Naše noha žila statisíce let svobodná, než jsme ji v posledním zlomečku lidské historie uzavřeli do stísněného vězení.
Před rokem jsem propadl tzv. barefoot obuvi. A úplně docela mi to změnilo život.
Dýchej
Schválně, kolik z vás nesnáší pocit bosé nohy ve vlahé trávě nebo na měkkém mechu? Neznám jediného člověka, kterému by něco takového bylo krajně nepříjemné. Není to ostatně nic překvapivého. Právě pro takové prostředí byla naše noha navržena.
Věděli jste, že jako lidé máme v chodidle okolo 200 000 nervových zakončení, 33 kloubů, 26 kostí a více než 100 svalů, šlach a vazů? Když pohlédnete na své chodidlo a projdete se po nerovném povrchu, zjistíte, že se přizpůsobuje terénu pod vámi. Chodidlo není tvrdé a neforemné kopyto, ale biologický zázrak, který se adaptuje okolí.
Některé zdroje uvádí, že díky nervovým zakončením náš mozek sbírá při chůzi až 70 % informací o pohybu a prostředí, ve kterém se pohybujeme (detekují chlad a teplo, měkkost či tvrdost povrchu, či dokonce jeho stabilitu a bezpečnost pro chůzi). Podle reflexologie navíc stimulace tlakových bodů na chodidle prospívá různým orgánům v těle, ať už se jedná například o ledviny, srdce, játra nebo třeba oči.
Zní to všechno působivě? Nasnadě je otázka, proč tedy uzavíráme tenhle bezchybný biologický vynález do klaustrofobické skořápky, která nás o všechny tyhle schopnosti připravuje? Vždyť je to v podstatě stejné, jako bychom si dlaně nechávali dobrovolně uzavírat do nepohyblivé sádry. Jak příjemné by to asi bylo?
Nohy chtějí, stejně jako ruce a zbytek těla, dýchat.
Jiná bota, jiný mrav
Zvykli jsme si podřizovat se společenským normám a zvyklostem. Jednou z nich se staly boty. Boty s tlustou podrážkou a mnohdy nepřirozeně úzkou špičkou. Povrch pod našima nohama zkameněl a proměnil se v tvrdý beton. Podrážky bot se tedy stávaly měkčími a polstrovanějšími. S iluzí obláčkově měkkého povrchu se změnil i náš styl chůze. Opět jsme vystavili naše těla něčemu, co jde přímo proti evoluci, a v konečném důsledku i proti selskému rozumu.
Drtivá většina lidí se rodí se zdravými chodidly. Teprve až postupem času, kdy začnou uzavírat nohy do bot, dochází k deformaci chodidel, prstů, problémům s klenbou, bolesti kolenou, zad apod. V botách o chůzi moc nepřemýšlíme. Měkká podrážka nám umožňuje dopadat na nohu celou vahou, a to dokonce s naprosto propnutým kolenem. Funkci našeho složitého pohybového systému, který slouží jako pružina pohlcující nárazy ze země a chránící naše klouby a kosti, jsme nahradili naprosto nedostačujícím polštářkem v botách. Ze studií vyplývá, že otřesy z takového stylu chůze sice nemusíme cítit, na našich kolenou, kyčlích, páteři apod. se však podepisují dost negativně. A nejde jen o kosti! Kvůli pevným botám naše svaly v chodidlech a nohách atrofují – oslabují se, zakrňují. Měli jste někdy sádru? Pokud ano, dobře víte, že už po pouhém týdnu nošení jsou svaly postižené končetiny strašně ochablé a musí si opět zvykat na pohyb.
Chtěl by někdo z nás dobrovolně nosit sádru celý život? Nemyslím si to. Přesto si vesele nazouváme boty i tehdy, kdy je to naprosto zbytečné. Kolik z nás nosí doma pantofle – v prostředí, které známe nejlépe na světě, a přesto se jej odmítáme dotýkat bosou nohou? A proč? Protože jde od podlahy chlad? Protože bychom hned nastydli?
Přijde mi úplně šíleně absurdní myslet si, že je tělo po milionech let přirozeného vývoje naprosto neschopné a náchylné k rýmičce po chvilkovém vyzutí. Kdyby tomu tak bylo, historie člověka by skončila dřív, než by vůbec stihla začít.
