Někdy prostě musíš vypadnout. A pokud vy ne, tak vězte, že já teda jo. Tyhle úprky jsou navíc dost podstatnou součástí toho, o co se tady už celých 26 let snažím. A i když se snažím vypínat hlavu a čistit myšlenkové kanály, jak to jenom jde, čas od času pomůže jenom změna prostředí. A tak jsme s Natálkou vyrazili na místo, kde si vždycky spolehlivě dobijeme baterky.
Ráj na zemi
Mnoho událostí, mnoho myšlenek.
Teď už ale návrat k sobě na chalupě. Fyzicky i psychicky je mi tady hrozně dobře. Jako skutečný návrat domů.
Oheň už hoří. Špekáček mám nařezaný na ježka a sleduju, jak se slunce posouvá k západu. Vidina tří dní strávených v tomhle ráji mě neskutečně uklidňuje. Procházky po lese, lenošení, jednoduchost a síla živlů. Budu se opakovat, ale proč tohle nedělám častěji? Dokonce i Natálce je tady hezky, a tak bych si přál, abychom společně trávili víc času na místech, kde není co řešit, kde jsme jenom my a můžeme se soustředit na vlastní růst, hýbat se a tvořit.
Natálka se dala do psaní, protože ji k tomu namotivoval styl knihy, kterou teď čte. Udělala mi tím velkou radost, protože věřím, že jí to dokáže pomoct s porozuměním sebe sama a urychlit rozvoj. Navíc vidět ji psát motivuje k psaní i mě. Hledím na ni a musím se usmívat. Čeká nás spolu velká cesta a jak často říká, jeden život bude málo.
Sledovat hořící oheň a tekoucí vodu je jako dívat se do vlastní duše.
Chalupa je magické místo. Strávil jsem tu velkou část svého dětství, ale ocenit ji dokážu teprve až nyní. Pískovcové skály, tiché borovice, husté borůvčí prosvětlené letním sluncem, zelené louky a zemité rybníky. Ten klid naprosto zbožňuju. Když se do toho ještě roztopí mohutná kachlová kamna a ve světnici praská oheň, když z terasy sleduju odvěký remízek na druhé straně palouku, když nás starý ořech na zápraží chrání před ostrými paprsky, to jsem skutečně šťastný.
Přemýšlím o tom, jak vám tenhle pocit štěstí a radosti přiblížit, ale jen těžko se pro ně hledají slova. Zkrátka pokud genius loci existuje, je tady. Na nádherné a tajemné Budislavi, kde čas plyne úplně jinak.
Nezapomínej na sebe
Moje nejoblíbenější rána jsou tady na chalupě. Ze zápraží sleduju prosluněnou louku a chlad stoupající z probouzejícího se lesa. Ptáci švitoří a kohout u sousedů vítá nový den.
Včera večer jsme si s Natálkou udělali takový menší rituál, kdy jsme na kus papíru napsali, co chceme, aby od nás odešlo, a co naopak vítáme. Vše jsme pak odevzdali plamenům a s novou nadějí vnímali hřejivé teplo. Takový symbolický úkon je jen další věc, kterou by mohl člověk dělat častěji, alespoň by si vědomě zhodnotil to, jakým způsobem žije. Bylo to příjemné. A může to být nový začátek. Další z mnoha, ale neméně potřebný.
Ačkoli mám s sebou počítač, poslechl jsem intuici a dal přednost psaní do deníku. Přišlo mi to tematičtější s ohledem na jednodušší život, který na chalupě vedeme. Rozdělat oheň, skočit do lesa nasbírat borůvky, naštípat dříví, posnídat v trávě. Nic víc nepotřebuješ. A je to právě tahle jednoduchost, která umí uvést věci do pohybu.
Jak tak poslouchám Honzu Hvízdala mluvit o cestování, divoké přírodě a smyslu života, cítím, že TO SKUTEČNĚ MOJE mě teprve čeká.
