Díky své představivosti jsem odjakživa toužil po vzdálených krajích. Místa z jiných světů mě fascinují dodnes. Jediné, co se změnilo je jejich dostupnost. Dnes si totiž dokážu na takové cesty vydělat.
Je ale třeba říct, že cestování vůbec nemusí být drahá záležitost. Popravdě nejsem ani fanouškem drahého cestování. Z ubytování po hotelech, cestovek a řízených zájezdů či zážitků mi naskakuje vyrážka. Nechci je nějak hanit, své místo na slunci a příznivce jistě mají. Není to ale nic pro mě.
Pokud čtete mé články, možná jste už zjistili, že si tak trochu ujíždím na přírodě. Jsem naprosto přesvědčený o tom, že ty nejkrásnější věci jsou zadarmo. A jak si během svého života neustále připomínám, v jednoduchosti je síla a čím větší „nepohodlí“, tím více zážitků a intenzivnější pocit, že člověk skutečně žije.
Co pro mě cestování znamená
Tohle je těžké vysvětlit, ale pokusím se o to.
Možná si říkáte, že tu není dvakrát o čem spekulovat. Lidi cestují proto, že chtějí poznat nová místa, kamarády, kulturu a pořádně se nadlábnout. Proti tomu nemůžu nic namítnout. Mně to však nestačí.
Cestování pro mě není jenom lovení zážitků, ale určitý přerod. Během něj se ze snílka stává dobrodruh, který kromě vytouženého fantazírování koná, nebojí se a žije. Obzvlášť na tom posledním slovu dost bazíruju. Jak jsem vám v jednom z předešlých článků řekl, velice snadno a rychle poznám, když mě nějaké prostředí začíná dusit. V takových případech je nejlepším lékem hodit batoh na záda a vyrazit do světa. Nemusí to být ani kdovíjak daleká či exotická cesta. Nejdůležitější je vypadnout, chytit čerstvý vítr a nechat ho rozehnat odporný stereotyp do všech koutů světa.
Poznávání nových končin je jenom příjemný, ale o nic méně důležitý bonus. Cestování mi rozšiřuje obzory. Obohacuje mě na duchu a vždycky mě toho spoustu naučí. Vyrazit do světa si žádá určitou dávku odvahy. Myslím ale, že jakmile ji najdeme, už nás nic nezastaví.
Život na trailu
Na cestách čerpám energii, a to i v případě, kdy každý den pěšky zdolávám s těžkým batohem na zádech i několik desítek kilometrů dlouhé trasy po horských hřebenech. Srdcem i duší jsem chodec. Zbožňuju chůzi. Když některý den neujdu alespoň 8 kilometrů, cítím, jak tělo křičí o pomoc. Potřebuju se hýbat na čerstvém vzduchu. Vydržím jít celý den. Miluju ten pocit, kdy je tělo na konci dne tak unavené, že se už nemůže dočkat zaslouženého jídla, zalezení do spacáku a hvězdného nebe nad hlavou. Teprve tehdy, ve všem to nepohodlí cítím, že skutečně dýchám. Teprve tehdy vnímám vše tak intenzivně, že se cítím nedílnou součástí světa kolem. Takové pocity mi život „v civilizaci“ přes všechny ty roky zatím nabídnout nedokázal.
Přežívá ve mně můj prehistorický prapůvod. A i když se to některým z vás může zdát šílené, takový návrat ke kořenům je úplný balzám na duši. Žít v souladu s tím, co jsem. Nestavit se na odpor svému tělu ani způsobu života, pro který se miliony let vyvíjelo.
Tuhle myšlenku se snažím propašovat právě i do cestování.
Několikadenní túry mě vábí odjakživa. Nést si stan a spacák na zádech, každý den řešit jenom to, jestli budu mít co jíst, pít a kde rozbiju tábor – to je tak úžasně osvobozující jednoduchost, která mi pomáhá dívat se na každodenní život s dostatečným odstupem. Uvažuje střízlivěji, jsem vyrovnanější, odolnější, dokážu nalézt útočiště kdekoliv pod klenbou světa, a jsem tím pádem mnohem klidnější.
Je pozoruhodné, jak silně mě putování vždy volalo. A dost zarážející, že jsem poprvé na trail nevyrazil už mnohem dřív. Hold rádi setrváváme v zajetých kolejích, které nám dodávají pocit bezpečí. Jenomže k tomuhle bezpečí můžeme dát s úplným klidem rovnítko a za něj slovo zakrnělost. Každou bublinu, kterou kolem sebe neustavičně nabalujeme, je potřeba pravidelně rozbíjet. Jedině tak si zachováme čistou hlavu.
Zakrnělost je vrahem duše, takže děkuju pěkně, ale ne!
Zdolal jsem mnohé traily ve Skalistých horách v Americe, v Britské Kolumbii v Kanadě nebo třeba na portugalské Madeiře. A i když byly všechny úchvatné a nepopsatelně osobité, mou nejoblíbenější túrou v oblasti trekkingu (putování náročnějším terénem) se stala cesta na Králický Sněžník u nás doma.
Kralický sněžník
Před rokem jsem se vydal na svůj první osamělý trail. No, ona to byla spíš pěší pouť. Začínala totiž na prahu našeho domu v Litomyšli a končila na vrcholu Králického Sněžníku (cca 90 km). Do cíle se mi podařilo vydrápat po 2,5 dnech a byl to tak silný zážitek, že se mi bez přehánění chtělo brečet. Jednak díky tomu, že mi při pohledu na ztrácející se obzor došlo, jak obrovskou vzdálenost jsem po svých zvládl urazit, a také kvůli tomu, že jsem na cestu vyrazil v barefoot obuvi, kterou jsem všehovšudy začal používat teprve pár dní před tím. Neuvyklá chodidla trpěla jako kůň, ale víte co? Neměl jsem ani jeden puchýř!