Bacha, kam šlapeš!
„Chodit naboso? Fuj, vždyť si můžeš do něčeho šlápnout!“
Paradoxně je to přesně naopak. Když totiž jdeme naboso, podvědomě si dáváme moc dobrý pozor na to, kam šlapeme. Bosé chodidlo je tak vlastně mnohem čistší než samotná bota, kterou nevědomky vymeteme každý sajrajt na zemi. Zrak přitom nepátrá pouze po pastičkách v podobě nastražených hovínek, ale také po čemkoliv, co by našemu chodidlu mohlo ublížit. Zranitelnost odhaleného chodidla nás nutí k větší obezřetnosti a vnímavosti. Je tedy velmi nepravděpodobné, že si například stoupneme na rezavý hřebík, jako se mi to podařilo celkem nedávno v krásných a polstrovaných pantoflích.
„Ale stejně, musí to bolet!“
Noha se dokáže rychle adaptovat. Je pochopitelné, že zhýčkané nožičky zvyklé celý život na teplou měkkou botu, budou ze začátku chvíli trpět. Za to si ale můžeme sami. Naštěstí se chodidlo brzy vytrénuje. A věřte tomu nebo ne, samotná bosá chůze po nerovnostech vám brzy namísto bolesti a přecitlivělosti začne přinášet jistotu a velmi příjemné pocity.
Barefooty aneb naboso na tajňačku
No jo, jenže zkuste se dneska ukázat na náměstí bosí! Bez milosti budete hned prohlášeni za blázna. Lidé si budou ukazovat, posmívat se a vyhnou se vám obloukem, protože s někým takovým nebudou chtít mít co dočinění. Bohužel to je doba, ve které žijeme, a já naprosto rozumím tomu, jak nás tlak společnosti zavádí do vyjetých kolejí a nemilosrdně drtí ty, kteří se z nich snaží vybočit.
Naštěstí pro nás milovníky chůze naboso už dávno existuje jedno elegantní řešení. Je jím tzv. barefoot obuv, která v sobě snoubí většinu výhod chůze naboso a zároveň nás neodsoudí ke společenské sebevraždě. Že máme na nohou barefooty si mnoho lidí ani nevšimne, protože z dálky vypadají jako každá jiná bota – někdy dokonce i líp.
Barefooty, anebo šlupky, jak jim říká můj brácha, jsou tvořeny měkkým a ohebným materiálem. Podrážka je tenoučká, takže získáváme perfektní kontakt s povrchem pod námi. Patová část boty není oproti konvenční obuvi nadzvednutá, což zajišťuje přirozené, a tudíž správné držení celého těla. Špička barefootů je široká, takže prsty v nich mají spoustu místa a nejsou nepohodlně zmáčknuté k sobě. Chodidlo nám tak umožňuje využívat větší stabilitu a oporu a kosti nejsou nezdravě vychylovány z jejich přirozené pozice.
Podívejte se na vlastní nohu. Blíží se spíš obrázku nalevo, či napravo?
Moje zkušenost
Stalo se vám někdy, že se vám zvrtl kotník? Mně osobně se to přihodilo nespočetněkrát, a jednou dokonce do takové míry, že jsem si v něm natrhl vazy. Od té doby mi v klasické obuvi sebemenší nerovnost mohla pořádně zatopit. Stačilo šlápnout jen trochu nakřivo, a už jsem v palčivé bolesti ležel na zemi. Nezáleželo ani na tom, jak pevnou botu jsem měl nazutou. Dokonce ani kotníkové boty mě neušetřily od častých bolestných úrazů. Jak se všeobecně tvrdí, když si potrháme vazy, už nikdy nebudou jako dřív. Jenže je tomu skutečně tak?
Už přes rok chodím (až na vzácné výjimky, jako jsou například plesy) výhradně v barefootech. Přiznávám, že jsem tomu úplně propadl. Nejen že mi všechno, co jsem se o správné a přirozené chůzi dozvěděl, začalo dávat ohromný smysl, chůze v barefootech (anebo úplně naboso) mě navíc začala sakra bavit! Mé kroky se staly vědomějšími. Začal jsem vnímat každý dotyk chodidla, každou nerovnost povrchu, každé rozložení váhy a práci svalů a kostí v celém těle. Chůze jako taková mě bavila odjakživa, ale teprve díky barefootům jsem si tenhle neskutečně příjemný pohyb začal užívat naplno a všude. Nádherný pocit, který se od chodidel rozlévá do celého těla, mě od té doby nutí užívat si každý krok. Dokonce i běh v barefootech mi přirostl k srdci – a to jsem běhání od malička nesnášel!