Cítím, že překládání nebo výuka angličtiny to není. Jsou to činnosti, které mi vydělávají peníze, ale smysl a naplnění v nich příliš nenacházím. Mnohem víc mě to táhne k pohybu a přírodě, osobnímu seberozvoji, filozofii a lásce. Může to znít jako útržky z ezosvěta, ale mně to skutečně dělá moc dobře. Víc než cokoli jiného. A do toho všeho chci o tom psát. Myslím, že mám dobře nakročeno, i když mě čeká dlouhá cesta. Musím se proto snažit, abych nevybočoval ze svých kolejí. Vím, že mě v životě rozptyluje mnoho věcí i lidí, ale nesmím zapomínat na sebe a na to, co mě dělá skutečně šťastným.
Na chalupě vždycky dostanu spoustu nápadů. Dává to smysl, jakmile odpadne všechen balast, který na mě čeká ve městě, vytvoří se prostor pro nové. A já to nové nasávám plnými doušky a nemám dost. Je to jako se znovu narodit nebo po dlouhé době strávené ve tmě konečně spatřit světlo na konci tunelu. Myslím, že tohle my všichni, kdo něco tvoříme, máme společné. Jsem proto zvědavý, co moje hlava a srdce na chalupě ještě vytvoří.
Vyprávěj
Otevřel jsem Natálčinu knihu od Lucky Výborné s názvem „Mezi světy“. Zápisky z cest do hor, zápisky o spojení a hlubokém smyslu života, který se skrývá ve skučícím větru, mrazivém ránu, strmých stěnách a nekonečném dnu lidské psychiky, na které je třeba klesnout, abychom se od něj mohli odrazit. Tyhle zápisky zapalují v mém nitru touhu a živé souznění. Díky nim mi také dochází, že smyslem mého Přeloženo na papír je vyprávět o životě. O životě tak, jak ho poznávám já.
Všechna ta slova a fotografie, veškeré sdílení a pomalé rozrůstání čtenářské základny má hluboké kořeny, možná hlubší než některé hory. Odvěká touha, pradávná matka všeho živého i neživého, mi proudí v žilách a nutí mé svaly a kosti používat k vyprávění. Je možné, že jsem konečně pochopil její význam? Kdo ví. Intuice mi ale rozechvívá všechny nervy v těle, jako by zemí otřásalo hluboké zemětřesení, které směrem k povrchu slábne v sotva čitelné vibrace. Přesto v jádru Země hýbe celými kontinenty.
Držím teprve křehký konec téhle myšlenky, tohohle vědomí. A nechci jej svou horlivostí přetrhnout jako upředenou nit. Proto teď zanechám úvah a zbytečného přemýšlení. Není kam spěchat. Nit je potřeba navinovat postupně.
Psal jsem odjakživa. Často jsem si dával dlouhé přestávky a nepřikládal jsem tomu kdoví jaký význam. Vždycky jsem se ale k psaní vrátil, a to s takovou silou, že dnes už nepochybuju: psát chci až do konce života. Nevím o čem, nevím pro koho. Snad o všem a o ničem zároveň, snad jenom sám pro sebe. Je mi to jedno. Protože ta radost a naplnění nepřichází z dobrých ohlasů a chvály, nýbrž z ještě nenapsaných slov, která teprve kladu na papír. Vím, že mluvit v metaforách je pro mnohé nesrozumitelné, a snad i obtěžující. Já si ale nemůžu pomoct. Když vyprávím o něčem tak nádherném, křehkém a silném, neubráním se zabarvenosti. A doufám, že to s nějakou činností máte zrovna tak. Barvy jsou život.
Vzít tak zeleň s sebou
Slunce rozhání noční stíny a čaruje duhu v každé kapce rosy. Dnes jsem vstal o něco později, ale už sedím v paprscích a pozoruju, jak mnou proudí život. Jako vždy mám chuť rozhýbat své tělo a vystavit se té kráse, kterou příroda kolem kouzlí. Je mi trochu líto, že takové splynutí najdu ve městě jen horkotěžko. Nechci ale smutnit. Vím, že dnes jedeme domů, a tak chci té okolní síly a klidu načerpat co nejvíce. Do zásoby. I když bych si kus toho ráje nejraději odvezl s sebou.
Napadá mě, jestli se všechny ty krásné pocity skutečně pojí výhradně s konkrétním místem, anebo jestli se dají uchovat a přenést kamkoli. Snad platí obojí a svůj kus ráje si můžeme vytvořit i v obklopení betonem a dlažebními kostkami. Tak moc bych si chtěl oázu klidu vybudovat i v našem novém bytě v Olomouci. Obklopit se zelení a klidnou opravdovostí. Mohla by mi něco takového přinést péče o rostliny?