Tenhle podnik mi dokázal to, co jsem si už dávno myslel: 1.) člověk zvládne opravdu cokoliv, pokud má to správné nastavení mysli, a 2.) několikadenní samota skutečně léčí.
Každý den se toho na nás hrne tolik, že nemáme vůbec čas nic kloudně zpracovat. Plácáme se v prudké řece jako dezorientovaní pstruzi a doufáme, že nás proud někam donese. Samota je takové pomyslné odskočení si na břeh, kde se můžeme na ten cirkus podívat pěkně s odstupem. A pak, kdykoliv se nám bude chtít, můžeme na nějakou dobu zase skočit do vody.
Krajina, kterou jsem putoval, byla naprosto úchvatná. I když jsem jí totiž autem projížděl kolikrát, nikdy jsem neměl čas se pořádně zadívat a nasát atmosféru. Jak jsem ale nyní kráčel pomalu a několik dní, žasl jsem, kolik silných zážitků jsem si odnášel a jak moc na mě zdejší atmosféra úrodného kraje působila. Schválně jsem si s sebou nebral sluchátka, aby mi po cestě nezbývalo nic jiného, než se ponořit do myšlenek a nerušeně si užívat prostředí. Pomalé ale intenzivní vstřebávání, tak to mám nejradši.
Nahoře jsem zastavil. Najednou tu byl konec cesty (ačkoliv to nebyla tak úplně pravda, stále mi zbývalo sejít do Starého města na vlak). A tak jsem se posadil do trávy, rozdělal zbytek jídla, který jsem s sebou táhl a dobrou hodinu a půl jsem jenom seděl, hleděl pod sebe do údolí a cítil jsem se tak šťastný jako už dlouho ne. Nebýt téměř nepřekonatelné bolesti plosek chodidel, které nebyly zvyklé cítit každou drobnou nerovnost terénu, byl bych pokračoval až na Ještěd. A možná ještě dál.
Často se setkávám s názorem, že na podobných osamělých túrách, musí být přece šílená nuda. Možná, že místy tomu skutečně tak je. Asi záleží na tom, jak dobře zvládáte být sami se sebou. Mně to problém nedělalo nikdy, naopak jsem samotu často vyhledával. Nudu jako takovou tedy moc neznám. Spíš ji vnímám jako vytoužený prostor pro neotřelé myšlenky a nápady, na které v běžných situacích „není čas“.
Někomu tenhle můj počin může připadat úsměvný. Lidé ostatně běžně chodí například PCT (Pacific Crest Trail), která je dlouhá 4 265 kilometrů a zdolat ji je možné zhruba za 5 měsíců, a já tady dělám haló kvůli nějakým 90 kiláčkům! Tohle haló má ale svůj význam. Otevřelo mi totiž dveře k obrovské vášni v podobě několikadenních přechodů. A vášeň pro něco je přece palivo života, nebo snad ne?
Kam dál?
Nedávno jsme s Natálkou byli na cestovatelské přednášce Jakuba Šolce, autora blogu Kubojovy cesty, která mě dost nakopla. Znovu vidět, jak strašně jednoduché to je sbalit si batoh a vyrazit na cestu, ve mně opět vzbudilo touhu vydat se na trail, mít znovu prach a kameny pod nohama, kráčet krajinou a zdolávat vrcholy, kochat se dechberoucími výhledy a večer se zaslouženě choulit ve spacáku. Navíc jsem si uvědomil, jak dlouho už něco takového odkládám.
Vyrazím, až nebude moc práce, až se narodí moje neteřinka, až po Vánocích, až, až až… Faktem je, že nikdy nebude úplně vhodná doba. Vždy se objeví něco, kvůli čemu se bude zdát rozumné cestu odsunout. Tak život zkrátka funguje a kvůli tomu mnohým proteče mezi prsty. Nechci, aby se něco takového stalo mně. Protože už tak mám pocit, že se na moje trekové hole práší příliš dlouho.
Není na co čekat. V hlavě mám několik trailů, které bych chtěl podniknout. Ať už po Evropě nebo jen tady v Česku. Pravda, nadcházející zima chození po horách příliš nepřeje, ale na druhou stranu, proč by ne? Neexistuje špatné počasí, jen špatná výbava a nastavení hlavy. A rozhodně se chci vyhnout dalšímu až.
Některé traily, které chystám
- Přechod Jeseníku (cca 80 km)
- Přechod Šumavy (cca 150 km)
- GR221 na Mallorce (140 km)
- GR20 na Korsice (180 km)
- GR5 přes Evropu (674 km, buď celou anebo jenom určitou část)
- Santiago de Compostela (část o délce 250 km, spíš pouť než trail v pravém slova smyslu, i tak mě ale láká)
Spojení vášní
Kruh se uzavírá. Skutečně mi to tak připadá, protože ve zdolávání trailů a zažívání dobrodružství se snoubí všechno, co mě naplňuje až po okraj: cestování, pěší turistika, stanování v přírodě, nádherná krajina, fotografování a psaní.
Baví mě předávat své zážitky dál, aby se z nich mohli těšit i jiní a popřípadě čerpat inspiraci. V tom vidím hluboký smysl, a i když je takových cestovatelů / blogerů / přednášejících dnes hromada, každý svým způsobem vnáší do téhle sféry něco svého, něco jedinečného.
No, co víc si člověk může přát?
Snad jen to, aby Natálka vyrazila se mnou. Protože ačkoliv mi samota na trailu nevadí a někdy ji doslova vyhledávám, moc bych si přál, abychom tahle dobrodružství zažívali spolu. Tak mi držte palce, ať se mi ji podaří přemluvit!
D.
