Nemůžu říct, že bych focení někdy před tím nějak zvlášť holdoval. Býval jsem pohodář, který byl vděčný za to, že může výhledy v horách a jídlo v restauracích (přiznejme si to, děláme to všichni 🤦♂️) pohodlně zachytit na telefon. Stejně ho vždycky nosím v kapse, tak proč se otravovat ještě s dalším krámem?
Abyste rozuměli, nikdy jsem za telefon nebyl ochotný dát víc než 8 000,-. K existenci bezpečně potřebuju jen to, aby šlo s telefonem volat, posílat zprávy a připojit se na internet. Vše ostatní mě u tohohle zařízení, které mi stejně dřív nebo později vypadne z ruky a rozbije se, moc nezajímá. Na to ale pochopitelně doplácela kvalita mých fotek.
Cožpak o to, dokud jsem nepsal blog, ani na tom příliš nezáleželo. Protože řekněme si upřímně, sociální sítě vám ze sebekvalitnější fotky stejně udělají kostičkovanou sekanou a pro vlastní účely zas tak perfektní detaily nepotřebujete.
Jenomže to se tak nějak změnilo, když jsme s Natálkou letěli před dvěma týdny na Madeiru.
Na cesty
„Ty jo, nevezmeme foťák?“ zeptal jsem se jí ráno před odjezdem, když jsem si přes zabalený kufr všiml na poličce zaprášené bezzrcadlovky. Nevím, proč mě to napadlo. Snad jsem si vybavil, jak se mi moc líbilo, když brácha fotil se zrcadlovkou v Americe a Kanadě. Vzbouzelo to ve mně takový příjemný dojem, jako by kvalitní foťák k tomu cestování tak nějak patřil. Proto než jsme se s Natálkou nadáli, bezzrcadlovka s námi začala cestu, v kterou určitě ani nedoufala.
Pokud tenhle blog sledujete nebo mě znáte, víte, že se rád toulám s batohem na zádech. Díky tomu se obvykle dostanu na překrásná místa, která si zatoužím odnést s sebou nejen v srdci a vzpomínkách, ale také na fotkách. Obzvlášť teď, když chci svá putování a toulky zprostředkovávat i vám na tomhle blogu. Pořídit si kvalitní fotoaparát se tak jeví jako naprosto logický krok, u kterého lituju pouze toho, že jsem se k němu neuchýlil už dřív. Nikdy však není pozdě na to začít a lepší pozdě než nikdy.
Navíc razím heslo, že když vám něco nejde, musíte u toho alespoň dobře vypadat. Jestli jsem dobrý trail hunter nebo fotograf, nevím. Zatím jsem se z každé cesty vrátil ve zdraví a pár povedených fotek mám na účtu taky. Ať je to, jak chce, nejen že u toho pobíhání po horách teď i dobře vypadám (ha, ha), ale začalo mě to s foťákem bavit ještě víc.
Kanón
Já vás úplně nechci zatěžovat technikáliemi. Ale protože mám mezi čtenáři několik geeků, kteří mi vždy pokládají nespočet otázek, na které stejně mnohdy neznám odpověď, vyřeším to šalamounsky.
Pořídil jsem si údajně nejlehčí digitální zrcadlovku Canon EOS 250D, na kterou vám tady uvádím odkaz. Kdybyste měli zájem, můžete si o ní přečíst víc tam.
Lepší fotky, lepší blog, lepší já
Zrcadlovku dost využiju i na tomhle blogu. Ostatně kolik z vás si mé příspěvky jen prolítne očima a pozornost věnuje pouze fotkám, hm?! Ne že bych vám to měl za zlé – za to, jak se svým časem naložíte, si odpovídáte sami. Je ale logické, že hezčí fotky dodávají celému textu hezčí dojem. Dost bylo chvil strávených zoufalým výběrem a rozhodováním, která fotka z telefonu bude pro oko čtenáře menší zlo!
Mnozí se domnívají, že dlouhým textům už odzvonilo. To, že si myslím něco jiného, je doufám patrné – čtete můj BLOG, ježkovy! Nicméně naprosto souhlasím s tím, že fotky a vizuální obsah jsou nezbytným nástrojem, jak přitáhnout pozornost čtenářů. A boj o vaši pozornost ostatně každý den svádí stovky a tisíce společností, které jsou za ni schopné utratit nesmyslné částky peněz. Inu, já se do tohohle klání pouštím s relativně směšným rozpočtem. Dlužno však říci, že i kdybych v něm neměl mít sebemenší šanci, už jen za můj dobrý pocit z dobře odváděné práce a hezkého výsledku mi to stojí.
Vidět, jak pod vašima rukama něco vzniká, je přenádherný pocit. Neustále se zlepšovat a poučovat je dle mého svatá povinnost nás všech. Strnulost je vrahem duše. Neusněme proto na vavřínech. Vytyčujme si cíle a dosahujme jich. Těšme se z úspěchu, ale vždy prahněme po inovaci a zlepšení. Posouvejme se stále dál. Skálopevně věřím tomu, že ať už jsme ve škole, či nikoliv, učení se novým věcem by pro nás nemělo nikdy skončit. Na obzoru se vždycky objeví nová meta, za kterou se můžeme vydat.
Pozn. žádná z uvedených fotek není upravovaná, dovednosti s photoshopem musím teprve oprášit…
Pochlub se
Víte, proč vám o tom všem říkám? V životě se mi osvědčilo, že když se člověk začne věnovat novým koníčkům nebo v něm probudí zájem něco, s čím neměl do té doby co do činění, vyplatí se vytroubit to světa. Protože v dnešní době, kdy je vše propojené a na dosah ruky existuje velká šance, že v okolí či mezi vašimi sledujícími najdete lidi, kteří váš zájem sdílí a mohou vám s mnohým pomoci a poradit. A co víc, když o sobě dáte vědět, ti správní lidé si vás už najdou sami. Funguje to, fakt. Jak jsem tedy už psal v jednom článku: Když to máš, tak to ukaž! A tak vám to ukazuju. A kdybych tím třeba někoho inspiroval nebo motivoval, byl bych v sedmém nebi. Já jsem fakt jenom amatér. Začátečník. Ale právě v tom tkví celé to kouzlo. Protože každý někdy nějak začínal. Nebojme se být začátečníky. Vždyť je to to nejhezčí, co nás mohlo potkat.
D.