Já vím, že je to možná stereotyp, ale když se zamyslím, kolik klidu a milé pozornosti se v téhle zálibě skrývá, chci to alespoň vyzkoušet. Navíc ten pohled! Začínám přítomnost zeleně oceňovat čím dál víc a snad se v pokročilejším věku začnu věnovat i zahradničení. To by mamka koukala, že její zahrádkářské geny přetrvají!
Rostliny mi nikdy nic neříkaly. Ale teď v nich spatřuju život. A dotknout se něčeho tak živého je vlastně hrozně krásný. Postupně se snažím přehodnotit všechno, co dělám. I po letech snažení vím, že mám v životě několik pavučin, které je potřeba vymést a přinést místo nich něco nového. A proč by jedním z takových věcí nemohla být péče o rostliny? Nejsem zrovna mistr zahradník, ale alespoň mám důvod naučit se něco nového.
Jsme emoce
Čtu Mezi světy a na jedné stránce se zastavím nad fotografií dopisu Roberta Falcona Scotta, který zahynul při dobývání Antarktidy. Je to dopis na rozloučenou, a i když mu nerozumím, už ze samotné skutečnosti prýští neskutečná emoce. Jak je asi člověku, který ví, že už nikdy neuvidí své blízké?
Pohled odkláním od stránek knihy a zadívám se na remízek na druhé straně louky. I z něj vyzařuje určitá emoce. A děje se to i v případě zelené trávy, jasné modré oblohy, načervenalých střech vykukujících mezi korunami listnáčů. Emoce jsou všude kolem nás. Oživují svět. Dělají z nás to, co jsme. I my sami jsme emoce. Signál, frekvence, energie nebo jen uskupení atomů, které emoce drží pohromadě. Ať tak či onak, jsme ze stejného těsta.
A pokud to tak je, jak může být svět něco jiného než živoucí nádhera a úžas?
Baví mě se utápět v metaforách. Metafory jsou totiž výborný nástroj k popisu toho, co není vidět. Na metafory musíte mít cit anebo patřičnou trpělivost. Jejich význam není hned zřejmý, to ale neznamená, že nemá cenu se po něm pídit. Odměnou za snahu vám totiž nejsou jenom dechberoucí obrazy, ale především také poznání toho, co máte v sobě. Každá naše představa totiž klíčí z toho, co uvnitř pěstujeme. Ať už je to strach, nedůvěra, radost, štěstí nebo cokoli jiného. Schválně se zastavte a popřemýšlejte: jakou barvu mají vaše představy?
Potřeba přírody
Nutkavá potřeba vyrazit do hor mě postupně opouští. Už se mi to stalo několikrát a myslím, že vím, co za tím stojí.
Potřeba hor totiž není nic jiného než potřeba PŘÍRODY a KLIDU. A je úplně jedno v jaké formě.
Teď, když jsem třetím dnem na chalupě, kde je přírody i klidu habaděj, mě hory už tolik nelákají. Cítím se odpočatý a nabitý novou energií. Představa „normálního“ života mě už tak nevysává. To samozřejmě neznamená, že bych se do hor nepodíval rád. Jde tu spíš o další poznání:
Kdykoli začnu být opět nervózní a zatoužím po dalekých cestách, je to jen signál k tomu, že se potřebuju uklidnit a obklopit se všemocnou přírodou. Zvlášť v dobách, kdy nějaká větší výprava není možná (ať už kvůli jakékoli výmluvě), vím, že mi stačí vyrazit na procházku nebo výlet do lesa a vrátit se do přítomnosti, a hned se mi udělá lépe. Tuhle silnou potřebu totiž můžu naplňovat pravidelně i v malých dávkách.
Já se sám vlastně divím, že na to pořád zapomínám. Z přírody jsme vzešli. A jak říká jeden z mých oblíbených citátů od Navala Ravikanta: „Neber se moc vážně. Jsi jenom opice, která má nějaký plán“.