A co víc, za celou tu dobu, kdy si barefooty obouvám, se mi ani jednou nezvrtl můj poraněný kotník. Cítím, že mám chodidla zpevněná, přesto měkká a poddajná povrchu pod nimi. Jsou ohebnější a pružnější, zdeformované prsty na nohou se začaly vracet do své původní pozice a mezi nimi se vytvořily nezvyklé mezery. Znatelně se mi zlepšila motorika a rovnováha, a zmizel dokonce i problém s puchýři, protože noha má vždycky dost místa a nikde ji nic netlačí.
Doma jsem si zvykl chodit úplně naboso, a to i v zimě. Na zahradě chodím bez bot, ať je tráva mokrá a studená nebo vyprahlá od sluníčka. Nevadí mi chodit po ostrých kamínkách, naopak to vnímám jako moc příjemnou masáž. Když se chodidla zašpiní v zemité hlíně, zase se očistí dalšími kroky. Ani jednou se mi nestalo, že bych stoupl do něčeho odporného nebo se o něco pořezal. A jako bonus: problém popraskaných pat je tentam! Příroda mi chodidla vždycky dokonale obrousí, takže jsou jemná a zdravá.
Před rokem jsem v barefootech vyrazil pěšky z Litomyšle na Králický Sněžník, což je trasa dlouhá okolo 90 km. Barefooty jsem tehdy měl pouhý týden, takže chodidla dostala na cestě hodně zabrat. Ne nadarmo se říká, že by člověk neměl s přechodem na barefoot obuv spěchat. Hezky postupně přivykat, aby se tělo cítilo dobře! Já byl ale přesvědčený o správnosti svého rozhodnutí tak moc, že dokonce ani bolest, kterou mi do nohou po 30 km chůze vysílal každý krok, mě nemohla zastavit. Věděl jsem, že je to něco, co chci překonat, co mi pomůže zbavit se nesmyslného zvyku chodit v konvenční obuvi, a dosáhnout tak lepšího zdraví pro mé tělo i hlavu.
Od té doby jsem si stihl pořídit už čtyři páry barefootových bot. Chodím v nich celý rok, dokonce i ve sněhu, na horské túry, do města i do lesa.
Proč o tom píšu
Tenhle článek nemá dát průchod mému rozhořčení nad obuvním průmyslem. Problém vnímám v něčem jiném, a sice v tom, že jsme zapomněli myslet vlastní hlavou. Jdeme s davem, bez otázek přijímáme, co je nám předkládáno, nechceme vybočovat, jsme tupě přesvědčení o tom, že většina má vždycky pravdu. Jenomže jak dokládá sám život a selský rozum, právě většina se často mýlí. Jako lidstvo děláme jistě mnoho dobrého, ale také mnoho špatného, chybného, hloupého, omezeného, nezdravého a krátkozrakého.
Sám jsem tuhle skutečnost začal vnímat před zhruba dvěma roky. Intuice mi napovídala, že mnohé, co běžný člověk ve svém průměrném životě dělá, je holý nesmysl, který jde přímo proti tomu, k čemu nás po miliony let vyvíjela evoluce a přirozený výběr.
Bytostně nesnáším jakékoliv dogma. Cokoliv si lidé myslí, že jde uplatnit paušálně na všechny, je dle mého blbost. Každý jsme ostatně úplně jedinečný, každému proto bude vyhovovat něco jiného. Nechci tímhle článkem vyvolat žádnou revoluci. Jen bych si hrozně moc přál, kdybychom začali vědomě zkoušet a zdravě zpochybňovat vše, co nám společnost předkládá, a upřímně si sami před sebou zodpověděli, jestli nám to dává smysl.
Názor typu: „Prostě se to tak dělá,“ v žádném případě neberu.
(boso)Chůzi zdar!
D.
Další zajímavé zdroje:
