkem jasná a mnohým z vás jistě blízká. Nese se se mnou od malička a za tu dobu jsme se velice skamarádili. Přináší mi spoustu zábavných okamžiků, ve kterých se občas ocitám například s flexou v ruce (to je takový nástroj na broušení a řezání snad úplně všeho od betonu, železa až po mamuty) a snažím se neublížit sobě, ani okolí. Ostatním pak přináší něco, co by se s trochou nadsázky dalo označit za palčivý strach (zbabělci 
).
U ostatních alfa samců kvůli tomu sklízím převážně posměch. Považují to za základní selhání role muže coby lovce. My jedinci, kterým k mužnosti stačí vlastní sebevědomí a rozhodnost, se nad tím povznášíme a bavíme se nad typicky stereotypními poznámkami jako: „Ty vole, s tím se nemůžeš tak srát!” nebo „Hochu, o víkendu jdu betonovat ty vostrý základy“, anebo ještě líp „Já bych to udělal úplně jinak!”. A navíc, aspoň se díky tomu cítí chlapci o něco mužněji, no ne?
Mužský svět je zábavné místo, kde se toho můžete spoustu přiučit. Já už například vím, co je perlinka, jak nahazovat pucovku, a filcuju skoro jako profík (když se zadaří). Ještě zábavnější a bezpečnější je ale pozorovat tenhle samostatný vesmír s odstupem ze samého jeho pokraje. 
Tímto zdravím všechny muže a vám ostatním přeju hezký večer. Tak jdeme sakra dodělat ty podělaný stěny, ne? 
(rodička omdlévá)
O tom, jak jsme měli ostrý nůž
Při stěhování dokonale zjistíte, co člověk k pohodlnému fungování potřebuje, a co nikoliv. My například po vybalení kufrů v novém bytě shledali, že jsme si zapomněli přibalit ostrý nůž na krájení. A protože nás první den k večeru dohnala zároveň únava i hlad, rozhodli jsme se situaci s chybějícím nožem vyřešit v duchu vynalézavosti.
„Příborák je taky nůž,” obhajoval jsem své počínání sám před sebou, když jsem sáhl po novém příborovém noži, který byl součástí výbavy bytu. Věřím, že spousta z vás teď nechápavě kroutí hlavou – já sám jsem k celé operaci přistupoval s nedůvěrou. Jaké ale bylo mé překvapení, když čepel nože projela bochníkem chleba jako rozehřátým máslem! Abych se utvrdil v tom, že nemám vlčí mhu, ukrojil jsem ještě další tři krajíce. S údivem jsem si prohlédl čepel příborového nože a nemohl jsem se ubránit myšlence, že IKEA svůj nový slogan „Pojďme spolu dát věcem nový účel“ myslí smrtelně vážně.
„S tímhle bych se nebál jít ani na medvěda,“ zvěstoval jsem Natálce, která starostlivě přihlížela. Byl jsem z nože tak nadšený, že jsem se dal do řezání snad úplně všeho, co jsem měl po ruce. Mrkev, maso, celer, prkýnko… „Vidíš to? To je neuvěřitelný!“ zvolával jsem na celý byt jako Horst Fuchs. Snad bych se po vzoru mého oblíbeného dílu teleshoppingu vrhnul i do krájení hřebíků, kdybych nějaké našel.
Ve světle nových událostí úkol koupit nový nůž na krájení ustoupil poněkud do pozadí. Teprve až po měsíci bydlení jsem coby jediný muž domácnosti pořídil pořádný nůž, takový hezký, keramický. A pokud si myslíte, že nám to v kuchyni nějak ulehčil, tak leda houby! Neustále se totiž bojíme, aby se nám chudáček pro svou křehkost někde nezlomil nebo neobouchnul. Museli jsme mu dokonce vyčlenit speciální místo v kuchyni, daleko od všech talířů, hrnků a dalšího nebezpečného náčiní, o které by se mohl poškodit. Prostě úplný gastronomický propadák!
Důležité ale je neupadat na mysli: chybami se člověk učí. Takže jakmile se ten prevít někde jen trochu odlomí – to vám říkám –, navracím se k osvědčeným pořádkům a budu chleba klidně zase pižlat příborákem! Ten aspoň nepotřebuje speciální péči.
O čumilech
Myslel jsem si, že to nějak zpracuju, ale nejde to. Já se vás na to prostě musím zeptat!
Občas se mi stává, že potkám člověka, který na mě už z dálky ČUMÍ. Kdyby KOUKAL, tak nad tím asi mávnu rukou, ale on (nebo ona) prostě regulérně ČUMÍ! Mladý, starý, muž nebo žena, je to jedno – mezi všemi se, zdá se, pohybují čumilové.
Cožpak o to, hned mě napadne, že se s takovým člověkem asi odněkud známe. Jak se k sobě blížíme, horlivě pátrám v paměti, kde jsem ten obličej už jenom viděl. Už jen pár metrů, přemýšlej!! Ne, vzdávám to. Nemám nejmenší ponětí, kdo to je. Podle toho, jak ale ČUMÍ, zná nejspíš on mě! No nic, zachovej klidnou hlavu. Zahraj to do outu. Hezký úsměv a slušný pozdrav. Tím přece nic nezkazíš. Pokud nevíš, jestli tykat, nebo vykat, sáhni po univerzálním Zdravím! Hrej to na pohodáře, jako že tak zdravíš úplně každýho. Už je tu, tak jo, soustřeď se. (Šmarjá, on ale fakt divně čumí! Skoro ani nemrká. Co když jsme si někdy něco udělali? Bude to brát jako provokaci? No co, už není čas. Když tak to vezmeš volným stylem.
„Zdravím.“
……………..
…………….
……………
NIC! TICHO! ANI NÁZNAK ÚSMĚVU! ANI SEBEMNEŠÍ POKYNUTÍ HLAVOU! Jen ČUMĚNÍ do poslední chvíle, než se oba mineme.
Tak mám něco na tričku? Pastu u pusy? Rozeplej poklopec? Ne, všechno je na svým místě. TAK CO TO SAKRA MĚLO BEJT?! Jsem dokonale zmatenej a uvažuju nad tím, co se těmhle čumilům asi honí hlavou. Zaboha nejsem schopný přijít s uspokojující odpovědí. A proto se obracím na vás!
Prosím vás, nemám tady nějaké lidi, co se vyznají v ČUMĚNÍ a kteří by mi to dokázali nějak polopatě osvětlit? Já totiž nikdy nevím, jestli jsou ti čumilové jenom divní, anebo fakt nevychovaní. Nebo jsem divnej já? 
Ach ty střety se společností…
D.
Poznámka
Střípky byly původně zveřejněny na mé facebookové stránce a instagramu. Že mě tam ještě nesledujete? Tak se honem utíkejte přidat, ať vám některé další střípky neuniknou!