Nejde o nic jiného než o návrat ke kořenům. Pokud se snad najde někdo, komu není v přírodě na všech úrovních dobře, musí to být tím, že je až příliš odpojený od toho, kým ve skutečnosti je. Jiné vysvětlení moje empatická a otevřená hlava zatím nevidí (zkuste mi ale rozšířit obzory!).
Co si taky musím nadále připomínat, je, že v cestě do přírody mi nic nebrání. Takové ty běžné výmluvy, jako že mám moc práce nebo že není hezké počasí, zkrátka musí ve střetu s niterními pocity putovat na vedlejší kolej. Protože i když jsem možná jenom opice, rozhodně nejsem na řetězu. A už vůbec ne na tom, který bych si kolem krku mohl nasadit sám.
Smysl života
Poslouchám Honzu Hvízdala vyprávět o svém životě a zážitcích a přemýšlím. Už v minulosti jsem byl odhodlaný učinit podobné rozhodnutí, skončit s prací a na dobu neurčitou se vydat do zahraničí. Měl to být útěk, protože život tady se zastavil a já se začal dusit. Stejně tak jsem ale pořád kouskem duše doufal, že se stane něco, co mě od odjezdu zachrání. A tak přišla epidemie a hned po ní Natálka.
Dnes jsem v úplně jiné situaci. Vím, že chci být po boku Natálky a nablízku své rodině. Vím, že ačkoli mám v sobě srdce dobrodruha, chci si zde tvořit s Natálkou domov a dálky za polárním kruhem mě lákají už jen jako turistu. Dospěl jsem ale do bodu, kdy opět potřebuju nějakou změnu, někam se posunout.
Honza Hvízdal popisuje, jak našel svůj smysl života, jak dělá to, co ho neuvěřitelně naplňuje. A já opět pochopil, že – ačkoli ne zcela – jsem sklouznul do starých vyježděných kolejí a chopil se známých jistot. To samozřejmě nebylo špatné jednání, protože jsem se potřeboval plně soustředit na budování našeho vztahu s Natálkou. Teď už ale opět vnímám nadýmání své touhy, která mi velí najít SVŮJ SMYSL ŽIVOTA. Najít to, co budu milovat a u čeho nebudu mít pocit, že plýtvám časem.
Potřebuju psát, hýbat se, tvořit, cítit se naživu. Učit se něco nového, být zdravý, růst.
Mám pocit, že tu svým způsobem objevuju Ameriku. Opatrné našlapování v kruhu mě vede do starých šlápot. Nikdy však neudělám úplně stejný krok jako před tím. Cykličnost života je pro mě vůbec zásadní téma. Donedávna jsem se s ní ještě snažil úporně bojovat. Nejde ale o to vzdorovat, ale naopak poddat se. Nechat se vést proudem intuice a věřit, že přijde, co přijít má. Tam, kde je voda mělká, je potřeba pořádně zabrat a dohonit uhánějící řeku. Tam, kde proud sílí, je naopak potřeba podřídit se a šetřit energií. Tenhle můj život je zajímavá plavba. A já si nejsem úplně jistý, jestli mě ji víc baví žít, anebo pozorovat. Pravděpodobně se ale jedno neobejde bez druhého.
Celistvost
Vím, kde na téhle cestě navázat. Začal jsem ji koneckonců vyšlapávat před více než rokem: Přeloženo na papír.
Dávám si… předsevzetí? Slib? Úkol?
Ukládám si odpovědnost psát a tvořit, kdykoli budu ve správném rozpoložení. Dávno vím, že psaní není mechanická činnost a že inspirace a tvůrčí duch nejsou pracovní valaši, kteří by se nechali zapřáhnout za povoz. Naopak, jsou to plaší tvorové, kteří mě navštěvují jen tehdy, když jsem toho hoden. Chci se jimi nechat vést a nezapomínat přitom na své zdraví, napojení na přírodu a péči o svou psychickou pohodu.
Odpověď totiž neleží v divočině ani za polárním kruhem. Ta třímá VŽDY uvnitř. Stačí jen být vnímavý, trpělivý a svědomitě odkrývat vrstvy balastu, které v nás svět nahromadil.
Přeju si štěstí. Klaním se sám před sebou a převelice si děkuju.
D.
